Pouť na Svatou horu Athos
V druhém týdnu Velkého půstu vykonala skupina šesti poutníků z naší pražské eparchie s požehnáním vladyky arcibiskupa Michala pouť na Svatou horu Athos.
Naší první zastávkou byl již tradičně monastýr Chilandar. K srbské královské lávře na Athosu má naše místní církev mimořádný vztah. Duchovně v něm zápasilo více mnichů z českých zemí než ve všech ostatních monastýrech Svaté hory dohromady. Nejznámnějším z nich je autor první monografie o Athosu v češtině Sávva Chilandarec (Slavomír Breuer). I dnes je součástí bratrstva monach z Čech, otec Kosma. Nejen díky mimořádné práci Sávvy Chilandarce (uspořádal svého času monastýrskou knihovnu a velmi ozdravil chilandarské hospodářství) mohl někdejší igumen monastýru Mojsej říci pro nás památnou větu: „Chilandar patří Čechům stejně jako Srbům“.
V monastýru jsme uctili ikonu přesvaté Bohorodice „Trojeručica“, navštívili jsme sousední monastýr Esfigmen a po nočních službách se přesunuli do monastýru Xenofont. Odtud je jen kousek cesty do Dochiaru k zázračné ikoně přesvaté Bohorodice „Skoroposlušnica“ (Která rychle vyslyší). V Xenofontu se nachází nejmenší katolikon (hlavní chrám) na Athosu. Uprostřed monastýru roste velká borovice. Za soumraku se monastýr naplnil úžasnou vůní. Zdejší vzduch byl nezapomenutelný.
Naše další cesta vedla do skitu Agia Mikri Anna. Tady ještě mnohem silněji přežívá stará atmosféra Svaté hory. Zatímco mezi monastýry vyrůstá stále více širších a pevnějších cest a přibývá automobilů, v Agia Mikri Anna je stále jediným dopravním prostředkem osel. Ve skitu, který je v nadmořské výšce 700 m, se nachází zázračná ikona spravedlivé Anny, matky přesvaté Bohorodice. Ikona je obložena fotografiemi dětí, které se narodily původně neplodným párům díky modlitbám před touto ikonou. Mezi vyslyšenými modlitebníky byl dokonce i muslim, který následně nechal dítě pokřtít.
Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v monastýrech Grigoriu, Simonos Petras a Ivyron. V Simonos Petras jsme směli uctít ostatky svaté Marie Magdalény, které – dva tisíce let po zesnutí světice – mají i dnes teplotu živého lidského těla, necelých 37 stupňů.
Pak nás čekala ještě jedna zastávka mimo Svatou horu – město Soluň a myrotočivé ostatky svatého velkomučedníka Dimitrije Soluňského.
Celá pouť pro nás byla, jako i jiné roky, velkou duchovní posilou. Přestože svět připravuje Svaté hoře a jejím obyvatelům nová a nová pokušení, Zahrada Bohorodice jako zázrakem i nadále všem těmto pokušením odolává a zůstává drahokamem Církve – Nevěsty Kristovy.
o. Antonij Drda
