Teologický význam Kristova narození

Tajemství Boží lásky

Kristus se rodí. A evangelista Jan vysvětluje proč: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“ (Jan 3:16). A pak upřesňuje, že Syn Boží nepřišel na tento svět, aby ho soudil, nýbrž aby skrze něj byl svět spasen. Ale jaký svět miloval Bůh a jaký svět chtěl spasit skrze svého Syna? Svět spravedlivých, žijících podle Božích přikázání, milujících svého Stvořitele lidí? Bohužel ne. Svět, který se proti svému Stvořiteli vzbouřil. Později apoštol Pavel napíše: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka…“ (Římanům 5:6–7).

Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého, ale Kristus ji podstoupil za bezbožné. Toto je tajemství nevyzpytatelné Boží lásky. Ti, kteří si zasloužili hněv Otce, těší se jeho blahosklonnosti, a ti, kteří si zasloužili být prokleti, jsou požehnáni. Takový paradox.

Božský kenósis

Teologický pojem kenósis (κένωσις) se z řečtiny překládá jako vyprazdňování ve smyslu sebeobětování, sebevydání. „Děťátko malé, předvěčný Bůh,“ zpívá se v kondaku svátku Kristova narození. Všemohoucí Bůh se narodil jako bezbranné, bezmocné nemluvně. Betlémská jeskyně se stává chrámem toho, skrze nějž všechno povstalo: „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“ (Lukáš 2:7). A v tom spočívá velikost sebeponížení. „Byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli,“ žasne nad Kristovým činem apoštol Pavel (2. Korintským 8:9).

Eucharistický chléb

Bohorodice položila novorozeného Syna Božího do jeslí, do krmelce. I v tom je velký symbolismus: „Mé tělo je pravý pokrm“ (Jan 6:55). Kristus sám sebe nabízí jako pokrm, aby se lidé povznesli a ze stavu dobytku dosáhli stavu dětí Božích skrze jeho Tělo a Krev. Symbolické je i místo narození – Betlém. Název tohoto starého města znamená dům chleba. Nebeský chléb, jenž se narodil v Betlémě, liturgicky sytí svou církev dodnes.

Sv. Řehoř z Nyssy psal, že díky vtělení jsme se v Kristu stali příbuznými Boha. Svatý otec použil výraz σύσσωμος αὐτῷ – ti, kteří mají účast na jeho těle. A výnos Chalkedonského sněmu navždy prohlásil, že po vtělení se lidské a božské spojilo neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, i když nesmíšeně.

V Kristově narození se rodí i naše nové bytí lidu Božího, který je se svým Stvořitelem spojen eucharisticky. Když se Ježíše ptali, kdo může být spasen, odpověděl, že u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko. Proto se spása nezaslouží, ale je přijímána eucharisticky. Jsme eucharisticky adoptováni Otcem v Synu, v Ježíši Kristu.

„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky“ (Jan 6:53–58)

Plnost času

Apoštol Pavel psal o času narození Ježíše Krista: „Když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“ (Galatským 4:4–5).

Plnost času poukazuje na konkrétní okamžik v dějinách, kdy měl přijít Spasitel. Boží Syn pro své vtělení zvolil tu nejvhodnější dobu. Proč? Co v té době bylo zvláštního, že se stala svéráznou osou, zlomovým bodem pro osud všech lidských pokolení?

Svatá země se nacházela pod nadvládou Říma. Kristus se rodí v nesvobodné zemi, účastní se sčítání a zapsán jako obyvatel římské provincie, aby jeho misie osvoboditele všeho lidstva z otroctví hříchu a smrti byla ještě zjevnější.

V době Kristova narození císař Augustus definitivně upevnil svou moc a v říši skončily války. Svět se jakoby ztišil, naslouchaje slovům proroka: „I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji“ (Izajáš 2:4). Později apoštol Pavel poznamená: „V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár“ (Efezským 2:14).

Ježíš se rodí za vlády Heroda, aby se splnilo proroctví praotce Jákoba: „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení“ (Genesis 49:10). Král Herodes Veliký nebyl Žid, ale Idumejec, což znamená, že Juda byl zbaven žezla a přišel Mesiáš. Sv. Jan Zlatoústý psal: „Lidu vládli zlí židovští králové, pro uzdravení se posílali proroci. Ale nyní, když lid Boží upadl do rukou zlého krále cizince, narodil se Kristus, protože pro tak vážnou a nebezpečnou nemoc bylo zapotřebí šikovnějšího léčitele.“

Všechno lidstvo, nebo malé stádce?

„On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa,“ tvrdí Jan Teolog (1. list Janův 2:2). A sv. Pavel prohlašuje, že Bůh chce, „aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1. list Timoteovi 2:4). Proroci předpovídali, že jméno Ježíše Krista „bude veliké mezi pronárody od východu slunce až na západ“ (Malachiáš 1:11). Ale když se Kristus obrací na své učedníky, mluví o vyvolených: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (Lukáš 12:32), „Já vím, které jsem vyvolil“ (Jan 13:18).

Svědky Kristova příchodu na svět se stali lidé různého původu: palestinští pastýři, perští mudrci, spravedlivý stařec Simeon a prorokyně Anna. Později mu naslouchali celníci, římský setník, kananejská žena, člen židovské velerady Josef z Arimatie, farizeus Nikodém a další velice rozmanití posluchači.

V Matoušově evangeliu se píše, že „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Matouš 1:21), ale svatí otcové vysvětlují, že všichni lidé žijící na světě jsou pro Božího Syna svoji. Podle sv. Teofilakta z Ochridy vysvobodí nejen židy, ale i pohany, kteří se snaží uvěřit a stát se jeho lidem. Bůh nikoho neodmítá, povolává lidi všech národností, stavů, věků. Ale jenom ti, kteří se mu ozvou, budou ho následovat, dosáhnou spásy.

Pro nás je důležité pamatovat si, jak apoštol Pavel varuje věřící před nehodným přijímáním svatých Tajin: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají“ (1. Korintským 11:27–30).

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28) – tato Kristova výzva je určená celému lidstvu. Syn Boží skutečně přinesl plnost spásy: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10:10). Ale jenom ten, kdo se ozve na jeho výzvu, může využít daru věčného života v Kristu.

Betlémská hvězda

Mudrci z východu, kteří byli zkušenými astrology, spatřili na nebi hvězdu. Sv. Augustin psal: „Andělé přebývají v nebi a hvězdy nebe zdobí, proto skrze obojí nebe oslavuje Pána“. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Římanům 1:20). Proto se Pán rozhodl povolat mudrce skrze to, co pro ně bylo obvyklé a srozumitelné.

Zachovala se také prastaré podání, že prorok Bileám, který předpověděl zjevení betlémské hvězdy („Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele“ (Numeri 24:17)), zanechal toto proroctví svým soukmenovcům, kteří čekali na jeho splnění na východě až do dne, kdy se narodil Kristus. Tito Bileámovi potomci si vybrali dvanáct zbožných mužů, kteří v určitou dobu vystupovali na vrchol hory a pozorovali hvězdy. Nakonec se dočkali znamení. Mezi těmito dvanácti hvězdáři byli i mudrci, kteří se pak poklonili Ježíši. Tato legenda ukazuje, že nejen židé, ale i pohanské národy očekávaly příchod Spasitele.

Golgotě předchází Betlém, jako božské liturgii předchází proskomidie

Proskomidie je první část svaté liturgie, během níž duchovní připravuje chléb a víno pro tajinu eucharistie. Řecké slovo προσκομιδή – přinášení – odráží praxi rané církve, když vše potřebné pro konání liturgie přinášeli věřící. V dnešní době prosfory a víno zajišťují duchovní nebo jejich pomocníci. Ale myšlenka, že by člověk neměl přicházet k Bohu s prázdnými rukama, v církvi pořád žije.

Mudrci symbolizující národy, které uvěřily v Syna Božího, přinesli novorozenému Ježíši bohaté dary: zlato, kadidlo a myrhu. „Spasené národy budou žít v jeho světle; králové světa mu přenesou svou slávu a čest“ (Zjevení 21:24).

Potřeboval Syn Boží všechny tyto dary? A co mu můžeme přinést my? Řehoř Veliký říká, že dary mudrců odpovídaly velikosti Krista Krále, Ježíše Boha a pravého Člověka. Zlato bylo darem velikému Králi; kadidlo bylo obětováno Bohu, protože se používá při bohoslužbách; myrha, která je potřebná k balzamování mrtvých, byla darována Ježíši, protože měl zemřít pro spásu lidstva. Co se týká nás, zlato podle sv. Řehoře může znamenat naši moudrost, kadidlo – naši modlitební vroucnost, která jako vůně kadidla stoupá k Bohu, a myrhu mu nabízíme jako zkrocení svých tělesných vášní.

A pokud zůstaneme u již uvedené analogie, podle níž je Kristovo narození proskomidií předcházející eucharistii, je vánoční doba nejlepším okamžikem pro přinášení Pánu skutečného daru – „zkroušený duch, to je oběť Bohu“ (Žalm 51:19).

Prot. Oleg Stěňajev

Přeložila Naděžda Skvarnik