Život budoucího věku

Bůh není mstitelem za zlo, nýbrž napravitelem zla

Izák Syrský

Většina lidí vejde do království nebeského bez zkušenosti gehenny

Izák Syrský

Eschatologické názory ctihodného Izáka tvoří neoddělitelnou část jeho teologického systému, plynou z jeho učení o Bohu-Lásce a jsou založeny na jeho vlastních mystických prozřeních, i když jsou podloženy autoritou dřívějších otců. 

Rozjímání o budoucím věku

Východokřesťanská mnišská tradice přikládá velký význam „pamatování smrti“ jako jedné z hlavních asketických činností. „Vždy pamatuj na svůj odchod a nezapomínej na věčný Soud,“ říká Evagrios. „Denně mějte smrt před očima… Připravujte se na strašný den zodpovídání na Božím soudu,“ přitakává mu abba Izajáš. V syrské tradici je téma pamatování smrti a posledního soudu rozvinuto například u Efréma Syrského.

Izák Syrský věří, že myšlenka pomíjivosti lidské přirozenosti musí být neoddělitelná od člověka. Pokaždé, než se jde spát, je třeba si připomenout smrt a myslet na to, že nadcházející noc může být poslední: „Až se přiblížíš ke své posteli, řekni jí: tuto noc možná budeš mou rakví, posteli; a nevím, jestli ke mně této noci místo dočasného spánku nepřijde věčný budoucí spánek…“ Je třeba si vždy pamatovat na poslední soud a připravovat se na setkání s Bohem.

Pamatování smrti a budoucího věku pomáhá člověku překonat strach ze smrti: „Dokud člověk přebývá v nezištnosti, neustále má na mysli přesídlení ze života a vždy myslí na život po vzkříšení, každou chvíli se na to všelijak připravuje… nebojí se smrti, protože každou hodinu k ní upírá vzhled jako k té, která se blíží, a očekává ji.“

Pamatování posledního soudu vzniká u člověka díky duchovnímu prozření a napomáhá jeho zdokonalování v dobru. Pamatuje na svou poslední chvíli, člověk se stává usebranější a dává větší pozor na své činy: „Když se ta rozumová síla v nás stává osvícená, člověk úplně zanedbává strach ze smrti a bývá neustále inspirován nadějí na vzkříšení. Zesiluje se v něm starost kvůli Božím soudu, a začíná ve dne i v noci dávat pozor na své chování, svá slova a své myšlenky.“

Eschatologické rozjímání o budoucím věku se stává začátkem duchovního obrození a obnovení člověka. Postupně v něm hasí tělesné starosti a nahrazuje je myšlenkami, které patří budoucímu věku: „Počátek obnovení vnitřního člověka spočívá v rozjímání a neustálém myšlení na nadcházející blaha. Skrze toto se člověk pozvolna očišťuje od obvyklého bloudění po pozemských předmětech a podobá se hadovi, který svléká svou starou kůži, obnovuje se a mládne. Stejně tak jako v mysli ubývají tělesné myšlenky a starosti, tak se v duši zvětšuje a zesiluje myšlenka na nebeská blaha a pohled do budoucna. Potěšení ze služby těmto blahům převyšuje potěšení z tělesných myšlenek a přemáhá ho.“

Posmrtný život

Izák považuje pozemský život člověka za dětství – čas duchovního růstu. Ale v budoucím věku každý člověk dosáhne plné míry svého duchovního věku. Vztah mezi lidmi a Bohem také dosáhne dospělosti: už to nebude vztah mezi dětmi a otcem, který musí děti neustále hlídat a napravovat je. Jinými slovy, je-li pozemský život dobou přípravy, výchovy a dospívání, v životě budoucího věku se naplno projeví veškerý potenciál lidské osobnosti. Pak nebude potřeba učit a trestat: „Pokud Bůh je skutečným Otcem, jenž všechno stvořil svou milostí, pokud děti jsou rozumné a tento svět je obrazem školy, kde Otec učí děti a napravuje jejich hlouposti, a pokud budoucí věk je dobou dospělosti, přijde čas, kdy se tato nemluvňata stanou dospělými lidmi a Otec ve světě dospělých nahradí radostí to, co teď vypadá jako trest, a nemluvňata překonají nutnost být napravována. Tvé cesty jsou nevyzpytatelné!“

Hranicí mezi pozemským životem a životem budoucího věku je smrt. Podle Izáka je smrt tou požehnanou sobotou, kdy lidská přirozenost nalézá pokoj před svým vzkříšením: „Šest dní běží život dodržováním přikázání, celý sedmý den se tráví ve hrobě, a osmý je vystoupením z hrobu. Pravá a jedinečná sobota je hrob, jenž znamená úplný pokoj a odpočinutí od tíhy vášní a od činnosti, která je opakem pokoje. Tam dodržuje sobotu lidská přirozenost – duše i tělo.“ 

O vzkříšení Izák píše ve svých „Kapitolách o vědění“ a zdůrazňuje, že víra ve vzkříšení je zdrojem naděje pro křesťany, a přesvědčuje čtenáře, aby se smrti nebáli, neboť smrt je pouhým krátkým spánkem ve srovnání s věčností: „Netrap se svým sestoupením do ticha hrobu, ó smrtelníku. Jak krásná je tvá přirozenost, a jak zarmucující je tvůj rozklad!

Ale nenech se sužovat zármutkem, neboť budeš znovu oblečen, hořící ohněm a Duchem poneseš v sobě přesný obraz svého Stvořitele. Nenech se znepokojovat pochybnostmi o velikosti této naděje, protože Pavel tě v této věci utěšuje: On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy. Netrap se tím, že v tomto rozkladu smrti pod zemí zůstaneme mnoho let, dokud nepřijde konec světa. Smrt pro nás není těžká, protože spánek v hrobě je jako spánek během jedné noci. Neboť moudrý Stvořitel i smrt učinil jednoduchou, abychom vůbec nepocítili její tíhu. Dokud jí neprojdeme, je pro nás těžká, ale po smrti nezažijeme žádný pocit rozkladu, ale jako po spánku během jedné noci se ten den probudíme, jako bychom šli večer spát a teď jsme vzhůru. Tak snadný pro nás bude dlouhý spánek v hrobě a trvání let v něm strávených.“

Pokud jde o poslední soud, ten se Izákovi jeví jako okamžik setkání člověka nejen s Bohem, ale i s těmi lidmi, se kterými byl spojen pozemským životem. Rozsudek bude znamenat buď vstup člověka do království Kristova spolu se spravedlivými, nebo odloučení od nich. Tento rozsudek však nebude ničím jiným než konstatováním stavu, kterého člověk v pozemském životě dosáhl. Ten, koho zde hříšný život oddělil od jeho vlastních přátel, i tam bude od nich oddělen.

Život budoucího věku je podle Izáka „stálým a nevyslovitelným pokojem v Bohu“. Ten život nemá „konce ani změny“. Tělesná aktivita je tam nahrazena aktivitou mysli. Lidská mysl bude zaměstnána rozjímáním o Boží kráse ve stavu neutuchajícího úžasu.

V budoucím věku ustanou všechny duchovní činnosti vlastní tomuto světu. Modlitba ve své současné podobě bude nahrazena nadpřirozeným stavem, který je „vyšší než modlitba“ a který někteří svatí v pozemském životě zažívají jen příležitostně.

Nikdo nebude nucen do budoucí blaženosti: každý se musí sám rozhodnout ve prospěch Boha. Toto rozhodnutí lidé dělají ještě v pozemském životě, což se vyjadřuje zřeknutím se vášní a pokáním: „Ne z jakéhokoli donucení, ani proti své vůli a ne bez pokání zdědí onu budoucí slávu; jeho moudrosti je libo, aby si podle své svobodné vůle vybrali to, co je dobré, a měli tak k Němu přístup.“ Budoucí blaženost bude údělem těch, kteří již za svého pozemského života dosáhli „zaslíbené země“ a spojili se s Bohem. Izák však nevylučuje z království nebeského ty, kteří, ač tuto zemi neviděli zblízka, zemřeli v naději, že do ní dosáhnou. Ti, kteří nedosáhli dokonalosti, ale usilovali o ni, budou počítáni mezi starozákonní spravedlivé, kteří za svého života Krista neviděli, ale doufali v něj.

Ti, kteří vstoupí do království nebeského, se budou nacházet na různých stupních blízkosti k Bohu, v souladu se schopností každého pojmout světlo Božství. Různé stupně však nebudou znamenat hierarchickou nerovnost mezi spasenými; pro každého jeho vlastní míra společenství s Bohem bude tou nejvyšší, a nikdo nebude mít privilegované postavení nad ostatními: „Mnohými příbytky v domě Otce Spasitel nazývá různé míry vědění těch, kteří se do té země přesídlí, tj. odlišnost duchovních darů, kterých spasení užívají podle míry svého vědění Boha. Protože mnohými příbytky nemyslel různá místa, ale stupně darů… V budoucím věku se všichni usídlí v jedné zemi, ale každý do své míry je ozářen jedním sluncem a podle své důstojnosti přivolává k sobě radost a veselí… A nikdo nevidí míru svého druha, ani vyšší, ani nižší, aby nespatřil vyšší blaženost druha a svůj nedostatek, a nestalo se to pro něj příčinou smutku a žalu. Kéž to není tam, kde není starost ani nářek! Naopak, každý se podle míry, která mu byla dána, vnitřně raduje.“

Za hranicemi království nebeského je gehenna ohnivá. Izák neuznává přechodný stav mezi královstvím Božím a peklem: „Kromě těchto dvou stavů neexistuje žádný další mezistupeň. Myslím tím, že jeden stupeň je vyšší a druhý nižší… Pokud je to spravedlivé – a je to skutečně spravedlivé! – co může být nesmyslnějšího a nerozumnějšího než taková slova: „Stačí mi vyhnout se gehenně, ale o vstup do království se nezajímám“? Neboť vyhnout se gehenně znamená totéž co vstoupit do království, stejně tak přijít o království znamená vstoupit do gehenny. Písmo nám neukázalo tři strany, ale co říká? Až přijde Syn člověka ve své slávě, postaví ovce po své pravici a kozly po levici.“

Co je nebe a peklo v Izákově chápání? Nebeská blaženost spočívá ve společenství člověka s láskou Boží, která je „stromem života“ a „nebeským chlebem“, tedy samotným Bohem: „Ráj je láska Boží, v níž je požitek ze všech blah. Tam se blažený Pavel živil nadpřirozeným pokrmem, a když tam jedl ze stromu života, zvolal: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Pekelná muka jsou naproti tomu nemožností sjednotit se s láskou Boží. Neznamená to ale, že hříšníci v gehenně jsou zbaveni Boží lásky. Právě naopak, láska je dávána všem stejně – spravedlivým i hříšníkům. Ale pro první se stává zdrojem radosti a blaženosti v ráji, a pro druhé zdrojem pekelných muk: „Říkám, že ti, kdo jsou mučeni v gehenně, jsou zasaženi bičem lásky! A jak hořká a krutá jsou muka lásky! Neboť cítí, že zhřešili proti lásce, a snášejí mučení větší než jakákoli strašlivá muka; smutek, který zasáhl srdce pro hřích proti lásce, je hroznější než jakýkoli možný trest. Není vhodné, aby si někdo myslel, že hříšníci v gehenně jsou zbaveni Boží lásky. Láska je dána všem obecně. Ale láska svou silou působí dvojím způsobem: trápí hříšníky a veselí ty, kteří splnili svou povinnost. A zde jsou podle mého uvažování muka gehenny: je to pokání. Ale duše nebeských synů láska opojuje svými útěchami.“

Izák sice věří, že při posledním soudu ovce budou odděleny od kozlů a kozli skončí v pekle, ale tato víra mu nebrání doufat v Boží milosrdenství, které podle jeho názoru předčí jakoukoli představu o spravedlivé odplatě. Tato naděje na Boží milosrdenství vede Izáka k myšlence, že muka gehenny pro hříšníky nemůžou být věčná. Pokud zlo, hřích, smrt a peklo nepocházejí od Boha, může si někdo myslet, že budou trvat věčně? Pokud byli ďábel a démoni, stejně jako zlí lidé, stvořeni jako dobří a bezhříšní, ale dobrovolně se odklonili od Boha, lze předpokládat, že Bůh bude věčně tolerovat ten jejich stav? Takové otázky dlouho před Izákem Syrským kladli někteří otcové a učitelé církve, zejména Řehoř z Nyssy. V jedné ze svých besed Izák vyvrací dualistickou představu o souvěčnosti dobra a zla, Boha a ďábla. Ve svých úvahách vychází ze v křesťanské tradici obecně uznávaného učení, že Bůh není stvořitel zla, a zlo tedy není esencí.

Hřích, peklo a smrt u Boha neexistují, protože jsou to činy, nikoli bytnosti. „Hřích je ovocem svobodné vůle. Byly časy, kdy hřích neexistoval, a budou časy, kdy nebude existovat. Gehenna je ovocem hříchu. V určitém okamžiku dostala začátek, ale její konec není znám. Smrt je však projevem milosti Stvořitele. Bude vládnout jen krátkou dobu; pak bude úplně zničena. Satanovo jméno poukazuje na dobrovolné odpadnutí od pravdy, nikoli na jeho podstatu.“

„Konec gehenny“ zůstává tajemstvím, které přesahuje hranice lidského rozumu a dogmatické učení církve. Eschatologická vize Izáka Syřana je prodchnuta optimismem. V tomto smyslu se podobá eschatologii apoštola Pavla, u něhož najdeme učení o proměněném stavu stvoření, kdy smrt bude „pohlcena vítězstvím“ a Bůh bude „všecko ve všem“. Izák je přesvědčen, že tento zaslíbený stav jistě přijde, i když mu může předcházet nějaké přechodné období, během kterého budou hříšníci v pekle. Naděje na proměnu stvoření na konci světových dějin vyvolává u Izáka vděčnost Bohu, jehož milosrdenství nezná hranic.

„Jak bezmezná je dobrota, kterou podstatu hříšníků povznáší ke znovustvoření! Kdo má sílu ho oslavovat? Zločince a rouhače svého obnovuje… Hříšník si nedokáže představit milost svého vzkříšení. Kde je to peklo, které by nás mohlo zarmoutit? Kde jsou ta muka, která nás děsí a překonává radost z jeho lásky? … Existuje vůbec odplata pro hříšníky, když je místo spravedlivé odplaty odmění vzkříšením a místo rozkladu těl porušivších jeho zákon je oblékne do dokonalé slávy neporušitelnosti? Toto milosrdenství vzkřísit nás poté, co jsme zhřešili, je větší než milosrdenství přivést nás k bytí, když jsme ještě neexistovali. Sláva, Pane, tvé nezměrné milosti! Hle, Pane, vlny tvé milosti mě umlčely a nezbyla mi žádná myšlenka před vděčností tobě.“

Láska Boží zjevená v posledních osudech světa

Učení o posmrtném osudu člověka jsou věnovány tři závěrečné besedy 2. dílu Izáka Syrského. Sv. Izák zdůrazňuje, že veškeré Boží jednání vůči lidstvu pramení z jeho „neměnné a věčné dobroty“, lásky a soucitu. Proto je rouhání si myslet, že Bůh může udělat cokoli z pomsty nebo odplaty. Takový názor je o to nepřijatelnější, že Bůh ještě před stvořením člověka věděl o jeho budoucích hříších a pádech, a přesto ho stvořil: „… Je ostuda si něco takového o Bohu vůbec myslet – že by měl záměr odplatit za zlé skutky, protože tímto způsobem bychom připisovali slabost této Božské přirozenosti… Ani lidé, kteří žijí zbožně a spravedlivě a jejichž myšlenky jsou v naprostém souladu s Boží vůlí, by toto nedokázali, tím méně Bůh. Jak by dělal něco z odplaty za zlé skutky, o kterých věděl předem, a mstil se těm, koho se ctí a velkou láskou přivedl k bytí. Znal všechny jejich skutky, a přesto pro ně nevyschl pramen jeho milosti: i když se zapletli do mnoha zlých skutků, ani na okamžik se o ně nepřestal starat.“

Ještě horší je názor, že Bůh lidem dovoluje hřešit v pozemském životě, aby je po smrti věčně potrestal. Toto je rouhavá a zvrácená představa o Bohu, pomluva proti Bohu: „Řekne-li nějaký člověk, že Bůh toleruje lidi zde jen proto, aby ukázal svou trpělivost, ale tam je bude nemilosrdně mučit, takový člověk smýšlí o Bohu v souladu se svým dětským vědomím nevýslovně rouhavě: bere Bohu jeho laskavost, dobrotu a milosrdenství – všechno, díky čemu Bůh vlastně toleruje hříšníky a darebáky. Takový člověk Bohu připisuje vášnivost – jako by nemučil lidi zde, protože pro ně za svou krátkodobou trpělivost připravil ještě těžší zlo.“

Správný způsob uvažování o Bohu podle Izáka je odmítnout myšlenku, že „jakákoli… slabost, vášnivost nebo cokoli jiného, ​​co se může objevit v procesu odplaty za dobro nebo zlo, patří Bohu.“ Naopak, všechny Boží činy směřují „k jedinému věčnému dobru, ať už od něj jedinec přijme odsouzení nebo něco slavného, ​​není to způsob odplaty – nikoliv! Dělá se to pro užitek, který z toho všeho plyne.“

V kontextu této představy Boží dobroty a milosrdenství Izák rozebírá biblický příběh o tom, jak Bůh proklel Adama a Evu za jejich hřích a vyhnal je z ráje. Přestože o smrti a vyhnanství bylo rozhodnuto pod rouškou kletby, v samotné kletbě bylo ukryto požehnání: „Smrt pro Adama ustanovil Bůh pod rouškou rozsudku za hřích a jako trest vynesl na světlo přítomnost hříchu, ačkoli trest samotný nebyl jeho účelem. Ukázal, že smrt byla ustanovena pro Adama jako odplata za jeho chybu. Ale skryl své skutečné tajemství a pod rouškou něčeho strašného ukryl svůj věčný záměr a svůj moudrý plán: smrt je ve skutečnosti prostředkem našeho přenesení do nádherného a slavného světa. Bez ní by nebylo možné přesídlit se odsud a být tam. Stvořitel, když ustanovil smrt, neřekl: „Toto je požehnání, které je pro vás připraveno…“ Naopak, ukázal ji jako něco zlého a ničivého. Ale v tom všem již byl záměr, jak zdokonalit a přivést všechno k tomu, co bylo původně zamýšleno Stvořitelem. Nebyla to neposlušnost, co přineslo smrt do Adamova domu, a nebylo to porušení přikázání, co vyhnalo Adama a Evu z ráje, protože je jasné, že Bůh je nestvořil, aby věčně přebývali v ráji – malé části Země; ale měli dobýt celý svět. Z tohoto důvodu ani neříkáme, že je vyhnal kvůli porušení přikázání; neboť kdyby neporušili přikázání, stejně by nebyli navždy ponecháni v ráji.“

Izák tedy tvrdí, že smrt byla požehnáním, protože zpočátku obsahovala potenciál pro budoucí vzkříšení, a vyhnání z ráje bylo ku prospěchu člověka, protože místo „kousku země“ člověk obdržel celou zemi ve vlastnictví. Takový přístup k biblickému příběhu nepochybně vychází z exegeze Theodora z Mopsuestie, podle něhož byla smrt člověku prospěšná, neboť mu otevřela cestu k pokání a následné obnově.

Stejným způsobem se podle Izáka vysvětluje zřízení gehenny jako trestu, když ve skutečnosti jejím účelem je dobro člověka. Je třeba vidět, že Boží činy v dějinách lidstva mohou jen navenek vypadat jako trest, ale ve skutečnosti je cílem Boha přivést nás k dobru, a to jakýmkoli způsobem. Bůh předem zná naši náklonnost ke všem druhům podvodů a připravuje to, co se nám zdá zhoubné, ale ve skutečnosti je to prostředek k naší nápravě. Teprve když jsme prošli tím, co nám připadá jako trest od Boha, uvědomíme si, že to sloužilo našemu dobru. Bůh nemá žádnou odplatu, ale vždy se stará o prospěch, který plyne ze všech jeho činů vůči lidem. Jedním z takových činů je ustavení gehenny.

Izák postupně dospívá ke své hlavní myšlence, že výsledek lidských dějin by měl odpovídat velikosti Stvořitele a konečný osud člověka by měl být hodný Božího milosrdenství: „Milosrdný Pán nestvořil rozumné bytosti proto, aby je nemilosrdně vystavil nekonečnému smutku… Mít v úmyslu zlo a pomstu je typické pro vášně tvorů, a ne pro Stvořitele. Neboť taková je povaha lidí, kteří nevědí nebo si neuvědomují, co dělají nebo co si myslí, když se jim něco stane; neboť přihodí-li se jim nějaká událost neočekávaně, vznětlivým hněvem jsou vyburcováni k pomstě. To není v žádném případě typické pro Stvořitele, který ještě před nakreslením obrazu stvořeného bytí věděl o všem, co se stalo předtím a co se stane potom v důsledku činů i záměrů rozumných bytostí.“

Izák nevěří, že myšlenka o konečnosti utrpení vede k uvolnění a ztrátě bázně Boží. Naopak tato myšlenka v člověku posiluje lásku k Bohu a pokání, které vychází z vědomí nekonečného milosrdenství Stvořitele. Myšlení na Boha jako starostlivého Otce vyvolává synovský pocit lásky a oddanosti, zatímco představa krutého mstitele vyvolává otrocký strach a hrůzu.

Všechna neštěstí a utrpení, která připadají na úděl člověka, jsou seslána od Boha, aby člověka přivedla k vnitřní změně. Bůh se nám nikdy nemstí za minulost – ani v současném, ani v budoucím životě – ale vždy se stará o naši budoucnost.

Myšlenka lásky je v rozporu s myšlenkou odplaty. Pokud bychom předpokládali, že Bůh bude věčně trýznit hříšníky, došli bychom k závěru, že stvoření světa bylo selháním a omylem – Bůh nebyl schopen odolat zlu: „Nepřipisujme Božím skutkům a činům vůči nám úmysl pomsty. Naopak budeme mluvit o otcovské prozřetelnosti, o moudrém plánu, o dokonalé vůli směřující k našemu dobru, o dokonalé lásce. Kde je láska, tam není odplata; a kde je odplata, tam není láska. Láska, když dělá dobré skutky nebo napravuje udělané chyby, nemstí za skutky z minulosti, ale zajímá se o budoucnost. Jinak se nám Stvořitel jeví jako slabý… Poté, co se jeho stvoření zkazilo, vymyslel prostředky pomsty a jako odměnu za zkaženost mu připravil hodně zla. Takové názory o Stvořiteli jsou nepatřičné!“

Boží tajemství jsou lidské mysli nepřístupná. Gehenna je přesně takové tajemství, které bylo stvořeno, aby přivedlo k mravní dokonalosti ty, kteří ji nedokázali dosáhnout v pozemském životě: „V mukách a rozsudcích gehenny je jisté tajemství.“ Stvořitel ji zřídil, aby splnil svůj plán skrytý jak před anděly, tak před lidmi, skrytý před těmi, kdo jsou trestáni, ať už jsou to démoni nebo lidé.“ Království a gehenna jsou důsledky milosrdenství, které jsou ve své podstatě zamýšleny Bohem podle jeho věčné dobroty, a nikoli důsledky odplaty, i když je tak nazval… Když říkáme, že nás pošle do ohně pro utrpení, muky a všechny druhy bolesti, připisujeme božské přirozenosti nepřátelství vůči rozumným bytostem, které stvořil milostí. Totéž platí, říkáme-li, že činí něco ze zloby, pomstychtivosti nebo touhy po odplatě, jako by se mstil sám sobě.“

Boží láska ke stvoření se nemění v důsledku změn, které se odehrávají ve stvoření. Bůh je věčně jeden a tentýž v tom, co mu od přirozenosti náleží, a „na celé stvoření se z něho vylévá jediná láska a milosrdenství, které jsou neměnné, nadčasové a věčné.“

Podle Izáka stav odloučení od Boha je nepřirozený a Bůh nedovolí, aby ti, kdo se ho vzdálili, zůstali v tomto stavu navždy. Všechny, kteří od něho odpadli, přivede ke spáse. Tuto spásu ale nepřijmou z donucení: obrátí se k Bohu z vlastní vůle – díky tomu, že duchovně dospějí. Účel, pro který byli stvořeni, zůstává stejný bez ohledu na to, na jakou cestu se vydali, a k tomuto účelu budou dříve nebo později přivedeni všichni. Z toho pro Izáka plyne nezbytnost konečné spásy hříšníků a démonů: „Neboť je známo, že ve chvíli, kdy padnou, neopouští je; a tak ani démoni nezůstanou ve svém démonickém stavu, ani hříšníci ve svých hříších; ale hodlá je přivést do stavu dokonalosti…, do stavu, ve kterém se nyní nacházejí svatí andělé, k dokonalosti lásky a nevášnivého vědomí. Budou zdokonaleni v lásce k němu.“

Všichni, kdo odpadli od Boha, se podle Izáka k němu vrátí díky onomu krátkodobému mučení v gehenně, které je pro ně připraveno, aby byli očištěni v ohni utrpení a pokání. Když projdou tímto očištěním ohněm, dosáhnou andělského stavu.

Bůh nemůže zapomenout na žádné ze svých stvoření a každé stvoření má své místo v jeho nebeském království. Pro ty, kteří nemohou okamžitě vstoupit do království, je připraveno přechodné období trápení v gehenně: „Ze své přirozené dobroty, díky níž vznikl celý vesmír, který podporuje a ve svém bezmezném soucitu se stará o celé stvoření, Bůh naplánoval přivést do království nebeského celé společenství rozumných bytostí, i když bylo ponecháno určité přechodné období, aby se každý dostal na stejnou úroveň. Tento náš pohled je v souladu s učením Písma. Přesto je gehenna hrozná, i když je tak omezená ve svém trvání: kdo ji snese? Z tohoto důvodu se andělé v nebi radují nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Pokud by Bůh vyžadoval, aby rozumné bytosti byli skutečně spravedlivé, pak by se našel pouze jeden z deseti tisíc, který by mohl vstoupit do království nebeského. Proto dal Bůh lidem pokání jako lék, který může člověka v krátké době uzdravit z hříchu. Bůh „nechce, aby svévolník zemřel“, a dal nám pokání pro každodenní obnovu mysli. Bůh je přirozeně dobrý a „chce spasit každého jakýmkoli způsobem“.

Izákovi byl hluboce cizí názor, že většina lidí bude mučena v ohnivém pekle a jen pár vyvolených si bude užívat v království nebeském. Je si jistý, že naopak většina lidí skončí v Božím království a jen pár padouchů a hříšníků se ocitne v gehenně – ale i ti jen na dobu, kterou potřebují k získání odpuštění hříchů: „Podle záměru Boží milosti většina lidí vejde do království nebeského bez zkušenosti gehenny.  Ale ne ti, kteří se kvůli zuřivosti srdce a úplnému odklonu k lstivosti a smyslnosti netrápí a nenaříkají nad svými chybami a hříchy… Bůh je tak dobrý a milosrdný, že neustále hledá nejmenší důvod pro naše ospravedlnění, aby odpustil lidem jejich hříchy, jak odpustil celníkovi za jeho zkroušenou modlitbu, nebo vdově za dvě drobné mince, nebo tomu, kdo získal odpuštění na kříži. Neboť hledá pro nás spásu, a ne důvod k mučení.“

Pozemský život je dán člověku pro pokání. Stačí, aby se člověk obrátil na Boha s modlitbou za odpuštění, a Bůh mu okamžitě odpouští. Zárukou tohoto odpuštění je vtělení Božího Slova, které, když celé stvoření dosáhlo vrcholu v každé formě lstivosti, sestoupilo na zem, aby svou smrtí na kříži vykoupilo lidstvo a celý vesmír.

Jaký je však morální smysl celého dramatu lidských dějin, pokud dobro i zlo skončí ve stejné pozici tváří v tvář Božímu milosrdenství? Jaký je smysl utrpení, askeze, modlitby, pokud spravedliví budou dříve či později postaveni na roveň hříšníkům? Kromě toho, do jaké míry názory Izáka Syrského odpovídají učení evangelia, zejména podobenství o posledním soudu, které hovoří o rozdělení na ovce a kozly? A není jeho učení onou origenistickou apokatastází, která byla církví odsouzena v 6. století?

Zaprvé je třeba říci, že Izák neodmítal myšlenku oddělení ovcí od kozlů a přímo na ni odkazoval, když mluvil o absenci jakéhokoliv alternativního místa mezi gehennou a královstvím nebeským. Ale jeho mysl předpovídala to, co bylo po tomto oddělení, které Izák nepovažoval za konečné a nenapravitelné. Izák nikdy nepopíral realitu Posledního soudu: navíc doporučoval přemýšlet o něm denně. Izák popisuje zkušenost oddělování hříšníků od spravedlivých. K tomuto oddělení však dochází již v reálném životě, kde někteří lidé navštěvují nemocné, oblékají nahé, krmí hladové, zatímco jiní ne: to je smysl podobenství. Poslední soud bude teprve okamžikem, kdy se ukáže, čeho člověk dosáhl na zemi. Izák tedy podobenství o posledním soudu chápe nikoli jako dogmatické tvrzení o věčnosti muk, ale jako prorocké varování těm, kteří v pozemském životě nekonají dobré skutky vůči svým bližním.

Za druhé Izák varuje, že zkušenost pekla a odloučení od Boha je hrozná a nesnesitelná, i když je časově omezená: „Buďme opatrní, milovaní, a pochopme, že ačkoli gehenna podléhá omezení, chuť přebývání v ní je velmi strašná a mimo naše chápání je míra utrpení v něm.“ Pro Izáka se bič Boží lásky, kterým jsou hříšníci v pekle trestáni, jeví tak strašný, že samotná možnost ocitnout se v pekle, byť jen na krátkou dobu, ho nutí neustále se modlit za záchranu před peklem sebe i všech lidí.

Za třetí, a to je hlavní, celý teologický systém Izáka Syrského je založen na přímé zkušenosti mystického spojení s láskou Boží. Tato zkušenost eliminuje jakoukoli možnost závisti k ostatním lidem, včetně těch, kteří jsou na vyšší úrovni duchovní dokonalosti, a proto mají větší šanci získat místo v království nebeském. Setkání s Bohem a přímá mystická zkušenost jednoty s Božskou láskou je jediným ospravedlněním pro všechny asketické námahy, utrpení a duchovní boj. Setkání s Bohem je nakonec cílem celé lidské historie.

Pokud jde o origenistickou doktrínu apokatastáze, nelze mezi ní a Izákovým učením nalézt přímou paralelu. Pro Órigena není apokatastasis koncem dějin, ale pouze přechodnou etapou ke vzniku nového světa: pod vlivem platonismu Órigenés učil, že před stvořením světa existoval nějaký jiný svět a po všeobecné obnově, až současný svět skončí, bude Bohem stvořen nový svět a po něm další – a tak dále do nekonečna. Odpadnutí lidí od Boha a návrat k Bohu se bude opakovat znovu a znovu a Bůh se vtělí více než jednou, aby na sebe vzal hříchy lidí a vykoupil je. Právě tato doktrína, která byla v rozporu s evangelním poselstvím o jedinečnosti a unikátnosti Kristovy oběti, byla v 6. století odsouzena spolu s dalšími mylnými názory origenistů, jako je představa o preexistenci duší.

Izákovo učení o spasení všech nemá žádné origenistické kořeny (stěží kdy držel Origenovy spisy v rukou); není ovlivněno platónskými a jinými myšlenkami, které jsou křesťanství cizí. U Izáka je toto učení založeno na novozákonní zvěsti o Bohu, který „chce, aby všichni lidé byli spaseni“. V podstatě jde o rozvinutí učení apoštola Pavla, že po konečném ustanovení království Boha, podrobení všech nepřátel a zničení smrti Spasitelem, Bůh bude „vše ve všem“. Pro Izáka je spása všech lidí přímým důsledkem bezmezné Boží lásky k člověku – lásky, kterou Bůh stvořil svět, vtělil se a vzal na sebe hříchy lidí, aby je spasil a uvedl do svého království, které nebude mít konce.

Izák nebyl jediný, kdo věřil ve spasení všech – mezi jeho předchůdce kromě učitelů Syrské církve patřil i svatý Řehoř z Nyssy, který mluvil o spáse všech lidí a démonů, a jeho učení nebylo odsouzeno žádným všeobecným či místním sněmem. Možnost spásy pro všechny lidi připouštěli i svatý Řehoř Teolog a svatý Jan Klimak. Svůj výklad učení Řehoře z Nyssy o všeobecné spáse nabídl i svatý Maxim Vyznavač. Všichni tito autoři vycházeli z premisy, že pro Boha není nic nemožné a že může spasit každého člověka. Nicméně, jak zdůraznil Maxim Vyznavač, každý člověk má právo odmítnout spasení uskutečněné Kristem. Spása nebude nikomu vnucována, spaseni budou pouze ti, kdo jsou ochotni následovat Krista. Tato myšlenka je důležitým vysvětlením toho, co Izák Syrský říká o spáse všech.

Vše výše uvedené nás vede k následujícímu závěru. Eschatologické názory Izáka Syrského, Řehoře z Nyssy a dalších zmíněných církevních otců patří mezi soukromé teologické názory a nelze je vnímat jako výraz dogmatického učení církve. Zároveň by neměly být ztotožňovány s heretickým origenismem, odsouzeným církví. Ani Izák Syrský, ani Řehoř z Nyssy, navzdory radikálnímu tónu některých svých prohlášení na eschatologická témata, v žádném případě nepovažovali otázku všeobecné spásy za vyřešenou. Vyjadřovali pouze naději, která je pravděpodobně typická pro mnohé křesťany – naději, že navzdory veškeré spravedlnosti má každý člověk možnost být spasen milostí Všedobrého Boha.

Úryvky z 8. kapitoly knihy Duchovní svět ctihodného Izáka Syrského metropolity Ilariona (Alfeeva)