Svatá Ludmila: Život a ikonografie

Letos si naše pravoslavná církev připomíná 1100. výročí mučednické smrti svaté kněžny Ludmily. Modlíme se k ní a prosíme naši svatou patronku, aby se za nás přimlouvala u Boha. Sloužíme bohoslužby v chrámech zasvěcených této světici a potkáváme její umělecká vyobrazení téměř na každém kroku. Její význam pro českou kulturu, dějiny a státnost lze jen těžko přecenit. Je matkou českého národa, pomocnicí chudých a nuzných, zachránkyní všech, kdo se na ni obrací s upřímnou modlitbou.

Ale od doby svaté Ludmily nás dělí víc než tisíc let. Kolik toho o životě naší patronky víme z důvěryhodných zdrojů? A jak vznikala její ikonografická zobrazení? Podívejme se do odborných studií.     

Život svaté Ludmily podle písemných zdrojů

Život sv. Ludmily, jenž se do dnešní doby nedochoval, byl napsán v polovině 70. let 10. století, kdy bylo zřízeno pražské biskupství, které potřebovalo své svaté patrony. K takovému závěru dospěli badatelé, kteří prostudovali materiály věnované sv. Ludmile. Literárním vzorem pro tento životopis byl životopis sv. Emmerama (Jimrama), bavorského světce z Řezna. Za zlomky tohoto nedochovaného životopisu sv. Ludmily lze považovat dva texty: krátký životopis Ludmily, jenž začíná slovy „Fuit in provinciae Boemorum“, a životopis zahrnutý do staroruského Prologu. Tento zdroj byl také široce používán v 90. letech X. století při psaní Kristiánovy legendy, zde text původního zdroje prošel stylistickou úpravou.

Zprávy o sv. Ludmile jsou také obsaženy v životopisech jejího vnuka sv. Václava: v životopisu, jenž začíná slovy „Crescente fide“, napsaném na konci 10. st. biskupem Mantovy Gumpoldem, a v „Legendě Nikolského“ – kompilaci z 11. st., mezi jejímiž zdroji, jak věří badatelé, byl úplnější text „Crescente …“. Důležité informace také obsahuje slovanský životopis sv. Václava, který se zachoval ve staroruských opisech.

V legendě „Fuit …“ je uvedeno, že sv. Ludmila zemřela v 61. roce svého života, tzn., že se narodila kolem roku 860. V různých zdrojích se informace o jejím původu liší. Kristiánova legenda praví, že byla dcerou Slavibora, knížete kmene Pšovanů (na území současné České republiky, poblíž města Mělník). V životopise ze staroruského Prologu je Ludmila dcerou srbského knížete, vládce lužických Srbů. Podle badatelů se provdala za Bořivoje, knížete kmene Čechů, v 70. letech 9. století. Bořivoj byl pokřtěn apoštolům rovným Metodějem na dvoře Svatopluka Velkomoravského, patrně na začátku 80. let 9. století. Spolu s ním nebo krátce po jeho návratu do Čech byla pokřtěna i Ludmila. Zdroje zachovaly málo informací o životě Ludmily za vlády Bořivoje (zemřel před rokem 890) a jejich synů – Spytihněva a Vratislava I. Zaznamenává se pouze její dobročinnost, za kterou utrácela příjmy z jí přiděleného majetku, a její záštita nad kněžími, z nichž byl sv. Ludmile zvláště blízkým presbyter Pavel.

Více informací o sv. Ludmile se ve zdrojích objevuje, teprve když se mluví o výchově Vratislavova syna Václava. V textu slovanského života sv. Václava se píše o tom, že Ludmila nechala vyučovat vnuka podle slovanských knih, tj. vzdělávat ho v slovanském písmu. Tato zpráva je unikátní a pomáhá vysvětlit následné události popsané v řadě hagiografických zdrojů.

Jak je popsáno v Kristiánově legendě, po smrti knížete Vratislava česká šlechta shromážděná v Praze předala jeho syny, Václava a Boleslava, do výchovy sv. Ludmile. To způsobilo ostrou nespokojenost Drahomíry, vdovy po zesnulém knížeti, a jí blízkých představitelů šlechty. Drahomíra se obávala, že Ludmila využije svého postavení k uchopení moci. Navíc texty života sv. Václava říkají, že nebyla spokojena s výchovou, kterou dostával pod dohledem Ludmily Václav. Drahomířiny obavy jsou plně popsány v textu Legendy Nikolského, praví se zde o tom, že Ludmila a kněží vychovávají Václava spíše jako budoucího mnicha než jako knížete. Podle Kristiánovy legendy se Ludmila s kněžími včetně Pavla (zjevně po střetech, ke kterým došlo) odebrala do města Tetín v zemi Pšovanů (pravděpodobně to bylo její vlastnictví).

Popisu následných událostí v životopise sv. Václava a Kristiánově legendě předchází příběh o vidině Václava, ve které spatřil zpustošený a zničený dům kněze Pavla a pochopil tento sen jako předzvěst budoucích neštěstí hrozících sv. Ludmile.

Další události jsou stručně popsány v životě sv. Václava a podrobněji v krátkém životě sv. Ludmily a Kristiánově legendě. Drahomíra poslala do Tetína oddíl vojáků vedený jejími důvěrníky Tunnou a Gommonem, aby zavraždili Ludmilu. Ludmila již předvídala, co se stane, proto nařídila knězi Pavlovi, aby sloužil liturgii, během níž se vyzpovídala a přijala svaté tajiny. 15. září 921 Drahomířini družiníci vpadli na nádvoří Ludmilina domu. Všechny tři texty uvádějí, že Ludmila žádala o stětí mečem, ale vrahové ji uškrtili. V Kristiánově legendě a legendě „Fuit …“ se hovoří o uškrcení kněžny provazem, ale v životě z Prologu se uvádí, že byla uškrcena vlastním šátkem nebo závojem (podle jiných zdrojů šálou). Následně byla část jejího závoje uložena v chrámu sv. Jiří spolu s ostatky svatých. Kněží uprchli, jejich majetek byl vypleněn. Jak je uvedeno v životě z Prologu, sv. Ludmila byla pohřbena u městské zdi; na místě jejího hrobu byly opakovaně vidět hořící svíce a slepec nabyl zraku, když se dotkl hrobu. V Kristiánově legendě se také píše, že Ludmiliny ostatky krásně voněly. Drahomíra, jež se dozvěděla o zázracích, nařídila postavit nad hrobem chrám archanděla Michaela, aby zázraky byly připisovány působení ostatků svatých uložených v chrámu.

Vražda sv. Ludmily je, i když jen krátce, popsána v životopise sv. Václava, ale přenesení jejích ostatků do Prahy na rozkaz vnuka je zmíněno pouze v životopise sv. Ludmily z Prologu a o něco podrobněji v Kristiánově legendě. Zde se uvádí, že lidé vyslaní knížetem v čele s knězem Pavlem otevřeli hrob 19. října 925, přesvědčili se o neporušenosti ostatků světice a 21. října je přivezli do Prahy. Zde 10. listopadu ostatky byly slavnostně pohřbeny v chrámu sv. Jiří vysvěceném duchovenstvem z Řezna. Při přenesení ostatků do chrámu se stal další zázrak – vzpřímil se shrbený muž.

Rozvoj úcty ke sv. Ludmile ovlivnil fakt, že v polovině 70. let 10. století byl chrám sv. Jiří předán ženskému benediktinskému klášteru, kde první abatyší byla sestra českého knížete Boleslava II. Památka sv. Ludmily se slavila v den jejího zesnutí (16. září) a v den přenesení jejích ostatků. Studium ranních menologií (sbírek životopisů světců, uspořádaných podle kalendáře jejich příslušných svátků) ukázalo, že zpočátku druhý svátek byl považován za důležitější.

V Kristiánově legendě jsou Ludmila a její vnuk Václav nazýváni hlavními českými světci. Kult sv. Ludmily se však neutvrdil jako všeobecný pro celé Čechy hned. V Kosmově kronice se říká, že v roce 1100 pražský biskup Heřman vyjádřil pochybnosti o svatosti Ludmily, a dokonce nařídil hodit do ohně část jejího závoje uloženého v klášteře, látka neshořela a on své pochybnosti opustil. Při požáru v Praze v roce 1142 biskupové nezaznamenali žádné zázraky spojené s hrobkou sv. Ludmily.

V druhé polovině 12. století se kult sv. Ludmily šířil a upevňoval se. Již v prvních breviářích napsaných v klášteře sv. Jiří v polovině 12. století jsou umístěny texty bohoslužeb čtených v den mučednické smrti a v den přenesení ostatků sv. Ludmily. V letech 1158 a 1165 pražský biskup Daniel vložil částice ostatků světice do oltářů několika jím založených chrámů. Na konci 12. století do rukopisu sv. Augustina „De civitate Dei“ byl vedle obrazů jiných českých světců umístěn obraz sv. Ludmily. V 13. století v řadě českých měst vznikly chrámy zasvěcené Ludmile. Na začátku 14. století bylo stanoveno, že dny její smrti a přenesení ostatků musí být oslavovány na celém území pražského biskupství.

Sv. Ludmila byla zvláště uctívána za vlády Karla IV. Pro 15. století je charakteristický určitý pokles úcty ke sv. Ludmile. Ale již ve 2. polovině 16. století hlavními centry úcty ke světici vedle Prahy začínají být Tetín, Mělník a Stará Boleslav. V této době vznikají nové sochy svaté kněžny, fresky zobrazující scény z jejího života.

V roce 1981 hrobka sv. Ludmily byla otevřena. Zkoumání jejích ostatků potvrdilo svědectví písemných pramenů o věku světice.

Na Rusi se o sv. Ludmile dozvěděli díky krátkému životopisu ve staroruském Prologu z 2. poloviny 12. století. Vědci se však domnívají, že se životopis svaté objevil na Rusi dříve, pravděpodobně v 11. století, díky kontaktům mezi ruskými mnichy a bratry Sázavského kláštera.

Zdroje: Fontes rerum Bohemicarum. Praha, 1873. T. 1. S. 144-145, 153-154, 184-185; 1874. T. 2. S. 235-237; Сказания о начале Чешского гос-ва в древнерус. письменности / Предисл., коммент. и пер.: А. И. Рогов. М., 1970. С. 36-37, 76-77, 107-108; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum // MGH. Script. Rer. Germ. NS. T. 2. P. 171; Kristiánova legenda / Ed. J. Ludvíkovsky. Praha, 1978. S. 40-43.

Literatura: Stejskal F. Sv. Ludmila, její doba a úcta. Praha, 1918; Borkovský I. Svatojiřská bazilika a klášter na Pražském hradě. Praha, 1975. S. 66-67; Profantová N. Kněžna Ludmila: Vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha, 1996; Třeštík D. Počátky Přemyslovců. Praha, 1997; Nomine Ludmila: Sborník práci k poctě sv. Ludmily. Mělník, 2006.

B. N. Florja (Pravoslavná encyklopedie)

Ikonografie sv. Ludmily

Sv. Ludmila bývá zobrazována v dlouhém šatu s hlavou pokrytou závojem, případně knížecí čapkou. Jejím hlavním atributem je stočený závoj nebo šál kolem krku, případně provaz, který drží v ruce. Často bývá zobrazována spolu s malým sv. Václavem, kterého vyučuje.

V 12.–13. století se v křesťanských uměleckých dílech na území Čech autentické národní syžety nevyskytují. Vznik prvních známých zobrazení sv. Ludmily spadá do 14. století – doby rozkvětu českého gotického umění za vlády Karla IV. Po Karlově korunovaci v Římě v roce 1355 se Praha stala hlavním městem Svaté říše římské a jedním z nejvýznamnějších evropských uměleckých center.

• 

V letech 1348–1365 v 50 km od Prahy byl postaven hrad Karlštejn, kde císař uložil své korunovací klenoty. V kapli svatého Kříže na Karlštejně se nachází nejstarší obraz sv. Ludmily (polovina – 2. třetina 14. století) z dílny mistra Theodorika, předního představitele české gotické umělecké školy. Světice je zobrazena jako starší žena se svatozáří; má ruce složené k modlitbě: toto gesto se také vysvětluje jako projev pokory. Ludmila je oblečena do středověkého evropského šatu typického pro vyšší knížecí vrstvu. Na hlavě má šátek a „gebinde“ – tuhou čelenku zakrývající zadní část hlavy a bradu. Bílá barva pokrývky hlavy naznačuje vysoké postavení ve společnosti; spodní šaty s úzkými rukávy a plášť jsou modré. Mistr přidal do obrazu ikonografický prvek spojený s životopisem, který se později stal stálým: stočený šál na krku, kterým byla sv. Ludmila uškrcena; konce šálu přesahují obraz a sahají k polím ikony.

Mistr Theodorik je také autorem malby v prostoru točitého schodiště vedoucího ke kapli svatého Kříže: na klenbách jsou andělé s hudebními nástroji, Veroničin závoj; na zdi vpravo je cyklus 28 epizod ze života sv. Václava, vlevo – 9 scén ze života sv. Ludmily. V horní části schodiště je kompozice spojující zobrazení četných knížat a kněžen z přemyslovského rodu; všichni klečí a drží v rukou liturgické knihy.

Na jižní fasádě katedrály sv. Víta na Pražském hradě, nad Zlatou bránou, se nachází mozaika „Poslední soud“ (70. léta 14. století). Sv. Ludmila je zde zobrazena mezi dalšími patrony české země – Prokopem, Vítem, Zikmundem, Václavem, Vojtěchem. Světci klečí a modlí se ke Kristu v mandorle nesené anděly. Níže jsou zobrazení Karla IV. a jeho manželky Alžběty Pomořanské. Ludmila má na sobě odpovídající středověké tradici pokrývku hlavy, modré šaty, a zelené spodní šaty.

• 

V bazilice sv. Jiří v Praze, která byla postavena za vlády syna sv. Ludmily Vratislava a stala se hrobkou přemyslovského rodu, ve zvláštní kapli odpočívá sv. Ludmila. Sochařský náhrobek s obrazem Ludmily byl vytvořen na objednávku Karla IV. v 2. polovině. 14. století německo-českým architektem a sochařem Petrem Parléřem (1332/33–1399). Sv. Ludmila je zobrazena se složenýma rukama na hrudi, má na sobě dlouhý plášť pokrývající celé tělo, šál kolem krku a tradiční pokrývku hlavy (v současné době je původní náhrobek, přesunutý do Národní galerie v Praze, nahrazen kopií).

• 

Freskové zobrazení světice na vnitřní straně oblouku u vchodu do kaple je z pozdně gotického období. O tom, že se umělec řídil obrazem mistra Theodorika, svědčí obrovské oči, poměrně velký nos a přítomnost šálu jako již známého ikonografického detailu. Monumentální vzhled světice vyjadřuje celkový klid. Parléř přitom vytvořil dílo vybavené nezávislými ikonografickými rysy. V pravé ruce svatá drží palmovou ratolest – známý od doby raného křesťanství symbol vítězství nad smrtí, v levé ruce má zavřenou knihu.

Na jižní zdi kaple jsou výjevy ze života Ludmily vytvořené v 1. polovině 19. století Josefem Hellichem: sv. Metoděj podává přijímání (podle katolického obřadu) sv. Ludmile; vražda Ludmily na Tetíně; položení těla Ludmily do hrobu u zdi jejího vdovského hradu Tetín; přenesení ostatků z Tetína na Pražský hrad.

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi je dílem mimořádné výtvarné kvality. Vznikl před r. 1371. Tento monumentální obraz pochází z kaple roudnického biskupského hradu. Je součástí Sbírky starého umění Národní galerie Praha. Jeho autor se umělecky vyškolil ve dvorském okruhu Mistra Theodorika. V horní polovině obrazové kompozice je zpodoben císař Karel IV. pod ochranou zemského patrona sv. Zikmunda. Spolu s císařem Pannu Marii s dítětem uctívá jeho syn Václav, jenž je zobrazen pod záštitou svatého Václava. Dolní polovina náleží patronům donátora díla – pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Jsou zde zpodobeni zemští světci: sv. Prokop, sv. Vojtěch, sv. Vít a sv. Ludmila.

• 

• 

• 

Votivní deska z Dubečka je součástí Sbírky starého umění Národní galerie Praha. Dílo vzniklo na konci 14. století, jméno autora není známo. Původně oboustranně malovaná deska tvořila křídlo oltářního nástavce. Je na ní vyobrazen donátor v kanovnickém oděvu se svým osobním patronem sv. Ondřejem a patronem pražského arcibiskupství sv. Vojtěchem a šestice českých zemských patronů: sv. Václav, sv. Vít, sv. Metoděj, sv. Zikmund, sv. Prokop a sv. Ludmila. Vzhledem k ikonografii lze předpokládat, že oltář, z nějž deska pochází, byl původně umístěn v pražské katedrále.

Součástí Svatovítského pokladu je stříbrná pozlacená relikviářová busta sv. Ludmily původem z pokladu benediktinek u sv. Jiří, z počátku 14. století. Busta patří k nejvýznamnějším klenotům Českého království.

• 

• 

Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kroniky představuje výjev, jak Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Dalimilova kronika je nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů.

• 

V ruských ikonopiseckých pokynech 18. století je nařízeno, aby byla Ludmila zobrazována jako apoštolům rovná císařovna Helena nebo kněžna Olga. V ruské tradici byl obraz Ludmily zahrnut do výmalby katedrály svatého Kříže ve městě Tutajev, kterou vytvořila dílna Gurije Nikitina nejpozději v r. 1675. Obraz světice je umístěn na východním na okraji severozápadního pilíře. Ludmila je oblečená do knížecích vzorovaných šatů, na hlavě má bílý závoj, v pravé ruce drží kříž.

Literatura: Friedl A. Magister Theodoricus. Prag, 1956. S. 24; Ювалова Е. П. Чешская готика эпохи расцвета: 1350-1420 гг. М., 1998; Никитина Т. Л. Русские церк. стенные росписи 1670-х – 1680-х гг. М., 2015. С. 172, 347.

Mniška Iuliania (Nikitina), E. N. Vasina (Pravoslavná encyklopedie)