Život a smrt

Po dlouhé době, téměř po měsíci, Jonáškovi konečně sundali sádru, a mohl chodit po svých. Byla to pro chlapečka únavná a komplikovaná doba, cítil se být uvězněn. Nemohl jít s kamarády na hřiště, nechodil do školy, většinu času seděl nebo ležel. A teď konečně svoboda pohybu! Teď pochopil, jakou cenu má možnost se pohybovat. Velmi často si člověk neváží těch důležitých možností, které mu Bůh dává od narození, bere je jako samozřejmost. Ale když o ně přijde, přehodnotí všechno. I Jonášek konečně pochopil, jak důležité je cenit si toho, co je člověku dáno jako dar. Napadlo ho, že vlastně největším darem pro člověka je jeho vlastní život, samotný fakt jeho existence. Když během nemoci chodil na kontrolu do nemocnice, viděl tam hodně těžce nemocných lidí a pochopil, že nemoc je začátkem konce života. Nakonec ho začala trápit otázka smrti člověka, závěru lidského života. Jako obvykle tyto své otázky Jonáš řešil se strýčkem, kterého teď šel navštívit do knihovny a pochlubit se, že má svobodu od sádry.

„Zdravím, strejdo,“ řekl Jonáš, když vešel do strýčkovy pracovny.

„Ahoj Jonáši,“ radostně a překvapeně odpověděl strýček a obejmul svého synovce. „Tak ukaž svou nožičku, umí chodit, nevyšla ze cviku?“ usmíval se strýček.

„Je jako nová!“ řekl Jonáš.

„Tak povídej, Jonášku, co tě ke mně přivedlo?“ zeptal se strýček.

„Víš, strejdo, mám na tebe otázku. Viděl jsem v nemocnici těžce nemocné lidi a vím, že jednou jejich, ale i můj život skončí. Někdy se stávají i tragické nečekané situace, kdy lidi umírají náhle, umírají dokonce i děti. Přemýšlel jsem o tom, jak je tento život křehký, v jeden okamžik se může všechno změnit nebo vůbec zastavit. Jako u mě po pádu na hřišti.“

„Máš pravdu, Jonášku, život je křehký. My si toho všímáme, až když se něco stane,“ odpověděl strýček.

„Co je vlastně smrt?“ zeptal se Jonáš.

„Lidi říkají, že smrt je ukončením pozemského života. Na jednu stranu je to jednoduchá odpověď, ale na druhou je to ohromné tajemství, které nikdo z žijících zatím nemůže vysvětlit. Ten, kdo tím neprošel, neumí to objasnit. Ale lidstvo si během své historické existence vypracovalo různé názory na smrt. Všechny tyto názory vychází z víry. Každý ale věří jinak. My, křesťané, věříme tomu, co nám o smrti říká sám Bůh ve svém svatém Písmu. On, jako Vládce života a smrti, ví, co to ve skutečnosti je, a proto mu věříme.

Podle Bible Bůh stvořil člověka podobným sobě, nesmrtelným. Ale když člověk spáchal hřích, změnil se jak sám člověk, tak i celý svět. Člověk začal podléhat nemocím, které vznikly po jeho duchovním pádu, a koncem jeho pozemského života se stala smrt. Lidé se bojí smrti, protože je spojena s nejistotou, neurčitostí. Pro jedny je to přechod do jakéhosi jiného života a pro druhé je to úplný konec jejich existence. Bůh ve Starém zákoně o sobě často říká, že je Bohem praotců: Abraháma, Izáka a Jákoba. V Novém zákoně Kristus potvrzuje, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, čímž svědčí, že lidé i po své pozemské smrti nadále existují, jenom v jiném místě a v jiné podobě.

Smrt, Jonášku, je přechodem do jiného života. Ale neber to tak, že tento život je špatný a ten další bude lepší. Život člověka je jeden celek, mění se forma, ale život po smrti je v podstatě pokračováním nynějšího života. Teď žijeme tady na zemi a potom budeme někde jinde, nevíme, kde přesně a jak to tam bude vypadat, ale budeme to pořád my. A to nás, Jonášku, hodně straší.“

„Strejdo, říká se, že je království Boží, ale i peklo,“ bojácně zašeptal synovec.

„Ano, máš pravdu, tak se mezi lidmi říká,“ potvrdil strýček. „Dá se říct, že to, kam se člověk po smrti dostane, zaleží na tom, zda tady konal dobro, nebo zlo. Ti, kteří během svého pozemského života konali dobro, patří k dobru, a to je to království Boží, a ti, kteří páchali zlo, zvolili si to trápení, kterému říkáme peklo, sami. Všechno začíná tady na zemi. Na člověku samotném záleží, kam bude patřit. Volí svou budoucnost. Je svobodný, a tím je podobný svému Stvořiteli. Bůh, jako absolutní Dobro chce, aby celé jeho stvoření bylo šťastné, ale nemůže omezovat lidskou svobodu, protože by tím zničil hlavní vlastnost člověka, kterou se podobá svému Stvořiteli, a to svobodu.

Proto, Jonášku, v tomto pozemském životě všechno i začíná. Je to naše škola, kde nabereme vědomosti a praxi. A smrt je pak zkouškou. Pravě tam se odhaluje, kam patříme. Proto máme takový strach. Když si zvolíme v této „škole” cestu dobra, ona nás dovede k Dobru. Ty už sám víš, jak se cítíš, když konáš dobro.“

„Ano, jsem radostný a spokojený,“ souhlasil Jonáš.  

„A když pácháš zlo, co cítíš?“ zeptal se strejda.

„Trápí mě to,“ přiznal se chlapeček.

„No vidíš, naše duše tomu rozumí. Tuší, co je pro ni lepší. Člověk by se měl jenom naučit naslouchat své duši. Je stvořená Bohem, a proto se táhne k Bohu. Škoda je, že máme v sobě nemoc hříchu, který nás pořád chce oddálit od Boha, čímž nám přináší trápení. Naším úkolem je bojovat s hříchem a svými činy co nejvíc se napodobit svému Stvořiteli. Je to těžký, ale rozhodující boj, na jeho výsledku záleží, co bude po našem přechodu. Co během pozemského života zasejeme, to v tom budoucím sklidíme.

Jonášek přemýšlel, jak se naučit vyhýbat hříchu, protože na našem vlastním výběru záleží naše věčnost.

Prot. Mgr. Vasil Čerepko