Ostrov christianizovaný apoštoly

„Naše církev byla založena apoštoly Pavlem a Barnabášem, a jsme na to trošičku pyšní.“ Tato slova metropolity konstanského a ammochostského Vasilia mě dojala až k slzám. Malý šedovlasý člověk s laskavým pohledem, přívětivý, srdečný a pohostinný vypráví příběh kyperské církve účastníkům mezipravoslavného setkání. A tento příběh je naplněn bolestí, zármutkem, pocitem bezmoci, ale i nadějí v Boží prozřetelnost a všemohoucnost. Dějiny a osud kyperské církve jsou neoddělitelné od dějin a osudu samotného ostrova, který se jako skála, na níž je založena církev Kristova, tyčí ve východní části Středozemního moře a jehož obyvatelé již 2000 let zachovávají věrnost této církvi.

Apoštolové Pavel, Barnabáš a Marek na Kypru

Kypřané přijali křesťanství z první ruky. Dobrou zvěst o vtělení a zmrtvýchvstání Boha Slova jim přinesli apoštolové – Pavel, Barnabáš a Jan Marek.

O původu kyperské církve se můžeme dočíst v knize Skutků apoštolů: Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. (11:19–20)

Významnou roli v životě jeruzalémské křesťanské komunity hrál sv. Barnabáš, „levita původem z Kypru“, jenž prodal své pole a „peníze položil před apoštoly“ (4:36–37). V knize Skutků je také zmíněn jistý Mnason z Kypru – „jeden z prvních učedníků“ Spasitele (21:16), jenž se později stal jedním z pomocníků a nástupců kyperského biskupa Iraklidia.

V roce 45 na Kypr dorazili apoštolové Pavel, Barnabáš a Barnabášův synovec Jan Marek. Zvěstovali tu slovo Boží v židovských synagogách v Salamině a poté mezi pohany. Pak prošli celým ostrovem až do Páfu. Tam potkali židovského kouzelníka Elymase, který se vydával za proroka. Apoštolové se dostali ke dvoru vzdělaného místodržitele Sergia Paula. Ale kouzelník se snažil odvrátit místodržitele od víry. Apoštol Pavel podvodníka oslepil. Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil v Ježíše Krista (13:1–12). Existence prokonzula Sergia Paula je potvrzena epigrafickými údaji. A scéna oslepení je zobrazena na mozaice trůnního sálu pafoského metropolity.

Ve městě, které se dnes nazývá Larnaka, Pavel a Barnabáš potkali ctihodného Lazara vzkříšeného Kristem, který se přesídlil na Kypr kvůli pronásledování ze strany židů, a vysvětili ho na biskupa. Křesťanská tradice praví, že sv. Lazar po svém vzkříšení žil ještě 30 let.

Po nějakém čase Pavel a Barnabáš chtěli podniknout další misijní cestu na Kypr. Jenže Barnabáš chtěl s sebou vzít také Jana Marka, ale Pavel s tím nesouhlasil. A tak se apoštolové rozešli: Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase a procházel s ním Sýrií a Kilikií (15:36–41).

Apoštol Barnabáš přijal mučednickou smrt z rukou židů, kteří byli rozčíleni jeho úspěchy v šíření Kristovy víry. Jan Marek tajně pohřbil svého strýce v Salamině a jeho ostatky byly nalezeny na konci 5. století v salaminském monastýru sv. Barnabáše.

V 2. a 3. století kyperští křesťané, stejně jako celá Římská říše, zažili několik vln pronásledování ze strany státní moci. V té době věřící využívali ke shromážděním a bohoslužbám nekropole helénistické a římské doby a opuštěné lomy.

Na začátku 4. století na ostrově pobýval sv. Mikuláš, jenž tehdy ještě byl laikem. Spolu se ctihodným Eutychem zde založili monastýr nedaleko Pafosu, přičemž si brali kameny pro stavbu z pohanské svatyně bohyně Héry. Poté se sv. Mikuláš vrátil do Malé Asie.

Rozkvět v době Byzance

Řada kyperských legend je spojena s císařem Konstantinem Velikým a jeho matkou Helenou. Císařovna Helena dorazila na Kypr s Křížem nalezeným ve Svaté zemi. Díky tomu na ostrově, který trpěl několikaletým suchem, konečně začalo pršet. Svatá císařovna darovala částečky svatého Kříže a část provazu, kterým byl svázán Spasitel, monastýrům a chrámům. Protože ostrov byl zpustlý a zanedbaný, Helena nařídila přesídlit na Kypr obyvatele sousedních oblastí říše: Egypta, Judeje, Sýrie, Kilikie, Kappadokie, Pamfýlie atd. A jelikož se na Kypru během sucha přemnožili hadi, místodržitel ustanovený císařovnou nařídil chovat zde kočky, které dodnes žijí na Kypru v hojném množství.

Prvního všeobecného sněmu se zúčastnili tři kyperští biskupové, jedním z nich byl sv. Spyridon z Trimithonu. Díky početným zázrakům se sv. Spyridon stal jedním z nejuctívanějších světců nejen na Kypru, ale v celém světě. V době, kdy Byzanc ovládla hereze ariánství, kyperští biskupové zachovali věrnost pravé víře.

Jedním z nejvýznamnějších kyperských hierarchů byl sv. Epifanios, biskup konstanský. Narodil se v Palestině, nedaleko Jeruzaléma, studoval v Alexandrii, ovládal několik jazyků, mezi nimiž byla třeba koptština a syrština. V Egyptě se seznámil s pověstnými křesťanskými mnichy – sv. Antoniem Velikým a sv. Pachomiem Velikým, studoval zde díla významných teologů včetně Alexandra Alexandrijského a Atanasia Velikého, díky poslednímu se upevnil v nikajské víře a odmítání ariánského bludu. Podle ctihodného Jeronýma se Epifanios Kyperský vždy těšil tak velké úctě, že i „vládnoucí heretici“, tj. ariánští biskupové, považovali za hanbu takového člověka pronásledovat. Za vlády císaře Juliána Apostaty byl Epifanios nucen přesídlit se na Kypr. V roce 367 byl zvolen kyperským arcibiskupem. Formálně se Kyperská církev v té době nacházela v jurisdikci antiochijského metropolity, ale fakticky již byla nezávislá. V důsledku činnosti sv. Epifania vznikly příznivé podmínky pro to, aby Kyperská církev získala autokefalii, což se uskutečnilo na 3. všeobecném sněmu v roce 431 krátce po smrti světce. Díky úsilím arcibiskupa Epifania na Kypru vzniklo mnoho monastýrů, do nichž přijížděli mniši z celého světa.

Během naší návštěvy Paralimni jsme měli možnost uctít ostatky sv. Epifania, arcibiskupa kyperského. Jeho hlava v těch dnech byla vystavena v chrámu sv. Jiří Vítězného na území úřadu konstanské a ammochostské eparchie.

Další kyperští hierarchové se také ukázali jako obránci pravé víry a bojovali proti herezím monofyzitismu a monotheletismu. V roce 578 císař Tiberius II. přestěhoval na Kypr tisíce Arménů-monofyzitů z území hraničícího s Íránem. Dochoval se text o zázraku sv. Epifania, jenž se zjevil monofyzitovi, který přijel na Kypr z Egypta, a obrátil ho na pravoslavnou víru. Jedním z horlivých obránců pravoslaví proti monotheletismu byl kyperský rodák a patriarcha alexandrijský sv. Jan Milostivý. Útočiště na Kypru nalezli i mnozí příznivci uctívání ikon v době ikonoklasmu. Patriarcha Tarasios, jenž předsedal 7. všeobecnému sněmu, který odsoudil herezi ikonoborectví, také pocházel z Kypru. Jménem neznámý  kyperský arcibiskup ​​byl přítomen na Konstantinopolském sněmu v roce 1054, který uvalil anathému na západní církev.

První rána – nájezdy Arabů

Arabské nájezdy, které začaly v 7. století, způsobily prosperujícímu ostrovu nenapravitelné škody. Během rabování pobřežních měst bylo zničeno velké množství chrámů, mnohé z nich nikdy nebyly obnoveny. Zajímavé je, že na začátku 10. století na místě kdysi Araby zničené baziliky Kitia byl nalezen mramorový sarkofág s relikviemi a nápisem „Lazar čtyřdenní, přítel Kristův“. A současný název města Larnaka je odvozen od hrobky sv. Lazara: λάρναξ – hrobka, sarkofág. Císař Lev VI. Moudrý nařídil přenést tuto svatyni do Konstantinopole. Naštěstí část ostatků zůstala v Larnace, kde je můžeme vidět i dnes.

V roce 691 zorganizoval Justinián II. přesídlení většiny obyvatel Kypru v čele s arcibiskupem Janem I. na poloostrov Kyzikos (nyní Kapydag). Během obléhání Konstantinopole (asi 673–677) Arabové dobyli poloostrov a vytvořili tam námořní základnu na Hellespontu. Trullský sněm v letech 691–692 svým 39. kánonem uznal Justinianopolis (Novou Justiniánu) za novou katedru kyperského arcibiskupa a ponechal mu všechna jeho dřívější práva a privilegia. V reakci na to chalífa přesídlil většinu Kypřanů, kteří ještě zůstali na ostrově, na syrské pobřeží mezi Týrem a Sidonem, později však byli vráceni do své vlasti. Když císař Tiberius III. (698–705) zajistil ostrov před arabskými nájezdy, arcibiskup Jan I. se spolu s věřícími vrátil na Kypr. Nicméně zmínka v arcibiskupském titulu Nové Justiniány se zachovala do současnosti.

Druhá rána – křížové výpravy a nadvláda latiníků

V důsledku 3. křížové výpravy na Kypru vzniklo tzv. Kyperské království pod nadvládou francouzské dynastie de Lusignan. V roce 1191 Kypr dobyl anglický král Richard I. Lví srdce a prodal ho templářským rytířům za 100 000 bezantů. Ale poté, co se Kypřané vzbouřili proti nadvládě templářů, vykoupil ostrov zpět a prodal ho bývalému králi Jeruzaléma Guy de Lusignanovi, který se stal zakladatelem kyperské dynastie Lusignanů.

Se založením latinského arcibiskupství se Kyperská pravoslavná církev musela přizpůsobit novým podmínkám a navázat vztahy s dobyvateli. Právě víra pomohla Kypřanům zachovat jejich národní identitu a kulturu. Řecký klér a řecké obyvatelstvo ostrova byly podřízeny nové vládě. Část majetku církve připadla králi a latinské šlechtě, nikoli však katolické církvi. K hromadnému zabavování pozemků kyperské církve naštěstí nedošlo.

Rozhodnutí latinských sněmů v Limassolu (1220) a ve Famagustě (1222) přinesly zásadní změny v postavení Kyperské pravoslavné církve. Funkce arcibiskupa byla zrušena. Počet řeckých biskupů byl snížen ze 14 na 4. Jejich sídla byla přesunuta z velkých měst do odlehlých oblastí. Řečtí biskupové byli podřízeni latinským. V místech soužití různých etnických skupin mohli řečtí biskupové působit jen jako pomocní biskupové latiníků a byli povinni složit přísahu věrnosti latinskému episkopátu a podřízenosti římskému papeži. Spory o přísahu rozdělily řeckou společnost. Latiníci omezili počet řeckých mnichů na ostrově.

Kyperská církev se snažila bránit svou nezávislost v liturgickém životě. Největším úspěchem bylo uznání práva na zachování pravoslavného bohoslužebného ritu a používání kynutého chleba ve svátosti eucharistie. Spor o nekvašený chléb nejednou vedl ke konfliktům mezi pravoslavnými a katolíky, a dokonce k popravám řeckých mnichů, kteří nazývali latiníky kacíři za to, že používali nekvašený chléb pro eucharistii. Světské a církevní úřady na Kypru se nesnažily provádět katolizaci místního obyvatelstva, ale je známo, že několik podobných pokusů učinili poslanci římského stolce.

Postupně na Kypru vznikala syntéza řecké a latinské kultury v různých oblastech života. Od poloviny 14. století latiníci, stejně jako Řekové, uctívali místní světce – apoštola Barnabáše a sv. Epifania Kyperského.

Od roku 1489 se Kypr dostal pod nadvládu Benátské republiky, ale odvrátit novou hrozbu Benátčané již nemohli.

Součást Osmanské říše

Turci se pokoušeli o dobytí Kypru po celou dobu benátské nadvlády a v roce 1571 se jim to nakonec podařilo.   

Osmanské dobytí Kypru umožnilo vylepšit postavení pravoslavné církve. Byla obnovena církevní hierarchie. Veliký vezír Mehmed Paša dovolil neomezené sloužení pravoslavných bohoslužeb na Kypru, zatímco katolicismus byl zakázán. V souvislosti s tím museli mnozí Evropané konvertovat k pravoslaví nebo k islámu. Veliký vezír také udělil Řekům právo získat zpět monastýry dobyté muslimy. Stavba pravoslavných chrámů byla povolena na již existujících chrámových základech, nicméně stavba nebo přestavba každého chrámu vyžadovala zvláštní povolení turecké vlády. Byly zakázány zvony a kříže na chrámech. V roce 1572 všechny pozemky, kromě těch v hranicích obcí, byly prohlášeny za veřejné. Majetek, který dříve patřil kyperské církvi, byl převeden do jurisdikce zvláštního úředníka. Za jejich návrat biskupové museli vyplatit obrovskou částku.

Osmanské úřady uznaly vedoucí roli církve při výběru daní a udržování pořádku na ostrově. Arcibiskup byl oficiálně prohlášen za zástupce všech řeckých Kypřanů. Status arcibiskupa jako etnarchy (doslova ‚vládce národa‘) schválil dokument z roku 1754. Turecké zákony zajistily vnitřní autonomii kyperské církve, chránily pravoslavné před svévolí osmanských úředníků, poskytovaly různé daňové úlevy. Bez svolení sultána pravoslavným nemohly být odebrány chrámy a monastýry. Arcibiskup měl právo odvolávat se k osmanským úřadům se stížnostmi. Ale za všechna privilegia arcibiskup platil Turkům velké peníze.

V době turecké nadvlády v kyperské společnosti existovaly dvě tendence: na jedné straně Kypřané vítali Turky jako osvoboditele od útlaku latiníků, na druhé straně část kyperské elity inklinovala k Západu, a mnozí kyperští intelektuálové opouštěli ostrov a usazovali se v Itálii.

Nelze říct, že byl život pravoslavných v té době bezstarostný. Vysoké daně a zvůle některých místních úředníků čas od času vyvolávaly vzpoury obyvatelů, které byly brutálně potlačovány a doprovázely se popravami pravoslavných věřících a duchovních. Nicméně ve srovnání s jinými částmi Osmanské říše se na Kypru nerozšířilo novomučednictví. Po celou dobu turecké nadvlády jsou známi pouze 2 kyperští novomučedníci, ale i ti přijali smrt mimo ostrov.

Od roku 1878 se Kypr ocitl pod nadvládou Velké Británie. I když formálně zůstával součástí Osmanské říše, skutečným vládcem na ostrově byl britský komisař. Po vstupu Osmanské říše do první světové války na straně centrálních mocností Velká Británie oznámila anexi Kypru. Turecko se vzdalo nároků na Kypr v roce 1923 v souladu s podmínkami Lausannské mírové smlouvy.

Britský protektorát a kolonie

Poté, co se ostrov Kypr dostal pod ochranu křesťanské državy, Kypřané doufali ve zlepšení svého postavení. Nicméně ve vztazích mezi církví a britskými úřady okamžitě vznikly vážné problémy. Britové, na rozdíl od Osmanů, neuznávali staletí stará privilegia kyperské církve. Nové úřady zrušily osvobození církve od daní, omezily její práva v rodinném soudním řízení, omezily zastoupení duchovních v různých poradních orgánech, zbavily duchovní imunity před zatčením a tresty. Tak byli v r. 1879 Kypřané pobouřeni příběhem dvou kněží, kterým za trest oholili vlasy a vousy. Navíc koloniální úřady připravily církev o poplatek, který platili věřící, v důsledku čehož příjmy církve klesly o třetinu ve srovnání s koncem osmanského období. Kyperská církev byla nucena omezit financování vzdělání a charitativních aktivit. Britské úřady se pokusily připravit církev o část nemovitostí, která jí odedávna patřila. Ke špatným vztahům mezi Brity a kyperským duchovenstvem přispěla také osobní antipatie komisaře Wolseleyho k pravoslavným hierarchům. V roce 1878 je v dopise britskému ministru zahraničí popsal jako „lstivé, podlé a zcela lživé“.

Za vlády arcibiskupa Cyrila II. byla v kyperské církvi přijata Ústavní charta, která určovala administrativní strukturu církve a postup při volbě arcibiskupa. Podle tohoto dokumentu byli členy kyperské církve všichni pravoslavní křesťané žijící na ostrově. Kypr byl rozdělen na 4 eparchie: arcibiskupský okruh s katedrou v Nikósii a 3 metropolie – Pafoskou, Kitijskou a Kyrenijskou. Kyperská církev jako celek, každá metropolie, monastýr, chrám, charitativní nebo vzdělávací instituce se staly právnickými osobami. Posvátný synod se skládal z arcibiskupa a 3 metropolitů. Do kompetence synodu spadaly všechny církevní záležitosti.

Postup pro volby arcibiskupa byl vyvinut s ohledem na starodávný zvyk, voleb se účastnili i laici. Pravoslavní řečtí muži starší 21 let volili speciální delegáty ze svých farností, kteří pak volili 66 generálních delegátů – 44 laiků a 22 duchovních správců chrámů. Speciální a generální delegáti museli být muži pravoslavného vyznání starší 25 let. Generální delegáti se účastnili volebního shromáždění spolu s metropolity, biskupy, igumeny monastýrů, 2 zasloužilými kleriky arcibiskupství a 2 kleriky hlavních chrámů Nikósie. Arcibiskup se volil tajným hlasováním.

Po skončení první světové války svitla kyperským Řekům naděje na připojení Kypru k Řecku. V letech 1918–1920 arcibiskup Cyril III. vedl delegaci kyperských poslanců do Velké Británie. Britská vláda odmítla žádost Kypřanů, což donutilo obyvatele ostrova zavést novou taktiku národního boje: masové protesty a obrácení na mezinárodní média.

V roce 1924 po prudkých diskusích arcibiskup Cyril III. zavedl v církvi gregoriánský kalendář. Přechod na nový styl byl velice bolestivý a provázely ho četné protesty. Církev byla rozdělena. Stejně jako v Řecku vznikly i na Kypru rozkolnické skupiny přívrženců juliánského kalendáře. Zemětřesení a sucho roku 1927 věřící spojovali s reformou kalendáře.

1. května 1925 byl Kypr prohláše n za britskou kolonii. Kyperská církev protestovala, ale byla bezmocná. V roce 1930 arcibiskup Cyril III. stanul v čele Národnostní organizace Kypru, která organizovala masové akce a vyzývala občany k neposlušnosti okupačním úřadům. Britové odpověděli vysídlením dvou metropolitů z ostrova, což znemožnilo nové volby arcibiskupa po zesnutí Cyrila III v roce 1933. Jediným hierarchou na ostrově zůstal metropolita pafoský Leontios.

Britové přijali zákon, který zakazoval kandidovat na arcibiskupa „nechtěným osobám“ (včetně vysídlených metropolitů) a osobám nekyperského původu. Zvolený arcibiskup měl být schválen britským guvernérem. Britské úřady chtěly, aby na kyperský stolec byl zvolen loajální arcibiskup. Kvůli všem těmto omezením byla hlavní kyperská katedra prázdná po dlouhých 14 let.

Ani druhá světová válka, v níž Kypřané oddaně pomáhali Britům, nezměnila postoj koloniálních úřadů. V lednu 1945 metropolita Leontios vytvořit organizaci pro boj za osvobození ostrova – Byro etnarchie Kypru – která se stala koordinačním orgánem národně osvobozeneckého hnutí a sjednotila všechny kyperské politické strany. Nakonec v roce 1947 byl sám metropolita Leontios zvolen arcibiskupem kyperským, ale bohužel již 37 dní po svém zvolení zemřel. Jeho nástupcem se stal Makarios II.

V lednu 1950 Byro etnarchie Kypru organizovalo plebiscit o připojení Kypru k Řecku. 95,7 % řeckých Kypřanů hlasovalo pro sjednocení s Řeckem (přitom, že britské úřady zakázaly státním úředníkům a učitelům účastnit se hlasování). Výsledky plebiscitu podala deputace Posvátného synodu řeckému parlamentu a generálnímu tajemníkovi OSN. Britská vláda deputaci nepřijala.

Po zesnutí Makaria II. v roce 1950 byl na arcibiskupský trůn zvolen metropolita Makarios III., jenž zahájil rozsáhlou činnost za osvobození Kypru. V roce 1952 arcibiskup Makarios poslal telegram předsedovi Komise OSN pro nesamosprávné země, ve kterém připomněl, že Řekové, kteří tvoří 81 % obyvatel Kypru, touží po svobodě a nepřestanou bojovat, dokud se tato touha neuskuteční. Kyperská církev vytrvale protestovala proti rozmístění britských vojenských základen na ostrově.

1. dubna 1955 na Kypru vypuklo povstání. Začala jednání mezi britským guvernérem Hardingem a arcibiskupem Makariem jako vůdcem kyperského lidu, která trvala od října 1955 do března 1956, ale nevedla k dohodě mezi stranami. Britská vláda se ve skutečnosti nesnažila nalézt řešení, které by Kypřany uspokojilo. Její požadavky byly pro Řeky nepřijatelné.

Arcibiskup vyzýval Kypřany, aby nepřestávali bojovat, dokud britská vláda nepřehodnotí své pozice. Za tuto činnost byl v roce 1956 na příkaz guvernéra Hardinga spolu s metropolitou kyrenijským Kypriánem tajně vzat do vazby a vyhoštěn na Seychely v Indickém oceánu.

V únoru 1959 se Makarios III. zúčastnil londýnského setkání. Zde byly podepsány dohody, na jejichž základě ostrovu byla později udělena nezávislost. V březnu téhož roku se arcibiskup Makarios konečně vrátil na Kypr.

Nezávislý Kypr

13. prosince 1959 arcibiskup Makarios byl zvolen prezidentem, a 15. srpna 1960 byla vyhlášena Kyperská republika. Tím ale boj neskončil.

V březnu r. 1972 Posvátný synod Kyperské pravoslavné církve pod vlivem chunty, která se dostala k moci v Řecku a usilovala o sesazení arcibiskupa Makaria, vznesl požadavek na odstoupení arcibiskupa z funkce prezidenta Kypru. Kyperská veřejnost však tento požadavek důrazně odmítla. Prezidenta jednomyslně podpořil i kyperský parlament.

Metropolité se rozhodli udeřit na arcibiskupa Makaria z jiné strany. Dne 8. března 1973 se pod záminkou neslučitelnosti světské služby s hodností arcibiskupa rozhodli zbavit ho funkce hlavy kyperské církve. Ovšem ani v tom neuspěli. Metropolitu podpořil nejen kyperský lid, ale i jiné místní pravoslavné církve.

Na žádost Makaria III. se ve dnech 5. – 14. července 1973 sešel v Nikósii Veliký synod, který se skládal z 16 hierarchů Alexandrijské, Antiochijské a Jeruzalémské pravoslavné církve, včetně 2 patriarchů –alexandrijského a antiochijského. Synod prošetřil obvinění metropolitů a shledal je nekanonickými. Rozhodnutí kyperských metropolitů byla prohlášena za neplatná. Po neúspěšných pokusech členů Velikého synodu usmířit metropolity s arcibiskupem byli vzbouřenci exkomunikováni z církve.

Nová tragédie

15. července 1974 začal na Kypru řeckou chuntou připravený vojenský převrat. Povstalci ostřelovali a zapálili prezidentský palác a oznámili smrt Makaria III. Arcibiskupovi se však podařilo uprchnout, z monastýru Kykkos dorazil do Pafosu, kde promluvil k lidem v místní rozhlasové stanici. Poté byla z dělového člunu ostřelována metropolitní rezidence v Pafosu. Makarios byl nucen opustit ostrov a přes Maltu a Londýn se dostal do New Yorku, kde 19. července vystoupil na zasedání Rady bezpečnosti OSN. Kyperští metropolité byli zatčeni rebely.

Ozbrojená vzpoura proti prezidentovi a legitimní vládě přinesla Kypřanům novou katastrofu. 20. července se na Kypru vylodily turecké vojenské jednotky. V důsledku střetů mezi skupinami rebelů a tureckými vojáky byli ze severní části Kypru vyhnáni pravoslavní metropolité a kněží. Turci vyplenili 550 chrámů, některé z nich byly úplně zničeny. Církevní budovy byly v nejlepším případě předělány na mešity a muzea, mnohé se ale začaly používat jako kasárny, skladiště, chlévy atd.

V prosinci roku 1974 se arcibiskup Makarios vrátil na Kypr. Zůstal hlavou Kyperské církve a prezidentem svobodné části ostrova do své smrti 3. srpna 1977.

Arcibiskup Makarios III. založil mnoho charitativních a vzdělávacích organizací, nemocnici, kulturní centrum, včetně Byzantského muzea, knihovnu, nakladatelství a uměleckou galerii. Věnoval velkou pozornost zlepšení postavení kléru, včetně vzdělávání a zvýšení platů. Arcibiskup usiloval o obnovení ženského mnišství, které na Kypru zaniklo v období osmanské nadvlády.

Tento veliký člověk dosáhl výšin církevní i světské kariéry, dovedl Kypr k nezávislosti, ale zároveň čelil neuvěřitelným výzvám a stal se svědkem rozdělení ostrova, které trvá dodnes. Bez nadsázky lze říci, že jde o muže úrovně apoštola Barnabáše a biskupa Epifania.

Kyperská církev dnes

V současné době v čele církve stojí Jeho Blaženost Chrisostomos II., arcibiskup Nové Justiniany a celého Kypru. Jeho katedra se nachází v Nikósii. Posvátný synod vykonává nejvyšší církevní pravomoc, skládá se ze všech vládnoucích a titulárních archijerejů (v současnosti 17 osob), předsedou je arcibiskup. Při synodu působí sekretariát, úřad pro mezicírkevní vztahy, úřad pro struktury Evropské unie v Bruselu, poutní úřad, úřad pro informace a styk s veřejností, ústřední církevní fond, kontrolní oddělení a ústřední mzdový fond pro farní duchovenstvo. Bylo vytvořeno 14 synodálních komisí: pro dogmatické problémy, pro mezipravoslavné, mezikřesťanské a mezináboženské komunikace, pro bohoslužebné záležitosti, mnišství, pro kanonické otázky, pro stavebnictví, architektonické památky a křesťanské umění, pro vzdělání, bioetiku, pro záležitosti mládeže, pro sociální péči, charitu a misijní práci, pro teologické vzdělání a osvětu kléru, pro evropské a mezinárodní záležitosti a protiheretická komise.

Kyperská církev se skládá z 13 eparchií: arcibiskupského okruhu, 9 metropolií a 3 biskupství. Na Kypru se nachází 36 monastýrů – 16 mužských a 20 ženských. Na okupovaném území zůstalo 15 opuštěných monastýrů.

Arcibiskupství do své struktury zahrnuje kancelář, eparchiální komisi, hospodářské a technické služby, archiv, centrum pro restaurování byzantských ikon a památek, úřady pro manželství a rozvod, pro církevní katechezi, kázání a kaplanství, křesťanský svaz žen, školu pro pravoslavné rodiče, školu nedospělých katechumenů, 5 škol byzantské hudby, knihkupectví, Nadaci arcibiskupa Makaria III.

Naděžda Skvarnik