Jak vypadalo obydlí v biblických dobách
V biblických dobách lidé netrávili moc času doma. Domov byl místem odpočinku po namáhavé denní práci, jeho účel byl ryze utilitární. Možná z tohoto důvodu palestinské baráky biblického období nevypadaly příliš atraktivně. Biblické domy se obvykle stavěly z nepálených cihel nebo hrubých kamenů. A v trhlinách se nezřídka usazovali hadi a hmyz. Zdi byly velmi silné, aby se v horkých letních dnech v domě zachoval chládek a v chladných zimních nocích teplo.
Stavební materiály
Na Blízkém východě je nejběžnějším a nejstarším stavebním materiálem obyčejná hlína. Zdi z cihel vysušených na slunci vydrží přinejlepším třicet let, a jen pokud jsou pravidelně opravovány, omítány a chráněny před vlhkostí. Vypalované cihly byly ve starověku příliš drahé a používaly se pouze při stavbě zvláště důležitých budov, jako jsou paláce a chrámy. Z kamene se dělaly základy. A jen v horských oblastech, kde tohoto materiálu bylo dost, i samotné domy byly kamenné. Střecha byla z dřevěných trámů pokrytých rohožemi a vrstvou omítky.
Takové budovy rychle chátraly, snadno se rozpadaly při požárech a zemětřesení a někdy i jen tak. Pokud se dům zhroutil, obyvatelé používali část trosek k výstavbě nového domu. Časem se zvyšovala úroveň ulic a v průběhu staletí i úroveň celého města.
V biblických dobách byl jako stavební směs používán asfalt. Bible říká o stavitelích Babylonské věže: „Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny“ (Genesis 11:3). Přírodní asfalt vzniká z ropy. V Mezopotámii je mnoho nalezišť, kde asfalt stoupá na povrch a tuhne. Jeho vlastnosti byly samozřejmě známy i lidem biblických dob.
Autor jednoho článku publikovaného v časopise Archeologie popisuje zříceninu zikkuratu na území starobylého města Ur v Mezopotámii. „Mezi vypálenými cihlami je stále viditelný asfalt, jehož používání bylo jedním z prvních kroků ve vývoji bohatých ropných nalezišť v jižním Iráku. Lepkavá černá tekutina, která je dnes příčinou válek a nestability v regionu, kdysi doslova spojovala civilizaci. Asfalt jako stavební směs chránil před vodou sumerské cihly, které jinak byly nepevné. Díky tomu budovy té doby vydržely tisíce let.“
Domy obvykle neměly žádnou podlahu kromě zeminy, která byla důkladně zarovnána a udupána. Někdy podlahu pokrývali směsí hlíny a vápna. Byly také dlážděné podlahy z kamene nebo kamenných třísek smíchaných s vápnem. V římském období se objevily mozaikové podlahy, vyrobené zapuštěním malých hladce vyřezaných kamenných čtverců do země.
Zdi domů se nejčastěji stavěly z nepálených cihel z hlíny a slámy vysušených na slunci. Ale někdy lze potkat zdi z hrubého pískovce. Kameny byly různých velikostí a pokládaly se přímo na zem. Mezi nimi byly široké a nerovné trhliny. Z tesaných kamenů se stavěly pouze paláce nebo domovy bohatých občanů. 1. Královská kniha popisuje Šalomounův palác: „Všechno uvnitř i zvenčí bylo z ušlechtilého kamene, z kvádrů řezaných na míru pilou, a to od základu až k horním okrajům a od vnějšku až do velkého nádvoří. Základy byly z ušlechtilého kamene, z velkých kamenů, z kamenů o deseti a osmi loktech, a nad tím kvádry z ušlechtilého kamene, řezané na míru, a cedrové dřevo. Kolem bylo velké nádvoří ohrazené zdí ze tří vrstev kamenných kvádrů a z jedné vrstvy cedrových trámů po vzoru vnitřního nádvoří domu Hospodinova a předsíně toho domu“.
Vnitřek domu
Domy chudých měly zpravidla jen jeden pokoj, který sloužil jako kuchyň, obývák, ložnice a skladiště oleje, mouky a vína. Místnost byla během dne osvětlována malými okny a v noci olejovými lampami umístěnými ve výklencích a na poličkách podél zdí. V noci do pokojíčku naháněli dobytek – ovce, osly, někdy i psy. Rodina se přemísťovala na patro na spaní – vyvýšenou kamennou plošinu.
Prostá rodina neměla moc nábytku. Nejdůležitější věcí byla truhla, v níž se uschovávaly potraviny nebo oblečení. Zároveň sloužila jako stůl. Chudí spali na kožešinách, bohatší měli hrubé matrace, nebo dokonce dřevěné postele.
Olejové lampy byly v každém domě. Ty nejlevnější se vyráběly z hlíny, drahé byly z bronzu či jiného kovu. Naplňovaly se olivovým olejem, pryskyřicí nebo voskem; knot byl lněný. Lampa se nechávala rozsvícená přes celou noc, oheň ukazoval kolemjdoucím, že lidé v domě spí. Spánek bez světla byl nemyslitelný.
Židle se v té době nepoužívaly. Během jídla se obvykle leželo. Hosté u stolu leželi na levém boku a opírali se loktem levé ruky o polštář, zatímco pravá ruka byla volná. Na jedné straně mohlo ležet několik lidí, hlava každého byla u hrudi toho, kdo ležel za ním.
Nejlepší místo bylo u kraje, tam, kde za zády ležícího už nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že hosté leželi velmi blízko sebe, na stejné straně obvykle umisťovali přátele, aby měli o čem hovořit.
Být po boku jistého člověka znamenalo těšit se jeho zvláštní přízně. Apoštol Jan během poslední večeře byl u stolu po boku Ježíše, proto se mohl těsně naklonit, aby se Pána zeptal, kdo ho zradí.
Střecha
Do podkroví vedlo dřevěné schodiště. Odtamtud obyvatelé domu měli přístup na střechu. Střechy v Izraeli byly zpravidla ploché. Přes den se na střeše pracovalo – mlátilo se obilí, sušilo se ovoce, tkalo se, připravovalo se jídlo. A v noci to bylo ideální místo na spaní.
Střechy se používaly i k náboženským účelům, a to jak k uctívání pravého Boha, tak k modlářství. U proroka Jeremiáše se píše: „Domy v Jeruzalémě a domy judských králů budou nečisté jako místo Tófet; to se týká všech domů, na jejichž střechách se pálilo kadidlo veškerému nebeskému zástupu a konaly úlitby jiným bohům“ (Jeremiáš 19:13).
Jednoho dne apoštol Petr vyšel za poledne na rovnou střechu domu, aby se pomodlil (Skutky 10:9–16). Příjemné bylo také odpočívat na střeše ve stínu hroznů nebo pod přístřeškem z palmových větví.
Střecha se skládala z plochých nosníků poskládaných ode zdi ke zdi ve vzdálenosti jednoho metru od sebe. Mezery mezi nosníky se vyplňovaly svazky chrastí, pak se vše pokrývalo hlínou a vápnem. Poté se střecha posypala pískem, vše se udupávalo kamenným válečkem, který se obvykle ponechával na střeše, aby se mohl použít znovu třeba po dešti.
Takovou střechu bylo snadné rozebrat, jak se to popisuje v příběhu o uzdravení ochrnutého: „Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: ‚Synu, odpouštějí se ti hříchy.‘“ (Marek 2:1–5)
Zvláštní zákon nařizoval, aby střechu ohrazovalo zábradlí: „Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl“ (Deuteronomium 22:8). Bylo to nezbytné opatření, protože v biblických dobách Izraelci trávili spoustu času na střechách svých domovů.
Protékající střechy byly problémem dost rozšířeným. Člověk někdy musel měnit svou polohu několikrát za noc kvůli kapající dešťové vodě. Kniha Přísloví srovnává toto kapání se svárlivou ženou: „Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž“ (Přísloví 27:15).
Není divu, že na takové střeše za chvíli vyrůstala tráva: „Ať jsou jak tráva na střechách, ta uschne dřív, než je vytrhána“ (Žalm 129:6).
Okna a dveře
Do domu vedly jediné malé dveře, které se v noci zamykaly zástrčkou. Chudé domy měly jen jedno malé okno vysoko od podlahy. Nebylo zasklené a v zimě ho zavěšovali kožešinou. Na okně mohla být mříž, která připomínala sítě rybářů: „Jednou jsem vyhlížel mříží z okna svého domu a díval jsem se na prostoduché“ (Přísloví 7:6). Tento typ okna se často používal v teplých východních zemích. Okenní veřeje se připevňovaly pomocí kovového nebo dřevěného pantu.
Domy zámožných
Dům bohatého Izraelce mohl mít 12 pokojů, nádvoří a galerii. Na nádvoří bývala zahrada.
V 30. letech minulého století archeologové nalezli 73 cihlové domy ve městě Ur na území dnešního Iráku, kde podle knihy Genesis kdysi bydlel praotec Abraham.
Většina domů měla uprostřed dlážděné nádvoří s mírným sklonem směrem ke středu, kde byl vypouštěcí otvor. V některých velkých domech byly dokonce toalety. V přízemí se umísťovaly kuchyně s krby a místnosti pro sluhy. Majitelé žili v prvním patře, kam se dalo dostat po schodech. Schodiště vedlo k dřevěné galerii obklopující nádvoří, do té galerie se otevíraly dveře všech místností.
Domy s dlážděným nádvořím a obílenými stěnami, s vlastním vodovodem a dvanácti nebo více místnostmi svědčí o poměrně vysoké životní úrovni ve městě. A to byly domy průměrných měšťanů, obchodníků, písařů.
Zajímavá fakta
Ježíš Kristus ve svém kázání na hoře říká: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou“ (Matouš 6:19). A na jiném místě: „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a nedal by podkopat domu svého“ (Matouš 24:43). V knize Joba se píše: „Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla“ (Job 24:16). Co to ale znamená podkopávat domy? Vzhledem k tomu, že stěny domů se často stavěly z hlíny, bláta a kamenů, bylo pro zloděje snadné prokopat díru u základu takové stěny a dostat se dovnitř. Proto se v Bibli říká, že zloději doslova podkopávali domy prostoduchých měšťanů.
Další zvláštní větu týkající se domu nalézáme u proroka Ámose: „Jako když se dá někdo na útěk před lvem a narazí na něho medvěd; nebo vejde do domu, opře se rukou o stěnu a uštkne ho had“ (Ámos 5:19). Trhliny ve zdích baráků občas byly tak velké, že skrze ně do domu mohl snadno vlézt had a nečekaně se potkat s člověkem.
Jak vidíme, problém ubytování není nový. Dnes bydlíme v pohodlí moderních bytů a domovů, které ale zdaleka ne každý si může dovolit koupit. V minulosti stavba domu byla možná o něco jednodušší, ale nepříjemná překvapení jako tráva na střeše, kapající na hlavu déšť nebo kousavý had ve vaší kuchyni také docela hodně otravovala život lidí biblických dob.
