Teologický slovník
Hereze a dogma
Hereze: odchylka od pravdy a hřích mysli
Církev v průběhu svých dějin, zejména v prvních stoletích své existence, bojovala proti různým herezím. Bylo jich hodně. Ariánství a nestoriánství, monofyzitství a monotheletismus, manichejství a gnosticismus, ikonoborectví a antitrinitářství… Odchylky lidské mysli od církevní pravdy v teologických otázkách byly velmi četné a rozmanité.
Ze starořeckého jazyka se slovo ἡ αἵρεσις (hairesis) překládá jako „vzetí“, „ovládnutí“, „volba“, a je odvozeno od slovesa αἱρέω (haireo) – „brát“, „chytit“, „chytat“, „ovládat“.
Někdy, zejména zpočátku, slovo ἡ αἵρεσις bylo používáno v neutrálním smyslu a znamenalo filozofický nebo náboženský směr, učení nebo školu. Například v knize Skutků apoštolů se náboženské a politické strany farizeů a saduceů nazývají herezemi (Sk 5:17; 15:5; 26:5). Dokonce křesťanské učení v Písmu svatém se jednou nazývá herezí v tomto neutrálním smyslu (Skutky 28:22). Avšak již v apoštolských listech začíná toto slovo získávat jiný význam – učení, které se staví proti správné víře a popírá pravdu.
Hereze je svévolná volba, která vytrhává z učení Církve pouze její část, překrucuje ho a tím narušuje celistvosti učení. Jak říkají svatí otcové, hereze je „hřích mysli, hřích ducha“ (sv. Ignatij Brjančaninov), kdy lidé vkládají příliš mnoho naděje do svého vlastního lidského rozumu. Charakteristickým rysem heretiků je pýcha, která se vyjadřuje opovržením a odmítnutím všech, kteří nesdílejí jejich názory.
Potřeba patřit k úzkému okruhu lidí je nutí, aby se ostře bránili proti celému světu, učí je neústupnosti a neustále je vede k tomu, aby upadli do hříchu odsouzení.
Dogma: hranice pravdy
Všechna dogmata pravoslavné církve (základy křesťanské věrouky) byla přijata na sedmi všeobecných sněmech, které proběhly v době od 4. do 8. století po narození Krista. Nejkratší a nejpřesnější výklad dogmat církve obsahuje Vyznání víry, které věřící zpívají v chrámu při každé liturgii.
Dogma jako fenomén je překvapivé a paradoxní v tom, že je na jedné straně považováno za pevně stanovenou pravdu. Jedná se o axiom věrouky daný prostřednictvím Božského zjevení a formulovaný církví na všeobecných sněmech, který nelze nijak zpochybnit. Na druhé straně jsou dogmata předmětem víry, nikoli poznání. Studováním dogmatu nelze „poznat“ Boha, pochopit jeho podstatu. Bůh pro člověka stále zůstane nepochopitelný a definovat ho lze pouze prostřednictvím negace jakýchkoli vlastností, které mu nepatří, pomocí částice ne- : je nepoznatelný, nesmrtelný, nekonečný, nehmotný atd.
Křesťanské dogma tedy není teoretickým vědeckým postojem, který by měl věřícím odhalit, kdo je to Bůh. To či ono dogma může být pro vnější, nezaujaté pozorovatele, krajně neočividné, ale pro věřící je povinné. Co je to dogma, pomůže vysvětlit řečtina, a to ani ne samotné slovo τό δόγμα, nýbrž jeho synonymum, které bylo na prvních všeobecných sněmech používáno k označení základních věroučných pravd, které byly tehdy přijaty.
Samotné slovo „dogma“ je odvozeno od starořeckého τό δόγμα (dogma), což znamená „názor“, „postoj“, „učení“, „ustanovení“, „rozhodnutí“. Je odvozeno od slovesa δοκέω (dokeō), které se překládá jako „zdát se“, „pokládat“, „považovat“, „myslet“, „usnášet“.
Je ale zajímavé, že jako synonymum pro definici nově přijímaných věroučných pravd bylo také používáno slovo ὁ ὅρος (horos), které znamená „hranice“, „mez“, „definice“, „předěl“. Do latiny se toto slovo překládá jako terminus.
Ale proč slovo ὁ ὅρος („předěl“, „hranice“) bylo synonymem pro slovo τό δόγμα? Důvodem je, že se dogmata formulovala církví na všeobecných sněmech jako reakce na tu či onou vznikající herezi. Například první sněm zformuloval dogma o tom, že Syn je jedné podstaty s Otcem, jako reakci na herezi ariánství. Třetí všeobecný sněm odmítl herezi Nestoria. Dogma o úctě k ikonám na sedmém všeobecném sněmu bylo formulováno jako reakce na herezi ikonoborectví atd.
Dogmata tedy vymezují určité hranice a meze možného poznání Boha. Poukazují na určitou hranici, za kterou začíná prázdné racionalistické mudrování, které není založeno na Božím zjevení a živé náboženské zkušenosti. Jejich úkolem je zachovávat nedotčené paradoxní, neuvěřitelné jádro křesťanského evangelia. Podle sv. Řehoře Sinajského „hranicí pravoslaví je neposkvrněně znát dvě dogma víry – Trojici a Dvojici.“ Ale učení o Trojici a dvou přirozenostech v Kristu jsou v zásadě nepochopitelná tvrzení pro abstraktní lidské myšlení.
Není náhodou, že v prvních třech stoletích své existence církev neměla žádné teoretické základy. Evangelia a apoštolské listy vyjadřovaly a odhalovaly pouze živou zkušenost víry, která formální vyjádření nepotřebovala. Později, když se objevily hereze a s nimi i potřeba jasně formulovaných principů víry, vznikla i dogmata. Stále však nemohou nahradit víru jako živou zkušenost komunikace s Bohem. Ateista nebo agnostik může dokonale prostudovat všechna dogmata, ale to z něj neudělá věřícího křesťana. Kromě toho se rozumně předpokládá, že i ďábel je obeznámen s dogmatickými detaily, ale přesto nepřestává být nepřítelem Boha a lidského pokolení.
Přeloženo z www.pravenc.ru a www.foma.ru
