Po stopách krále Davida

Král David je jedním z nejslavnějších vladařů v dějinách lidstva. Na celém světě od Japonska do Spojených států se sotva najde člověk, který by o něm nikdy neslyšel. A od dob, kdy vznikla biblická archeologie, stovky nadšenců míří do Svaté země, aby nalezli stopy legendárního krále. V těchto snahách se zrodila samotná archeologie. Archeolog v jedné ruce držel krumpáč a v druhé Bibli.

Všechno se ale změnilo se zrozením v útrobách protestantismu tzv. liberální teologie. V 19. století začalo být módní zpochybňovat existenci biblických postav včetně Davida, a dokonce odmítat samotné Písmo svaté jako důvěryhodný zdroj. Tyto tendence, i když o něco později – v druhé polovině 20. st. – zasáhly i archeologii. Někteří badatelé zpochybňovali existenci krále Davida na základě toho, že žádné další písemné zdroje tohoto židovského krále nezmiňují. Pletli totiž absenci důkazů a důkaz absence. 

Stéla z Tel Dana

Moderní archeologie prokázala, že veškeré teorie početných kritických škol byly pouhým ovocem jejich domněnek a fantazií. V roce 1991 na severu Izraele, ve městě Tel Dan, byla nalezena kamenná stéla, která pochází ze začátku 9. stol. před n. l. V textu stély se aramejský vládce Chazael chlubí vítězstvím nad Izraelem. Tvrdí, že zabil izraelského krále „z domu Davidova“. Po několika letech byli Aramejci vyhnáni z Tel Dana, stéla byla rozbita a použita pro dláždění ulice u městské brány.

• 

Stojí za zmínku říct, že krále Davida od nalezené stély odděluje pouhých 120–150 let. Nález svědčí o existenci královské rodové linie odvozené od tohoto slavného krále a je spolehlivým mimobiblickým důkazem celé dynastie založené Davidem. Stéla se stala náhrobkem pro vědce, kteří tvrdili, že celý Starý zákon byl napsán v době helenismu a že nikdo ze v Písmu zmíněných vladařů neexistoval.

V dnešní vědě existují dva hlavní směry. Jeden představuje Jeruzalémská archeologická škola, která považuje informace obsazené v Bible za docela důvěryhodné. Nevylučuje ale, že bibličtí autoři se někdy mohli mýlit, přehánět a zkreslovat fakta. Druhá škola – Telavivská – věří, že Bible může obsahovat úryvky pravdivých informací, ale obecně nemůže být považována za vědecký pramen. Zastánci Telavivské školy datují vznik židovského státu 8. stoletím před n.l. a David je pro ně pouhým vůdcem bezvýznamného kočovnického kmenu. Jedním z nejvýznamnějších představitelů Telavivské archeologické školy je profesor Israel Finkelstein, jenž po nalezení stély v Tel Danu uvěřil v existenci krále Davida a řekl přitom, že pouze osel nemění názory. Teď už nikdo nebere svaté Písmo jako sbírku mýtů.

Hlavním důvodem vědců-minimalistů, kteří posouvají vznik Izraelského království do 8. století, je absence archeology nalezených velkých měst z předpokládané doby Davidovy. V samotném Jeruzalémě jen málo nálezů svědčí o městě 10. století před n. l. Podle telavivských archeologů tento fakt svědčí o tom, že David byl vůdcem malé tlupy banditů, a nikoliv králem opravdového státu.

Churvat Keijafa

Tuto myšlenku vyvrátil jiný mistr archeologie z Jeruzalémské školy – profesor Josef Garfinkel, jenž v roce 2008 nalezl trosky starobylého biblického města. O kopci Churvat Keijafa se vědělo dávno, předpokládalo se ale, že viditelné trosky pochází z doby helenismu. V roce 2008 Garfinkel zahájil vykopávky v Churvat Keijafě a jeho nálezy překvapily celý svět.

• 

• 

Churvat Keijafa je hrad s rozlohou 2,3 hektaru opevněný obrovskými kameny z megalitické éry, které ještě dnes stoupají o 2–3 metry nad zemí. Lokalita se nachází v západní části výšin Šefela, na vrcholu kopce, který na severu hraničí s údolím Elah. Toto místo na kopci bylo klíčovým strategickým bodem v biblickém judském království na hlavní cestě z území Pelištejců a přímořské pláně do Jeruzaléma a Hebronu. Během archeologického výzkumu se ukázalo, že trosky pochází z doby železné. Nad nimi se skutečně nacházela tenká vrstva helenistické doby. Ale díky tak velkému časovému rozdílu nebylo možné tyto dvě archeologické vrstvy poplést.

Nejdůležitějším výsledkem vykopávek se stalo nalezení dvou městských bran. Tento fakt je pro tak staré město neobvyklý. Dodatečná brána znamenala dodatečnou díru ve zdi – slabé místo v opevnění, a mohla tudíž snížit obranyschopnost města. Proto jsou města z dvěma branami výjimečná. Tento fakt usnadnil archeologům identifikaci nalezeného města. V Izraeli a Judsku existovalo pouze jedno město s dvěma branami. Churvat Keijafa se ukázala být dlouho hledaným biblickým městem Šaarajim, jehož samotný název se překládá jako „dvě brány“. Právě zde se odehrála známá starozákonní událost:

Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě… Také Saul a izraelští muži se shromáždili, utábořili se v dolině Posvátného stromu a seřadili se k bitvě proti Pelištejcům. Na hoře z jedné strany stáli Pelištejci, na hoře z druhé strany stál Izrael a mezi nimi bylo údolí. I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď… Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: „Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky…“ Kdykoli Saul a celý Izrael slyšeli tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli. David byl synem Efratejce, toho z Betléma Judova, jenž se jmenoval Jišaj a měl osm synů… David, ten byl nejmladší… David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat…“  Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci… Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu… David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč… Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci cestou od Šaarajimu až ke Gatu a k Ekrónu (1. Samuelova 17).

Nalezení druhé brány s vytržením, humorem a odvoláním na Lukášovo evangelium popisuje účastník archeologické expedice, učedník Josefa Garfinkela, Michail Freikman: „Když nás Garfinkel přivedl na protější okraj města a řekl, že tady bude druhá brána, odpověděli jsme: Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustíme lopaty.“ Nález se stal překvapením i pro samotné archeology. Bezchybná intuice profesora Garfinkela byla základem jejich triumfu.  

Tak mohutný hrad střežící hranice území obývaného Židy je nevyvratitelným důkazem toho, že v 10. století jednotné Izraelské království bylo mocným státem, který úspěšně odrážel útoky nepřátelsky naladěných sousedů Pelištejců. Každý kámen, z nichž se skládá brána, váží asi 10 tun. Jedná se o nejmasivnější bránu, která byla dosud v biblických městech nalezena. Obrovské úsilí vynaložené na stavbu této brány mnohonásobně překračovalo technické potřeby a nepochybně sloužilo k vyjádření moci a autority.

Datování Churvat Keijafy se zakládá na nalezených zlomcích keramiky a na čtyřech zuhelnatělých olivových peckách zkoumaných na Oxfordské univerzitě. Výzkum těchto nálezů ukazuje na časový úryvek 1000–975 nebo 1000–969 před n. l. Tato data se shodují s dobou vlády krále Davida (asi 1000–965 před n. l.) a vylučují dobu krále Šalamouna (asi 965–930 před n. l.).

Nesmírně důležité je biblické spojení Šaarajima s králem Davidem. Šaarajim se nezmiňuje v souvislosti s žádnou pozdější tradicí období Prvního chrámu. Biblický text je tak v plném souladu s archeologickými a radiometrickými údaji, které naznačují jednofázové osídlení na počátku 10. století před n. l. v Churvat Keijafě.

Ostrakon s nejstarším textem v hebrejštině

S Churvat Keijafou je spojen další zajímavý nález. Patnáctiletý dobrovolník našel u trosek domu ostrakon o velikosti 15×15 centimetrů s neobvyklým nápisem. Ostraka – střepy hliněných nádob – byla pro svou snadnou dostupnost a lacinost v některých starověkých kulturách používána jako psací materiál sloužící k zápisu běžných každodenních či méně důležitých textů.

• 

Ostrakon nalezené v Churvat Keijafě obsahovalo pět řádků textu psaného tzv. protokenaanským stylem – předchůdcem hebrejského písma, který ve druhém tisíciletí př. n. l. používalo mnoho levantských národů včetně Židů.

Filologům se zatím podařilo hypoteticky interpretovat jen několik kombinací znaků, které lze číst jako „král“, „soudce“, „otrok“. Josef Garfinkel je přesvědčen, že nápis je v hebrejštině, a nikoli v jednom z příbuzných semitských jazyků, protože na střepu je vidět specifické hebrejské sloveso „dělat“. Všechna slova mají třípísmenný kmen typický pro hebrejštinu. Je možné, že těchto pět řádků je součástí delšího textu.

Badatelé vědí jen o několika malých fragmentech nápisů z 10. století před n. l. obsahujících hebrejská slova. Větší texty, které jsou jednoznačně napsány v hebrejštině, pocházejí z pozdější doby – 9. nebo 8. století. Josef Garfinkel proto tvrdí, že text na ostraku nalezeném jeho týmem je nejstarší ze všech známých hebrejských textů.

Churvat Keijafa a předměty nalezené na jejím území svědčí o tom, že již v 10. století před naším letopočtem Izraelské království bylo mocným státem a král David byl vlivným vladařem, jenž založil velkou královskou dynastii. Je to také další důkaz toho, že Bible musí být vnímána jako seriózní historický zdroj.

Redakce

Na základě materiálů z webové stránky www.judaea.ru