Co je to apokryf?
Pravidelně slyšíme zprávy o senzačních biblických nálezech, objevují se nová „evangelia“ a jiné údajně neznámé texty vzniklé na úsvitu křesťanství. Ve skutečnosti nic nového v těchto nálezech není, zpravidla jde o nové rukopisy textů, které církev zná již odedávna.
V pravoslavné tradici se do Bible zahrnují následující nekanonické knihy: 3. kniha Ezdrášova, Tóbiáš, Júdit, Kniha moudrosti, Sírachovec, List Jeremiášův, Báruk, 1. a 3. knihy makabejské, 4. kniha Ezdrášova, přídavky k Ester, přídavky k Danielovi, modlitba Manassesova a některé další. Církev tyto knihy nikdy neodmítala a považovala je za součást Písma svatého, ale zároveň je neuznávala za souznačné s kanonickými knihami Bible. Citáty z Knihy moudrosti se například vyskytují v 1. listu Klementa, papeže Římského, a v listu Barnabáše. Sv. Polykarp ze Smyrny cituje knihu Tóbiáš, sv. Irenej odkazuje na knihu moudrosti a knihu Báruka. 85. pravidlo svatých apoštolů zařazuje nekanonické knihy mezi „uctívané a svaté“. Svatý Athanasios Veliký říká, že otcové je doporučili číst nováčkům a katechumenům. Vždy byly považované za čtení užitečné pro duši a duchovní život křesťanů. Svědčí o tom i jejích bohoslužebné užívání. Texty z knihy moudrosti se čtou jako paremie, píseň tří mládenců v rozpálené peci se zpívá na jitřní, modlitba Manassesova se čte na velkém povečeří atd.
Knihy na pomezí
Dnes, když Bible vypadá jako jeden svazek, si čtenáři myslí, že biblický kánon (obsah) byl vždy jasně stanoven a hranice mezi Písmem a jinou literaturou byla všem dobře známá. Ve skutečnosti situace zdaleka není tak jednoduchá. Když prorok nebo evangelista začínal psát nebo kázat, neměl za cíl obohatit Bibli o další knihu, ale sděloval lidem to, co považoval za důležité. A teprve potom komunita věřících – nejdřív starý Izrael, pak křesťanská církev – uznávala jeho text za adekvátní a přesné vyznání své víry. Přitom samozřejmě existovali falešní proroci a učitelé, jejichž výtvory komunita věřících odmítala. Může se zdát, že rozhodující roli v tom hrálo autorství textů. Třeba Izajáš nebo Pavel byli známými kazateli Pravdy, proto knihy podepsané jejich jmény byly uznané za posvátné. Ale to zdaleka není pravda. V kánonu Písma centrální místo zaujímají spisy Lukáše (evangelium a Skutky), jenž ani nebyl svědkem pozemského života Ježíše, ale třeba kniha, která se jmenuje „Petrovo evangelium“, je považována za falešnou. Zjevně ji nenapsal apoštol Petr, který je nám znám podle dvou novozákonních listů. Jeho jméno bylo k tomuto textu připsáno, aby zvýšilo jeho autoritu. Tato situace je typická pro apokryfy.
Ale čemu vlastně říkáme apokryf? Je to řecké slovo, které znamená „tajný“ neboli „skrytý“ a v různých tradicích se používá různě. Řadě starozákonních knih pravoslavní říkají nekanonické, katolíci deuterokanonické, a protestanti apokryfické.
Židovská a protestantská vydání neobsahují některé knihy (makabejské, Júdit, Tóbiáše, Knihu moudrosti) a značné úryvky z dalších knih (především Ester a Daniela), které v pravoslavných a katolických vydáních Bible jsou. Proto když potkáte anglickou „Bible with Apocrypha“, bude znamenat jen to, že obsahuje nekanonické starozákonní knihy, nic víc.
U pravoslavných a katolíků se apokryfy nazývají úplně jiné knihy, takové, které nikdy a nikde nebyly do Bible zařazené, jako například Kniha jubileí nebo staroruské „Chožděnije Bogorodicy po mukam“. Teď rozebereme právě takové knihy.
Starozákonní apokryfy
Co se týká starozákonních apokryfů, jde hlavně o texty „doplňující“ Bibli, jejichž autorství je často připisováno biblickým postavám. Jsou to například Žalmy Šalamounovy, Kniha jubileí, Závěti dvanácti patriarchů, Kniha Henochova, Vidění Izajášovo a některé další texty. Autorství a dokonce i doba vzniku takových textů jsou zpravidla neznámé. Dochovaly se do naší doby v různých rukopisných variantách a nemohou být považovaný za důvěryhodné zdroje názorů určitých lidí nebo skupin. Ale přesto dobře znázorňují myšlenkové a kulturní prostředí, ve kterém vznikl Nový zákon (protože některé z nich mohly být napsané krátce po vzniku Nového zákona nebo současně s ním). Nevíme přesně, kdo napsal tu či onou větu z apokryfu, ale můžeme si být jistí, že takové myšlenky, obrazy, pojmy byly velmi rozšířeny v judaismu v době mezi Starým a Novým zákonem, jinak by se prostě nezachovaly. V tomto ohledu takové texty jsou velmi užitečné a zajímavé.
Patrně nejzajímavější částí starozákonních apokryfů jsou výklady (hebrejsky midraše) kanonických biblických textů. Navíc k biblickým vyprávěním dodávají spoustu podrobností, někdy úplně fantastických a někdy prostě pochybných. Například Kniha jubileí popisuje život prvních lidí v ráji takto: „Adam a žena jeho byli v zahradě Eden sedm let, obdělávali ji a chránili. Dali jsme mu práci a naučili jsme ho vše viditelné dobře používat, a pracoval. Byl nahý, ale nevěděl o tom a nestyděl se. A chránil zahradu před ptáky, zvířaty a dobytek a sbíral plody té zahrady a jedl, šetřil však zbytek pro sebe a pro svou ženu a dělal zásoby“. Taková „zahrada Eden“ připomíná spíš obyčejnou zahradu než místo věčného blaženství.
Jiné apokryfy, jako třeba Kniha Henochova, naopak vypráví o konci časů, což je sbližuje s knihou Zjevení Jana Teologa. Vlastně zjevení o konci světa bylo za svých časů dost populárním žánrem, ale, jak vidíme, do Bible byla zařazená pouze jedna z takových knih. Je však pravda, že elementy apokalyptických vidění lze potkat v prorockých a některých jiných knihách Písma. Patří k tomuto žánru třeba Nanebevzetí Mojžíšovo – jediný apokryfický text, jehož syžet se zjevně vypráví v Novém zákoně (List Judův 9), i když novozákonním autorům byly určitě známy mnohé další apokryfické knihy.
Jsou apokryfy, které pokračují v biblických tradicích. Najdeme mezi nimi jak prorocké knihy (Závěti dvanácti patriarchů), tak žalmy. Kniha Žalmů Šalamounových je podle všeho jedinou dochovanou sbírkou modliteb prvních židokřesťanů. Nemusíme se divit tomu, že text vytvořený po příchodu Krista nosí jméno krále, jenž žil tisíc let před Kristem. Je to specifičnost apokryfické literatury. Jméno známého proroka nebo postavy v názvu knihy často ukazuje spíš na duchovní tradici, které text patří, než na jejího skutečného autora.
Jiné evangelium
Hodně apokryfů se přimyká i k Novému zákonu, ale tady je situace úplně jiná. Mezi novozákonními apokryfy je hodně knih, které si činí nárok na souznačnost s knihami Nového zákona, nebo dokonce na absolutní pravdivost, ale přesto je církev od dávných časů neuznává za pravé. Jsou to především „evangelia“ Petra, Tomáše, Filipa, Nikodéma, Jidáše, Barnabáše, Marie Magdalény, tzv. „alternativní verze“ příběhu Ježíše z Nazaretu, které jsou připisovány různým postavám Nového zákona, ale zjevně nebyly jimi napsány. V nich si zpravidla lze všimnout ideologického nebo teologického základu, který takové evangelium podporuje. Evangelium podle Jidáše líčí gnostický pohled na evangelní události, Tomášovo evangelium manichejský, Barnabášovo muslimský. Samozřejmě se takové texty v principiálních otázkách často rozchází s kanonickými texty Nového zákona. V evangeliu podle Jidáše se jediným věrným učedníkem Krista nazývá Jidáš Iškariotský a v Barnabášově evangeliu Kristus kategoricky odmítá oslovení Syn Boží.
Takové texty byly známy vždy. Apoštol Pavel varoval před těmi, kdo zvěstuje jiné evangelium (2 Korintským 11, 4; Galatským 1, 7–8), i když neupřesňuje, o co konkrétně jde. Ale podle jeho vznětlivých slov adresovaných různým komunitám můžeme předpokládat, že šlo o kazatele, kteří komolili samotné základy křesťanské víry a představy o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.
Ale odkud víme, že pravdu obsahují kanonická evangelia? Dnes se každý nový nález prezentuje v médiích jako senzace. Tady je ještě jedna čerstvá originální verze! Možná právě ona je pravdivá nebo přinejmenším rovnoprávná? Je pravda, že v době rozkvětu alternativních dějin, nebo dokonce alternativních etických systémů je velmi snadno v toto uvěřit.
Ale ve skutečnosti kanonické knihy Nového zákona při vší své rozmanitosti a nepatrných rozdílech jsou jednomyslné v tom podstatném. „Jiná evangelia“ líčí své vlastní obrazy, které se neshodují mezi sebou, ale dobře se shodují s určitým proudem soupeřícím s křesťanstvím. Pokud má pravdu evangelium podle Jidáše, lže nejen kanonický Nový zákon, ale i Barnabášovo evangelium a naopak. Jsou různá kritéria hodnověrnosti textu, například faktické chyby v evangeliu podle Barnabáše, které poukazují na to, že jeho autor nikdy nebyl v Palestině. Ale hlavní princip je akceptování textu komunitou věřících. V nejstarších seznamech knih uznaných církví nalézáme čtyři kanonická evangelia a nikdy nenalézáme žádná jiná.
Takže nemůžeme uznat apokryfy za rovnocenné kanonickým knihám, ale svým způsobem mohou být velmi užitečné – vypraví nám o učeních, která soupeřila s křesťanstvím jak v prvních staletích křesťanské církve, tak i později.
Hned po Bibli
K apokryfům se obvykle přičítá spousta dalších textů, které neodporují Bibli, ale doplňují a rozšiřují její vyprávění. Jsou to příběhy o životě, kazatelské činnosti a mučednické smrti apoštolů (týchž Barnabáše, Filipa, Tomáše) nebo listy, včetně připisovaných apoštolu Pavlovi (Laodicejským a 3. Korintským, které však očividně nepatří Pavlovi, ale byly sestaveny z Pavlových citátů někým z jeho stoupenců). Takové apokryfy mohou být akceptovány církevní Tradicí. Třeba o Bohorodici je v Bibli řečeno málo, proto se církevní svátky Narození Bohorodice, Uvedení do chrámu a částečně i Zvěstování zakládají na apokryfickém Jakubově evangeliu. Toto vyprávění neprotiřečí kanonickým textům, naopak doplňuje detaily, které v nich chybí. Tak proč bychom je nepoužívali?
Ale zvláště zajímavé jsou samozřejmě texty, které psali mladší současníci a učedníci apoštolů. Takové texty se kdysi zapojovaly do Nového zákona. Jejich autorům se říká „apoštolští otcové“, žili za apoštolských časů a byli jejich učedníky. Tyto spisy se výrazně liší od samotných novozákonních textů, ale přitom ukazují, jak se církev rozvíjela.
Například v Novém zákoně nenalézáme přesný popis církevní hierarchie, kterou známe dnes. V Bibli je slovo „biskup“ synonymem slova „presbyter“. Někteří nadávají, že současná hierarchie v čele s biskupem vznikla dost pozdě, ve středověku. Ale již na přelomu I. a II. st. Ignác Bohonosec ve svých listech (zvláště v listu Efezským) podrobně vykládá učení o biskupovi jako o hlavě místní křesťanské komunity a nadřízeném presbyterů: „Proto jako doposud buďte zajedno s vůlí biskupa. Vaše kněžstvo hodné toho jména, hodné Boha žije totiž s biskupem v takové harmonii jako struny na citeře… Jestliže já jsem se v krátké době spřátelil s vaším biskupem a nebylo to přátelství lidské, ale duchovní – čím spíše blahořečím vám, kteří jste s ním spojeni v harmonické jednotě jako Ježíšova církev s Kristem a jako Ježíš s Otcem. 2. Nikdo se nedej na bludnou cestu. Kdo není uvnitř církve, připravuje se o Boží chléb. Má-li totiž takovou moc modlitba jednoho či dvou lidí, čím spíše modlitba biskupa s celou křesťanskou obcí“ (List Efezským, IV-V). Znamená to, že princip „místní církev existuje pouze kolem biskupa, který je v jednotě s jinými biskupy“ vznikl prakticky po vytvoření Nového zákona. Není to žádný středověký vynález.
Nicméně Ignácovy listy se do Nového zákona nikdy nezapojovaly. Ale v některých nejstarších seznamech novozákonních knih vidíme listy apoštola Barnabáše a římského biskupa Klementa a také dvě důležitá svědectví o životě raných křesťanů – Didaché a Hermův Pastýř. Takže je můžeme zařadit mezi novozákonní apokryfy.
Slovo „didaché“ znamená učení. Plný název tohoto spisu je „Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly“. Kniha začíná slovy: „Jsou dvě cesty. Cesta života a cesta smrti.“ Dále následuje výklad pravidel rané doby života církve. Z textu se dozvídáme o eucharistii, obřadech, modlitbách, půstech a obyčejích prvních křesťanů, o vztazích mezi různými komunitami.
Pastýř napsaný Římanem Hermem byl za starých časů neméně populární než kanonické knihy Nového zákona. Jsou to zjevení, která Hermovi pověděla krásná žena (symbol církve) a anděl v podobě pastýře. Kniha popisuje život římské křesťanské komunity na začátku II. st., tzn. v době pronásledování, a dává spoustu poučení všem křesťanům.
Tohle praví krásná žena křesťanům: „Poslyšte mne, děti! Vychovala jsem vás k poctivosti, nevinnosti a čistotě, abyste pro milosrdenství Pána, jenž nad námi rozlil svou spravedlnost, jednaly spravedlivě a zbavily se špatnosti a nepoctivosti. Vy se však nechcete zříci své špatnosti. Nyní tedy mne poslechněte a žijte mezi sebou v míru. Navštěvujte se vespolek, ujímejte se jeden druhého, nepřijímejte Boží dary nadarmo, naopak dávejte vy potřebnějším… Vám představeným církve i vám, kteří zaujímáte přední místa, říkám: Nepodobejte se šarlatánům. Oni nosí své jedy v pouzdrech, vy však lék i jed ve svém srdci. Jste zaslepeni, nechcete očistit své srdce a v čistém srdci stmelit v jedno své smýšlení. Proto nemůžete nalézt slitování u velkého Krále. Děti, ať vás spory a hádky nezbaví života. Jak chcete napomínat vyvolené Pána, když samy potřebujete napomenutí? Napomínejte se vespolek a žijte spolu v pokoji, abych i já mohla o vás s radostí mluvit před naším Pánem.“
Je nám líto, že v následujících staletích se tyto překrásné a moudré apokryfy přestaly používat. Lidskou pozornost přitahovaly jiné texty, méně poučné, ale pestřejší a někdy i krvežíznivé. Třeba v Rusku existoval velmi populární apokryf „Chožděnije Bogorodicy po mukam“. V něm se podrobně popisuje sestoupení Bohorodice do pekla a utrpení různých kategorií hříšníků. Takový apokryf zřejmě není potřeba číst.
Ani apokryfy uznané církví nemají naprostou autoritu Písma svatého. Mohou to být užitečné a zajímavé knihy, ale mohou také být lživé a heretické. Každopádně církev je nepovažuje za slovo Boží. Je to slovo lidské, které nám může povědět o dějinách křesťanství a jiných náboženství, může poučit. Ale musí se s ním, jako s každým lidským slovem, zacházet velmi opatrně.
Andrej Děsnický
Přeložila Naděžda Skvarnik
Zdroj: www.foma.ru
