Jan Teolog
Apoštol Jan byl jedním z nejbližších učedníků Ježíše Krista, s jehož jménem církevní tradice spojuje řadu kanonických textů Nového zákona: Janovo evangelium, epištoly a Zjevení.
Život sv. Jana
Co o něm píšou autoři synoptických evangelií?
Jan Teolog je jedním z nejčastěji zmiňovaných apoštolů. Poprvé se o něm hovoří v evangeliích Matouše a Marka v příběhu o povolání prvních apoštolů v Galileji: po Petrovi a Ondřejovi povolal Kristus Jana spolu s jeho bratrem Jakubem. Evangelista Lukáš spojuje příběh o povolání apoštolů s příběhem o zázračném úlovku.
Evangelista Marek píše, že Jan byl s apoštoly Petrem, Ondřejem a Jakubem při zázračném uzdravení Petrovy tchyně. Dále je Jan zmíněn mezi 12 apoštoly vyvolenými Ježíšem Kristem. Na stejném místě se píše, že bratři Jakub a Jan získali od Krista jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘ (Marek 3:17). Dále apoštola Jana zmiňují Marek (5:37) a Lukáš (8:51), kdy ho Kristus spolu s Petrem a Jakubem vzal do domu Jaira, jehož dceru zázračně uzdravil. Byl na hoře Proměnění se svým bratrem Jakubem a Petrem (Matouš 17:1; Marek 9:2; Lukáš 9:28). V Kafarnaum Jan říká Ježíši Kristu, že učedníci viděli muže vyhánějícího démony v jeho jménu a zakázali mu to, protože nechodí s nimi. (Marek 9:33).
Pouze evangelista Lukáš píše o tom, že Jakub a Jan požádali Krista, aby jim dovolil přivolat oheň z nebe, který by zahubil samařskou vesnici, kde nepřijali Ježíše (Lukáš 9:54). Tato slova lze vysvětlit temperamentem bratrů, jenž vyjadřuje i jejich přezdívka – synové hromu. Další událost za účasti Jakuba a Jana se odehrála na cestě do Jeruzaléma, kdy bratři (podle Marka 10:35-38) nebo jejich matka (podle Matouše 20:20) požádali Krista, aby jim umožnil sedět po jeho pravici a levici v království Božím. Na Ježíšovu otázku odpovídají, že mohou pít kalich, který on pije, a být pokřtěni křtem, kterým on je křtěn. To vše vyvolává hněv ostatních učedníků. Kristova odpověď odkazuje na předchozí epizodu v Markově evangeliu, kdy při sporu o prvenství Spasitel říká: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Marek 9:33).
Evangelista Marek popisuje besedu Ježíše Krista s učedníky na Olivové hoře před utrpením, kdy Petr, Jakub, Jan a Ondřej kladou Spasiteli otázky o konci světa (Marek 13:3–37). Evangelista Lukáš (22:8–13) píše, že Ježíš Kristus nařídil Petrovi a Janovi, aby připravit paschální večeři. Tento příběh pravděpodobně pochází z tradice jeruzalémské křesťanské komunity. U Matouše (26:37) a Marka (14:33) se říká, že Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana do Getsemane. Poté se apoštol Jan již v synoptických evangeliích nezmiňuje podle jména. Často se vedle Janova jména používají vysvětlivky jako „syn Zebedeův“, „bratr Jakubův“ nebo „jeho bratr“.
Jan Teolog je tedy v synoptických evangeliích představován jako jeden z nejbližších Kristových učedníků: společně s apoštolem Petrem připravuje paschální hostinu, spolu s Petrem a Jakubem se stává svědkem největších Kristových zázraků: vzkříšení Jairovy dcery a Proměnění, spolu s nimi a s apoštolem Ondřejem se účastní rozhovoru o zničení chrámu.
Co o sobě píše sám?
Interpretace možných zmiňování Jana Teologa v Janově evangeliu narazí na řadu problémů. Za prvé Jan v tomto evangeliu nikdy není pojmenován. „Synové Zebedeovi“ jsou zmíněni pouze jednou (Jan 21:2). Vykladatelé tento fakt obvykle vysvětlují skromností autora. Za druhé, Janovo evangelium nezmiňuje drtivou většinu událostí, kterých se sám Jan podle synoptických evangelií přímo účastnil. Jedinou výjimkou je epizoda v Getsemanské zahradě (Jan 18:1), ale zde je vynechána Ježíšova modlitba, při níž byl Jan přítomen. Tuto zvláštnost lze také přičíst autorově skromnosti nebo vysvětlit ji charakterem čtvrtého evangelia, v němž se epizody málokdy shodují se synoptickými.
Třetí problém spočívá v tom, že Jan je tady ztotožňován s postavou, která je nazývána „jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval“ (Jan 13:23), „učedník, kterého miloval“ (Jan 19:26), „učedník, kterého Ježíš miloval“ (Jan 20:2–9; 21:7; 21:20) a „který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal“ (Jan 21:24). Jméno evangelisty se v nadpisech čtvrtého evangelia objevuje až na konci 2. století, ale podle všeho taková identifikace existovala v křesťanské tradici od začátku. Popis událostí, při nichž se zmiňuje „učedník, kterého Ježíš miloval“, je velmi podrobný, což také může svědčit o Janově autorství. Tento učedník byl po boku Ježíše při poslední večeři, stál u kříže a přijal k sobě Ježíšovu Matku, zaslechl od Marie Magdalény zprávu o tom, že Ježíš není v hrobě, a spěchal tam, poznal vzkříšeného Pána u Tiberiadského jezera. Ztotožnění Jana a milovaného učedníka najdeme již u sv. Ireneje z Lyonu.
Nakonec některé podrobnosti v Janově evangeliu naznačují, že jedním ze dvou učedníků Jana Křtitele, kteří strávili den s Ježíšem Kristem, byl Jan (Jan 1:35–39). Lze také ztotožnit Jana s učedníkem, jenž „byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoří veleknězova domu“ (Jan 18:15–16).
Pokud čtvrté evangelium napsal apoštol Jan, pak jedinečný materiál tohoto evangelia naznačuje, že tento učedník mimo jiné byl s Kristem během zázraku v Káně Galilejské, o židovských Velikonocích v Jeruzalémě, v Samaří, při Kristově kázání v Kafarnau, při uzdravení slepého, na cestě do Betanie před vzkříšením Lazara, při umývání nohou učedníkům a při ujištění apoštola Tomáše. Jedině Jan svědčí o tom, že Kristovi učedníci křtili lidi ještě za života Spasitele (Jan 4:2).
V dalších novozákonních knihách
Další události spojené s evangelistou Janem jsou popsány v knize Skutků sv. apoštolů. Mezi svědky sestoupení Ducha svatého je zmíněn bezprostředně po apoštolu Petrovi, což odpovídá jeho postavení v jeruzalémské církvi. Jakub je v této knize definován jako „bratr Janův“ (12:2).
Jan spolu s Petrem uzdravuje v chrámu chromého, díky jejich kázání se mnozí obrací ke Kristu. Jan a Petr jsou zbiti, vězněni a zázračně osvobozeni andělem ze zajetí. Jdou do města Samaří a odhalí tam podvodníka Šimona mága, který jim nabízí peníze za Boží dar. Zde vyprávění o sv. Janovi končí.
Apoštol Pavel zmiňuje Jana pouze jednou – v listu Galatským (2:9). Píše o něm jako o jednom sloupů církve: „Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy.“
V knize Zjevení vidíme apoštola Jana již v pokročilém věku na ostrově Patmos.
Jaké vzpomínky na Jana Teologa zachovali raní křesťanští autoři?
Křesťanští spisovatelé prvních tří staletí zmiňují Jana dost často. Existuje několik samostatných biografických tradicí sv. Jana, které se opírají o vzpomínky konce 1. – začátku 2. st. Zdrojem jedné z nich jsou díla sv. Klimenta Alexandrijského. Ten odhalil zajímavý fakt, že Kristus vlastnoručně pokřtil pouze Petra, Petr Ondřeje, Ondřej Jakuba a Jana a ti dva všechny ostatní učedníky. Podle jiné tradice Petr a Jan pokřtili Bohorodici. Kliment Alexandrijský také píše, že i když Petr, Jakub a Jan byli Spasitelem zvláště ctěni, po nanebevstoupení Spasitele nesoupeřili a za jeruzalemského biskupa zvolili Jakuba – bratra Páně. Na jiném místě sv. Kliment zdůrazňuje zvláštní roli tří apoštolů: „Jakubovi Spravedlivému (bratr Ježíše), Janovi a Petrovi Pán po svém zmrtvýchvstání předal vědění, které ti předali dalším apoštolům, a oni apoštolům ze sedmdesáti.“ Tato tradice zřejmě pochází z jeruzalemské církve. Sám Kliment vysvětluje, že tuto informaci získal od jakéhosi Žida z Palestiny.
Eusebios v Dějinách církve cituje Órigena, jenž vypraví, že sv. apoštol Jan dožíval život v Efesu. Též Eusebios na začátku 4. st. zmiňuje hrob sv. Jana v Efezu, potvrzuje to i dopis Polykrata Efezského římskému papeži Viktorovi I. (186–201).
Ztotožňovaní apoštola Jana s autorem knihy Zjevení doplnilo Janův životopis příběhem o jeho vyhnanství na ostrov Patmos, odkud byl propuštěn kolem roku 96. O tomto vyhnanství se píše i v listech spojovaných se sv. Ignácem Bohonoscem. Tato efezská tradice pak ovlivnila vývoj úcty k sv. Janovi na Patmose v době rozkvetu Byzance.
Podle svědectví sv. Ireneje z Lyonu apoštol Jan stále žil v Efezu ještě za císaře Trajána (98–117) a jednoho dne zde v lázni spatřil heretika Kerintha a okamžitě utekl. V Efezu se jeho učedníkem stal budoucí sv. mučedník Polykarp ze Smyrny. Dalším učedníkem evangelisty byl sv. mučedník Ignác Bohonosec. O životě milovaného učedníka Krista v Efezu píše i Kliment Alexandrijský. Apoštol zde světil biskupy pro vedlejší obce, zakládal nové církve, smiřoval bratry, a jednou dokonce vrátil do církve mladíka, jenž se stal lupičem. Církevní autor začátku 3. st. Apollonius Efezský psal, že apoštol Jan vzkřísil v Efezu zemřelého.
Eusebios tvrdí, že Jan napsal evangelium na žádost těch, kteří chtěli vědět o skutcích Ježíše Krista před uvězněním Jana Křtitele. Klement Alexandrijský říká, že Jan Teolog napsal „duchovní evangelium“ na rozdíl od synoptických, v nichž se píše převážně o „pozemských skutcích Krista“. Sv. Irenej z Lyonu zdůrazňuje, že Jan napsal právě v Efezu. Byzantský hagiograf Epifanius Mnich (9. st.) v „Životě apoštola Ondřeje“, opíraje se o nedochovaný řecký zdroj, zmiňuje společné kázání apoštola Ondřeje a Jana v Efezu.
V církevní literatuře 2. a 3. st. se tak projevují dvě biografické tradice Jana Teologa. První je krátká – jeruzalemská, druhá, efezská, je rozsáhlejší, jejím zakladatelem byl podle všeho Papias z Hierapole, jenž poslouchal učedníky sv. Jana či dokonce jeho samého. Papias psal, že apoštoly Jana a Jakuba zavraždili Židé.
Evangelista Jan byl velice populární postavou mezi gnostiky. Připisovali mu gnostický Janův apokryf, který je znám v různých variantách. Text vypráví o stvoření světa, toto zjevení sv. Jan údajně získal na poušti po nanebevstoupení Krista. Tento apokryf cituje i sv. Irenej z Lyonu.
Tertullian první mezi latinskými autory zmiňuje sv. Jana Teologa. Podle něj Jan vedl panenský život, založil několik církevních komunit v Asii, ustanovil sv. Polykarpa biskupem Smyrny. Tertullian také zmiňuje Janovo utrpení v Římě – apoštola vhodili do kotle s vařícím olejem, což mu ale vůbec neuškodilo, a následně ho poslali do vyhnanství na o. Patmos. Autor tak zdůraznil apoštolský původ římské církve, v níž se podle jeho názoru zachovalo pravé Kristovo učení. Stejně jako řečtí autoři, Tertullian psal o činnosti Jana Teologa v Efezu, o jeho polemikách s heretiky.
Biskup Viktorín z Ptuje († 303/4) přirovnal literární styl Janova evangelia k letu orla a tím vysvětloval symbolické zobrazování evangelisty jako orla. Na jiném místě Viktorín zmiňuje Janovo vyhnanství a jeho návrat po smrti císaře Domitiana.
Na konci 5. století se některé informace o sv. Janovi zahrnují do předmluv k evangeliím. Autor jedné z nich tvrdí, že se Jan chtěl oženit, ale Kristus přesvědčil svého milovaného učedníka zachovávat panenství. V též předmluvě se popisuje smrt evangelisty v Efezu. Po modlitbě sestoupil do vykopaného hrobu a nařídil svým učedníkům, aby ho zakopali zaživa.
Svatý Jeroným ze Stridonu píše, že Jan Teolog zemřel v 68. roce po ukřižování Krista. Jeroným se zakládá na datování Eusebia – Kristus podle něj byl ukřižován v roce 32 a Jan Teolog zemřel ve 3. roce Trajanovy vlády, tedy v roce 100. Zajímavý je Jeronýmův příběh o tom, že na sklonku života apoštol mohl chodit do chrámu jen s pomocí učedníků. Už nebyl schopen jasně mluvit jen pořád opakoval: „Děti, milujte se navzájem.“
Svatý Augustin zdůrazňoval, že Janovo evangelium posiluje mysl a osvobozuje ji od tělesných pout. Přisuzuje také hluboký symbolický význam tomu, že apoštol Jan ležel při večeři na prsou Krista a vidí v tom výraz zvláštního duchovního spojení mezi Kristem a Janem. Kristus je podle Augustina pramenem pravdy a evangelista je potokem.
Augustin znal apokryfní legendy o sv. Janovi, ale pochyboval o jejich spolehlivosti. Augustin také kriticky pohlíží na podání o tom, že Jan Teolog byl pohřben zaživa a dodnes spí pod zemí, stejně jako na lidové příběhy o tom, že se země na jeho hrobě zvedá dechem spícího apoštola.
Redakce
