O křesťanské lásce

Ze sbírky článků protopresbytera Alexandra Šmemana

Jsme tak zvyklí na slovní spojení „křesťanská láska“, tolikrát jsme slyšeli kázání o ní a tolikrát jsme byli k ní vyzývaní, že je pro nás těžké pochopit věčnou novotu, nevšednost toho, co je v těchto slovech obsaženo. Sám Pán na tuto novotu poukazuje ve své besedě na rozloučenou s učedníky: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali“ (Jan 13:34). Ale vždyť svět o lásce, o její hodnotě a výši lásky věděl již dlouho před Kristem, najdeme tato dvě přikázání i ve Starém zákoně – o lásce k Bohu (Deuteronomium 6:5) a o lásce k bližnímu (Leviticus 19:18), o nichž Pán Ježíš řekl, že na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Matouš 22:40). A co je tedy novotou tohoto přikázání, a to nejen v okamžiku, kdy Spasitel tato slova vyslovuje, ale i pro všechny časy, pro všechny lidi, novotou, která nikdy nepřestává být novotou?

Abychom na tuto otázku odpověděli, stačí připomenout jeden z hlavních příznaků křesťanské lásky, jak je naznačen v evangeliu: „milujte své nepřátele“. Pamatujeme si vůbec, že tato slova neobsahují nic jiného než neslýchanou výzvu milovat ty, které právě nemilujeme? Proto nás tato slova nepřestávají šokovat, děsit a hlavně soudit. Ale právě proto, že toto přikázání je neslýchané, často jej nahrazujeme svým lstivým, lidským výkladem – mluvíme o trpělivosti, respektu k názorům druhých, o shovívavosti a odpuštění. Ale jakkoli velké mohou být všechny tyto ctnosti samy o sobě, ani jejich celek ještě není láskou. A proto nové přikázání vyhlášené v evangeliu neustále nahrazujeme tím starým – láskou k těm, které milujeme lidsky, láskou k příbuzným, přátelům, stejně smýšlejícím lidem.

Zapomínáme však, že o této jediné přirozené lidské lásce se v evangeliu říká: „Kdo miluje otce nebo matku (syna nebo dceru) víc nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10:37) a „kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester…, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:26). A jestliže příchod ke Kristu znamená plnění jeho přikázání, pak je zjevné, že křesťanská láska není pouhým posilováním, šířením a „korunováním“ lásky přirozené, ale zásadně se od ní liší, ba dokonce stojí proti ní. Je to skutečně nová láska, jaká není na tomto světě.

Ale jak je možné toto přikázání splnit? Jak milovat ty, které nemilujeme – nejen nepřátele v doslovném slova smyslu, ale prostě lidi cizí, vzdálené, nemající s námi nic společného, všechny ty, s nimiž nás život každou hodinu konfrontuje?

Existuje jen jedna odpověď. Ano, toto přikázání by bylo hrozné a nesplnitelné, kdyby křesťanství spočívalo pouze v přikázání o lásce. Ale křesťanství není jen přikázání, nýbrž také zjevení a dar lásky. A láska je přikázána jen proto, že ještě předtím nám byla darována. Pouze „Bůh je láska“. Pouze Bůh miluje tou láskou, o níž se hovoří v evangeliu. Člověk tak milovat neumí, protože taková láska je samotný Bůh, jeho Božská přirozenost.

A pouze ve vtělení Boha, ve sjednocení Boha a člověka, tj. v Ježíši Kristu, Synu Božím a Synu člověka, tato láska samotného Boha nebo spíše sám Bůh, jenž je láska, je zjevená a darovaná člověku. Novota křesťanské lásky spočívá v tom, že v Novém zákoně je člověk povolán milovat láskou božskou, která se stala láskou boholidskou, láskou Kristovou. Novota nespočívá v samotném přikázání, nýbrž v tom, že se umožnilo plnění tohoto přikázání. Sjednocením s Kristem v církvi skrze svátosti křtu a přijímání jeho Těla a Krve získáváme dar jeho lásky, sjednocujeme se s jeho láskou, a ta začíná žít a milovat uvnitř nás.

„Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Římanům 5:5) a Kristus přikázal, abychom přebývali v něm a v jeho lásce: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás…; neboť beze mne nemůžete činit nic… Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 14:4, 5, 9).

Přebývat v Kristu znamená být v církvi, protože v církvi je život Kristův darován lidem, církev žije láskou Kristovou, přebývá v jeho lásce. Láska Kristova je začátkem, obsahem a cílem církve. Je v podstatě jediným a všezahrnujícím příznakem církve: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:35). V lásce spočívá svatost církve, protože „je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého“. V lásce spočívá apoštolství církve, protože církev vždy a všude je sjednocujícím apoštolským spojením lásky. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými… Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1. Korintským 13:1–3). Proto jenom láska všem těmto příznakům církve – svatosti, jednotě a apoštolství – dává bytí a význam. 

Ale církev je spojením lásky nejen v tom smyslu, že se v ní všichni milují, ale především v tom, že skrze tuto vzájemnou lásku se světu zjevuje Kristus a jeho láska, církev svědčí o Kristu, miluje svět a zachraňuje ho láskou Kristovou. Církev miluje v Kristu, což znamená, že v církvi sám Kristus miluje svět a v něm i každého „z nepatrných bratří“. V církvi každý tajemně získává sílu milovat všechny láskou Ježíše Krista a být nositelem této lásky ve světě.

Tento dar lásky se nám dává skrze liturgii, jež sama je tajinou lásky. Musíme pochopit, že do Církve, na liturgii jdeme pro lásku, pro tu novou boholidskou lásku samotného Krista, která je nám dána, když jsme shromážděni v jeho jménu. Chodíme do chrámu, aby se božská láska znovu a znovu vylévala do našich srdcí, abychom se znovu a znovu oblékali do lásky, abychom vždy byli spolu jedním Tělem Kristovým a věčně přebývali v Kristově lásce a zjevovali ji světu. Skrze liturgické shromáždění se naplňuje církev, uskutečňuje se naše společenství s Kristem, s jeho láskou, a tvoříme tak jako údy jedno Tělo Kristovo.

Ale my, slabí a hříšní, můžeme jen toužit po této lásce, připravit se na její přijetí. V dávných dobách museli ti, kdo se pohádali, smířit se a navzájem si odpustit, než přijdou na liturgii. Všechno lidské musí být vyrovnáno, aby Bůh mohl vládnout v duši. Ale zeptejme se sami sebe: jdeme na liturgii pro tuto Kristovu lásku, jdeme takto, hladoví a žíznící, toužící ne po utěšení a pomoci, ale po ohni, který spaluje všechny naše slabosti, naši omezenost a chudobu a osvěcuje nás novou láskou? Nebo se bojíme, že tato láska skutečně oslabí naši nenávist k nepřátelům, naše „principiální“ odsuzování, odlišnosti a rozdělení? Nechceme příliš často mír s těmi, se kterými jsme již usmíření, lásku k těm, které již milujeme, sebeprosazení a sebeospravedlnění? Pokud je tomu tak, nedostáváme tento dar, který nám umožňuje opravdovou věčnou obnovu našeho života, nepřekračujeme své vlastní hranice a nemáme skutečnou účast v církvi.

Nezapomínejme, že zvolání „milujme se navzájem“ je počátkem liturgie věřících, eucharistické bohoslužby. Neboť liturgie je svátostí Nového zákona, království lásky a pokoje. A jedině když přijmeme tuto lásku, můžeme činit tuto svátost na památku Krista, přijímat jeho Tělo a Krev, očekávat Boží království a život budoucího věku.

„Držte se lásky,“ říká apoštol Pavel (1. Korintským 14:1). A kde jí můžeme dosáhnout, když ne ve svátosti, ve které nás sám Pán spojuje svou láskou.