Jidášovo políbení
Jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, Jidáš, zradil svého učitele. Za určitou peněžní odměnu souhlasil, že ukáže strážníkům Ježíše Krista, a „od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil“. Již věděl o rozhodnutí sanhedrinu zatknout Spasitele a vydal se k velekněžím sám, aby jim za peníze nabídl své služby. „Co mi dáte?“ – tato otázka naznačuje Jidášovo rozhořčení a hněv vůči svému učiteli, kterého se rozhodl zradit, aniž by se dohadoval o ceně. Jako znamení zvolil Jidáš polibek.
Tato scéna je popsána u všech evangelistů kromě Jana, jenž popisuje pouze samotné zatčení.
„Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: ‚Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.‘ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: ‚Buď zdráv, Mistře,‘ a políbil ho.“ (Matouš 26:47–49)
Polibek zvolený Jidášem jako znamení je tradičním pozdravením u Židů a u dalších blízkovýchodních národů. Ve Starém zákoně nalézáme příklady takových pozdravení mezi rodiči, dětmi, přáteli. Hostitelé líbali své návštěvníky na znamení pohostinnosti a zdvořilosti. Tak Jakub líbá svého umírajícího otce Izáka: „Izák řekl: ‚Přistup prosím a polib mě, můj synu!‘ Přistoupil tedy a políbil ho.“ (Gensis 27:26–27) Josef líbal své bratry: „Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal.“ (Genesis 45:14–15)
Jidáš přesně věděl, proč zvolil polibek jako znamení. Tak běžné chování nemohlo vzbudit podezření jiných učedníků ani samotného Ježíše. Obvyklý polibek na uvítanou nemohl prozradit jeho plán dříve, než je nutné, a Kristus by tak neměl čas se schovat. Mýlil se ale v tom nejpodstatnějším: Kristus jako pravý Bůh věděl o všem, co se musí stát. Zatčení, mučení, poprava – to vše se stalo v souladu s Boží vůlí. Ještě při poslední večeři Pán Ježíš označil zrádce: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje.“ (Matouš 26:23–24)
Písmo svaté uvádí další příklady toho, jak se políbení stalo znamením zrady. Tak Jóab, aby zabil svého soka Amasu, zatvářil se, že ho chce políbit: „Jóab Amasovi řekl: ‚Pokoj tobě, můj bratře!‘ A pravou rukou vzal Jóab Amasu za bradu, aby ho políbil. Amasa však přitom nedal pozor na meč v Jóabově ruce. Ten ho bodl pod žebra, takže mu vnitřnosti vyhřezly na zem; aniž mu dal druhou ránu, zemřel.“ (2. Samuelova 20:9–10)
Téma zrady lze v Bibli potkat dost často. Tak Juda, jeden ze synů Jákoba, zradil svého blízkého člověka za peníze. Kniha Genesis popisuje příběh o tom, jak bratři v čele s Judou prodali Josefa do otroctví za dvacet stříbrných: „Juda řekl bratrům: ‚Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.‘ Bratři ho uposlechli.“ (37:26–27)
Jidášovo políbení se stalo idiomem vyjadřujícím nejvyšší stupeň lidské lstivosti a symbolem zrady. A třicet stříbrných je od té doby označením ceny zrady. Tato nepatrná částka byla cenou uprchlého otroka. Taková cena byla velekněžími stanovena zřejmě proto, aby dali najevo své pohrdání Pánem Ježíšem Kristem. Počítali také s lakomostí a chamtivostí zrádce, který se ani nedohadoval o ceně.
Když Ježíš Kristus spatřil Jidáše v čele zástupu ozbrojených lidí, pozdravil ho jako svého přítele nehledě na to, že věděl, proč Jidáš přišel: „Příteli, konej svůj úkol!“ (Matouš 26:50)
I v ten hrozný okamžik se Kristus nadále stará o zrádce, napomíná ho s láskou, aniž by ho odsuzoval, aniž by vůči němu projevoval nepřízeň či znechucení, stále ho nazývá „přítelem“, neodmítá líbání. Ale pokorně vyčítá bývalému žákovi, že činí znamení lásky znamením zrady: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ (Lukáš 22:48)
Zdroj: www.bible-facts.org
