Bez přijímání ale s Kristem

Jean-Claude Larchet o duchovním původu, přírodě a smyslu epidemie koronaviru. 

Známý teolog Jean-Claude Larchet, jenž prozkoumal duchovní podstatu a význam nemocí a utrpení pro jednotlivce i pro společnost jako celek, odpovídá na ožehavé otázky vyvolané opatřeními v boji proti pandemii COVID-19, která způsobila četné diskuse a spory.

– Byl jste jedním z prvních, kdo zahájil teologickou diskusi na téma nemoci, utrpení, medicíny. Vaše kniha „Nemoc ve světle pravoslavné věrouky“ byla přeložena do mnoha jazyků a kvůli pandemii COVID-19 bude brzy vydána v japonštině. Jste také autorem rozjímání o utrpení „Bůh nechce, aby lidé trpěli“, která také vyšla v různých jazycích. Jaký je váš obecný názor na současnou epidemii koronaviru?

– Nejsem překvapen. Po tisíciletích lidstvo každé století čelilo dvěma velkým epidemiím a několika menším. Jejich počet však roste a hustota obyvatelstva v naší městské civilizaci, tempo pohybu v důsledku globalizace i rozmanitost a rychlost moderních vozidel z nich snadno dělají pandemie. Současná epidemie byla tedy předvídatelná, a dokonce předpovídaná mnoha epidemiology, kteří nepochybovali o tom, že přijde. Jediné, co nedokázali předpovědět, byl přesný čas jejího vypuknutí a podoba, ve které se projeví. Překvapivá je nepřipravenost některých států, které místo toho, aby poskytly zdravotníkům nemocnice a vybavení nezbytné pro boj s nemocí, umožnily úpadek klinik a nedostatek léků, roušek a respirátorů, které je nyní nutné objednávat ze zahraničí (z Číny a dalších zemí).

Nemoci jsou všudypřítomné v dějinách lidstva a nikdo nemůže prožít život, aniž by onemocněl. Epidemie jsou zvláště nakažlivá onemocnění, která se rychle šíří, dokud nezasáhnou velkou část populace. Zvláštností COVID-19 je, že vážně postihuje dýchací systém starších osob a lidí oslabených jinými patologiemi. Jednotky intenzivní péče jsou kvůli vysoké nakažlivosti rychle přeplněné pacienty, protože hodně lidí onemocní současně ve velmi krátké době.

– Místní pravoslavné církve na to reagovaly postupně, různou rychlostí a různými způsoby. Co si o tom myslíte?

– Je třeba říci, že země byly zasaženy epidemií každá v jiný čas a v jiné míře a každá místní církev reagovala podle vývoje nemoci a v závislosti na opatřeních přijatých úřady příslušných zemí. V nejhůře postižených zemích bylo rozhodnutí o ukončení služeb učiněno rychle, během několika dní. Aniž by se v blízké budoucnosti očekávalo úplné zastavení bohoslužeb, některé církve přijaly opatření k minimalizaci šíření infekce během veřejné bohoslužby nebo vykonávání svátostí.

– Tato opatření vyvolala diskuse a polemiku mezi duchovními, mnišskými komunitami, věřícími, teology… Prvním důvodem sporů bylo rozhodnutí některých církví změnit praxi přijímání.

– Je třeba rozlišovat mezi činnostmi doprovázejícími přijímání svatých tajin a samotným přijímáním. Myšlenka, že Tělo a Krev Kristovy mohou být zdrojem infekce, je nepřípustná.

Možné riziko nákazy je spojeno se způsobem podání přijímání: týká se to utírání rtů u každého přijímajícího stejnou látkou a tradici zapíjení po přijímání ze stejných hrnků. Rozhodnutí používat k otírání rtů farníkům papírové ubrousky a jednorázové kelímky na pití (které se okamžitě spálí) by tedy podle mého názoru nemělo vzbuzovat námitky.

Pokud jde o samotné svaté přijímání, některé církve ustoupily od tradičního způsobu jeho podávání, kdy kněz vkládá svaté Dary do úst věřícího lžící. Řada církví doporučuje vlévat obsah do otevřených úst, přičemž kněz musí dodržovat určitý odstup; jiné navrhovaly dezinfikovat lžíce lihem po každém přijímajícím nebo používat jednorázové lžíce, které by pak byly spáleny. Podle mého názoru ani jedna církev nepřipustila myšlenku, že by Tělo a Krev Kristovy (a v modlitbách před a po přijímání se opakovaně říká, že přijímáme „na uzdravení duše a těla“) mohly být zdrojem infekce.

Vznikají však pochybnosti o samotné lžíci a začínají diskuse. Někteří zvláště poznamenávají, že se lžíce dotýká úst věřících. Jiní tvrdí, že je „dezinfikována“ částečkami Těla a Krve, a je tak chráněna posvěcenými chlebem a vínem. Upozorňují také, že kněz dojídá svaté Dary, které zbývají po věřících. Ve velkých chrámech, kde se mezi farníky určitě najdou nemocní s různými neduhy, kněz kupodivu nikdy neonemocní. Tvrdí se také, že v době strašlivých epidemií v minulosti přijímali kněží spolu s nakaženými věřícími, ale sami se nenakazili. Co se týká posledního tvrzení, chybí mi spolehlivá data z historických dokumentů.

Na druhou stranu mnich Nikodém Svatohorec, jenž žil v druhé polovině 18. století, ve svém Pedalionu (sbírce posvátných kánonů pravoslavné církve s obsáhlými komentáři) v komentáři k 28. kánonu VI. Všeobecného sněmu uznává, že „kněží během moru mají pro přijímání nemocných vkládat posvěcený chléb do nějaké posvátné nádoby, z níž si jej mohou umírající a nemocní vzít lžící nebo něčím podobným. Nádoba a lžíce by se pak měly ponořit do octa a ocet by měl být vylit na nepřístupném místě. Nebo to mají dělat jiným spolehlivějším a kanonickým způsobem.“

To znamená, že v době mnicha Nikodéma (nebo možná dříve) bylo považováno za přípustné podávat přijímání prostřednictvím několika nádob a lžic, které by pak měly být dezinfikovány (předpokládalo se, že ocet kvůli obsahu alkoholu a kyseliny octové má antiseptické a protiplísňové vlastnosti, i když na COVID-19 by to nestačilo). Ruská církev se při rozhodování o opatřeních řídila právě tímto textem, rovněž citovaným v „Příručce duchovního“ velkého liturgisty 19. století S.V. Bulgakova.

Myslím, že ti, kdo mají dostatečně silnou víru a přijímají z jedné lžíce, nic neriskují, a věřím, že církve, které taková opatření přijaly, to udělaly kvůli slabým ve víře a pochybovačům. V jistém smyslu se řídily pravidlem apoštola Pavla: „Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé“ (1. Korintským 9:22).

Je třeba mít na paměti, že přijímání nemá „magický účinek“. Stejně jako všechny ostatní svátosti uděluje Boží milost v plnosti, ale vnímání milosti je úměrné víře přijímajícího (řečtí svatí otcové používali řecký termín „analogie“, což znamená proporce, shoda, úměrnost). Apoštol Pavel říká (a to se opakuje v modlitbách před přijímáním), že „kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ a „kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají“ (1. Korintským 11:27, 29-30).

V každém případě má každá místní církev právo z důvodů ekonomie zavést všechna nezbytná opatření.

– Druhým důvodem pro spory se stalo zavírání chrámů a ukončení bohoslužeb.

– Je třeba poznamenat, že ve většině zemí oficiální nařízení o uzavření chrámů nikdy neexistovalo. Prostě začali do chrámů vpouštět jen malé skupiny a poté i jinými způsoby omezovaly návštěvy chrámů jednotlivci. Ale předpisy o dodržování karantény či izolace znemožnily laikům navštěvování chrámů. Ve většině místních církví však bohoslužba pokračovala: do chrámu přichází kněz, žalmista, možná i diákon a oltářník (i když v Řecku, dokonce i v klášterech, to bylo postaveno mimo zákon, což je paradoxní pro zemi, kde pravoslaví je základem národní identity a oficiálním náboženstvím).

Radikálně smýšlející lidé rozvinuli řadu konspiračních teorií, když v rozhodnutích různých zemí viděli touhu určitých vlivných skupin zničit křesťanství. Viděli zde paralely s pronásledováním v prvních stoletích křesťanství, vyzývali křesťany k odporu a jako příklad uváděli mučedníky. Tento postoj je zjevně přehnaně alarmující a paralely s pronásledováním prvních století nejsou namístě. Od křesťanů se nevyžaduje, aby se vzdali své víry a uctívali jiného boha.

Chrámy se nezavírají navždy, omezení jsou dočasná. V zájmu ochrany svých občanů státy splnily svou povinnost a přijaly karanténní opatření, aby minimalizovaly počet nakažených a úmrtí a poskytly nemocným veškerou možnou lékařskou pomoc.

Stojí za to dodat, že chrám nelze považovat za magické místo, zcela chráněné před okolním světem, kde nikdo nemůže chytit žádnou nemoc. Je pravda, že za starých časů, v době epidemií, měli lidé opačný přístup: shromažďovali se v chrámech a přibývalo procesí a průvodů. Zapomínáme přitom, že chrámy se stávaly jakýmisi hospici, a dokonce i márnicemi. Například během těžkých epidemií v Byzantské říši byly v chrámech ukládány hromady mrtvol.

Povinností církve je chránit zdraví a životy věřících, ale i těch, koho věřící mohou nakazit mimo církev, aby to nekomplikovalo práci zdravotníkům. Vždyť v případě, že si s návalem nemocných nedokážou poradit, budou muset se řídit principem „přednostní lékařské péče“ – jinými slovy budou nechávat nejslabší zemřít. Navíc, pokud máme příliš mnoho zemřelých, není záruka, že je dokážeme pohřbít. Bylo velmi smutné vidět v Itálii kolony armádních nákladních vozů naplněných desítkami mrtvých těl, které mířily do krematoria bez přítomnosti příbuzných a bez jakýchkoli náboženských obřadů. V Číně se tisíce mrtvol spalovaly jedna za druhou a až po několika týdnech jejich příbuzní mohli vyzvednout pohřební urny s popelem.

Monastýrské komunity (včetně těch na Athosu) se uzavřely do karantény, aby chránily své hosty a poutníky, ale i samy sebe, před nákazou, aby mohly nadále sloužit liturgii a plnit svou nejdůležitější povinnost – modlit se za celý svět.

– To, že přijímání bylo nějakou dobu nedostupné, je pro některé věřící vážný problém. Někteří v tom zase viděli úspěšné spiknutí proti křesťanům…

– Nesouhlasím s těmito konspiračními teoriemi, protože jsou do toho zapojeni lidé a organizace a protože, jak jsem řekl výše, epidemie jsou opakujícím se a cyklickým jevem v historii lidstva. Věřím však, že v této epidemii a jejích důsledcích je působení ďábla. Později vám řeknu proč.

V této situaci velmi trpí ti, kteří jsou zvyklí na přijímání jednou týdně (nebo častěji) a kteří čerpají velkou sílu z této svátosti – a my jim rozumíme. Jako útěchu si však můžeme připomenout život svaté Marie Egyptské, která za celý svůj život byla u přijímání pouze dvakrát: před začátkem svého asketického života a těsně před smrtí. Její život také vypráví, že podle tehdejší tradice mniši žijící v monastýru odcházeli během Velkého půstu do pouště a do monastýru se vraceli až na Velký čtvrtek, aby spolu přistoupili k přijímání. Můžeme si také připomenout, že většina pouštních otců přijímala přinejlepším jednou za rok. Díky naší současné izolaci v domech a bytech (které v době neustálého pohybu začali mnozí vnímat jako poušť) můžeme zakusit tuto jejich zkušenost.

– Kdo nebo co je zdrojem dnešní epidemie a jiných nemocí?

– Epidemie způsobují nakažlivé choroby, které se rychle šíří. Vše, co lze říci o nemoci, lze říci i o epidemii, jen dodat, že se epidemie rychle šíří po celých regionech, a dokonce i po celém světě (jako nyní). To vše vyvolává další otázky. V souvislosti s tím není překvapivé vidět v náboženském prostředí vzestup takových témat, jako je apokalypsa, konec světa nebo myšlenka Božího trestu za hříchy lidstva s poukázáním na potopu, osud Sodomy a Gomory nebo sedm ran egyptských.

Podle pravoslavného učení otců, vypracovaného na základě Bible, prvotní hřích na fyzické úrovni měl tři důsledky: vášně (nejčastěji se projevují jako utrpení), zkáza (nemoci) a smrt (následek nemocí). Hřích Adama a Evy, který spočíval v odpadnutí od Boha, je zbavil milosti, která zaručovala jejich neporušitelnost a nesmrtelnost. Adam a Eva, prarodiče všech lidí, předali svým potomkům svou lidskou přirozenost, poškozenou hříchem. Poškození lidské přirozenosti zasáhlo i zbytek přírody, neboť člověk odříznutý od Boha ztratil postavení krále stvořeného světa a v důsledku toho zbavil ostatní živé bytosti milosti, kterou jim předtím předal jako zprostředkovatel. Přestože byl zpočátku celý Bohem stvořený svět „dobrý“ (jak je řečeno v 1. kapitole knihy Genesis), zlo vstoupilo do stvořeného světa, vstoupilo i do člověka. Toto zlo není jenom mravní, ale i fyzické – porušení původního řádu Božího stvoření a procesy, které ničí to, co bylo ustanoveno Bohem.

Jak píše Vladimir Losskij, Božská prozřetelnost nedovolila definitivní zničení stvořeného světa, ale přesto se příroda stala bojištěm, kde se dobro a zlo neustále střetávají. Živé organismy neustále bojují s mikroby, bakteriemi, viry a genetickými mutacemi (v důsledku stárnutí nebo faktorů prostředí), které je chtějí zničit, až nakonec vyčerpaní stářím (spojeným s oslabením imunity) utrpí porážku a zemřou.

Po tisíce let mohou bakterie a viry napadat pouze zvířata, žít v nich, aniž by jim jakkoliv škodily, ale najednou se v určitém okamžiku začnou přenášet na člověka. Přesně to se stalo s různými typy virů, které v posledních desetiletích způsobily epidemie.

– Poukázal jste na vinu prarodičů v tomto procesu. Mají zde vliv hříchy jejich potomků – naše hříchy? Slyšíme projevy některých biskupů, kněží a mnichů, kteří nás všechny obviňují z toho, co se děje: vidí v této epidemii Boží trest a všechny vyzývají k pokání.

– Podle pravoslavného učení (které se v tomto ohledu liší od katolického učení o prvotním hříchu) je hřích Adama a Evy jejich osobním proviněním, které se nepřenáší na jejich potomky – přenášejí se pouze jeho důsledky. Jejich potomci však až do dnešních dnů hřeší jako Adam. Lidé napodobují Adama, potvrzují jeho hřích a následky hříchu svými vlastními hříchy. V souladu s tím všichni nesou společnou odpovědnost za zlo, které postihuje padlý svět. Proto odsouzení hříchu a výzva k pokání jsou plně oprávněné. Je to však obecný princip, který vysvětluje vznik a existenci nemocí a jiných neštěstí. Nemůžeme ho aplikovat na jednotlivce nebo skupinu lidí, abychom vysvětlili, proč se jim stalo to či ono neštěstí. I když určité osobní přestupky a vášně mohou být spojeny s určitými onemocněními (například nemoci způsobené přejídáním, nadměrnou konzumací alkoholu a pohlavně přenosnými infekcemi), jiné nemoci nemají s duchovními vlastnostmi nemocných nic společného. Nemocné děti jsou vždy nevinné; svatí nejsou imunní vůči nemocem a často trpí více neduhy než nemorální lidé.

Někdy epidemie kosí celé monastýry. Například epidemie moru po Velikonocích roku 346 zasáhla egyptské monastýry a zničila třetinu poustevníků, kteří tam žili, včetně svatého Pachomia Velikého, jím jmenovaného nástupce a téměř sto mnichů v každém velkém monastýru toho regionu.

Během strašných epidemií křesťané na vlastní oči viděli, že nemoci berou životy lidem bez ohledu na jejich morální a duchovní vlastnosti. Otázka, jaká je souvislost mezi nemocí a osobním hříchem člověka nebo jeho rodičů, byla jednou položena Kristu, který svým učedníkům o slepém od narození odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče“ (Jan 9:3).

Nemoc má tedy prvotní, důležitý a obecný základ v hříchu, ale jen v některých případech se tato souvislost projevuje v životě určitého člověka. Proto si myslím, že se lze dotknout problematiky hříchu a pokání v modlitbách či kázáních, ale zdrženlivě. Není třeba zesilovat utrpení nemocných lidí obviněními; naopak tito lidé potřebují podporu, útěchu, soucit, péči a pomoc, aby mohli své nemoci a utrpení duchovně obrátit k dobru. Pokud záleží na pokání, jde především o změnu stavu duše (v tom je smysl řeckého slova „metanoia“).

Nemoc každému dává možnost pocítit svou ontologickou křehkost, závislost, obrátit se k Bohu jako k tomu, kdo ji může pomoci překonat – když ne fyzicky, tak alespoň duchovně – a dát nemoci smysl.

– V projevech některých duchovních (kterých se v poslední době na internetu objevilo hodně), lze často potkat myšlenku, že epidemii nám poslal Bůh, aby nás přivedl k pokání, protože žijeme v ryze materialistickém světě a zapomněli jsme na Boha.

– Souhlasím, že tato zkouška (jako každá životní zkouška) je příležitostí si něco uvědomit a vrátit se k Bohu a duchovnějšímu životu. Ale při vší úctě k duchovním, které jste zmínil, jsem ohromen jejich vnímáním Boha a jeho postoje k lidstvu. Tato vize Boha byla charakteristická pro Starý zákon, ale Nový zákon toto vnímání změnil. V dobách Starého zákona se věřilo, že spravedliví prosperují, protože je Bůh odměnil, zatímco hříšníci jsou trestáni všemi druhy neštěstí. Nový zákon klade konec této logice – novou vizi předpovídá již kniha Joba. Projevy kněží, které jste zmínil, připomínají slova Jobových přátel. Ale Job odmítl myšlenku, že ho Bůh trestá.

Nový zákon nám zjevuje Boha lásky, soucitného a milosrdného Boha, jehož cílem je spasit lidstvo láskou, nikoli trestem. Představa, že Bůh šíří virus po celém světě nebo to nařídí svým andělům a archandělům (jak nyní někteří píší), mi připadá téměř rouhačská. I pro pedagogické účely Pán vždy obrací zlo k dobrému a ne naopak. Bůh je náš Otec a my jsme jeho děti. Který otec by v rámci pedagogického opatření nakazil své děti nebezpečným virem? Který otec by sám netrpěl, když by viděl své děti nemocné, trpící a umírající?

Někteří teologové považují Boha za zdroj nemocí, utrpení a smrti. Myslí si, že pokud si to nepřipustíme, pak dojdeme k závěru, že kromě Boha (principu dobra) existuje jakýsi konkurenční princip zla, který omezuje všemohoucnost Boha. Ale pokud je vše od Boha, pak musíme uznat, že on není jen zdrojem epidemií, ale také válek, genocid, koncentračních táborů a že Hitlera a Stalina postavil jako „nástroje“, jejichž prostřednictvím „vykonává spravedlnost“ a „vychovává národy“…

Ve skutečnosti zlo podle církevních otců má jediný zdroj – hřích, který se objevil v důsledku zneužití svobodné vůle člověka. Zlo je také výsledkem působení ďábla a démonů (padlých andělů, kteří také zneužili svou svobodnou vůli), jejichž moc se po pádu člověka dokázala ve světě prosadit: člověk přestal být králem stvořeného světa a Satan se tak mohl stát knížetem tohoto světa.

V tom, co se nyní děje, si musíme uvědomit působení ďábla, a ne Boha!

– Ale někteří by na to odpověděli, že Bůh stvořil mikroby, viry a že smrt od začátku byla součástí Božího plánu.

– Tuto myšlenku lze skutečně nalézt u některých moderních katolických teologů, například u Pierra Teilharda de Chardina (1881–1955) a jeho studenta Gustava Martela; přijali ji i někteří pravoslavní teologové jako metropolita Ioannes (Zizioulas) a archimandrita Kirill (Govorun). Jejich koncepce je naturalistická, částečně převzatá z moderní vědy. Naše pravoslavná víra je jiná; svatí otcové jednomyslně prohlásili, že Bůh není stvořitelem smrti, že smrt (stejně jako nemoc a utrpení) je důsledkem hříchu – nic z toho nebylo v původním rajském stavu; a v budoucnu, v Království nebeském, nemoci, utrpení a smrt budou zničeny.

– Jestliže je Bůh dobrý a všemohoucí, proč tedy nezastaví nemoci a utrpení? Proč stále existují i poté, co je Kristus za celé lidstvo překonal?

– Tento argument neustále opakují ateisté, znepokojuje i některé věřící. Odpověď svatých otců je taková: Bůh stvořil člověka svobodného a respektuje jeho svobodnou vůli nehledě na její následky. Protože hřích je zakořeněn ve světě, jeho následky nadále ovlivňují lidskou přirozenost a celý vesmír.

Kristus nás vysvobodil z nutnosti hříchu, ukončil tyranii ďábla, ale nezastavil hřích, působení démonů, fyzickou smrt a jiné následky hříchu, aby nás nezbavil svobodné vůle a násilně nás nenutil jednat určitým způsobem.

Na fyzické úrovni padlý svět nadále zůstává v rámci své logiky. Ze stejného důvodu nemoc postihuje lidi různými způsoby, což je zvláště překvapivé během epidemie: v závislosti na individuálních fyzických vlastnostech epidemie některé zasáhne, jiné ušetří; některé zasáhne jen slabě a jiné velmi silně; některé zabije, ale jiné nechá naživu; někdy bere životy teenagerů, ale šetří staré lidi.

Všeobecná obnova světa proběhne až na konci času. Vzniknou „nové nebe a nová země“ (viz Zjevení 21:1); správné uspořádání a harmonie přírody, zničené hříchem, budou znovu nastaveny, protože příroda bude povznesena na vyšší úroveň bytí. Až tehdy se požehnání získaná Kristem – vykoupení a zbožštění naší přirozenosti – plně přenesou na všechny, kteří jsou s Kristem spojeni.

Kdo žije v Kristu, v církvi, v níž je přítomná plnost milosti, už duchovně zná první plody budoucích blah. Na této duchovní rovině hřích, ďábel, smrt a rozklad již nad ním nemají moc a nemohou ho ovlivnit; je od nich duchovně osvobozen. Ale slíbená neporušenost a nesmrtelnost jeho těla se uskuteční až po všeobecném vzkříšení a soudu, stejně jako se zbožštění celé jeho bytosti nakonec naplní teprve v tomto okamžiku. „Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem“ (1. Korintským 15:28).

– Nehledě na toto očekávání se křesťané vždy zabývali zmírňováním lidského utrpení a léčením nemocí.

– Láska k bližnímu, stejně jako láska k Bohu, je hlavní křesťanskou ctností. Láska k bližnímu znamená soucit, ochotu mu ve všem pomáhat, utěšovat a podporovat, zmírňovat utrpení bližního, léčit nemoci a udržovat zdraví. Zázraky, které vykonal Kristus a apoštolové, jsou pro nás příkladem. Proto křesťanství od samého počátku uznávalo dobrou stránku medicíny. Není divu, že nemocnice ve skutečnosti vznikaly v křesťanském prostředí. Po staletích, ale i relativně nedávno, na Východě i Západě zdravotní sestry byly jeptiškami a v němčině se zdravotním sestrám dodnes říká „sestry nemocných“ – Krankenschwestern. Během současné epidemie všichni lékaři, zdravotní sestry, řidiči sanitek a veškerý technický personál zdravotnických zařízení prokazují oddanost a obětavost, a to až k ohrožení vlastního zdraví a života, což je zcela v duchu křesťanských hodnot. Všechny církve jim žehnají a my jim musíme poskytnout veškerou možnou modlitební podporu.

– Řekl jste, že padlá příroda se řídí svou vlastní logikou. Mohou naše modlitby ovlivnit průběh současné epidemie, zpomalit ji nebo zastavit?

– Naší povinností je modlit se k Bohu za ukončení epidemie. Ale aby se tak stalo, musí se k němu obrátit úplně každý a požádat ho o to. Jinak, respektuje naši svobodnou volbu, nebude vnucovat svou všemohoucnost těm, kteří ho nechtějí uznat a prosit o pomoc. Ze stejného důvodu se Boží moc neprojevila, aby zastavila předchozí globální epidemie. Pán však vyslyšel modlitby malých skupin lidí spojených v modlitbě a zázračně zastavil místní epidemie. Podobným způsobem byla vždy logika padlého světa „zlomena“ ve prospěch jednotlivců zásahem Boha, přesvaté Bohorodice a svatých.

Ale zázrak je odklonem od obvyklého řádu věcí. Kristus neprováděl hromadná uzdravení, ale uzdravoval konkrétního člověka. A vždy – tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost – cílem byl duchovní prospěch pro uzdraveného, a Kristus jednal v souladu s okolnostmi života člověka.

Využiji tuto možnost a připomenu, že stejně jako nemoc může přinést duchovní užitek, tak i uchované nebo znovu získané zdraví může být k ničemu, pokud ho nebudeme využívat pro duchovní dobro. Jedna z otázek, které nám současná epidemie klade, je následující: k čemu jsme dosud své zdraví využívali a k čemu ho ještě využijeme, pokud přežijeme? Je důležité, abychom se modlili za své blízké, ale i za všechny lidi, jak to dělají svatí.

– V poslední době se na pravoslavných webech objevují nejrůznější modlitby. Které byste doporučili?

– Každá modlitba je dobrá, protože nás přibližuje k Bohu a bližním. Můžete se obracet na Krista, Matku Boží a všechny svaté, protože, jak mi řekl sv. Paisios Svatohorec při jednom z našich osobních setkání, každý světec může uzdravit ze všech nemocí – svatí nežárlí!

Jsem však trochu skeptický k formám zbožnosti hraničícím s pověrčivostí, i když je to za daných okolností nevyhnutelné. Například nedávno z téměř úplného zapomnění byla vzkříšena svatá Korona, syrská mučednice z 2. století, k níž se nepochybně brzy připojí svatý Virus, jenž byl biskupem v Galii († 411).

Mně se líbí modlitba, kterou složil rumunský patriarcha Daniel. Čtu ji několikrát denně. Je krátká, jednoduchá a zároveň důkladná. Trochu jsem upravil její text:

„Pane, Bože náš, jenž jsi štědrý ve svém milosrdenství a moudré prozřetelnosti, vládnoucí našim životům, vyslyš naši modlitbu, přijmi naše pokání za hříchy, ukonči tuto epidemii. Lékaři našich duší a těl, dopřej nemocným zdraví, zvedni je z lože utrpení, aby oslavovali tebe, našeho milosrdného Spasitele. Chraň zdravé před každou nemocí. Zachraň nás, své nehodné služebníky, naše rodiče a příbuzné. Požehnej, Pane, posiluj a chraň milostí svou všechny ty, kteří se lidumilně a obětavě starají o nemocné doma nebo v nemocnicích. Vysvoboď lid svůj ze všech nemocí a utrpení a nauč nás vážit si života a zdraví jako tvých darů. Dej nám, Bože, pokoj tvůj a naplň naše srdce neochvějnou vírou ve tvou ochranu, nadějí v tvou pomoc a láskou k tobě a našim bližním. Neboť ty jsi ten, jenž se smiluje a spasí nás, Bože náš, a my ti chválu vzdáváme: Otci i Synu i Duchu Svatému, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.“

S Jean-Claudem Larchetem besedoval protojerej Živko Panev – lektor kanonického práva a dějin místních církví Pravoslavného teologického institutu sv. Sergije v Paříži.

Přeložila Naděžda Skvarnik

Zdroj: www.pravoslavie.ru