Příbuzenstvo Pána Ježíše Krista

Bůh se vtělil, narodil se z Panny Marie, Syn Boží se stal Synem člověka. Podle Chalkedonského vyznání náš Pán Ježíš Kristus je jedné podstaty s námi, co do lidství. Je proto samozřejmé, že měl pozemské příbuzné. Praví o tom i evangelium. Ale jakou informaci nám poskytuje Písmo svaté o pozemské rodině našeho Pána?

Panna Marie

Přečistá Matka našeho Pána pocházela z královského rodu. Hlavním zdrojem jejího života ovšem není Písmo svaté, nýbrž svatá Tradice. Dost podrobně život přesvaté Bohorodice popisuje Jakubovo protoevangelium z 2. století, které nebylo zařazeno do kánonu, ale je důležitým zdrojem informací pro biblisty. Rodiče Panny Marie – Jáchym a Anna – byli velice zbožnými lidmi. Jáchymovým předkem byl král David. Anna byla dcerou velekněze. (Pro více informací viz článek „Kdo je přesvatá Bohorodice a proč ji uctíváme?“ v HP č. 9 2018)

• 

Svatý Josef Snoubenec

Z Davidova rodu pocházel také svatý Josef Snoubenec (viz rodokmen Ježíše Krista – Matouš 1, 1–16 a také Lukáš 1, 27). Byl ovšem člověk prostý – tesař z města Nazareta (Matouš 13, 55). Z Matoušova evangelia se dozvídáme, že svatý Josef byl spravedlivý (δίκαιος). Tímto slovem se v Písmu obvykle označuje pravověrný žid, jenž plní zákon. Ale zároveň byl milosrdný, protože když Maria počala z Ducha Svatého, nechtěl ji vystavit hanbě a hodlal ji potají propustit (Matouš 1, 19), postavil se tak nad zákon.

Josefovi se dvakrát ve snu zjevil anděl Hospodinův. Poprvé mu nařídil, aby svou manželku Marii přijal, „neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého“ (Matouš 1, 20). Podruhé ho varoval před hrozícím nebezpečím: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil“ (Matouš 2, 13). 

Z Lukášova evangelia vyplývá, že svatý Josef se účastnil všech důležitých událostí Ježíšova dětství: dal mu jméno (Lukáš 2, 21), přinesl ho do Jeruzalémského chrámu (Lukáš 2, 22), a Pán Ježíš byl svému pozemskému otci poslušný (Lukáš 2, 51). A podle Markova svědectví Josef naučil Syna Božího svému řemeslu (Marek 6, 3).

Svatá Tradice líčí Josefa jako osmdesátiletého vdovce, jenž byl zvolen, aby se staral o mladou Pannu Marii, která se rozhodla zachovávat čistotu a věnovat svůj život Bohu. V raně křesťanské literatuře před koncem II. století nenalézáme přesnou informaci o Josefově věku ani o jeho životě před zasnoubením s Pannou Marií. Poprvé se zmínka o tom, že Josef měl děti z prvního manželství, objevuje u Órigena, který se odvolává na apokryfické zdroje včetně již zmíněného Jakubova protoevangelia a nazývá Josefa Ježíšovým „nevlastním otcem“. Svatý Epifan Kyperský rozvíjí Órigenovu myšlenku a charakterizuje Josefa Snoubence jako osmdesátiletého ovdovělého starce, jenž složil slib čistoty a vzal si mladou Marii, aby byl pro ni ochráncem. Epifan také upřesňuje počet Josefových dětí, předpokládá, že měl 6 synů nebo 4 syny a 2 dcery z prvního manželství.

Právě tento názor převládal ve východní tradici, kde téměř všichni otcové považovali Ježíšovy bratry za děti sv. Josefa. Ale třeba svatý Jeroným trvá na tom, že Josef zachovával panenství, a bratří Hospodina tím pádem byli dětmi Marie Kleofášovy. Tento názor sdílel také Augustin.

V XIV. století církevní dějepisec Nikeforos Kallistos odkazuje na sv. Hippolyta Římského, když píše o tom, že první manželka Josefa Snoubence se jmenovala Salome a byla neteří Zachariáše – otce sv. Jana Křtitele.

V nepočetných svědectvích sv. otců chybí jakákoliv informace o uctívání sv. Josefa v rané křesťanské církvi. Starokřesťanští autoři se na něj odvolávali především při řešení dogmatických a exegetických otázek. Uctívání Ježíšova pěstouna se rozvíjí mnohem později a je spojeno se vznikem apokryfních textů. Podle jednoho z takových textů – Knihy Josefa tesaře (vznikla mezi IV. a VII. st.) byl svatý Josef pohřben samotným Pánem Ježíšem v Nazaretě v hrobce svého otce Jakuba. Tato hrobka se zmiňuje v některých spisech středověkých poutníků. Podle jiné verze, která převládala na křesťanském Západě, byl sv. Josef pohřben v Dolině Jóšafatu, zmíněné v knize proroka Jóela, vedle svatého Simeona Bohopříjemce. Později vznikla představa, že byl sv. Josef Snoubenec po své smrti uložen do rodinné hrobky Panny Marie v Getsemanské zahradě.

• 

V dnešní době lze ostatky svatého Josefa najít v Getsemanském chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Jeruzalémě a v ruském monastýru sv. Panteleimona na Athosu. Památka sv. Josefa Snoubence se v pravoslavné církvi slaví 26. prosince / 8. ledna, tj. následující den po Narození Páně. V etiopské, syrské a maronitské církvi existuje svátek Zvěstování svatého Josefa, který se zakládá na Matoušově vyprávění o zjevení anděla Hospodinova Josefovi.

Bratří Pána Ježíše

Nejvíc nejasností týkajících se Ježíšovy rodiny je spojeno s bratry Pána Ježíše. Nejdřív se obrátíme na evangelní pasáže, ve kterých se tyto postavy zmiňují. Evangelista Matouš nás seznamuje s celou rodinou slovy: „Přišel do svého domova [do Nazareta] a učil je v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: „Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás?““ (Matouš 13, 54–56).

Další úryvky jsou důležité pro pochopení postoje bratrů k Pánu Ježíši. První událost popsaná pouze evangelistou Markem se očividně odehrává ve městě Kafarnaum: „Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl“ (Marek 3, 20–21). Z tohoto popisu zřejmě vyplývá, že příbuzní Ježíšovu kazatelskou činnost vnímali dost negativně a svého bratra považovali za pomateného. Neprojevovali zájem o tu zvěst, kterou Kristus hlásal, ani nevyjadřovali žádný respekt vůči osobnosti kazatele. Další příběh tuto myšlenku jen potvrzuje.

Evangelista Jan píše: „Potom chodil Ježíš po Galileji; nechtěl chodit po Judsku, protože mu Židé ukládali o život. Byly blízko židovské svátky stánků a jeho bratři mu řekli: „Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“ (Jan 7, 1–4). Na první pohled ve slovech Ježíšových bratří není žádný podraz. Nabádají ho, aby se ukázal široké veřejnosti, protože činí „takové věci“. Jenže Jan pak dodává: „Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili.“ S touto poznámkou slova bratrů zní spíš jako výsměch. Chtěli tím jakoby říct: „Jestli se skrýváš, tvé skutky jsou bezvýznamné, ba nedobré.“  

Vidíme, že postoj bratří vůči Ježíšovi zdaleka nebyl kladný. V této souvislosti slova Krista o tom, že „nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“ nabývají zvláštního smyslu. Tento postoj se ale mění po Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Po nanebevstoupení se učedníci vracejí do Jeruzaléma, kde se všichni „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Skutky 1, 14). Kdy se tohle obrácení bratří odehrálo? Někdy po Kristově vzkříšení ale ještě před sestoupením Ducha Svatého? Apoštol Pavel svědčí o tom, že vzkříšený Pán Ježíš se ukázal svému bratru Jakubovi (1. Korintským 15, 7). Ale my víme, že Kristus se ukázal jen těm lidem, kteří v něho věřili ještě před jeho smrtí na kříži. Nepřišel za veleknězem ani za Pontiem Pilátem. Znamená to, že v Jakubově srdci se víra probudila ještě za pozemského života jeho bratra? Na tuto otázku se stoprocentní jistotou neodpovíme, nemáme totiž dost informací.

Každopádně bratři Krista hráli obrovskou roli v utváření a rozvoji křesťanské církve, zvláště Jakub a Juda. Je jim připisováno autorství dvou katolických listů Nového zákona – Jakubova a Judova. Někteří badatelé ztotožňují bratry Jakuba, Judu a Šimona s apoštoly z Dvanácti. Ale většina současných vědců tento názor odmítá.

Jakub se stal prvním biskupem Jeruzaléma. Apoštol Pavel ho dokonce nazývá sloupem církve spolu s Petrem a Janem (Galatským 2, 9). Jakubův list je zaměřen na posílení víry obrácených Židů. Nepochybně všem je znám Jakubův citát „víra bez skutků není k ničemu“ (List Jakubův 2, 20). Bratr Páně přijal mučednickou smrt – byl na podnět velekněze svržen z chrámové věže a ukamenován. Církev se drží názoru, že sv. Jakub, bratr Páně, sestavil první křesťanskou liturgii, na jejímž základě pak vznikly liturgie svatých Basila Velikého a Jana Zlatoústého.

• 

Badatelům dodnes nedává pokoj otázka příbuzenských vztahů Ježíše a jeho bratrů. V Bibli se bratrem může nazývat nejen bratr ve vlastním slova smyslu, ale také bratranec, nebo dokonce i vzdálenější příbuzný. V dějinách existovaly tři názory na tuto nejednoduchou otázku.

První zastávali někteří heretici v minulosti, ale také někteří současní protestanti. Spočívá v tom, že bratři Pána Ježíše byli jeho skutečnými bratry, tzn. po narození Ježíše Panna Marie a sv. Josef měli společné děti. Církev tento názor kategoricky odmítá a má na to důvody. Zastánci této teorie odkazují na Matoušova slova „nežili spolu, dokud neporodila syna“ (1, 25). Jenže řecké slovo ἕως se v tomto případě dá přeložit nejen slovem „dokud“, ale také třeba slovem „mezitím“ – nežili spolu, a ona mezitím porodila syna. Stejně tak označení „prvorozený syn“ u Lukáše (2, 7) nemusí znamenat, že po něm následovali další. Prvorozený mohl být jediným. Proti této teorii svědčí i namyšlený postoj bratrů vůči Ježíši, který jsme již podrobně popsali. Situace, ve které by se mladší bratři takhle chovali vůči staršímu, je těžko představitelná v orientální rodině té doby. V rámci této teorie nelze také vysvětlit, proč Ježíš umírající na kříži svěřil svou Matku milovanému učedníkovi, a ne svým bratrům, pokud byla i jejich matkou. 

Pravoslavná církev se drží názoru, že bratři Pána Ježíše byli dětmi sv. Josefa Snoubence z prvního manželství, i když v Písmu žádnou informaci o Josefově životě před zasnoubením s Pannou Marií nenalézáme. Tahle verze se zakládá na církevní Tradici, v jejímž jádru jsou některé apokryfické spisy (Jakubovo protoevangelium).

Existuje také třetí teorie, kterou jsme již také krátce popsali. Jakub, Josef, Šimon a Juda byli dětmi Marie Kleofášovy, která byla buď sestrou přesvaté Bohorodice, což je dost pochybné, anebo manželkou Kleofáše, který bývá považován za bratra Josefa Snoubence (v svých Církevních dějinách se o tom zmiňuje Eusebios z Kaisareie, který však poukazuje na mnohem starší zdroje tohoto předpokladu). K této teorii se přikláněl sv. Jeroným, stala se pak obecně přijatou mezi katolickými exegety.

Další příbuzní

Víme něco o dalších příbuzných Pána Ježíše? Sám Kristus rodinu nezaložil, neboť přišel na svět za úplně jiným účelem. Fantaziím Dana Browna a jiných literátů se tady samozřejmě věnovat nebudeme. Ale co Ježíšovi bratři? V Novém zákoně nalézáme důkaz, i když dost nepatrný, toho, že bratři Pána Ježíše byli ženatí. Apoštol Pavel ve svém 1. listu Korintským klade otázku: „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?“ (1. Korintským 9, 5) Pavel tady polemizuje s pomlouvači, kteří ho soudí, a poukazuje na to, že on, Pavel, si sám vydělává na živobytí, když třeba bratři Páně se nejen sami těší pohostinnosti věřících, ale berou s sebou na cesty své manželky. Nás ale zajímá to, že podle Pavlova svědectví aspoň někteří z bratrů Ježíše Krista měli ženy, a mohli tudíž mít i děti. Novozákonní knihy o tom mlčí. A co říká církevní tradice?

Eusebios v III. knize Církevních dějin cituje křesťanského historika II. století Hegesippa: „V tehdejší době zůstali z příbuzenstva Pána ještě vnuci Judy nazývaného podle těla bratrem Pána. [Heretici] udali, že pochází z Davidova rodu. Jakýsi Evocatus je proto přivedl k císaři Domitianovi. Ten stejně jako Herodes měl strach z Krista. Ptal se, zda pocházejí z Davidova rodu, a oni to potvrdili. Pak se jich ptal, jaký mají majetek a jak velké je jejich jmění. Oba odpověděli, že mají jen 9 000 denárů a z toho každému že patří polovina. Ale ani to, říkali, neměli v hotových penězích, nýbrž v poli, které obnáší jen 39 jite. Z toho že zaplatili poplatky a sami že se živí vlastníma rukama. Na to mu ukázali své ruce ztvrdlé prací a plné mozolů. Když se jich ptal na Krista a jeho království, jakéhože je druhu to království, kdy a kde se může Kristus zjevit, odpověděli, že to není žádné světské ani pozemské království, nýbrž nebeské a andělské, které se zjeví na konci času, potom že Kristus přijde v celé své velebnosti soudit živé i mrtvé a každému odplatí podle jeho skutků. Za to je Domitian neodsoudil. Pohrdl jimi jako zcela prostými lidmi. Propustil je a přikázal také zastavit pronásledování církve. Tito, poněvadž nebyli pouze vyznavači, nýbrž byli z rodu Pána, stali se po svém osvobození představenými křesťanských obcí a žili, když zase nastal klid, až do doby Trajana.“

Kdo je má matka?…   

Snad i z takových úryvků současní spisovatelé vyvozují dalekosáhlé závěry a pouštějí se do hledání Ježíšových potomků mezi námi. Ale pravoslavná církev, která nepochybně uctívá Ježíšovo příbuzenstvo, zvláště jeho přesvatou Matku, se podrobně nezabývá osudy jeho bratrů nebo jejich potomků. Tyto otázky samozřejmě vyvolávají zájem každého zvědavého člověka. Ale z hlediska spásného díla Pána Ježíše Krista záležitosti jeho pozemského příbuzenstva nemají téměř žádný význam. Na otázky všech zvědavců náš Pán již odpověděl sám: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?… Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“ (Matouš 12, 48–50).

Naděžda Skvarnik

Zdroje:

1. Лебедев А. П., Братья Господни. М., 1905

2. Eusebios z Kaisareie, Církevní dějiny (http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej.htm#3-19)

3. Pravoslavná encyklopedie, Bratři Páně (http://www.pravenc.ru/text/Братья%20Господни.html), Josef Snoubenec (http://www.pravenc.ru/text/1470695.html)