Teologický slovník. Apokatastasis
Termín apokatastasis se používá pro označení církví odmítnutého učení o všeobecném spasení, které předpokládá konečnost mučení v pekle všech hříšníků, a dokonce i démonů. Řecké slovo ἀποκατάστασις se dá přeložit jako návrat do původního stavu či obnovení. Učení o apokatastazi bývá spojováno s neúspěšným pokusem některých starých teologů vytvořit eschatologickou doktrínu všeobecné spásy a zahrnout do ní padlé anděly.
Ve starověku měl termín apokatastasis hodně významů, a to spíše praktických než teoretických: návrat do původního stavu, uzdravení, cyklické střídání ročních období a polohy hvězd, návrat lodi do přístavu atd. Všechny tyto významy mírně koexistují v textech Starého zákona řecké Septuaginty a v antické literatuře.
Ale najednou se v knize Skutků apoštolů toto slovo objevuje v novém významu: Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové (‘achri chrónon apokatast‘aseos p‘anton hon), jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků (3:19–21).
Tento pojem v Novém zákoně najdeme pouze tady. Uvádí se jako jistá podmínka: pokud nebudete činit pokání a neobrátíte se, nenastanou časy radosti a nepřijde Mesiáš, protože nemůže přijít, dokud nebude všechno nové. Apokatastasis v tomto případě není cílem. Pravý cíl je druhý příchod Spasitele a radost z tohoto příchodu, což se stane pouze po obnovení všeho.
Otcové a učitelé církve během tří prvních staletí křesťanské éry uvádí tento pojem do církevního lexikonu. Klement Římský (†100) ve svém prvním listu Korintským, jenž byl napsán kolem roku 97, zmiňuje apokatastasis dvakrát. Nejdřív ve významu uzdravení a cituje knihu Joba (5:18): On působí bolest, ale též obváže rány. A potom vyzývá členy korintské církve k modlitbě a pokání, aby Bůh mezi nimi obnovil jednotu a bratrskou lásku.
Deset let nato se sv. Ignatios Antiochijský († kolem 107) ve svém listu Smyrenským raduje, že se mezi křesťany nastolil mír a obnovilo se jejich malé tělo – pronásledováním roztříštěná církev.
Theofil Antiochijský († kolem 180) ve svém druhém listu Autolykovi rozjímá o stvoření světa a divokých zvířatech, která nebyla stvořena Bohem v takovém stavu, ale zdivočela po pádu člověka, a na závěr dospívá k myšlence, že až se člověk navrátí k stavu odpovídajícímu jeho přirozenosti, i zvířata se obnoví do svého původního mírného stavu.
Sv. Justin Filosof († kolem 165) poprvé spojuje apokatastasis se spásou v Kristu: „Kristus přišel pro apokatastazi svobodných a otroků, darovav stejnou hodnost všem, kdo plní jeho přikázání.“ Zdá se, že Justin nechce omezovat působení apokatastaze na věřící v Krista, ale zahrnuje do něj celé lidstvo, ovšem jednoznačně o tom nepíše.
Zajímavý postoj má sv. Irenej z Lyonu (†200). I když jeho dílo Proti herezím se dochovalo pouze v latinském překladu, máme k dispozici i několik řeckých úryvků, z nichž je jasné, v jakém významu používal slovo apokatastasis. V některých větách používá tento termín v eschatologickém smyslu, jako třeba v 11. kapitole páté knihy: „Jestli smrt, přemohši člověka, vzdálila ho života a učinila mrtvým, tím spíše život, když se zmocní člověka, vyžene smrt a obnoví člověka k životu v Bohu“. A na jiném místě: „V posledních časech Pán skrze své vtělení navrátil nás do přátelství a stal se prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (V, 17, 1).
Ještě jasněji vyjádřil tuto myšlenku ve 4. knize (36,7): „Neboť jedna je vinice… a jeden Hospodář… a jedna je mzda, protože každý dostal denár (Matouš 20:1–16). Začal vyplácet mzdu od posledních, protože v posledních časech se Pán zjevil a obnovil všechny.“
Hlavní myšlenkou tady je stejná mzda pro všechny, což neznamená všeobecnou amnestii bez úsilí samotných lidí, protože i poslední dělníci pracovali minimálně hodinu. Proto má sv. Irenej texty jak o apokatastazi, tak o věčných mukách. A když mluví o obnovení všeho nebo všech, myslí tím naději vstoupit do společenství spasených, protože Bůh je ochoten darovat spásu všem lidem. Apokatastasis však nebude platit pro ty, kteří dobrovolně podlehli satanovu pokušení a zvolili apostazi, protože v Božském plánu není místo pro determinismus a náhodu.
Hodně psal na toto téma Klement Alexandrijský († 215). Ve svých Stromatech podrobně mluví o postoji křesťanů k nekřesťanskému světu a zdůrazňuje, že je třeba odmítnout pojetí křesťanů jako zvláštního typu lidí, kteří skrze sakramentální obnovení získali mravní síly ztracené lidstvem. Mravní síly jsou vlastní každému člověku a spása záleží na svobodné vůli jedince. Ani pád andělů, kteří tvoří satanovu říši, ani pád člověka, který vyměnil svou nesmrtelnost za smrt, nezbavily je možnosti vrátit se do původního stavu. Andělé zachovali svobodnou vůli, což znamená, že změna je možná. Člověk, i když zneužil svou svobodu a zhřešil, porušil svou přirozenost, zachoval mravní síly, jako záruku potenciální obnovy. A proces mravního zdokonalování se neomezuje na pozemský život a pokračuje i po smrti.
Ti, kteří si neosvojili Kristovy zásluhy v pozemském životě, jdou po smrti do pekla, kde jim Kristus a apoštolové hlásají evangelium. Spása záleží na svobodné vůli. A protože spása je nemožná bez nápravy, nebo jak tomu říká Klement bez „postupné očisty“, v budoucím životě lze připustit existenci některých prostředků nápravy a očisty, vždyť pokání probíhá současně s trestem. Tento trest bude spočívat v pekelných mukách ohněm. Trestán bude i satan a jeho andělé. Takže Klement uznává realitu utrpení v pekle, ale odmítá nekonečnost tohoto utrpení.
Klement Alexandrijský tvrdí, že Boží spravedlnost je milosrdná, a jeho láska je spravedlivá. Bůh nemůže připustit věčný trest. Pod vlivem trestu si hříšník uvědomuje svou vinu a toto uvědomění ho přivádí k ukončení trestu a k zdokonalování, k plnění svého předurčení – životu s Bohem. Po zbavení utrpení člověk získá odměnu a důstojnost. Klement věřil, že po nějakém čase nastane apokatastasis všeho – apokatastasis ton panton. Někdy přímo píše, že i ďábel jako ten, kdo má svobodnou vůli a je schopen pokání a nápravy, se může vrátit do původního stavu.
Tyto poněkud nejasné Klementovy předpoklady o apokatastazi rozvíjel jeho učedník – Órigenés († 254), s jehož jménem toto učení bývá spojováno nejčastěji. Přistupoval k tomuto problému velice opatrně a uvědomoval si, že vše, co je spojeno s koncem světa, je zahaleno tajemstvím. Jeho apologie Proti Kelsovi chválí ty, kteří se obrátili ke Kristu, a uznává realitu trestu: „Touží věnovat se křesťanskému náboženství, protože se bojí tzv. trestů… Do takové míry přijali naše učení, že ze strachu přes tresty, o kterých Písmo říká, že jsou věčné, opovrhují veškerými mučeními, již pro ně vymyslili lidé… Toto učení o trestech je užitečné a pravé, šíříme ho mezi sebou s velkým užitkem pro lidi.“
Órigenés neomezoval tresty na pozemský život a podněcoval k neustálé modlitbě o odpuštění, aby zde člověk dostal odplatu za hříchy, a v životě budoucího věku se upokojil v lůně Abrahamově. Ovšem budoucí podle Órigena neznamená věčné, protože samotný tento pojem je mnohoznačný. Řecké slovo aion stejně jako hebrejské olam může znamenat nejen věčnost, ale i nějaké dlouho trvající období, třeba existenci světa v čase, o které nelze říct, že bude nekonečná. Proto když se o trestech v Písmu říká, že jsou věčné, je třeba upřesnit, v jakém smyslu. Órigenés se odvolává na apoštola Pavla a jeho výklad času: „Pavel učí, že po našem věku nastanou další, aby se nadcházejícím věkům prokázalo nesmírné bohatství milosti k nám (Efezským 2:7). Neřekl, jednomu nebo dvěma věkům, ale nadcházejícím věkům. Z toho dospívám k závěru, že ukazuje na mnohé věky.“ A protože existují mnohé věky, termín věčný je nemusí zahrnovat všechny, ale třeba jenom jeden z nich. Absolutně věčný je pouze Bůh. Co se týká všeho stvořeného, včetně času, je relativní, omezené a nebude trvat vždy. Toto je klíč k jeho učení o konečnosti trestů a muk. Trest, který je nazýván věčným, může trvat více či méně dlouho.
Ale ještě důležitější se mu zdála myšlenka apoštola Pavla o definitivním vítězství Krista v 1. listu Korintským: Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť ‚pod nohy jeho podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem (15: 23–28).
Órigenés píše: „Musíme proto říct, že naše nynější tělesnost dosáhne takového stavu teprve tehdy, až všechno dosáhne jednoty, a Bůh bude všecko ve všem. Nestane se tak ale najednou a okamžitě, nýbrž pomalu a postupně, během mnohá nespočetných věků. Všechny stvořené bytosti se zdokonalí a obrátí se. Jedny bytosti rychleji dosáhnou vrcholu dokonalosti, druhé je budou následovat, třetí přijdou mnohem později. A teprve až zástupy nespočetných stvořených bytostí dosáhnou dokonalosti a z Božích nepřátel se stanou jeho otroky, bude zničen poslední nepřítel, kterému se říká smrt a který přestane být nepřítelem.“
O satanovi Órigenés říká jenom to, že jako Boží stvoření není zlý podle své přirozenosti. Ale ve svém dopise přátelům v Alexandrii jednoznačně tvrdí, že uvažovat o spasení satana je bezbožné, protože je nemyslitelné.
Hlavním zdrojem obvinění proti Órigenovi se stal Jeronýmův výklad jeho díla O základech. Jeroným bohužel nevěnoval pozornost všem rozmanitým Órigenovým myšlenkám a soustředil se pouze na rozporuplné a nejednoznačné hypotézy. „Samotná tato kniha je dobrá, ale obsahuje hodně věcí, které je třeba odsoudit a podle Hospodinova slova šlápnout po hadech a štírech (Lukáš 10:19).“
Sporné otázky Jeroným vykládá podle vlastního chápání: „Samotní démoni a knížata tmy, pokud se budou chtít obrátit k dobru v nějakém světě nebo světech, stanou se lidmi a tak se navrátí do původního stavu. A když v lidských tělech podstoupí ten či onen trest a mučení, získávají zpět důstojnost andělů. Z toho lze usuzovat, že všechny rozumné bytosti se mohou obnovovat, a to nejednou.“
Právě tento text bývá citován proti Órigenovi, ale Jeroným skromě mlčí o tom, že toto byla pouze jedna z Órigenových hypotéz. Mimo jiné Órigenés píše: „Pokornost Krista Otci ukazuje… vítězství jeho činu, protože Kristus předává Otci nejen plnost vlády, kterou obnovil v celém stvoření, ale i poslušnost jako normu života lidského pokolení. A pokud považujeme za spásnou poslušnost Syna Otci, musíme uznat za spásné podřízení se i nepřátel Synu Božímu. A pokud poslušnost Syna Otci ukazuje na dokonalé obnovení celého stvoření, pak podřízení se Synu Božímu jeho nepřátel znamená dobro a vykoupení ztracených.“
Mezi homiliemi Órigena je jedna velice zajímavá, protože v ní najdeme definici apokatastaze. Komentuje 19. verš 15. kapitoly knihy Jeremiáše: Praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, vrátím tě k sobě, tj. vrátím tě do původního stavu. Ale nikdo se nemůže vrátit na místo, kde nikdy nebyl. Vrátit se dá jenom to, co jsi kdysi vlastnil… Bůh se proto obrací na nás, kteří jsme se od něj odvrátili, abychom se obrátili k němu, a on by nás mohl vrátit do původního stavu. Toto je cíl zaslíbení zapsaného v Skutcích apoštolů: „… do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků.“
Vidíme tady myšlenku o návratu do původního stavu, ale není ani slovo o všeobecnosti návratu, mluví se o podmínce apokatastaze, kterou Órigenés posiluje citátem ze Skutků o naplnění prorockých zaslíbení.
Přemýšlí i nad tím, jak mohou lidé vypadat po všeobecném obnovení. A zdá se, že jasnou představu nemá. Ale tento veliký teolog a myslitel zřejmě nesouhlasí s gnostiky, pro něž apokatastasis znamenala návrat do stavu před vznikem hmoty, která se objevila jako důsledek hříchu a byla zformována demiurgem. Kristovo vzkříšení a jeho slavné tělo povzbuzovalo Órigena spojovat apokatastasis s všeobecným vzkříšením. A zde nakreslil analogii se svou tezí o věčnosti, která je absolutní pro Boha, a relativní pro stvořené bytosti.
Pouze Svatá Trojice je absolutně nemateriální. Všechny ostatní bytosti mají těla. V pozemském životě duše má tělo z hrubé hmoty, „ovšem v budoucím životě získá hmotu jemnější, čistší, která se stane duchovní.“ Materiální se nemůže definitivně proměnit v nemateriální, protože bez tělesné hmoty nemůže ve světě existovat rozmanitost, ta ale bude zachována. Nelze vyloučit, že svobodné duše kdysi opět upadnou do vášní, které je oddálí od Boha. V tomto případě by bylo třeba znovu tvořit matérii, aby duše v novém světě mohly žít a být spaseny. Ale tato hypotéza se zdá být slabá i samotnému autorovi.
V budoucím věku hřích nemůže přivést k tvoření nového světa. Příklad duše Krista, která se silou lásky spojila s Logem, je nejlepším svědectvím toho, že bezhříšnost může koexistovat se svobodou. I když Órigenés nevylučuje existenci řady světů, nicméně se přiklání k tomu, že konec bude jeden a definitivní: „Obnovení nebe a země, změna obrazu tohoto světa a novota nebes jsou připraveny pro ty, kteří kráčí cestou, o níž jsme již mluvili, a směřuje k tomu šťastnému konci, jemuž se pokoří, jak je řečeno, i nepřátelé, a Bůh bude všecko ve všem (1. Korintským 15:28).“
Tam nebude smrt ani zlo. Ale jak budou vypadat vzkříšení v slávě „duchovního těla“? Nelze mluvit o rozpouštění všeho v Bohu, jak o konci světa usuzují stoikové, kdy všechno zahyne v ohni. Boží prozřetelnost vše objímá, ale nezahrnuje do sebe jako do vlastního těla. Logos je lékař, jenž léčí veškeré nemoci. Nakonec sám „stane v čele rozumné přirozenosti a promění každou duši podle míry její dokonalosti, a každý zvolí, co chce, a dosáhne toho, co zvolil.“ Osobnost zůstane sama sebou.
Órigenés vypracovával apokatastasis na základě biblických textů, které mluví jak o věčných mukách, tak o Božím milosrdenství. Skutečně připouštěl všeobecnou spásu, ale pouze jako možnost, pokus uhádnout jednu z mnoha nám neznámých variant božské pedagogiky.
Pro něj a pro jeho předchůdce apokatastasis není teologická doktrína. Je to křesťanská naděje, která neklame (Římanům 5:5), ale podle svatých otců jako oheň zapaluje všechny síly duše a ukazuje cestu k Božímu milosrdenství.
Doc. prot. Vladimír Baškirov
Překlad: Naděžda Skvarnik