O uzdravení malomocných

Za onoho času, přicházel Ježíš k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17, 12-19)

V době pozemského života Ježíše Krista bylo malomocenství nevyléčitelná nemoc s dramatickým průběhem. Lidé zkušeností zjistili, že se jedná o infekční nemoc, a tak nemocné izolovali a ti žili ve vyloučených komunitách a ve velmi špatných podmínkách – takto často také umírali. Stávalo se, že někdo měl přirozené protilátky proti této nemoci a dokázal se uzdravit – potom se šel ukázat židovskému knězi nebo rabínovi, který potvrdil, že nemocný se uzdravil, a uzdravený se potom mohl vrátit do společnosti. V tomto evangelním příběhu můžeme spatřit mnoho paralel pro dnešní křesťany. Můžeme si položit otázku:

Od čeho nás dnes Ježíš Kristus léčí – uzdravuje?

Jestliže malomocenství způsobuje viditelné rány, kdy je zřejmé postiženému i jeho okolí, že dotyčný onemocněl, v případě duchovní nemoci – hříchu – toto na první pohled někdy zřejmé není. Často tuto duchovní nemoc nevidíme ani sami u sebe, někdy ji vidí naše okolí, ale my ne; a někdy zůstává skryta před všemi a je ukryta hluboko v našem srdci. Ježíš Kristus, který vidí i tyto nejskrytější duchovní nemoci, nás uzdravuje a léčí – občas napomenutím, někdy podivuhodnými příběhy a okolnostmi, které se odehrávají kolem nás. Potom si klademe otázku: „Proč se to stalo právě mně?“, anebo „To, co se stalo, je neuvěřitelná náhoda.“ Není to náhoda – odpověď je právě v léčbě našich nemocí. Vše, co se kolem nás děje a co se zdá být náhodou nebo se dokonce zdá, že se nás to netýká – toto vše má hlubokou a konkrétní duchovní příčinu, která se nás bezprostředně dotýká. Ti, kdo se na tyto věci, a především na sebe, začali dívat duchovním zrakem, ti tyto rány malomocenství – hříchu spatřili. Platí také duchovní zákon, že „uzdravovat se můžeme (někdy) již pouhým viděním (uvědoměním si) vlastních hříchů“. Zajímavé je, že toto pravidlo neplatí, když stejné hříchy vidíme u jiných lidí.

Když se nám něco stane – například upadneme a rozbijeme si koleno – hned si uvědomíme, že můžeme dostat infekci, vyčistíme ránu, obvážeme ji a dáváme si pozor, abychom podruhé neupadli. Proč stejně rozumně nepostupujeme v případě duchovních ran? Proč si neuvědomujeme, že hřích může způsobit trvalou infekci, která (jak je psáno v evangeliu) nepoškozuje jenom tělo, ale i duši. Proč tuto ránu nevyčistíme pokáním a milosrdenstvím a neobvážeme láskou k bližnímu, proč se nesnažíme, abychom opět neupadli? Jak to, že v těchto případech jednáme často tak „nelogicky“ a radši se tváříme, že ta rána vůbec neexistuje?

Evangelní příběh pokračuje tím, že z deseti uzdravených se jen jeden vrátil, aby „…velebil Boha…“ a poděkoval Ježíši Kristu. Z toho vyplývá druhá otázka:

Za co (všechno) a jak máme Hospodinu děkovat?

V případě vyléčení nemoci je to jasné – máme děkovat za uzdravení. Je to ale takto jasné i v případě vyléčení duchovních nemocí? Kdy jsme již uzdraveni od hříchu?  A je to vůbec trvale zde, v našem pozemském životě, možné? Jsou známi svatí, které již ďábel ke hříchu nemohl svést. Možná, že je právě toto stav, kvůli kterému Bůh dopustil pád člověka z Ráje, možná, že právě to máme poznat a uskutečnit – zde, na zemi, v bídném stavu hříchu se stát dokonalejší než v Ráji – v tom smyslu, že ďábel nás již nemůže svést ke hříchu, že se ocitneme ve stavu, kdy již nemůžeme padnout. Ale i v tomto stavu se člověk musí stále „hlídat“, protože primárně nezpůsobil pád člověka ďábel, ale jeho vlastní pýcha. Jakmile by si člověk řekl: „jsem tak dokonalý a dobrý, že již nemohu padnout“ v tu chvíli se právě tento pád stane.

Tento evangelní příběh je také zajímavou psychologickou sondou – vidíme zde, že se způsoby lidského chování a jednání od dávných dob až do dnešních dnů nezměnily. Když je nám zle, něco nás trápí, utíkáme k lékaři, aby nám pomohl. Jsme ochotni slíbit a udělat pro pomoc téměř cokoliv, ale jakmile naše bolest nebo nemoc pomine, na své sliby a na to, jak nám bylo zle, zapomínáme.

Hospodin je milostivý, milosrdný a láskyplný. Tak jako rodiče své děti, tak i On nás ochraňuje a pomáhá nám dokonce i tehdy, kdy si sami neuvědomujeme, že se řítíme do neštěstí. Neustále je při nás a nikdy nás neopouští. Snažme se vidět své rány, abychom věděli, o co prosíme. Nehledejme jasnozřivé starce, aby nám řekli, co máme dělat. Je to jednodušší než pohled na sebe bez „růžových brýlí“. Bez snahy a úsilí o změnu sama sebe se nemůžeme vyléčit z hříchů a ani v tom pomoci druhým.

Děkujme Hospodinu za všechno dobré i zlé, protože vše je pro nás užitečné.

Nakonec je zde k zamyšlení ještě třetí otázka: Proč devět Židů nepřišlo poděkovat a proč přišel poděkovat Samařan – z hlediska Židů cizinec?

Židé se považovali za vyvolený národ, a proto se domnívali, že při dodržování zákona mají spásu automaticky zajištěnou. Ježíš Kristus na více místech evangelia pomáhá cizincům, aby zdůraznil skutečnost, že křesťanství není pouze pro vyvolený národ, ale že každý člověk má nyní možnost záchrany, očištění svých hříchů a vstupu do Božího království.

Nenechme se ale ukolébat skutečností, že jsme pokřtěni, že navštěvujeme chrám, chodíme ke zpovědi a přistupujeme ke svatému přijímání. Ani křesťanům toto vše nezajišťuje vstup do Božího království. Pouze skutečné vidění vlastních hříchů, usilovná práce nad sebou samým a láska k bližnímu nás může přivést na tuto cestu. Proto říkal sv. Serafim Sarovský:

„Získej vnitřní pokoj (smirěnije) a tisíce (lidí) okolo tebe naleznou spásu.“

Snažme se sami stát lepšími ne proto, abychom se tím mohli chlubit a povyšovat nad druhé, ale proto, že potom uvidíme cestu, jak pomoci druhým lidem.

d. Alexandr Lukanič