Památce svatého Gorazda, biskupa – mučedníka
(† 4. 9. 1942)
Vzpomínání – naslouchání
Pravoslavná církev v Československu (dnes: v českých zemích a na Slovensku) uvedla do řady světců vladyku Gorazda (Pavlíka), pravoslavného biskupa českého a moravskoslezského, kanonizačním aktem dne 26. září 1987. Obnovitel původní pravoslavné duchovní tradice na našem území se stal naším prvním kanonizovaným světcem v moderní době.
Jak dokládá S. Deicha, profesor na Institutu Saint-Serge, v učebnici o světcích církve[1], náš biskup Gorazd se k nim váže jako svatý 20. století. Před ním byl v ruské církvi kanonizován v roce 1917 jen Serafim Sarovský. Biskup novomučedník Gorazd je tak přes běh věků minulých propojen s řadou svatých mučedníků celé křesťanské éry[2] (s. 25).
Liturgicko-kanonizační akt roku 1987 znamenal pro nás současné pravoslavné, kteří z vůle Boží dnes žijeme na česko-moravsko-slovenském teritoriu, do nějž nás Bůh postavil, nelehký úkol navázat ve směřování našeho prvního novodobého světce, tak jako on navázal na své předchůdce, na křesťanské a duchovní vzory. Mnoho krásných podnětů k tomuto následování, osobních svědectví o jeho zářném a inspirujícím vlivu, se otevírá v knížce Pastýř a martyr[3] .
O sobě nemohu bohužel říci, že bych patřil mezi vladykovy přímé studenty či posluchače jeho přednášek nebo kázání. Přesto se k němu trochu osobně – jako jeho pamětník, snad dnes již asi z posledních – s úctou přihlásím osobní vzpomínkou z dětství.
Tehdy jsem si jako bezelstně hravý, asi pětiletý chlapec neuvědomoval jeho archijerejskou hodnost. Dodnes však vidím před sebou jeho laskavou, trochu zamyšlenou tvář s očima pod tlustými brýlemi. Poslouchal trpělivě mé dětské žvatlání a kladl mi otázky, chystal se na cestu… vím, to si nechám pro sebe. Když pak odešel, maminka mi řekla s tichou, skrytou výčitkou: „Takový vzácný člověk, a ty s ním tak mluvíš…“ Možná už tenkrát tajila slzy, skrývala je i později, kdy už plakali mnozí, hledíce na jeho zamyšlenou, do modliteb ponořenou tvář na fotografii z novin před veřejným stanným soudem v Praze v září roku 1942, a pak na obraz tváře vězněného, před popravou. „Obraz,“ říká Olivier Clément, „znamená výzvu. Obraz tíhne ke své předloze a člověk se při této nepřekonané výzvě rozechvívá…“[4] .
Důležitou památkou na vladyku Gorazda – obrazem jeho moderní apoštolsko-episkopské (biskupské) a misionářské činnosti – je dílo stále aktuální, a dosud nepřekonané: Lidový sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve[5] . Když o této knize běžně mluvíme, říkáme zkráceně Gorazdův sborník nebo jen Sborník. Zdědil jsem po otci tuto knihu, nesoucí na titulní straně vlastnoruční autorovo připsání: „Svému spolupracovníku o[6] tomto sborníku, o. Boh. Axmanovi, B. Gorazd“ (Bohumír Axman, pozdějším příjmením Aleš, spolupracoval s o. Jiřím Novákem na 2. vydání Sborníku v roce 1951).
Mám i jiný Sborník prvního vydání, a ač nemá autorské věnování, považuji jej za vzácnost, neboť jsou v něm cenné poznámky rukou, vepsané samotným autorem tužkou; patřil otcovu rodnému bratru Otakaru Axmanovi, tehdy studentu gymnázia, jenž se soukromě pod dohledem vladyky Gorazda připravoval na studium bohosloví[7] . Zmíněný exemplář Sborníku poznáváme nejen proto, že jej Otakarovi (po válce při kněžském svěcení přijavšímu i druhé jméno Otakar Pavel) věnoval sám jeho autor, tehdy již mučedník, ale i podle zvláštní výrazné barvy předsádky, a hlavně podle vlastnoruční poznámky „vadný výtisk“, i četných vpisků poznámek k jednotlivým textům charakteristickým vladykovým rukopisem. Vladykovi sloužil k vlastním modlitebním meditacím i k zdůrazňování vět při výučbě. Svědčí o pastýřsky duchovním životě a jeho pedagogii. Dnešního čtenáře, nejen pravoslavného, mohou zaujmout, hledajícímu poskytnou první orientaci, zkušenější bude upozorněn na nebezpečí formálního pobožnůstkářství bez důležitých vnitřních důrazů křesťansky pravoslavné víry. Trpělivě se nad nimi zamysleme.
Sborník má několik částí. Jejich různorodost zpočátku vyvolá v čtenáři údiv a nejistotu, která se brzy rozptýlí, když si uvědomí účel Sborníku, aby sloužil nejen jako kancionál (zpěvník), nýbrž i jako základní a ucelená modlitební příručka všem (věřícím i duchovenstvu), zvoucí všechny k činné účasti na liturgickém životě církve. Kdo pochopí jeho ucelenost a pečlivě promyšlenou stavbu, bude ji vděčně a rád používat. Vždyť nemusí hledat v dalších knihách; zde je z misijních a didaktických důvodů poněkud zestručněněji podáno vše potřebné. Jen je nutno, abychom si na tuto komplexnost zvykli, dokázali si najít patřičnou stránku modliteb a zpěvů, a zapojili se tak do řádu církve. Hned po předmluvě je zde kapitola charakteristicky nazvaná Denní život křesťana podle Evangelia. Na ni navazuje část Modlitby Evangelia, 1. modlitební část. Po předmluvě, bohužel často jen zběžně pročítané, nepochopené a kritizované, následují pasáže podstatné: Modlitby, Pořad čtení epištol a evangelií, kalendářní část – vše určeno pro aktivní účast věřících na dění v církvi i mimo ni.
Vybíráme z kapitoly Denní život křesťana podle Evangelia (1. vyd. s. 9–10). Vladykovy vpisky do původního textu jsou vyznačené kurzívou, v závorce pak upozorňujeme na podtržené části.
„Navykni si vstávat časně se statečným a radostným sebezapřením, a to v určitou hodinu. Dospělí! Vstávaje, pozdvihni mysl svou k Bohu a poznamenej se znamením kříže. (Podtrhuje): Bez meškání se umývej a oblékej. Na to vykonej podle času delší nebo kratší modlitbu ranní. Modli se pozorně a zbožně. Zvykni si věnovat mimo to aspoň dvě až pět minut přečtení nějaké stati z evangelia. Významné pro nemocné.
Pak posnídej a dej se ihned do denní práce, kterou konej svědomitě. Pan president –Osvoboditel (T. G. Masaryk) je v tom příkladem.
Neoddávej se zahálce ani pohodlnosti, ale měj se chutě k dílu. Lenoch není hoden být nazván křesťanem. Apoštol Pavel praví: „Nechce-li kdo pracovati, ať nejí“ (2 Sol. 3,10) (Podtrhuje:) Vzbuzuj v sobě vědomí, že všudypřítomný Bůh ví všechno, co a jak děláš. Cítíš-li v průběhu (podtrhává) práce únavu, představuj si Ježíše, který v potu práce pracuje s Josefem. Má-li tvá práce úspěch, děkuj Bohu; není-li tak úspěšná, jak si přeješ, neúspěch tento obětuj Bohu jako pokání za své chyby a nedostatky.
Při jídle vzbuď v sobě představu Otce nebeského otvírající ruku svou, aby tě nakrmil. Mysli si, že Ježíš sedí s tebou za stolem a jí s tebou. Navykni si nechávat něco z jídla chudým opuštěným lidem. Kupuješ-li stravu, odlož nějaký penízek pro chudé.
Než ulehneš ke spánku, uvažuj aspoň krátce, zda jsi se průběhem dne něčím neprovinil(a), pros Boha o odpuštění a umiň si, že se napravíš. Na to vykonej večerní modlitbu a uléhaje(íc) k nočnímu odpočinku odevzdej se Bohu. Nemůžeš-li usnouti, vzpomeň si, že mnoho lidí té noci leží v nemoci a bolestech nebo i umírají, a odporoučej je do milosti a lásky Boží.
Chceš-li, aby život tvůj byl klidný a spokojený, nauč se býti vždy odevzdán(a) do vůle Boží (podtržena druhá věta). Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se varovati se všeho, co se protiví přikázáním Božím. Nedomáhej se a nehledej ničeho, co není v souhlase s vůlí Boží. Bdi nad sebou, nad svými pocity, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus. Často si vzpomeň, co on na místě tvém činil, mluvil a nač by myslil.
V utrpení snaž se být tichý(á) a klidný(á); mlč a trp podle příkladu Kristova, neboť to jest nejjistější, a on pomůže ti ve tvé slabosti. Má zkušenost! Utržíš-li od lidí na cti, snaž se nésti to klidně. Nejsi-li vinen(a), uvaž, že v jiných případech jsi se tolikrát skutečně provinil(a), aniž kdo o tom zvěděl; haj své cti vždy jen způsobem čestným a důstojným. Jsi-li vinen(a), uznej, že zahanbení jsi zasloužil(a) a snaž se polepšiti se. Zaslouženému trestu, pokárání nebo napomenutí se podrob. Tak-li se zachováš, bude ti zahanbení k duchovnímu prospěchu.
Buď pravdomluvný(á). Nejsi-li však povinen mluviti nebo myslí kárati, nemluv proti nikomu a nevyhledávej sporů. Nebuď nenávistným(ou), závistivým(ou) ani příliš strohým(ou) v jednání a slovech. Čeho nechceš sám (sama), nečiň jiným; čeho si přeješ od jiných, prokazuj především sám (sama).
Jestli tě kdo navštíví, buď laskav(a), skromný(á), pozorný(á), pln(a) pochopení pro hosta. Nemluv bez rozmyslu, neboť bude se nám zodpovídati za každé neužitečné slovo. Pros Boha o milost, v pravý čas mlčet a v pravý čas mluvit. Varuj se špatných společností, neboť člověk zpravidla podléhá jejich vlivu. Pozoruješ-li, že někdo působí na tebe neblaze, buď statečný(á) a rozhodni se rázem přerušiti styky s ním.
V pokušení neoddávej se trudnomyslnosti. Kdo sesílá příležitost k boji, dá i sílu k vítězství. Důvěřuj v Boha; jestli Bůh je s tebou, kdo proti tobě? S pomocí Boží cvič svou vůli v přemáhání zla.
Snaž se každému prokazovati dobro, nemysle(íc) na to, dočkáš-li vděčnosti. Buď ochoten odpouštět každému, i tomu, kdo tvé dobrodiní splácí zlobou.
V čas nemoci povolej lékaře, ale buď při tom odevzdán(a) do vůle Boží, bez níž ani vlas s hlavy nespadne. V bolestech připomínej si utrpení Kristovo, abys se posílil(a) v trpělivosti. Všemožně se varuj reptání a podrážděnosti, jimž snadno podléhá člověk nemocný ke vlastní škodě duševní i tělesné.
Choď pravidelně na služby Boží, zvláště nedělní a sváteční, abys společně s ostatními bratřími a sestrami, členy pravoslavné církve Boží, povznesl mysl svou k Bohu, odložil(a) světské starosti, zúčastnil(a) se svatých Tajin, dosáhl(a) odpuštění, načerpal(a) Boží útěchy i radosti a nabyl(a) nových sil. Kdo zanedbává služby Boží, upadá zpravidla do duchovního spánku, stává se lhostejným k věcem Božím a ocitá se na scestí. Nedej na sebe působiti zlozvykem nechodit na služby Boží. Je to zjev úpadkový, kterého se varuj, abys ušel(a) duchovní smrti. Služeb Božích účastni se pozorně a činně, vždyť nepřekáží ti přehrada nesrozumitelného jazyka. Modli se s knězem, zpívej Hospodinu se sborem i s veškerou obcí církevní a prožívej posvátný děj. Tu poznáš, jak velice se mýlí ti, kdož se domnívají, že křesťanství je náboženství chmurné; naopak víra křesťanská a pravoslavná je radostnou a blahou zvěstí, naplňující duši jasem a vlévající do srdce radostnou odhodlanost a junáctví.
Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s tebou!“
Nechť jsou slova vladykou Gorazdem podtržená inspirací pro naše vlastní rozjímání a jednání!
Prot. Pavel Aleš
[1] Deicha, S, Cours d´hagiologie, kap. II., Paris 1988, s.19–26
[2] Deicha, S. op. cit., s.25.
[3] Aleš, P. (Ed.), Pastýř a martyr. Sborník vzpomínek, statí a úvah o životě a odkazu svatého biskupa Gorazda k 50. výročí od jeho umučení a 5. výročí svatořečení, Olomouc 1992–1995.
[4] Z knihy Tělo pro smrt a pro slávu, Velehrad-Roma 2004, s. 39
[5] 1. vyd. 1933, 2. upravené vyd. 1951.
[6] Dodržujeme úzus zdroje.
[7] Viz Pastýř a martyr, cit. d., s. 76–77 a 83–88.
