Svatý Efrém Syrský – prorok pokání

Velký půst je nemyslitelný bez modlitby sv. Efréma Syrského: „Pane a Vládce života mého, chraň mě od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému. Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen.“ Čte se od středy masopustního týdne do středy týdne velkého. Ale co vlastně víme o samotném Efrémovi? Byl to teolog, apologeta, básník a asketa. Současníci ho nazývali prorokem pokání. 

Sýrie v době svatého Efréma a kulturní vlivy

Dnes při upomínání Sýrie máme jen ty nejhrozivější asociace – válka, teroristé, uprchlíci. Jen málokdo si vzpomene, že syrská země je kolébkou lidské civilizace a centrem mnoha historických událostí. Je to země prvních křesťanů, neboť právě tady, v syrské Antiochii, „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Skutky 11, 26). Damašek, Aleppo, Palmýra, Antiochie – tato města se stala domovinou početných světců, asketů, apologetů a teologů pravoslavné církve. Ale i za těch dávných časů tato krajina nebyla klidná. V době sv. Efréma Sýrie byla periferií Římské říše, územím přiléhajícím k hranicím dalšího mocného státu, odvěkého nepřítele Římanů – Perské říše. Město Nisibis (dnešní Nusaybin na území Turecka), v němž se narodil budoucí světec, bylo kamenem úrazu ve vztazích Římanů a Peršanů. Život v tomto regionu byl spojen s nebezpečím stálých konfliktů mezi říšemi.

Ale taková křižovatka kultur nemohla neovlivnit svatého Efréma a jeho dílo. Badatelé zdůrazňují vlivy mezopotamské, iránské, židovské a řecké kulturní tradice v díle tohoto církevního spisovatele. Mezopotamský vliv se projevuje například v používání žánru „sporu o prvenství“ (Midraše o Nisibisu, 52–54), který stoupá k sumerské literatuře. Je také viditelný ve frazeologii a v některých christologických titulech, které sv. Efrém používá. Třeba výraz „lék života“ se používá v akkadské literatuře. K iránské tradici stoupá myšlenka personifikace hříchů na Posledním soudu, kterou lze potkat také v židovských zdrojích stejné doby, a používání obrazu mostu v eschatologickém kontextu. Ve výkladech sv. Efréma k prvním dvěma knihám Mojžíšovým je viditelná židovská exegetická tradice.

Je prokázáno, že sv. Efrém byl znalcem řecké kulturní tradice, na některých místech jako obrazy používá postavy z řecké mytologie (Tantalos, Orfeus), ale vědci pochybují, že by byl aktivním znalcem řeckého jazyka. Tak svatý Efrém používá materiály z různých kulturních tradic a spojuje je do promyšlených uvažování o smyslu života a vztahu Boha a člověka.  

Mládí a obrácení

V životopise sv. Efréma je skutečnost těžko oddělitelná od legend. Existují dvě verze světcova původu. Podle jedné jeho rodiče byli křesťané, ale podle druhé (syrský životopis z poloviny VI. století) Efrémův otec byl pohanským knězem. Ale některá fakta životopisu jsou nepochybná a velmi poučná. Narodil se na začátku 4. století, kolem roku 306, na území Mezopotámie, které v té době bylo součástí Římské říše. V témže roce byl Konstantin Veliký prohlášen císařem a zahájil mnohaletý boj se svými soupeři.  

Podle první verze životopisu Efrém pocházel z prosté křesťanské rodiny. Jeho předkové žili z milosti a jeho prarodiče a rodiče se živili tím, že obdělávali půdu. Byli však upřímní křesťané. Efrém od útlého dětství vynikal křesťanskými ctnostmi, znal se s vyznavači a mezi příbuznými měl mučedníky. Ale vznětlivá povaha a svět plný pokušení uvrhly budoucího světce do neřesti a světských zábav. Jednou z pouhého šibalství mladík vypustil ze zahrady krávu, která patřila chudému rolníkovi. Nešťastné zvíře rozsápali vlci. Nikdo se nedozvěděl, že viníkem byl Efrém. Ale Bůh ukázal mladému muži nebezpečí a marnost této cesty.

Jednou se Efrém vydal na dlouhou cestu a musel přespávat v poli u nějakého pastýře. V noci, když oba spali, se stádo stalo kořistí vlků. Ale majitelé ovcí vznesli křivé obvinění na Efréma, jako by on přivedl zloděje, kteří dobytek rozkradli. Pravda pak vyšla najevo a soudce zprostil Efréma obžaloby, mladík však několik dnů strávil ve vězení. Zažil tady obrácení, zjevil se mu anděl a řekl: „Buď spravedlivý a pochopíš Boží prozřetelnost. Promysli, co jsi dělal a na co myslel. Buď věřícím a hlásej Boží prozřetelnost, čiň pokání a přesvědčíš se, že je oko, které na všechny nazírá.“

Mladý muž kriticky zhodnotil celý svůj život a pochopil, že spáchal spoustu nedůstojných činů, za které by měl být potrestán. Upřímné pokání ho vedlo k rozhodnutí věnovat život hlásání pokání, což neodkladně splnil. 

Vzdělávání a zrání

Sv. Efrém se odebral na poušť a v Nisibijských horách si našel vynikajícího učitele a rádce biskupa Nisibijského Jakuba, jenž z nevzdělaného, ale zvídavého a cílevědomého mladíka vytvořil známého kazatele a exegetu, básníka a teologa.

Vždyť to bylo velice důležité pro církev 4. století – zlatý věk křesťanské teologie, ale cesta k vítězství této vysoké teologie byla dlouhá a nesnadná. Bylo to střetnutí dvou světů – helénského a křesťanského. Církev neodmítala antickou kulturu, naopak vstřebávala z ní to nejlepší a nejcennější. Biskup Jakub, jenž založil ve svém městě teologické učiliště, naplnil Efréma jako nádobu Boží milostí a moudrostí. Základem studia bylo Písmo svaté, které se četlo, přepisovalo se, překládalo se. Nadaný žák se brzy stal nejbližším pomocníkem biskupa Jakuba a sloužil spolu s ním jako diákon. Církevní tradice říká, že Efrém doprovázel svého učitele na první všeobecný sněm v Nikáji, ale dokumentární potvrzení této legendy nemáme. 

Není to ale tak důležité, protože Efrém byl soustředěn hlavně na pokání a získal od Boha dar modlitebního pláče. Současníci vzpomínali, že plakat pro Efréma bylo stejně přirozeně jako dýchat, proléval slzy denně a nočně. Nebyly to slzy zoufalství a strachu, nýbrž slzy lásky a dojetí. Proto ani přísná askeze neudělala Efréma tvrdým a krutým vůči bližním. Jako hlasatel pokání Efrém neodhaloval hříchy jiných, ale snažil se změkčit lidskou duši a jemně ji uvést na cestu k pokání.

Po smrti císaře Konstantina v roce 337 se perský král Sapor rozhodl ovládnout pohraniční území a obklopil Nisibis. Biskup Jakub povzbuzoval obránce města a sv. Efrém se modlil na hradbách. Nečekaně perské vojsko napadly mraky hmyzu, což způsobilo velký zmatek, a Peršané museli odstoupit. 

Život v Edesse a exegetická škola

Pokračující nápor Perské říše nakonec přinutil sv. Efréma opustit Nisibis a hledat útočiště v Edesse, městě, kde byl uložen nestvořený obraz Spasitele a nacházela se hrobka apoštola Tadeáše. Po cestě se světec modlil, aby mu Bůh poslal vzdělaného a rozumného spolucestujícího, se kterým by se dalo promluvit na téma užitečné pro duši. Bůh mu však poslal ženu, která Efréma pořád obhlížela. Poutník se rozhněval a ptal se jí, proč se tak nestydatě dívá na muže, když by měla jako žena skromně sklopit oči. Ale místo očekávané omluvy Efrém uslyšel něco překvapivého. Odpověděla mu, že žena je stvořena ze žebra muže, proto se dívá na něj, a právě on jako muž, který byl stvořen ze země, by měl sklopit oči a dívat se na zem. Přesvědčený tak vynalézavou odpovědí Efrém proslavil Boha.

V Edesse sv. Efrém založil exegetickou školu, která se zabývala výkladem svatého Písma. Sám světec, jenž byl nadaným apologetou, bojoval proti heretickým učením stoupenců Markióna, Bardaisana a Máního a přitom velmi úspěšně přitahoval mládež k pravoslavnému vyznání. Obyvatelé Edessy rádi zpívali heretické hymny gnostika Bardaisana. Efrém zachoval jejich oblíbené melodie, ale texty naplnil novým duchovním významem, založil několik mládežnických sborů. Jeho hymny obsahovaly nádherné myšlenky a duchovní poučení o Narození Páně, Vzkříšení a Nanebevstoupení, o vyznavačích a mučednících, o pokání a životě po smrti. Byl pro mladé pěvce otcem, doprovázel jejich zpěv hrou na harfu. Nakonec se celé město sdružilo kolem svatého Efréma. Do našich dnů se dochovalo přes 400 jeho hymnů.

Podle církevní tradice sv. Efrém strávil v Edesse 10 let a do konce svého života zůstal diákonem, žil v chudobě a prosil, aby ho pohřbili jako chudého tuláka. Bůh povolal světce k sobě kolem roku 373. Podle svědectví sv. Jeronýma byl Efrém Syrský natolik slavný, že se v některých chrámech jeho texty četly spolu s Písmem svatým. Badatelé spočítali, že za svůj život Efrém napsal více než 3 miliony řádků v syrském jazyce, jsou to výklady Písma, spisy proti herezím, hymny o ráji, panenství, víře, svátostech církve a svátcích. Za jeho literární plodnost pravoslavná církev nazývá svatého Efréma „lyrou Svatého Ducha“.