Proč je Pascha středem lidských dějin?

Pro pravoslavného křesťana je Pascha nejen největším svátkem v roce, ale jakýmsi zvláštním životním mezníkem. Lidé nevěřící začínají žít nový život nebo si aspoň slibují, že začnou, 1. ledna. Pro nás je novým začátkem právě Pascha. Proč je to tak? Proč doba Kristova pozemského života, smrti a zmrtvýchvstání je natolik důležitá, že se opakuje každý rok v průběhu již dvou tisíců let? 

Konec Starého zákona, starého světa a starého života

Pán Ježíš Kristus svým pozemským působením udělal jakýsi restart v lidských dějinách. Židé do té doby byli přesvědčeni, že žijí ten nejsprávnější způsob života ve srovnání s jinými národy, protože jsou vedeni samotným Bohem – Stvořitelem světa a řídí se jeho zákonem. Bohužel zákon kladli nad Boha a mylně se domnívali, že dodržování předpisů je dostačující pro spásu. V evangeliu je jasně popsáno, jak jim Ježíš na tuto chybu neustále poukazuje: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ A vytýká jim:

• Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
• Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.
• Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb.
• Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti.
• Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
• Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých… Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.
• Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.

Právo, milosrdenství a věrnost… Židé nerozuměli slovům svého Boha: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Proto Starému zákonu je konec. Později apoštol Pavel shrne: „Člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše.“ (Galatským 2, 16)

Končí i starý svět, ve kterém Židé byli vyvoleným národem. „Přijdou [mnozí] od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.“ (Lukáš 13, 29) „Ale synové království budou vyvrženi ven do tmy“ (Matouš 8, 12).

Je to také konec starého života. Nastává život nový, ale ne ten pozemský, ve kterém lidé jsou otroky svých neřestí až dodnes, nýbrž život věčný. Všichni lidé včetně spravedlivých od Adama do Jana Křtitele po smrti sestupovali do podsvětí. Ale ti poslední již tušili, že nadchází něco nového. Ruský básník Josif Brodskij ve svém díle „Srětěnije“ krásně popisuje, jak sv. Simeon poprvé v lidských dějinách vstupuje do tmy s nadějí, která tuto tmu ozařuje:

Он шел умирать. И не в уличный гул

он, дверь отворивши руками, шагнул,

но в глухонемые владения смерти.

   Он шел по пространству, лишенному тверди,

 он слышал, что время утратило звук.

 И образ Младенца с сияньем вокруг

 пушистого темени смертной тропою

    душа Симеона несла пред собою

 как некий светильник, в ту черную тьму,

 в которой дотоле еще никому

 дорогу себе озарять не случалось.

    Светильник светил, и тропа расширялась.

Svatý Lazar, unikátnější z lidí, zažil obě varianty posmrtného osudu. Poprvé, když zemřel a přidal se ke všem nešťastníkům v podsvětí, ale byl vzkříšen Kristem. A podruhé, když nakonec musel umřít jako všichni smrtelníci, ale vstoupil již do úplně jiného nového a věčného života. Avšak prvním z lidí, kdo se už nemusel po smrti setkat se zoufalstvím a sklíčeností, byl dobrý lotr. Od té doby je cesta do nebeského království otevřena pro každého, kdo se rozhodne touto cestou jít. Je pravda, že není snadná, ale je otevřená.

Bůh zemřel pro lidi

Ve všech víceméně adekvátních náboženstvích bohové, aspoň někteří, čas od času dělají pro lidi něco dobrého. Ale skutek, který pro lidi vykonal náš Bůh, vyniká nad vším, co se dělo na světě předtím a potom. Dokonce péče, kterou Bůh projevuje o svůj národ ve Starém zákoně, je pouhým předobrazem a přípravou té nepředstavitelné milosti, kterou chystá udělit všem lidem.  

Židé také slavili svou Paschu – Pesach. Byl to nejpřednější svátek roku, slavil se jako vzpomínka na vysvobození z egyptského otroctví. Tato událost je popsána v 2. Mojžíšově knize. Mojžíš prosí faraona, aby propustil zotročený národ, a když faraon odmítá, Egypt postupně zasahuje deset ran poslaných Bohem. Desátá rána, kdy byli poraženi prvorození ve všech egyptských rodinách, se stala nejtvrdší a právě tou přelomovou. Židovských rodin se anděl smrti nedotknul, protože na Boží pokyn zabili beránka bez vady a jeho krví potřeli obě veřeje i nadpraží u svých domů. Po této ráně faraon propustil židovský národ. Museli odejít tak rychle, že nestihli zkvasit chléb a vzali si na cestu jen nekvašené chleby. Nesměli odnést s sebou ani zákvas starého života, žádné staré hříchy a vášně. Takto je židovský Pesach vysvobozením z egyptského otroctví a vstoupením do nového života pod vedením Boha. Ale jak jsme již zmínili, tato starozákonní Pascha je jenom stínem té grandiózní události, která se odehrála v Jeruzalémě před dvěma tisíciletími. 

Nový zákon je o tom, že obětním beránkem bez vady je samotný Bůh, a otroctvím, ze kterého nás vysvobodil, je otroctví hříchu a smrti. Svými silami lidé z tohoto otroctví, které je mnohem strašnější než otroctví egyptské, vyjít nemohli. Vyvedl nás Boží Syn – Ježíš Kristus. Samozřejmě každý z nás celý svůj život zápasí s hříchem, ale díky Kristovu zmrtvýchvstání má reálnou možnost zvítězit, protože Kristus již zvítězil před dvěma tisíci lety. Stal se člověkem, přijal na sebe hříchy světa, zemřel a vstal z mrtvých. A tak zvítězil nad smrtí, která od té doby už nevládne.

Smrt je překonána

Největší paradox lidského bytí spočívá v tom, že každý z nás přesně ví, že umře, ale nevěří v to. Náš rozum naprosto iracionálně odmítá myšlenku naší smrtelnosti. Svědčí to jen o tom, že smrt je pro nás něčím nepřirozeným a že nebyla součástí původního záměru. Otázka smrti je hlavním problémem všech náboženství a filosofických systémů. A jenom křesťanství dává vyčerpávající odpověď.  

Když Bůh varoval Adama: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“, myslel to vážně. Následkem porušení tohoto přikázání se stala smrt. Konečnost bytí nutí člověka domáhat se všeho tady a teď. Srdce starozákonního člověka je naplněno zoufalstvím: „Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; člověk ulehne a nepovstane, a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.“ (Job 14, 10–12)  Ve své honbě za pozemským blahem je schopen všeho – krádeže, podvodu, vraždy. Hřích se stal příčinou naší smrtelnosti, ale je zároveň jejím důsledkem. Strach smrti a strach utrpení nás ponouká ke hříchu. Chceme přežít a vyhnout se bolesti za každou cenu.

Náš bídný stav popisuje apoštol Pavel: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.  Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Římanům 7, 18–20) Žijeme v tomto začarovaném kruhu a nevidíme cestu ven. Ale Pán Ježíš Kristus nás z tohoto kruhu vyvedl. Smrt je překonána. Teď už nehádáme jako Job, ale přesně víme, co nás čeká za hrobem. Život v Kristu otevírá dveře věčného života, království nebeského, překonává propast, která vznikla mezi Bohem a člověkem po pádu prarodičů a sjednocuje nás s Bohem.

Strach smrti a utrpení nikam nezmizel, ale přestal být rozhodující. I Kristova lidská přirozenost se vzpírá smrti: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ Ale jeho láska k Otci překonává strach: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Matouš 26, 39)

Na jitřní Paschy slyšíme tu odpověď, kterou chtěl slyšet spravedlivý Job: „Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil.“ (Poučné slovo sv. Jana Zlatoústého) Trpící Job v to mohl jen doufat: „Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.“ (Job 14, 14) Ale my víme přesně, že „Kristus vstal z mrtvých, a vládne život. Kristus vstal z mrtvých, a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých, stav se prvotinou těch, kteří zesnuli.“ (Poučné slovo sv. Jana Zlatoústého)

Nejen živým, ale i mrtvým…

Zmrtvýchvstání Syna Božího je událostí, která má své konkrétní místo na časové ose, odehrávala se v dějinách. Znamená to, že vítězství nad smrtí a hříchem platí jen pro ty, kteří se narodili a žili po Kristovi? Neznamená. Po smrti na kříži Kristus sestupuje do šeolu, kde přebývali všichni zemřelí od stvoření světa, zvěstuje jim dobrou zvěst a vyvádí z podsvětí všechny spravedlivé počínaje Adamem a Evou. Je to všem známý syžet ikony Kristova vzkříšení.

Evangelisté o této události nepíšou, ale víme o ní ze svědectví apoštola Petra: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových.“ (1. list Petrův 3, 18–20) „Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni.“ (1. list Petrův 4, 6) Také starozákonní proroctví předpovídají Kristovo sestoupení do pekla. „Mám je vyplatit ze spárů podsvětí, vykoupit ze smrti? Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár?“ (Ozeáš 13, 14) „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ (Žalm 24, 7)

Svou mocí Syn Boží zničil šeol a vyvedl všechny, kdo si přáli jít za ním. Byly to stovky tisíců těch, kteří umřeli s vírou ve Vykupitele. Od toho okamžiku je cesta k Bohu otevřena pro všechny a na každém záleží, jestli se tou cestou odhodlá jít.

Ale co bude dál? Kdy budou nové nebe a nová země? Kdy se naše spása uskuteční na sto procent? Kdy nastane to, co je popsáno u evangelisty Jana: „Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení Janovo 21, 3–4)? Na tuto otázku bohužel odpovědět nemůžeme, neboť i sám Kristus řekl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“ (Skutky apoštolů 1, 2) Víme ale, že v ten den „zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1. Tesalonickým 4, 15–16)

Ale už teď, pokud žijeme v Kristu, můžeme zažit paschální radost a těšit se na to, co „připravil Bůh těm, kdo ho milují“. A tato obrovská radost, která se stala středem lidských dějin, se opakuje každý rok.

Naděžda Skvarnik