Světlé Kristovo vzkříšení. Pascha. Evangelium o Vítězovi nad smrtí
Kapitola z knihy Besedy sv. Nikolaje Srbského
Prochladlí se shromažďují kolem ohně; hladoví se shromažďují kolem společného stolu; vyčerpaní dlouhou noční temnotou se radují z východu slunce; vysílení těžkým bojem jásají z nečekaného vítězství. Ó vzkříšený Pane, jak ses svým zmrtvýchvstáním stal pro všechny vším! Ó přebohatý Králi, jak jsi jediným svým darem naplnil všechny prázdné ruce vztažené k nebi! Nebe se raduje, raduje se i země. Nebe se raduje, jako se raduje matka, která živí své hladové děti; země se raduje, jako se radují děti, přijímajíce pokrm z rukou své matky.
Kristovo vítězství je jediným vítězstvím, ze kterého se mohou radovat všechny lidské bytosti, od prapůvodních až po poslední. Veškeré jiné vítězství na zemi rozdělovalo a rozděluje lidi. Když jeden pozemský král vítězí nad jiným králem, jeden z nich se raduje a druhý truchlí. Když člověk porazí svého souseda, pak pod jednou střechou zní píseň, pod druhou však pláč. Ale není na zemi vítězné radosti, která by nebyla otrávena škodolibostí: obyčejný pozemský vítěz se raduje ze svého smíchu stejně jako ze slz poraženého nepřítele. Ani sám nevnímá, jak vztek rozřeďuje jeho radost.
I nejušlechtilejší lidské vítězství je jako slunce, které jednou polovinou vyzařuje jasné paprsky a druhou paprsky temné. Jen Kristovo vítězství je jako slunce, které vysílá jasné paprsky na všechny, kdo pod ním stojí. Jen Kristovo vítězství plně naplňuje všechna lidská srdce radostí. Jenom v tomto vítězství není škodolibost a zloba.
„Tajemné vítězství,“ řeknete? Ano, ale zároveň zjevené všem lidským pokolením – žijícím a zemřelým.
„Velkorysé vítězství,“ řeknete? Ano, ale i více než velkorysé. Není matka více než velkorysá, když své děti nejen jednou nebo dvakrát ochránila před hadem, ale aby je zachránila navždy, vešla statečně do samotného hadího doupěte a spálila ho ohněm?
„Uzdravující vítězství,“ řeknete? Ano uzdravující a zachraňující na věky věků.
Toto dobré vítězství zachraňuje lidi před veškerým zlem a činí je nesmrtelnými, činí je nesmrtelnými a bezhříšnými. Neboť nesmrtelnost bez bezhříšnosti by znamenala pouze prodloužení věku zla, prodloužení věku škodolibosti a zloby. Ale nesmrtelnost spojená s bezhříšností dává vzniknout nezakalené radosti a činí z lidí bratry nejsvětlejších andělů Božích.
Kdo se nebude radovat z vítězství Pána Ježíše Krista? Hle, nezvítězil pro sebe, ale pro nás. Jeho vítězství ho neučinilo větším, živějším ani bohatším; ale učinilo takovými nás. Jeho vítězství není sobectvím, ale láskou, není únosem, ale darem. Pozemští vítězové vybojují vítězství; Kristus je jediný, kdo vítězství daruje. Ani jeden pozemský vítěz, král či velitel, nechce, aby jeho vítězství bylo od něj odděleno a připsáno jinému; pouze vzkříšený Pán nabízí své vítězství každému z nás a nehněvá se, ale raduje se, když jeho vítězství z nás činí vítěze, činí nás většími, živějšími a bohatšími.
Pozemská vítězství při pohledu z dálky vypadají krásně, ale čím blíž, tím jsou ošklivější a ohavnější. Ale o Kristově vítězství nelze říci, kdy je krásnější: podíváte-li se na něj z dálky nebo zblízka. Při pohledu na toto vítězství z dálky jej obdivujeme jako jedinečné co do lesku, krásy, čistoty a spásy. Při pohledu zblízka jej obdivujeme, protože vidíme, jak hrozné nepřátele porazilo a kolik otroků vysvobodilo. Tento den je zvláště zasvěcen oslavě tohoto Kristova vítězství, a proto se sluší podívat se na něj zblízka, jak pro lepší poznání, tak pro větší radost.
Přibližme se tedy k našemu vzkříšenému a vítěznému Pánu a zeptejme se: za prvé, koho přemohl svým vzkříšením, a za druhé, koho svým vítězstvím osvobodil?
I. Svým vzkříšením Pán přemohl dva nejhorší nepřátele lidského života a lidské důstojnosti: smrt a hřích. Tito dva nepřátelé lidského pokolení se zrodily v době, kdy člověk přestal být svým pro Boha, porušil přikázání poslušnosti svému Stvořiteli. V ráji člověk neznal ani smrt, ani hřích, ani strach, ani hanbu. Neboť člověk v blízkosti živého Boha nemohl poznat smrt; a dokud byl dokonale poslušný, nemohl poznat hřích. A kdo nezná smrt, nezná ani strach; kdo nezná hřích, nezná hanbu hříchu. Jakmile člověk zhřešil a porušil svou spásnou poslušnost Bohu, vstoupil do něj strach a hanba; cítil se nekonečně vzdálen od Boha a zvedla se nad ním kosa smrti. Když Bůh zavolal na Adama: „Adame, kde jsi?“ – ten odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se“ (Genesis 3:9-10). Až dosud Boží hlas posiloval, dával radost a oživoval Adama; a nyní, po spáchaném hříchu, ho tentýž Boží hlas oslabuje, straší a usmrcuje. Až dosud byl Adam oděn v andělské roucho nesmrtelnosti; ale teď viděl, že je svlečen hříchem, okraden, ponížen na úroveň dobytka. Tak hrozný je, bratři, ten nejmenší hřích neposlušnosti Bohu. Adam se bál Boha a schoval se „uprostřed stromoví v zahradě“ (Genesis 3:8). Jako domácí kočka, když uteče do lesa a začne se schovávat před svým pánem a živitelem.
Jeden hřích rychlostí blesku vedl k druhému, třetímu, stému, tisícímu, až se ten člověk nakonec stal podobným dobytku a připoutal se k zemi tělem i duchem. Cesta hříchu, kterou se Adam vydal, ho zavedla k zemi a do země. Proto slova Boží „v potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat, prach jsi a v prach se navrátíš“ (Genesis 3:19) vyjadřují nejen Boží rozsudek, ale i již započatý a rychle se rozvíjející proces lidské zkázy.
Adamovi potomci se generace za generací připoutávali k zemi a rozkládali, hanebně hřešili a umírali ve strachu a hrůze. Lidé se schovávali před Bohem mezi stromy, mezi kameny, mezi zlatem a prachem; a čím více se skrývali, tím více se vzdalovali pravému Bohu a zapomínali na pravého Boha. Příroda, která kdysi ležela u nohou člověka, se postupně zvedala nad jeho hlavu, aby před ním nakonec zcela zakryla Boží tvář a stala se pro něj novým bohem. Člověk začal přírodu zbožšťovat, naslouchat jí, korelovat s ní své chování, modlit se k ní a přinášet jí oběti. Ale zbožštěná příroda nemohla zachránit ani sebe, ani člověka před smrtí a rozkladem. Strašlivá cesta, kterou lidstvo kráčelo, byla cestou hříchu; a tato prokletá cesta neomylně vedla pouze do jednoho truchlivého města – města mrtvých. Pozemští králové vládli nad lidmi, ale hřích a smrt vládly nad všemi – prostými lidmi a králi. Čím dále, tím více se zvětšovalo břemeno hříchu, jako sněhová koule valící se z hory. Lidský rod přebýval v krajním zoufalství, když se objevil nebeský Velikán, aby ho zachránil.
Tímto Velikánem byl Pán Ježíš Kristus. Věčně bezhříšný a věčně nesmrtelný navštívil prohnilý hřbitov lidstva a všude po něm rozsýpal květiny nesmrtelnosti. Dech jeho úst rozptýlil smrad hříchu, jeho slova oživovala mrtvé. Ale jako Lidumil si vzal kupu lidských hříchů a jako Lidumil si oblékl smrtelné lidské tělo. Avšak lidský hřích byl tak těžký a hrozný, že pod jeho tíhou sám Boží Syn padl do hrobu. Stokrát požehnán je tento hrob, z nějž pro lidstvo vytekla řeka nesmrtelného života! Prostřednictvím tohoto hrobu sestoupil Velikán do pekla, kde zničil trůn satana a zničil hnízdo zlých sil a zákeřných protilidských spiknutí; z tohoto hrobu vystoupil Velikán do nejvyšších nebes a otevřel novou cestu do města živých. Svou mocí zničil peklo, vstal z hrobu svou mocí neoddělitelnou od moci Otce a Ducha Svatého. Vlídný Pán se pokorně jako beránek podrobil utrpení a smrti a neochvějně jako Bůh snášel utrpení a přemohl smrt. Jeho zmrtvýchvstání je skutečnou historickou událostí a zároveň proroctvím a obrazem našeho vzkříšení – „až zazní polnice, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti“ (1. Korintským 15:52).
Někdo se zeptá: „Pokud vzkříšený Pán porazil smrt, proč lidé stále umírají?“ Každý, kdo vstoupí do tohoto života skrze matčino lůno, opustí tento život skrze smrt a hrob. To je pravidlo. Ale jen pro nás, kteří umíráme v Kristu, smrt už není temnou propastí, ale zrozením do nového života a návratem do vlasti. Hrob pro nás již není věčnou temnotou, ale pouze branami, u kterých na nás čekají světlí andělé Boží. Pro všechny, kteří jsou naplněni láskou ke krásnému a lidumilnému Pánu, se hrob stal prostě poslední bariérou, kterou prolomí a ocitnou se v přítomnosti Boží, a bariéra tato je tenká jako pavučina. Proto slavný apoštol Pavel zvolal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filipským 1:21). Hrob již není hlubokou propastí, protože Pán ho naplnil sebou; v hrobě již není tma, protože Pán ho rozsvítil; hrob již nestraší a neděsí, protože není ukončením života, ale začátkem; a hrob již není naším věčným osudem, ale pouhými dveřmi z tohoto světa. Rozdíl mezi smrtí před vzkříšením Krista a smrtí po něm je jako rozdíl mezi hrozným ohněm a plamenem svíčky. Takové bylo vítězství Krista, tak je smrt pohlcena, Bůh zvítězil! (1. Korintským 15:54)
Pak se někdo zeptá: „Pokud vzkříšený Pán porazil hřích, proč lidé stále hřeší?“ Pán vskutku porazil hřích. Zvítězil nad ním svým neposkvrněným početím a narozením; zvítězil svým čistým a bezhříšným pozemským životem; zvítězil jako spravedlivý trpící na kříži; a nakonec korunoval toto vítězství svým slavným zmrtvýchvstáním. Stal se lékem, spolehlivým a dokonalým lékem na hřích. Ten, kdo je nakažen hříchem, se může vyléčit pouze Kristem. Ten, kdo nechce hřešit, může splnit své přání pouze pomocí Krista. Když lidé vynalezli lék na neštovice, radovali se: „Zvítězili jsme nad nemocí!“ Stejně tak se radovali, když nalezli lék na bolest zubů či krku, lék na dnu a další nemoci. Takže nalezení léku znamená vítězství nad nemocí. Kristus je nejslavnější lékař v dějinách lidstva, neboť dal lidem lék na nemoc nemocí, lék na hřích, z něhož se rodí veškeré ostatní nemoci a veškerá lidská utrpení duchovní i tělesná. Tím lékem je sám vzkříšený živý Pán. A to, že lidé stále hřeší, znamená, že neberou ten jediný jistý lék na svou smrtelnou nemoc, Kristus jako lék jim není znám, anebo znám je, ale z nějakého důvodu nechtějí ten lék brát.
Ale historie svědčí tisíci hlasů: ti, kteří ošetřili tímto lékem svou duši a přijali ho do svých těl, byli uzdraveni a zůstali zdraví. Náš Pán Ježíš Kristus zná slabost naší přirozenosti a přikázal proto věřícím, aby ten lék brali jako pokrm a nápoj pod viditelnou formou chleba a vína. To učinil Lidumil z nezměrné lásky k lidem, aby jim usnadnil přístup k životodárnému léku na hřích. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ (Jan 6:56-57) Hříšníci se živí hříchem a z hříchu v nich postupně mizí život. Ti, kdo se živí živým Pánem, se skutečně živí životem, život v nich stále přibývá a smrti ubývá. A čím více života v nich přibývá, tím odpudivější se jim zdá hřích. Sprostou a bídnou sladkost hříchu v nich nahrazuje životodárná a radostná sladkost Krista Vítěze.
Blaze těm, kdo zažili a zakusili tuto tajinu ve svém životě. Lze je nazvat syny světla a dětmi milosti. Až opustí tento život, opustí nemocnici, ale již ne jako nemocní, nýbrž jako uzdravení.
II. Teď si položíme další otázku: „Koho vzkříšený Pán vysvobodil svým vítězstvím nad hříchem a smrtí?“ Pouze lidi jedné národnosti nebo jedné rasy a jedné třídy? Nikoliv. Takové osvobození je vlastní zlomyslnému vítězství pozemských dobyvatelů. Pán není nazýván ani milovníkem Židů, ani milovníkem Řeků, ani milovníkem chudých, ani milovníkem aristokratů; ale je nazýván Lidumilem. Své vítězství věnoval každému člověku bez ohledu na veškeré rozdíly, které lidé mezi sebou vytvářejí sami. Pán zvítězil pro dobro všech stvořených lidí a nabízí své vítězství všem stvořeným lidem. Těm, kteří přijmou a osvojí si toto vítězství, slíbil věčný život v království nebeském. Své vítězství nikomu nevnucuje, ačkoli je tak cenné, ale ponechává lidem svobodu přijmout je nebo odmítnout. Tak jako se v ráji člověk svobodně rozhodl a přijal záhubu, smrt a hřích z rukou satana, tak se nyní musí svobodně rozhodnout, zda přijme život a spásu z rukou Boha Vítěze.
Kristovo vítězství je balzámem, životodárným balzámem pro všechny lidi, protože všichni jsou zasažení hříchem a smrtí. Tento balzám činí nemocné zdravými a zdravé ještě zdravějšími. Tento balzám oživuje mrtvé a živé činí živějšími.
Tento balzám činí člověka moudřejším, zušlechťuje ho, zbožšťuje, stonásobně posiluje a povyšuje jeho důstojnost nad stvořenou přírodu, ba i nad Božími anděly a archanděly.
Ó úžasný a životodárný Balzáme! Jaká ruka tě nepřijme! Jaké srdce si tě nevyleje na své rány! Jaká ústa tě dokážou opěvovat! Jaké pero dokáže popsat tvou zázračnou moc! Kdo sečte nemocné, které jsi uzdravil, a mrtvé, které jsi vzkřísil! Kdo má dost slz, aby ti poděkoval!
Přijďte vy všichni, bratří, kteří se bojíte smrti. Přistupte k vzkříšenému Kristu, ke Kristu křísícímu, a vysvobodí vás ze smrti a strachu.
Přijďte i vy, žijící pod hanbou svých zjevných a tajných hříchů, přibližte se k živému zdroji, který umývá a očišťuje, který i tu nejčernější nádobu může učinit bělejší než sníh.
Přijďte všichni, kteří toužíte po zdraví, síle, kráse a radosti. Hle, vzkříšený Kristus je bohatým zdrojem toho všeho. Čeká na vás všechny se soucitem a touhou.
Pokloňte se mu tělem i duší. Spojte se s ním celou svou myslí a všemi svými myšlenkami. Obejměte ho celým svým srdcem. Klanějte se Osvoboditeli; spojte se se Spasitelem; obejměte toho nejbližšího a nejlaskavějšího Přítele Ježíše Krista.
Vzkříšený Pán je zázrak zázraků; avšak právě jako zázrak zázraků je vaší pravou přirozeností, pravou lidskou přirozeností, prvotní, rajskou přirozeností Adama. Pravá lidská přirozenost nesmí být v otroctví bezeslovné přírody, ale je povolána, aby nad ní vládla. Pravá lidská přirozenost nespočívá v ponížení, v nemoci, ve smrtelnosti a v hříšnosti; ale ve slávě a zdraví, nesmrtelnosti a bezhříšnosti.
Vzkříšený Pán odstranil oponu z pravého Boha a z pravého člověka a v sobě nám zjevil velikost a krásu obou. Nikdo nemůže poznat pravého Boha než skrze vzkříšeného Pána Ježíše Krista; a stejně tak nikdo nemůže poznat pravého člověka než skrze vtěleného Syna Božího.
Vstal z mrtvých Kristus, bratři!
Svým vzkříšením Kristus zvítězil nad hříchem a smrtí, rozdrtil ponuré království satanovo, osvobodil zotročený lidský rod a odstranil pečeť z největších tajemství Boha a člověka. Náleží mu čest a sláva s Otcem a Duchem Svatým – Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
