“Těžké věci mají dělat dospělí, ne děti,” říká Katy Faust.
Předposlední zářijový týden navštívila čtyři krajská města České republiky Američanka Katy Faust, zakladatelka organizace Them before us (tzn. Ony před námi, míněno práva dětí před tužbami dospělých.). Ta sdružuje děti z neúplných rodin, děti vzešlé ze surogátního mateřství, anonymního dárcovství spermatu či vajíček nebo děti vychované stejnopohlavními páry. Paní Faust přijela na pozvání Aliance pro rodinu, která před volbami uspořádala republikové turné za ochranu manželství jako svazku muže a ženy. Ačkoliv téma tzv. stejnopohlavních sňatků nebylo hlavním volebním téma, je skutečností, která výrazně polarizuje českou společnost. Většina zastánců tzv. homosexuálního manželství přitom zcela opomíjí fakt, že redefinice manželství by zásadně změnila koncept rodičovství. Stát by dal fakticky najevo, že role matky a otce nejsou důležité a plnohodnotně je může nahradit jakákoliv kombinace osob, jež po dítěti (zrovna) touží. To popírá nejen biologická skutečnost, ale i zkušenost ze zemí, kde k redefinici manželství došlo. Katy Faust vyvrátila nejčastější argumenty LGBT aktivistů a vyzvala českou společnost, aby do centra debaty o manželství vždy stavěla práva dětí namísto tužeb dospělých.
“Když se v USA začalo debatovat o tzv. homosexuálním manželství, slyšela jsem od našich oponentů dvě často skloňované lži. Tou první bylo, že dětem je jedno, jestli mají “dvě mámy” nebo “dva táty”, a že je to láska, co tvoří rodinu. Jenže víte, co se tím ve skutečnosti říká? Že je dětem jedno, přijdou-li o jednoho či dokonce oba ze svých rodičů. A to prostě není pravda. Přes dvacet let pracuji s dětmi, které mámu nebo tátu ztratily. Ať už kvůli rozvodu, opuštění, smrti nebo anonymnímu dárcovství spermatu/vajíček. A nepotkala jsem jediné, které by se netázalo, netruchlilo či kterému by nechyběla láska mámy nebo táty,” vysvětluje Katy Faust. “Druhou lží bylo, že lidé vystupující proti stejnopohlavnímu manželství jsou homofobové. Víte, moje máma žila přes třicet let se svou partnerkou. Ačkoliv jsem ji nikdy nepovažovala za “druhou mámu”, měly jsme krásné přátelství. Nenávist vůči gay lidem prostě není tím, co mě přimělo hájit práva dětí na mámu a tátu a tím i manželství muže a ženy. Naopak! Byla to právě role mojí mámy, která žila v lesbickém vztahu, díky níž vím, jak nenahraditelné je mít mámu. To mnoha dětem, které vychovávají “dva tátové”, prostě není dopřáno. A přesně tak je tomu i s chybějícím tátou. Bez vztahu, který jsem s tátou před i po rozvodu mých rodičů, když mi bylo 10, měla, bych dnes nebyla sebevědomá žena. Některé věci prostě dcerám může dát jen otec.”
Právo na matku a otce, které se jako červená nit linulo celou přednáškou Katy Faust, není nějaký vymyšlený koncept. Český legislativní systém toto právo zná. V listopadu 2001 ratifikovala ČR Úmluvu o právech dítěte (z pera OSN), která toto právo dětem garantuje. A to z mnoha dobrých důvodů.
“Dekády výzkumů ukazují, že na biologických vazbách v rodině záleží. A to proto, že jsou to právě biologičtí rodiče, kteří si k dítěti nejsnáze vytváří vazbu, dovedou jej nejlépe ochraňovat a také do svých dětí nejvíce investují. Existují samozřejmě šílené případy zneužívání atp., ale to jsou výjimky. Kvůli těmto extrémním výjimkám nemůžeme redefinovat něco tak důležitého, jako je mateřství a otcovství. Z výzkumů, které známe, vyplývá ještě jeden fakt. Navzdory tomu, že existují heroické příklady lásky pěstounek či pěstounů, dochází k nejvíce případům zneužívání dětí v domácnostech, kde je přítomen muž, který s dítětem nemá biologickou vazbu. Statisticky je tento muž nejnebezpečnější osobou v životě dítěte. Někdy za mnou přicházejí lidé a říkají – na biologii nezáleží, děti potřebují hlavně lásku a péči. Na to jim odpovídám, že se právě stali obhájci práv dítěte na svou mámu a svého tátu. Protože jsou to máma a táta, kdo jsou lásky a péče vůči dítěti nejvíce schopni,” říká Katy Faust.
Biologická vazba mezi rodičem a dítětem je také důležitým stavebním prvkem pro identitu dítěte. Paní Faust zmiňovala mnoho příběhů dětí, které vznikly z anonymního dárcovství spermatu či vajíček a podstatně hůře hledaly odpověď na to, kým jsou. Některé z nich to přímo spojovaly s tím, že nevěděly, kým jsou, protože nevěděly, čí jsou. Tento problém ilustrovala na jedné z dívek, se kterými spolupracuje. Millie vyrůstala jako dcera “dvou matek”, které k jejímu početí využily anonymního dárce spermatu. Navzdory láskyplnému a stabilnímu zázemí těchto dvou žen si Millie podstatnou část svého dětství listovala rodinnými alby a tajně hledala muže, kterému by byla alespoň trochu podobná a mohl být jejím tátou. Její psychické problémy se vystupňovaly až do té míry, že musela navštívit psychologa. Ten po několika sezeních řekl jejím “dvěma matkám”, že musí okamžitě najít Millina otce, jinak ji její problémy semelou. Po nějaké době k setkání Millie a jejího otce skutečně došlo. Millie na ten den vzpomíná jako na první den svého života, kdy se cítila stabilní a úplná.
“Častým argumentem zastánců tzv. homosexuálního manželství je, že to pomůže dětem, které už ve stejnopohlavních rodinách vyrůstají. Když jsem se na to ptala Millie, jestli by jí to nějak pomohlo, tak říkala, že právě naopak. V momentě, kdy by stát redefinicí manželství deklaroval, že dítěti stačí láska a péče kohokoliv, byla by práce jejího terapeuta, který viděl východisko z jejích problémů v setkání s otcem, hodnocena jako homofobní a diskriminační. Protože by vlastně poukazoval na nedostatek, který homosexuální pár nemůže dítěti nikdy saturovat. Prostě proto, že není pro dítě tak vhodný, jako heterosexuální pár – matka a otec,” upozorňuje Katy Faust.
Součástí turné byla i možnost osobních otázek a odpovědí ze strany návštěvníků přednášek. Jednou z nejzásadnějších byla ta, co by tedy homosexuální páry, které touží po dítěti, měly dělat. Paní Faust poukázala na to, že je důležité si uvědomit, že život není snadný a že je často provázen velkými těžkostmi. O těch by mohly mluvit zvláště neplodné ženy… A že považuje za klíčové, aby těžkosti nesli primárně dospělí a tyto své kříže neházely na ramena dětí.
Katy Faust nakonec zmínila ještě roli křesťanů v otázce redefinice manželství. V osobní rovině svých životů mají být těmi nejcitlivějšími a nejobětavějšími lidmi, které jejich gay přátelé poznají. V legislativních otázkách musí však plně stát za právy dětí. Právo totiž nemáme kvůli citům dospělých, ale kvůli spravedlnosti pro ty nejzranitelnější, kterými jsou v tomto případě vždy děti.
autor: Aliance pro rodinu
záznam přednášky: Youtube Aliance pro rodinu
text psán pro časopis MY
