„Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“. Křesťanský pohled na smrt
„Z tohoto důvodu, aby se nezvěčnilo zlo, které se v nás usadilo,… nádoba se dočasně ničí smrtí, aby se po vypršení zla proměnila lidská podstata, a očištěná od zla se obnovila do prvotního stavu“ – tak zdůvodňuje existenci smrti svatý Řehoř z Nyssy. Smrt neodvratně čeká každého žijícího člověka. Od malička se setkáváme se smrtí, když umírají naši blízcí. Denně tento svět opouští přibližně 150 tisíc lidí. Ale přes veškerou statistiku se naše mysl vzpírá tomuto nevyhnutelnému faktu. Možná tato vnitřní vzpoura proti smrti je svědectvím naši někdejší nesmrtelnosti, neboť jsme skutečně byli stvořeni Bohem pro věčný život. V období velkého půstu jsme zvolili právě téma smrti pro náš již tradiční rozhovor s otcem Jurijem Soninem – referentem arcibiskupa pražského a českých zemí pro bohoslužebné záležitosti.
– Otče, z pozice křesťana je smrt zlo, nebo dobro pro člověka? Vždyť smrt ukončuje trápení, které den ode dne zažívá každý z nás.
– Nenazýval bych to zlem ani dobrem. Smrt je důsledkem pádu, nezbytnou součástí naší existence a logickým završením lidského života v našem nynějším stavu. Žít věčně v takovém stavu prostě nemůžeme. Nemůžeme být nekonečně poráženi hříchem, nekonečně se rozpadat, tento proces je v principu konečný. Když mluvíme o člověku, nemíníme jenom duši, pokládáme ho za celek na rozdíl třeba od některých východních kultů, ve kterých se zdůrazňuje jen duchovní strana lidské existence. Máme celostní přístup. Člověk je člověkem, jen když má duši a tělo. Proto mluvíme o celkovém poškození lidské přirozenosti. Smrt je důsledkem tohoto poškození, důsledkem zla. Ale samotná smrt je zároveň nedílnou součástí procesu obnovení lidské přirozenosti. Jestli nepřekročíme tuto bránu, proces se nezavrší. Proto bych to nehodnotil tak černobíle, smrt je prostě důsledkem pádu.
– Byl člověk skutečně nesmrtelným před pádem? A nebyla nějaká jiná možnost vyřešit situaci kromě smrti?
– Co se týká nesmrtelnosti, ano, člověk byl skutečně nesmrtelným v důsledku své blízkosti k zdroji života – Bohu. Nepředpokládala se ani časová omezenost. Ten proces, ve kterém člověk čerpal své síly bezprostředně z Boha, měl trvat nekonečně. Před Adamem byla smysluplná nekonečná budoucnost. A právě v tom, co jsem teď řekl, spočívá odpověď na vaši druhou otázku. Podmínkou lidské nesmrtelnosti byla blízkost Bohu. Ale milující Bůh stvořil člověka svobodným. Ten svou svobodu realizoval – vzepřel se Bohu. Jakmile toto udělal, od Boha odpadl. Znamená to, že odpadl od zdroje života. Proto se důsledkem pádu stala smrt. Člověk dobrovolně odmítl život a stal se smrtelným. Samozřejmě pro Boha není nic nemožného, mohl okamžitě situaci změnit, napravit, ale tím by vzal člověku svobodu. Z koruny celého stvoření by se člověk stal loutkou. Tohle je úplně jiný příběh, který nemá nic společného s křesťanskou vírou.
– Každý z nás si uvědomuje svou konečnost. Cokoliv bychom tady dnes udělali, zítra je po nás. Jak s touto myšlenkou prožít důstojný život?
– Naprostá většina lidských společností v dějinách zachovávala myšlenku o tom, že smrt není koncem všeho. Byly marginální skupiny, které toto vidění odmítaly, ale jsou to nepočetné výjimky. Smrt se lidstvu nikdy nezdála koncem, nýbrž etapou. Historikové a archeologové svědčí o tom, že nejstarší nalezené hroby mají rituální charakter. Lidé se nikdy nemínili definitivně zbavit zesnulého příbuzného. Naopak, ukládali ho do země jako semeno nebo jako embryo do lůna, tzn. dočasně, v rámci přípravy pro budoucí život. Jakýkoliv člověk, dokonce ateista, podvědomě odmítá myšlenku své konečnosti, přinejmenším se snaží prodloužit svůj pozemský život, odkázat něco svým potomkům nebo zanechat po sobě nějakou stopu v kultuře, vědě atd. Tím spíše my, křesťané, nesmíme nahlížet na smrt jako na konec své existence. Ještě nikdy jsem nepotkal úplně zklamaného člověka, který by přestal cokoliv činit, protože stejně umře. Myslím si, že je to zakotveno v naší přirozenosti, pamatování na někdejší nesmrtelnost, touha po věčnosti nám nedovoluje upadnout do zoufalství.
– Co se děje s duší a tělem po rozdělení? Jak člověka po smrti omezuje absence těla? Existuje nějaká důvěryhodná informace o tom, co se po smrti děje?
– Důvěryhodnou informaci můžeme získat jen na základě vlastní zkušenosti. Škoda, že pak o tom už nikomu nepovyprávíme (směje se). Určitě existuje rozsáhlá literatura na toto téma, především takzvané celnice, ale o jejich důvěryhodnosti bych nemluvil, jsou to obrazné náčrty. Z moderních zdrojů bych uvedl otce Serafima Roseho, který ve své knize Duše po smrti odkazuje na amerického psychiatra Raymonda Moodyho, jenž se zabýval tematikou prožitků blízkých smrti. Ale co ovlivnilo tyto prožitky, je také velkou otázkou. Samozřejmě určitou roli hrají náboženské představy umírajícího, působení těch či oněch léků, nějaké procesy v mozku. Sám doktor konstatuje, že jeho pacienti se jenom přiblížili k této hranici, ale nepřekročili ji. Proto na základě těchto prožitků nemůžeme dospět k nepochybným závěrům.
Víme jenom to, že po smrti člověk přichází do styku s duchovním světem, který je neviditelný pro ještě žijící. Zřejmě si konečně uvědomuje Boží existenci, když nevěřil v Boha za svého života. Odhaluje se všechno, co člověk skrýval, všechno, co spáchal. Zřejmě vidí nejen ten dobrý duchovní svět, ale také zlé bytosti. Ale bohužel nebo naštěstí nemůžeme popsat, jak to tam přesně vypadá a jak probíhá toto setkání s duchovním světem. Církevní tradice nám říká, že tento proces trvá 40 dnů, duše se setkává s Kristem, vidí ráj, ale rovněž i peklo, a potom se rozhoduje o posmrtném údělu člověka, avšak ne s konečnou platností. Konečné rozhodnutí padne až u posledního soudu. Proto se církev modlí za zesnulé. Vždy je naděje na zlepšení situace.
Co se týká omezenosti, ano člověk je člověkem jen ve své celistvosti. Po smrti se ztrácí možnost měnit situaci, konat, rozhodovat, vybírat. Co je to peklo? Především je to nemožnost realizovat své touhy. Jestli člověk za života směřoval jen k pozemským věcem, po smrti nemá na co upřít svou pozornost. Nic materiálního, dočasného, pomíjivého za hrobem není. Vášně se uskutečňují tělem, ale rodí se v srdci. Po smrti duše zbavená těla pořád touží po těchto věcech, ale bez těla je nemůže realizovat. Tohle je největší trápení pro hříšníka. Naopak člověk, jenž za života směřoval k Bohu, po smrti pokračuje podle stejné trajektorie a má možnost pro nekonečné zdokonalování. Po smrti nám zbývají jen ty poklady, které jsme si ukládali za života. Tam se rozvíjí jenom to, co má základ v Bohu, především láska.
– Pokud Kristus smrtí smrt překonal, proč stále umíráme?
– Ano, smrt pořád existuje, ale je jiná. Pořád sklízí lidské životy, je nelítostná a všeobecná a stále nepřirozená, protože Bůh nestvořil smrt. Nicméně po Kristově zmrtvýchvstání je smrt jiná. Pořad má moc oddělovat duši od těla, ale nemá moc nad duší. Smrt již není průvodcem do šeolu, kam se ubíraly duše všech, bez rozdílu hříšníků a svatých. Smrt je teď vstupní bránou do jiného světa. Samozřejmě pro hříšníky je pořád průchodem do pekla, ale pro světce je dveřmi k Bohu. Svatí věřili, že za těmito dveřmi na ně čeká Kristus. Pamatujete si, co říká apoštol Pavel v listu Filipským? „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ Smrt je pro křesťana možností být s Kristem, soustředit se na něho bez jakéhokoliv rozptýlení.
My se pořád rodíme s důsledky pádu, těla v tomto stavu jsou nevhodná pro věčný život. Proto musíme překročit bránu smrti, pokračovat do další etapy, která se završí vzkříšením mrtvých, obnovením celého stvoření, obnovením naší přirozenosti, získáním nového těla. Teprve potom bude věčný život.
– Známý pravoslavný teolog protopresbyter Alexander Schmemann v cyklu přednášek Liturgie smrti a současná kultura se rozhořčuje, že moderní svět si již nevšímá smrti a nevidí v ní žádný význam. Pohřeb se stal jakýmsi milým posezením a způsobem se zbavit zemřelého rychle a bezbolestně. Proč je důležité pro společnost žít s uvědoměním smrtelnosti, myslit na smrt a neignorovat fakt smrti?
– Především proto, že omezenost napomáhá soustředěnosti. Když člověk ví, že je časově omezen, nemarní čas. Současný člověk nechce myslit na smrt, protože se jí bojí. A bojí se jí, protože ztratil veškeré představy o smrti. Spoléhá na vědu a věří, že mu vysvětlí cokoliv. Jenže některé věci jsou pořád zahalené závojem tajemství. Občas musíme nejdřív uvěřit, abychom mohli něco prokázat. Platí to i pro vědu. Vědec vyzdvíhá tezi, kterou pak experimentálně prokazuje. V křesťanství člověk má nejdřív uvěřit v Boha, aby pak nalezl odpovědi na konkrétní otázky. Současná společnost ztratila víru a ignoruje otázky, na které nemůže odpovědět. Naši předkové vnímali smrt jako neodmyslitelnou součást života. Kultura smrti byla neoddělitelná od běžného života. Teď žijeme s představou, že svět je čím dál tím bezpečnější, pohodlnější, a smrt je něco, co se odehrává daleko a netýká se nás. Tento sebeklam ale nikoho nezachrání. Pokud budeme strkat hlavu do písku, smrti se stejně nevyhneme. Musíme na ni pamatovat, aby nás nezastihla nepřipravené.
– A jak se dá na smrt připravit? A hlavně kdy máme s přípravou začít?
– Ještě dnes. Přípravou je ukládání pokladů, o kterém mluví Kristus: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Musíme rozvíjet v sobě ty ctnosti, které nejsou vázané na materiální aspekty života, které budou mít pokračování ve věčnosti. Mluví se o nich na mnohých místech v Novém zákoně. Jako příklad uvedeme třeba slova apoštola Pavla: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Galatským 5, 22). Musíme rovněž usilovat o realizaci toho potenciálu, který do nás vložil Bůh, zdokonalovat, zlepšovat to, co máme v sobě a kolem sebe, starat se o ty, kteří jsou kolem nás, především o svou rodinu.
– Jak se smířit se smrtí blízkého člověka? Rozjímání o tom, že smrt je překonána Kristem a je pouhou etapou procesu obnovení lidské přirozenosti, příbuzným zesnulého sotva pomůže.
– V takový okamžik stěží o něčem přemýšlíme. Zažíváme jakousi nezúčastněnost, jsme zarmouceni a zcela ponořeni do smutku. Ani si neuvědomujeme, že se to děje s námi, že náš blízký člověk už nežije, odmítáme tomu věřit. Trvá to zpravidla několik dní.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že poprvé jsem si uvědomil, že moje sestra zemřela, v noci před pohřbem, když jsem četl žaltář, a pak doma po pohřbu. S tímto uvědoměním nakrátko přišlo také uklidnění. Dobře si pamatuji, že jsem již necítil vyrušení, obavy ani zoufalství, jen nevyslovitelný klid. Ten pocit ztráty nečekaně zmizel, dodnes si to nemůžu vysvětlit. Samozřejmě se potom smutek vrátil, ale ty okamžiky mi daly možnost se uklidnit a zamyslet se nad tím, co bude dál. Zřejmě nám Pán Bůh dává utěšení, a neposlední roli v tom hraje modlitba.
Smrtí skutečně nekončí nic ani pro nás, ani pro zesnulého. My ze své strany můžeme dál konat dobro jak pro ty, kdo ještě jsou s námi, tak pro zemřelého svou modlitbou a dobrými skutky. Nehledě na to, že není přítomen v našem fyzickém světě, stále nás potřebuje. Kristus jasně řekl, že Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živí.
– No a nakonec nám řeknete, co čeká člověka a lidstvo v dlouhodobém výhledu? Dokážeme se ze smrti vyléčit? Jak se jí můžeme přestat bát?
– Dlouhodobý výhled je jasně formulován ve Vyznání víry: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.“ Tohle je náš cíl. Pro křesťana je to jednoznačné a nepochybné. Ale i v jiných kulturách a náboženstvích od pradávna existovaly představy o věčném životě. Příkladem je starověký Egypt, který mimochodem byl první zemí, kde se zakořenilo křesťanství a rozkvetlo mnišství. Křesťanství tuto myšlenku zformulovalo velmi přesně, správně a pozitivně. Co se týká strachu, ten sám o sobě není produktivní. Jestli se necháme paralyzovat strachem, nic nezměníme a ničeho nedosáhneme. Dá se ze smrti vyléčit? Ano. Lék je dávno nalezen. Je to Kristus, jenž vstal z mrtvých. Právě teď zase, jako každý rok, směřujeme k této historické události, která se odehrála před dvěma tisíci lety. Zanedlouho si zase budeme klást otázku: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ A slovy sv. Jana Zlatoústého na ni odpovíme: „Kristus vstal, a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých, stav se prvencem zesnulých.“ Doporučil bych všem znovu přečíst první list Korintským apoštola Pavla, zvláště 15. kapitolu. Pomůže nám získat ten správný křesťanský pohled na smrt, který zní takto: „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.“ Tím je řečeno vše.