K 50. výročí snětí klateb na staroobřadce

Na přelomu května a června uplynulo 50 let od významné události v dějinách ruské pravoslavné církve – její místní sněm konaný v roce 1971 po více než třech staletích odstranil největší překážku ve vztazích mezi ní a staroobřadci a prohlásil klatby na ně uvalené sněmy v letech 1656 a 1667 za „jako nikdy nejsoucí“.

Z krátkodobého hlediska toto rozhodnutí vlastně nepřineslo žádné výsledky – staroobřadci na ně prakticky nereagovali. Bylo tomu tak zejména proto, že tyto klatby považovali od počátku za nekanonické a neplatné, „vracející se na hlavu“ toho, kdo je vynesl. Vnímali tedy jejich zrušení jako krok dobrým směrem, ale zároveň jako výlučně vnitřní záležitost ruské pravoslavné církve. Z dlouhodobého hlediska šlo ale o veskrze zásadní krok, který napříště zcela změnil podmínky a okolnosti potenciálního dialogu mezi oběma stranami. Bylo to pomyslné „vyčištění stolu“, které umožnilo nový začátek vzájemných vztahů.

Ještě dále než církev ve vlasti šla ve snaze zhojit rozkol v ruském pravoslaví zahraniční církev. Ta klatby zrušila v roce 1974 a v roce 2000 vydal synod vedený tehdy metropolitou Vitalijem (Ustinovem) dokument adresovaný staroobřadcům, ve kterém se mimo jiné píše:

„Hluboce litujeme těch krutostí, které byly přičiněny přívržencům starého obřadu…Odpusťte, bratři a sestry, naše prohřešení způsobené nenávistí k vám…odpusťte křivdy, abychom i my mohli být svobodni od výčitek…klaníme se vám k nohám a poroučíme se do vašich modliteb… Veliké pronásledování naší církve v uplynulých desetiletích je možná Božím trestem za pronásledování dětí starého obřadu našimi předchůdci.“ A nakonec: „Slavnostně prohlašujeme své hluboké přání zhojit Církvi způsobenou ránu.“

Takový text nepřináší církevní historie každý týden. Po jeho přečtení musí každý cítit upřímnou touhu hierarchů zahraničního synodu pomoci vyléčit starý rozkol i jejich upřímnou lásku k starému obřadu a jeho následovníkům. Dokument zůstal bohužel bez odpovědi jak ze strany bělokrynické, tak ze strany novozybkovské hierarchie. Toto „proignorování“ tak hluboce smířlivého a pokorného prohlášení samozřejmě podstatným způsobem posunulo zodpovědnost za trvající rozkol na stranu právě obou zmíněných staroobřadeckých církví. Na druhou stranu lze pochopit, že jeden, byť hluboce upřímný a nejlépe míněný dokument nemůže vyřešit vše, co se nahromadilo za více než tři staletí krveprolití a pronásledování. Lze pochopit, že pro mnoho umírněných staroobřadců nejsou dnes největší překážkou vůči kupř. konzervativní části ruské pravoslavné církve ani tak rozdíly v liturgické praxi a už vůbec ne domnělé rozdíly věroučné, jako mnohem spíše jistý psychologický blok způsobený násilnou minulostí.

My, západní Slované, těmito hlubokými lidskými emocemi, které často neumožňují odpuštění a smíření, zasaženi nejsme. Nás se rozkol 17. století přímo nedotkl. Můžeme jej tedy nahlédnout mnohem racionálněji a to může být i naším malým přínosem k jeho zhojení. Máme k němu ale vůbec přispívat? Týká se nás? Nebo je to otázka výlučně ruské církve? Do značné míry zcela jistě ano. Přesto má ale i jistý přesah, přinejmenším k ostatním slovanským církvím a možná nejvíce právě k naší. Vždyť naše místní pravoslavná církev v českých zemích žije na místech, kde vzniklo slovanské pravoslaví. Pojí nás společné kořeny, od sv. Ivana Českého a sv. Cyrila a Metoděje, přes jejich žáky ochridské a preslavské školy, Kyjevskou Rus, starý Novgorod a Vladimír či duchovní odkaz sv. Sávy Srbského.

Naše místní církev se považuje za pokračovatelku cyrilometodějství. Proto pro nás může být staroruská tradice, duchovnost i liturgická praxe v mnoha ohledech inspirací, nikoli jen vzdálenou a spíše akademickou otázkou. Neméně by pak měla být součástí naší péče o odkaz cyrilometodějství snaha o církevní jednotu slovanských církví.

Dej, Hospodine, aby byly zhojeny a zmařeny všechny rozkoly minulé i přítomné a abychom všichni dosáhli jednoty v Pravdě a čistotě víry!

Prot. Antonij Drda