Přípravné týdny před velkým půstem

Několik týdnů před velkým půstem se pravoslavní křesťané začínají připravovat na dlouhé postní období. Letos je prvním postním dnem 15. března. Příprava tedy začíná v únoru. V první přípravné neděli – 21. února – církev vzpomíná podobenství Pána Ježíše o celníkovi a farizeovi. Poté následuje neděle o marnotratném synu. Co ty dva týdny znamenají pro nás a proč se tak nazývají?

Neděle o celníkovi a farizeovi – 21. února 2021

Krátké podobenství o celníkovi a farizeovi čteme u evangelisty Lukáše.

Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lukáš 18:11—14)

Kdo jsou postavy tohoto podobenství?

Celník byl výběrčí daní. V novozákonních dobách byla Judea jednou z provincií Římské říše. Pro vybírání daní a cla se zaměstnávali speciální úředníci – výběrčí daní, kteří obvykle byli místními obyvateli. Stát předem stanovil výši daní, ale výběrčí se obohacovali tím, že vybírali víc než by měli. Celníci se samozřejmě netěšili přízni svých spoluobčanů v jakékoliv římské provincii, ale Židé je navíc považovali za duchovně nečisté, protože úředníci se pravidelně setkávali s pohany.

Pojem celník byl blízký pojmu hříšník (viz Matouš 5:46 a dále 9:10; 11:19; 21:31; Lukáš 5:30; 7:34). Podle Talmudu se Žid, který se stal celníkem, považoval za vyloučeného z izraelské společnosti: „Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník“ (Matouš 18:17).

Ale Kristus, jenž přišel, aby vyzval hříšníky k pokání, komunikoval proto i s celníky (viz Marek 2:15; Lukáš 5:27,29; 19:5) nehledě na pomluvy Židů (Matouš 5:11; 11:19; Lukáš 5:30; 7:34; 19:7) a stoloval s nimi. V podobenství o celníkovi a farizeovi Kristus staví celníka připraveného k pokání nad arogantního farizea, jenž dodržuje veškeré předpisy zákona. A jeden z celníků, Matouš, se dokonce stává apoštolem Ježíše Krista a autorem evangelia, a další – Zacheus – jeho přívržencem.

Farizeové byli představiteli židovského náboženského hnutí a tvořili také politickou stranou. Název zřejmě znamenal oddělení, pravděpodobně proto, že se odtrhli od skupiny tzv. chasidim (dosl. „zbožní“), která se angažovala za makabejského povstání.

V době, kterou popisují evangelia, farizeové již nezastávali vysoké pozice, ale pro židovský národ zůstali duchovními vůdci. Existovalo přísloví: „Kdyby se do nebe dostali jen dva lidé, jeden z nich by byl farizeus.“

Farizeové věřili v duchy a vzkříšení mrtvých. Kromě samotného zákona, který se snažili plnit jako vůle Boží, dodržovali mnoho nařízení a přikázání, kterými zákon doplňovali.

V knihách Nového zákona se farizeové v zásadě staví proti Ježíši Kristu, nepřijímají jeho učení. Kristus varoval své stoupence, aby slepě nenapodobovali farizee, protože ti spoléhali více na vlastní spravedlnost než na Boha. Množství pravidel je oddalovalo od plnění skutečné Boží vůle a vedlo snad k neúmyslnému, ale nebezpečnému pokrytectví.

Nicméně vztah mezi Kristem a farizei se neomezoval pouze na konfrontaci. Někteří farizeové zvali Krista do svých domovů. Mezi farizei patřil Saul (budoucí apoštol Pavel), Nikodém, který později spolu s Josefem z Arimatie sňal tělo Ježíše z kříže a pohřbil ho, a také Gamaliel, jenž nedovolil veleradě popravit apoštoly Petra a Jana (Skutky 5:34).

Evangelista Lukáš obvykle více než ostatní zdůrazňuje soucit Pána se ztracenými a zbloudilými, s těmi, kteří jsou „slušnou společností“ odsouzeni a zavrženi. My, současní čtenáři, zde vidíme především odsouzení farizea. Pro nás samotné slovo farizeus znamená „náboženský pokrytec“. Ale v době Pána Ježíše farizeové byli prostě lidé, kteří se vyznačovali zvláštní zbožností. U někoho tato zbožnost byla falešná a předstíraná, ale u jiného mohla být zcela upřímná. A zde, ve svém podobenství, Pán neříká, že farizeus je odsouzen, říká, že celník je ospravedlněn.

Celník je pro posluchače Pána Ježíše příkladem zjevně špatného člověka. Je zkorumpovaným výběrčím daní ve službách římských okupantů. Všichni čestní lidé jím opovrhují a nenávidí ho. A je to on, kdo jde do svého domu ospravedlněn. Proč? Protože sám ví, že je špatný, a může spoléhat jen na nezasloužené Boží milosrdenství. Proto je připraven Boží milost přijmout.

Proč je důležité nepovažovat sám sebe za hodného? Aby být schopen přijmout milost Boží. Církev o Bohu říká, že jeho dobrota je nesmírná a láska k lidem je nevyslovitelná.

Francouzský spisovatel Georges Bernanos píše ve své knize Deník venkovského faráře: „Stačí znamení, pohled, tiché volání, aby se odpuštění na nás vrhlo z nebeských výšin jako orel.“

Pán je připraven se smilovat nad tím nejhorším člověkem. Problém je v tom, že se člověk sám svou pýchou a nevěrou ohradil od Božího milosrdenství. Nelze se smilovat nad tím, kdo si myslí, že milost nepotřebuje, stejně jako je nemožné nakrmit toho, kdo nemá hlad, nebo uzdravit někoho, kdo není nemocný. Proto církev v neděli o celníkovi a farizeovi vyzývá, abychom napodobovali farizeovu ctnost a celníkovu pokoru.

Neděle o marnotratném synu – 28. února 2021

Název této neděle je spojen s dalším Ježíšovým podobenstvím zapsaným evangelistou Lukášem:

Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ Ale otec rozkázal svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: „Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.“ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ On mu řekl: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lukáš 15:11–32)

Život marnotratného syna v tomto podobenství vidíme jakoby na třech obrázcích – jak odejde z domu a vezme část otcova jmění; jak to promarní; a až upadne do chudoby a zoufalství, rozhodne se vrátit k otci.

Každé slovo v podobenství o marnotratném synu je důležité a církev se po celá staletí a tisíciletí snažila mu porozumět. Avšak to, jak tomu podobenství rozumíme, docela závisí na době, ve které žijeme, a na naší vlastní kultuře. Posluchači Pána Ježíše patřili k přísné patriarchální kultuře, kde autorita otce byla nesporná a syn odpadlík byl svou rodinou považován za mrtvého, či dokonce za toho, kdo nikdy neexistoval. Ten, kdo urazil otce, spáchal ohavný zločin a zaslouží si podle starozákonních zvyků smrt. Marnotratný syn není jakýsi chudák v obtížné životní situaci. Je to parchant, který nepatří mezi slušné lidi. A podobenství říká, že on sám s tím souhlasí: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘“

Vidí to tak i starší bratr. My ho vnímáme jako negativní postavu, nadutého a samolibého farizea, který nemá slitování nad padlými. Ale v něčem má skutečně pravdu, marnotratný syn je darebák, který urazil otce, zradil svou rodinu a opustil své nejposvátnější povinnosti.

Co by v dnešní době udělal zámožný rodič pro své rozmazlené děťátko? Poslal by mu ještě peníze, ať si užívá, dokud je mladý. Otec marnotratného syna se ale nesnaží najít své ztracené dítě. Proč? Proč nám Bůh nedává to, co chceme? Proč jsme odsouzeni k promarnění všeho – mládí, síly, krásy, zdraví? Na konci nás čeká jen smrt. Proč je to tak? Aby se vzpamatoval, musel marnotratný syn dosáhnout dna a tato rána byla bolestivá. Milosrdenství patří těm, jejichž pýcha, povýšenost, nenávist a arogantní chování byly zlomeny. „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán“ (Žalm 34:19).

Když si syn uvědomí, že hřešil proti otci, otec ho přijme s radostí a nechá pro něj udělat hostinu. Tento svátek by nebyl možný, kdyby si marnotratný syn začal činit jakékoliv nároky. A ten příběh by sotva skončil tak dobře, kdyby syn požádal: „Hle, kde je mé vykrmené tele?“

Abychom byli pozváni na Boží hostinu, musíme ke svému nebeskému Otci přijít se slovy „Zhřešil jsem… a nejsem hoden“; člověku pokornému jistě bude prokázáno milosrdenství, Hospodin to jasně slibuje.

Proto čteme toto podobenství, když se blížíme k velkému půstu. Zhřešili jsme, provinili jsme se, vstaňme, pojďme k Otci.

Redakce