Díl 148. Podivné obležení

Událost, o které si teď povíme, pravděpodobně předcházela té, o níž jsme hovořili minule, totiž o aramejském vpádu, který končil z Hospodinovy vůle zajetím útočníků, ale následně pak jejich pohoštěním a propuštěním v míru. Bible toto vyprávění zakončuje slovy, která působí úlevu: „A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.“ Bohužel, hned další biblické řádky jakoby vyvracejí tato útěšná slova. Vypráví se v nich, že po nějakém čase král Aramejců Ben-hadad znovu shromáždil vojsko a oblehl s ním izraelské hlavní město Samaří. Někteří biblisté se tento nesoulad snaží vysvětlit tím, že pořadí obou příběhů bylo v Bibli zaměněno, jiní, že za Ben-hadadova vpádu a obklíčení Samaří nedošlo vlastně k boji, ač dopad byl skoro horší, neboť oblehatelé zamezili přísunu potravin do města a tam nastal hlad.

Obléhání se vleklo a v Bibli se píše, že ve městě se už oslí hlava prodávala za osmdesát šekelů stříbra a čtvrt dížky holubího trusu, který se používal místo soli, za pět šekelů. Když izraelský král obcházel hradby, nějaká žena prý na něj zavolala: „Pomoz, králi, můj pane! Máme hrozný hlad a tahle žena mi navrhla, že si dnes uvaříme a sníme mého synáčka a zítra uvaříme a sníme toho jejího. Tak jsme mého synka včera snědly. Ale když jsem k ní dnes přišla, abychom uvařily a snědly toho jejího, ona svého synka ukryla a nechce ho vydat.“

Král se zhrozil nad tím, co se v městě děje, a nenalezl slov, kterými by vyjádřil, co cítí, jen mlčky roztrhl své roucho na znamení svého zoufalství. Rozhněvaně si mumlal: „Ať mě Bůh ztrestá, jestliže Elíša, syn Šáfatův, dnes nepřijde o hlavu.“ Znal sílu Elíšových modliteb a to, že město tolik trpí nepřátelským obklíčením, kladl za vinu především proroku Elíšovi, že se dost u Boha nepřimlouvá. Král nepochopil, že velké skutky, které Hospodin činí na přímluvy proroka Elíši, nejsou nějaká Elíšova kouzla, která může předvést, kdykoliv se mu zachce, ale výsledek jeho bolestných modliteb, prýštících z jeho hluboké víry. Tato víra působí, že Hospodin Elíšovy modlitby vyslýchá a plní, zvláště pojí-li se k prorokově víře i víra těch, kterým má být pomoženo. Hospodin často odkládá svou pomoc, aby prohloubil naši pokoru a tím posílil moc naší víry, ale to izraelský král zatím nechápal a prodlení byl rozhodnut připsat prorokově zlomyslnosti nebo nemohoucnosti.

Elíša právě seděl ve svém domě obklopen stařešiny města, když ho osvítila prorocká předtucha a on přítomným oznámil, že král, kterého Elíša nazývá „vrahův syn“, k němu posílá muže, jenž mu má setnout hlavu, a že pak přijde i král sám. Žádá stařešiny, aby až uslyší katovy kroky, zavřeli dveře a zapřeli je, aby nemohl vstoupit, dokud se neozve krok jeho pána – samého krále“.

Ještě mluvil, když se ozvaly kroky muže, který měl Elíšu zkrátit o hlavu. Zdržely ho zatarasené dveře, takže když za chvíli přišel král, byl Elíša pořád živ. Sklíčený král, který vlastně přišel dohlédnout na Elíšovu popravu, jako by chtěl sám sobě i přítomným starším ospravedlnit svůj rozsudek: „Hle, toto zlo je od Hospodina. Jen Elíša dokáže u Hospodina vymodlit, aby zlo proměnil na dobro. Jestliže se k tomu prorok nemá, pak co ještě můžeme od Hospodina očekávat?“

Tu však Elíša promluvil a svými slovy rozmetal královu sklíčenost i zlobu, která v jeho očích hraničila s rouháním: „Zítra v tuto dobu bude v samařské bráně míra bílé mouky na prodej za šekel a dvě míry ječmene také za šekel.“ Štítonoš, o kterého se král opíral, namítl, že i kdyby Hospodin otevřel nebeské propusti a obilí se lilo z nebe jako déšť nebo jako nebeská mana, kterou krmil Hospodin jejich předky na poušti, stejně by nemohlo dojít tak rychle k takovému nadbytku. Elíša mu na to jen řekl: „Uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“

Tehdy u vchodu do městské brány žebrali čtyři malomocní. Řekli si vespolek: „Nač tu sedíme? Rozhodneme-li se vejít do města – ve městě je hlad a my tam zemřeme. A jestliže zůstaneme sedět zde, také zemřeme. Pojďme tedy do aramejského tábora, kde je potravy dost. Jestliže nás nechají naživu, budeme žít, jestliže nás usmrtí, budeme stejně mrtví.“  

Tak ti čtyři malomocní počkali na setmění a pak se vydali do aramejského tábora. Došli na okraj aramejského ležení, ale nikde ani človíčka. Hospodin totiž způsobil, že Aramejcům se v jejich táboře zdálo, že slyší rachot vozů a řehtání koní, prostě šum velikého vojska. Řekli si mezi sebou: „Izraelský král si proti nám najal chaldejského a egyptského krále a ti na nás táhnou.“ A tak ještě za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život.

Když malomocní přišli na okraj ztichlého tábora, vešli do jednoho stanu, najedli se a napili, vynesli odtud stříbro, zlato i roucha, odnesli a tajně je uložili. Pak se vrátili, vešli do dalšího stanu a také odtamtud odnesli vše cenné a tajně uložili. Potom si řekli: „Neměli bychom takto jednat. Tento den je den radostných zpráv a my jsme zticha. Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás Boží trest. Pojďme to tedy ohlásit v samařském královském domě.“ Přišli k městské bráně a zavolali vrátného. Oznámili mu: „Vešli jsme do aramejského tábora a nikdo tam nebyl, žádný člověk se neozýval. Byli tam jen přivázaní koně a osli a stany zůstaly tak, jak byly.“ Vrátný zavolal ostatní a ti to oznámili v královském domě. Král ještě za tmy vstal, ale o zprávě si udělal vlastní úsudek, který sdělil svým služebníkům: „Poslyšte, co nám vyvedli Aramejci. Vědí, že hladovíme. Opustili svůj tábor, aby se ukryli v poli. Řekli si, že my vyjdeme z města a oni nás pochytají živé a pak sami vtrhnou do města.“ Služebníci to vzali vážně a jeden z nich navrhnul, aby shromáždili zbylé koně, které ještě nesnědli, a předstírali s nimi městskou posádku a tak Aramejce od vpádu do města odradili. Nakonec se rozhodli pustit koně volně k aramejskému táboru, ale plížit se za nimi a pozorovat co se bude dít.

Tak táhli až k Jordánu a nakonec pochopili, že nejde o žádnou lest. Všude po cestě se totiž válelo spousta výstroje a výzbroje, jak je vyděšení Aramejci odhazovali. Zvědové to ohlásili králi a lid pak vytáhl a vyloupil aramejský tábor s bohatými zásobami. Tak se opravdu stalo, co Elíša předpověděl: že se v samařské bráně prodávala míra bílé mouky za šekel (šekel byl běžný izraelský peníz a je jím i dnes; má hodnotu asi jeden a půl gramu stříbra) a za tutéž cenu dvě míry ječmene. Také druhé Elíšovo proroctví, a to královu štítonoši, o kterého se vladař opíral, se splnilo. Předpověděl, že štítonoš uvidí, jak se splní prvé proroctví a jak levně se bude mouka a ječmen prodávat, ale sám z toho jíst nebude. Jak se lidé hrnuli pro kořist z aramejského tábora, několik lidí bylo ušlapáno a mezi nimi i onen štítonoš.

†Arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon

Ptice 5. 1. 2019