Apoštolové a raná církev

Po seslání Ducha Svatého se apoštolské společenství usadilo v Jeruzalémě. Apoštolové denně kázali v jeruzalémském chrámu a na ulicích města. Apoštolové vykládali starozákonní proroctví, která svědčí o tom, že Bohem slíbený Mesiáš – Kristus – musí zemřít a být vzkříšen, a vysvětlovali, že všechna tato proroctví se naplnila v Ježíši. Učili, že není pod nebem jiného jména, jímž lidé mohli být spaseni. Zanedlouho se v Jeruzalémě nechalo pokřtít ve jménu Ježíše Krista několik tisíc lidí. Členové mladé křesťanské komunity chodili do jeruzalémského chrámu, ale také se shromažďovali doma, pořádali slavnost lámání chleba – božskou liturgii, kterou Ježíš Kristus přikázal konat na svou památku. Skrze apoštoly učinil Pán v té době mnoho zázraků. Do Jeruzaléma se scházeli lidé z okolních měst, přiváděli nemocné a posedlé nečistými duchy. Když apoštolové procházeli ulicemi města, lidé vynášeli nemocné příbuzné na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Tak velká byla víra prostého lidu.

Pronásledování apoštolů izraelskými staršími

(Skutky apoštolů, kapitoly 4 a 5)

Úspěch kázání apoštolů a jejich zázraky vzbudily mezi velekněžími a židovskými vůdci závist a rozhořčení. Saduceové, kteří tehdy zaujímali vysoké postavení v chrámové hierarchii a v Sanhedrinu, byli vůči apoštolům obzvláště nesmiřitelní. Nevěřili v možnost vzkříšení a nebyli zcela schopni přijmout svědectví apoštolů, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Apoštoly několikrát zatýkali a nakonec jim zakázali kázat o Ježíši Kristu, oni se tomu však odmítli podřídit. „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet,“ říkali. Jednou Boží anděl zázračně vyvedl apoštoly z vězení, jindy se za ně postavil známý učitel zákona a farizej Gamaliel, kterého si vážil všechen lid: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat… Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Když Sanhedrin odsoudil Kristovy učedníky k bičování, radovali se, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jméno Pána Ježíše.

Správa majetku a volba 7 jáhnů  

 (Skutky apoštolů 6:1–7)

V jeruzalémské komunitě zprvu vládla naprostá jednomyslnost. Když lidé vstupovali do Kristovy církve, prodávali svůj majetek a výtěžek skládali k nohám apoštolů. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval, a všechno bylo společné.

Když se však křesťanské společenství výrazně rozrostlo, začaly v církvi vznikat první konflikty. Jeruzalémská křesťanská komunita zahrnovala různé lidi – jak obyvatele Jeruzaléma, tak Židy, kteří dříve žili v jiných zemích, mezi Řeky. Tito přistěhovalci začali reptat, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. Poté se apoštolové rozhodli svěřit povinnost pečovat o potřeby komunity lidem speciálně zvoleným pro tuto službu, aby se sami mohli plně věnovat kázání a modlitbě. Sedm vyvolených pro tuto službu se nazývalo jáhny čili diákony, což v řečtině znamená služebníci. Tito lidé se těšili důvěře a byli naplněni milostí Ducha Svatého.

Smrt prvomučedníka Štěpána a začátek pronásledování

(Skutky apoštolů, kapitoly 6, 7, 8)

Jeden z jáhnů, jménem Štěpán, činil mezi lidmi velké divy a znamení. To vzbudilo závist starších a učitelů zákona. Snažili se se Štěpánem diskutovat, nebyli však schopni čelit jeho moudrosti a statečnosti. Proto ho obvinili z údajného rouhání se proti jeruzalémskému chrámu a Mojžíšově zákonu a postavili před radu. Ale i u soudu Štěpán svým projevem zahanbil žalobce. Sám Pán ho posiloval. Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla. Jáhen pohleděl k nebi a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží.“

Rozzuření Židé přerušili soud, vyvedli Štěpána za město a tam ho ukamenovali. Před svou smrtí se Štěpán modlil za své vrahy, jak to kdysi dělal sám Pán. A jako se Pán na kříži modlil k Otci, tak se Štěpán modlil ke Kristu: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ První křesťan, který trpěl pro Krista, napodobil svého Pána mučednickou smrtí.

Poté začalo velké pronásledování celé jeruzalémské církve. Mnoho křesťanů bylo nuceno Jeruzalém opustit. Rozprchli se po Judsku, Samaří a dalších sousedních oblastech.

Když se stěhovali do jiných měst a vesnic, všude nesli zvěst o Kristu. Neštěstí, které postihlo církev, sloužilo k jejímu posílení a růstu. A tak další jáhen, jménem Filip, odešel do Samaří, zvěstoval evangelium a konal zázraky a obrátil ke Kristu a pokřtil mnoho lidí.

Obrácení Saula

(Skutky apoštolů 9:1–31)

Mezi pronásledovateli křesťanů obzvláště vynikal horlivý mladý muž jménem Saul. Nosil jméno prvního izraelského krále Saula a stejně jako starověký král pocházel z rodu Benjamina. Jeho otec byl farizej a on sám získal farizejské vzdělání v Jeruzalémě od učitele Gamaliela. Saul pocházel z města Tarsus, ležícího v oblasti Kilikie, ale po rodičích zdědil římské občanství – čestné postavení v Římské říši, které dávalo určitá práva a výsady. Tohoto Saula si Bůh svou milostí vyvolil za svého hlavního apoštola. V dějinách církve se proslavil jako Pavel (což znamená „malý“).

Když se Saul dozvěděl, že se v Damašku objevila křesťanská komunita, zajistil si od velekněze doporučující listy do synagog v Damašku. Tam se Saul chystal chytat lidi, kteří věřili v Krista, muže a ženy, a přivádět je v poutech do Jeruzaléma. Ale když se se svými společníky už blížil k Damašku, zářilo na něj světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule! Proč mě pronásleduješ?“ Saul se zeptal: „Kdo jsi, Pane?“ A uslyšel odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ Dále Hospodin nařídil užaslému Saulovi, aby pokračoval v cestě. Saul vstal ze země, ale když otevřel oči, zjistil, že je slepý. Saulovi společníci ho museli vzít za ruce a dovést do Damašku.

V Damašku Saula našel Kristův učedník jménem Ananiáš, kterému se zjevil Kristus a přikázal mu, aby Saula uzdravil. „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým,“ pozdravil Ananiáš bývalého pronásledovatele křesťanů. Tělesná slepota – známka duchovní slepoty horlivého fanatika judaismu – okamžitě ustoupila a Saul přijal svatý křest.

Saul strávil několik dní v Damašku a svědčil, že Ježíš je Syn Boží. Když to místní Židé slyšeli, rozhodli se ho zabít, ale on se o jejich úkladech dověděl. Protože ve dne v noci hlídali i brány, aby ho mohli zahubit, křesťané spustili budoucího Kristova apoštola dolů z hradeb v koši po provazech.

Křest důstojníka Kornélia a první pohané v církvi

(Skutky apoštolů, kapitoly 10 a 11)  

Důležitou událostí v životě církve byl křest římského důstojníka Kornélia s celou jeho rodinou. Předtím se ke Kristově církvi připojovali hlavně Židé. Věřili, že v Ježíši se naplnila dávná proroctví, která Bůh zjevil jejich předkům. Ale nadešel čas, aby církev ukázala světlo, jež bude zjevením pohanům (Lukáš 2:32).

Kornélius žil v Cesareji. Byl to zbožný muž věřící v jediného Boha. Jeho postavení římského vojáka mu nedovolovalo přijmout židovskou víru a dodržovat Mojžíšův zákon, ale často se upřímně modlil k Bohu a pomáhal chudým. Jednoho dne se mu zjevil Boží anděl a přikázal, aby našel Šimona Petra. Kornélius okamžitě poslal služebníky do města Joppa, kde, jak mu anděl ukázal, žil apoštol Petr v domě Šimona koželuha. Následujícího dne v poledne, když se poslové již blížili k městu, se apoštol Petr na střeše domu modlil. Dostal hlad, a zatímco mu připravovali jídlo, měl vidění, jak se z otevřeného nebe snáší velká plachta. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Zazněl k němu hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje. Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ To se stalo třikrát a pak plachta zmizela.

Zjevení ale bylo spíš o něčem jiném než o jídle. Apoštol přemýšlel, když ho nakonec našli poslové Kornélia a předali mu pozvání svého pána. Mojžíšův zákon dělil zvířata na čistá a nečistá. Židé nemohli jíst nečistá zvířata, a jako vyvolený národ nesměli navštěvovat domy pohanů. Ale nastaly jiné časy. Kristus chtěl přivítat ve své církvi i pohany, protože i je vykoupil svou krví. A bez toho zjevení by Petr sotva souhlasil s návštěvou Kornélia. Bůh vyvolil svého apoštola pro tuto misii, a Petr bez váhání šel: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.“

V domě římského důstojníka se sešla celá jeho rodina a přátelé. Apoštol Petr jim vyprávěl o Ježíšově pozemském životě, o jeho zázracích, smrti na kříži a zmrtvýchvstání. Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha Svatého. Petr nařídil, aby celá Kornéliova rodina byla pokřtěna.

Ale ne všichni jeruzalémští křesťané mohli přijmout skutečnost, že se k církvi připojili pohané. Avšak poté, co vyslechli Petrovo svědectví, sami začali hlásat Kristovu víru pohanům. V Antiochii, která v té době byla centrem celého Východu a třetím největším městem Římské říše, veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Apoštolové z Jeruzaléma tam poslali bratra jménem Barnabáš, a ten přivedl s sebou Saula. Právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.

Misijní cesta Pavla a Barnabáše

(Skutky apoštolů, kapitoly 13 a 14)

Zde, v Antiochii, během bohoslužby Duch Svatý zjevil církvi, že Bůh vyvolil Barnabáše a Pavla pro zvláštní službu. Poté, co přijali požehnání antiochijské komunity, po modlitbě a půstu se Kristovi apoštolové vydali na cestu. Barnabáš pocházel z ostrova Kypr, kam se i vydali. Na Kypru svým kázáním a zázraky apoštolové obrátili ke Kristu samotného vládce ostrova. Poté pokračovali ve své cestě a kázali v Malé Asii, v oblastech Perge, Pisidia a Ikonia. Ve všech městech zakládali apoštolové komunity křesťanů. Po návratu do Antiochie ještě jednou navštívili založené sbory a v každém ustanovili presbytery, kteří měli vést církevní společenství a konat bohoslužby.

Apoštolský sněm

(Skutky apoštolů 15, 1:35)

Ne všem židovským křesťanům se líbilo, že se mnoho pohanů obrátilo ke Kristu,. Někteří z nich, zvláště bývalí farizeové, tvrdili, že všichni křesťané musí plnit Mojžíšův zákon a nechat se obřezat. Obřízku požadovali i od křesťanů pohanského původu. Aby se tento problém vyřešil, sešli se apoštolové, presbyteři a obyčejní křesťané v Jeruzalémě.

Tohoto sněmu se účastnili i Pavel s Barnabášem. Poté, co popsali zázraky a znamení, které provázely jejich zvěstování pohanům, slovo převzal apoštol Jakub, bratr Páně. Byl příbuzným samotného Pána Ježíše Krista a hlavou Jeruzalémské církve. Apoštol Jakub připomněl posluchačům starozákonní proroctví o vstupu do církve pohanů a nabídl osvobodit je od plnění rituálních požadavků Mojžíšova zákona.

Účastníci sněmu podpořili apoštola Jakuba a napsali dopis křesťanům v Antiochii s jasnými pokyny: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva.“

Cesty apoštola Pavla

Evangelista Lukáš v knize Skutků popsal tři misijní cesty apoštola Pavla. Obvykle Pavel, když přicházel do nějakého města, začínal kázat v židovské synagoze, ale zároveň věnoval velkou pozornost šíření evangelia mezi pohany. Mnoho lidí toužilo slyšet slovo o Spasiteli. Některým Židům však apoštolova misie vadila, a to především proto, že nedělal rozdíl mezi Židy a pohany. Všemožně mu v tom bránili a snažili se proti němu poštvat i pohany. Někdy sami pohané pronásledovali Pavla a obviňovali ho z toho, že šířil zvyky, které Římanům byly cizí, a pomlouval pohanské bohy.

Ve svých epištolách Pavel sám popsal potíže, kterým musel čelit:

„Ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.“ (2. Korintským 11:23–28)

Apoštol Pavel se snažil nejen obrátit co nejvíce lidí, ale také poučit a upevnit ve víře ty, kteří se obrátili. Když po své třetí cestě navštívil Jeruzalém, Židé ho chtěli zabít. Apoštola zachránil zásah římského vojevůdce, který udržoval v Jeruzalémě pořádek. Apoštola však nepustil, ale poslal ho do Cesareje k judskému prokonzulovi. Prokonzul držel apoštola Pavla dva roky u sebe, chtěl potěšit Židy a také doufal, že dostane výkupné. Po dvou letech zatčení apoštol Pavel zažádal, aby jako římský občan byl souzen samotným císařem. Cesta do Říma byla dlouhá a náročná. V Římě Pavel čekal na soud další dva roky. V domácím vězení se živil svou prací, přijímal každého návštěvníka, směle kázal a učil o Pánu Ježíši Kristu.

Tím končí vyprávění knihy Skutků apoštolů. Z církevní tradice víme, že apoštol Pavel byl popraven v Římě.

Tento veliký apoštol Kristův se i během cest snažil podporovat komunity, které založil. Čtrnáct jeho epištol církvím a jednotlivcům bylo zahrnuto do Nového zákona.

Jakub, bratr Páně, a jeho mučednická smrt

Po zavraždění prvomučedníka Štěpána pronásledování Kristovy církve v Jeruzalémě neustalo. Na příkaz židovského krále Heroda Agrippy I., vnuka nechvalně známého Heroda I., byl sťat mečem apoštol Jakub, bratr evangelisty Jana.

Apoštol Jakub, bratr Páně, který stál v čele Jeruzalémské církve, byl vysoce ctěn nejen křesťany, ale i Židy. Proslavil se svým zbožným životem a říkalo se mu Spravedlivý. Často se dlouho modlil v jeruzalémském chrámu, aby Bůh jeho lidu odpustil. V roce 62 se veleknězem stal Annáš II. Donutil Sanhedrin, aby obvinili Jakuba z rouhání a porušení zákona a odsoudili ho k smrti. Apoštol Jakub byl svržen ze střechy chrámu a ukamenován. Tato vražda pobouřila mnohé Židy. Když byl po židovském povstání v roce 70 chrám zničen, někteří věřili, že to byl trest za vraždu Jakuba Spravedlivého.

Neronova pronásledování a mučednická smrt Petra a Pavla

19. července roku 64 vypukl v Římě strašný požár. Plameny zuřily pět dní a zničily mnoho obytných čtvrtí. Šířily se zvěsti, že sám císař Nero nařídil město zapálit. Nero, aby zastavil tuto fámu, obvinil z katastrofy křesťany. O křesťanech šířili ty nejstrašnější pomluvy a podněcovali obyvatele k nenávisti. Tak začalo kruté pronásledování křesťanů.

Popravy křesťanů provázelo mučení. Některé z odsouzených roztrhala divoká zvířata v cirkusové aréně; jiné, přivázané ke sloupům, polívali smolou a za soumraku zapalovali pro noční osvětlení. I pohanský historik Tacitus, současník těchto událostí, byl šokován krutostí masakru. Mučednickou smrt tehdy přijali svatí apoštolové Petr a Pavel. Petra ukřižovali hlavou dolů a Pavel byl sťat.

Mučednictvím končí první kapitola dějin křesťanské církve. Ale krev mučedníků se stala semenem křesťanství.

Redakce