Teologický slovník. Památka zesnulých

Proč pravoslavní křesťané vzpomínají na zesnulé? Proč církev stanovila zvláštní dny, kdy se konají zádušné bohoslužby?

Vzpomínka na všechny zesnulé je dávnou tradicí pravoslavné církve, která se zakládá především na slovech samotného Pána Ježíše Krista o tom, že Bůh „není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi“ (Lukáš 20:38). Cílem církevního vzpomínání na zesnulé je zlepšení jejich posmrtného osudu.

Pro křesťana smrt není ukončením existence. Je to jenom dovršení pozemské cesty, zastavení utrpení, jakási hranice, za kterou konečně přichází to, o co člověk celý život usiloval. Kdo poznal pravdu a zemřel ve víře, ten přemohl smrt spolu se vzkříšeným Kristem. Církev nerozděluje své členy na živé a mrtvé, v Kristu jsou všichni živi.

Podle učení pravoslavné církve věřící v Pána Ježíše Krista neumírají, ale žijí věčně. „Každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (Jan 11:26). Proto zesnulí pravoslavní křesťané nepřestávají být členy církve a udržují modlitební společenství s žijícími věřícími.

„Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu,“ píše apoštol Pavel v listu Římanům. A pak učí Soluňany: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“

Ale i ve starozákonních knihách nalézáme více či méně jasné náznaky konání památky zesnulých, jakož i modlitby a oběti s prosbami o odpuštění jejich hříchů. Zdá se, že ve starozákonní církvi existoval zvyk lámání chleba za mrtvé: „Nejedl jsem z toho, když jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého“ (Deuteronomium 26:14), „Při truchlení nebudou lámat chléb, aby potěšili toho, kdo truchlí nad mrtvým, nedají napít z kalicha útěchy těm, kdo truchlí nad otcem či matkou“ (Jeremiáš 16:7). Pozůstalí se postili na památku svých příbuzných: „Pak posbírali jejich kosti a pochovali je v Jábeši pod tamaryškem. Poté se postili sedm dní“ (1. Samuelova 31:13). A v knize Báruka dokonce nalézáme přiklad modlitby za zesnulé: „Všemohoucí Hospodine, Bože Izraele, vyslyš prosbu potomků zemřelých Izraelců, synů těch, kteří proti tobě zhřešili. Neposlouchali hlasu Hospodina, svého Boha, proto na nás dolehly zlé věci. Nevzpomínej na nepravosti našich otců, ale rozpomeň se v této chvíli na svou sílu a na své jméno“ (Báruk 3:4, 5).

Nejpozoruhodnější však je příklad modliteb a obětí za padlé vojáky z 2. knihy Makabejské: „Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (12:42–45).

Láska neumírá

Cílem života křesťana je dosažení Kristovy lásky a úkolem je projevování lásky vůči svým bližním. A láska podle sv. apoštola Pavla nikdy nezanikne. Po dočasném oddělení duše a těla do posledního soudu zesnulý již nemůže konat skutky lásky, ale jeho láska může být znásobena prostřednictvím těch, koho miloval za svého pozemského života. Příbuzní zesnulého si ho mohou připomínat ve svých soukromých modlitbách, ale také v modlitbách církve, mohou na jeho památku konat skutky milosrdenství, a tím se i sami duchovně znovuzrodí.

Svatý Jan Šanghajský říkal: „Každý, kdo chce projevit svou lásku k zesnulým a poskytnout jim skutečnou pomoc, to nejlépe může udělat tím, že se za ně pomodlí, ale zvláště tím, že podá lísteček s jejich jmény pro vzpomínání na božské liturgii. Nic lepšího a důležitějšího pro ně udělat nemůžeme. Vždy to potřebují…“

Svatý Jan Zlatoústý zdůrazňoval skutky milosrdenství: „Přepychový pohřeb není láska k zesnulému, ale marnivost. Chceš-li projevit soustrast k zesnulému, ukážu ti jiný způsob pohřbu a naučím tě, jaká roucha a ozdoby pokládat na hrob, aby mu slušely a oslavovaly ho: to je almužna.“

Kdy církev koná vzpomínku na zesnulé?

Pro modlitby za zesnulé byl církví určen zvláštní den – sobota, kdy se má konat zádušní služba, pokud na ten den nepřipadá významný církevní svátek. Sobota je od starozákonních dob dnem odpočinku, klidu a upokojení.

Kromě soukromých vzpomínek v církvi jsou i zvláštní dny, kdy se vzpomíná na všechny zesnulé křesťany. Říká se jim rodičovské soboty. Jsou to:

• Masopustní rodičovská sobota týden před začátkem Velkého půstu,
• Rodičovská sobota před svátkem Svaté Trojice,
• Rodičovské soboty 2., 3. a 4. týden Velkého půstu,
• Dimitrijevská rodičovská sobota v týdnu před svátkem sv. Dimitrije Soluňského,
• Radonice v úterý druhého týdnu po Pasše.

V předvečer těchto rodičovských dnů se v chrámech konají zádušní celonoční bdění, kterým se řecky říká παράστᾰσις. A po liturgii se slouží panychidy.

Od pradávna existuje zvyk připomínat si památku zesnulého v třetí, devátý a čtyřicátý den po jeho smrti a také v den jeho narození nebo výročí jeho zesnutí. Tento zvyk symbolizuje, že duše zesnulého pořad žije a někdy Pán obnoví i jeho tělo. Někteří pravoslavní badatelé vysvětlují zvyk takto: třetího dne se koná první vzpomínka na zesnulého v souladu s tím, že i Kristus třetího dne vstal z mrtvých a poprvé se zjevil svým učedníkům; devátého dne po vzkříšení se Pán Ježíš zjevil svým učedníkům podruhé; nakonec čtyřicátého dne se taková vzpomínka koná, protože se v ten den Syn Boží naposledy zjevil apoštolům a vystoupil na nebesa.

Kromě účasti na zádušních bohoslužbách církev vyzývá věřící, aby na své zesnulé příbuzné vzpomínali ve svých domácích modlitbách. Zde je každému věřícímu ponechána určitá svoboda. Při domácí modlitbě lze s požehnáním duchovního připomenout i ty, kteří nemohou být vzpomínáni na bohoslužbě v chrámě: nepokřtění, jinověrci, sebevrazi atd.

Slyší zesnulí naše modlitby za ně?

Komunikace mezi pozemskou a nebeskou církví nepochybně existuje. Zakládá se na křesťanské lásce a vyjadřuje se vzájemnou modlitební pomocí.

Otázka, jak přesně modlitby členů pozemské církve za zesnulé ovlivňují jejich posmrtný osud, nemá v pravoslavné dogmatické teologii podrobné vysvětlení. Ale lze říci s jistotou, že upřímné modlitby za zemřelé nezůstávají bezvýsledné; přinášejí jim útěchu a radost. Nemůžeme říci, že zesnulí přímo slyší naše modlitby, ale určitě je cítí.