Týdny velkého půstu

Velký půst je dobou obrovského duchovního namáhání. Sedm týdnů pravoslavní křesťané vylučují ze svého jídelníčku potraviny živočišného původu – maso, vejce, mléčné výrobky, neúčastní se zábav, věnují víc času modlitbě a dobrým skutkům. Ale skutečným cílem půstu je setkání se vzkříšeným Kristem. Křesťané se připravují na toto setkání pokáním a očištěním svého srdce. Velký půst je obdobím, kdy podle slov apoštola Pavla svlékáme ze sebe starého člověka s jeho skutky a oblékáme nového. Tato cesta ke Kristu je rozdělena na sedm velmi důležitých etap – týdnů. Každý týden končí nedělí věnovanou určité události nebo osobě z dějin naší církve.

1. neděle – Vítězství pravoslaví

Tento svátek je vzpomínkou na vítězství pravoslavné církve nad herezí ikonoborectví. V r. 730 byzantský císař Lev III. zakázal uctívání ikon. Výsledkem jeho rozhodnutí se stalo ničení tisíců ikon, mozaik a fresek po celém impériu. Jeho syn Konstantin V. Kopronymos v r. 754 svolal ikonoborecký sněm, který uctívání ikon oficiálně odsoudil. Ukrutnému pronásledování podlehli nejhorlivější obránci ikon – mniši. Ikonoborecké pronásledování pravoslavných je porovnatelné s pronásledováním za vlády pohanského císaře Diokleciána. Tento boj trval víc než sto let. V roce 843 císařovna Theodora svolala v Konstantinopoli sněm, který obnovil uctívání ikon a odsoudil ikonoborectví. Den, kdy pravoslaví definitivně zvítězilo nad herezí, připadl na první neděli velkého půstu. Na památku této události pravoslavná církev každoročně slaví svátek, kterému se říká Triumf Orthodoxie čili Vítězství pravoslaví.

2. neděle – svatého Řehoře Palamy

Svatý Řehoř Palama byl arcibiskupem soluňským v XIV. století. Je uctíván církví jako účastník a vítěz jednoho ze složitějších a důležitějších teologických sporů v dějinách křesťanství. Jádrem sporu byla otázka, jakým způsobem je Bohem stvořený svět spojen se svým Stvořitelem a do jaké míry může stvoření poznávat Stvořitele a participovat na něm. Pro vyřešení této otázky sv. Řehoř rozlišoval mezi Boží podstatou a božskými energiemi. Boží podstata znamená Boha, jaký je sám v sobě, a je pro stvořeného člověka nepřístupna. Ale člověk může mít účast na božských energiích, tzn. na Bohu v jeho působení a zjevení ve světě. Toto učení nebylo nové, setkáváme se s ním třeba u sv. Basila Velikého, sv. Řehoře z Nyssy, sv. Maxima Vyznavače, sv. Simeona Nového Theologa. Zásluhou sv. Řehoře Palamy je jasná a správná formulace pravoslavného učení. 

Sv. Řehoř trval na tom, že člověk může spatřit božské energie ještě ve svém pozemském životě. Mezi takové energie světec řadil nestvořené Táborské světlo, které viděli apoštolové v okamžik Proměnění Pána Ježíše na hoře Tábor a také někteří křesťanští svatí, již očistili své srdce dlouhou askezí. Díky sv. Řehořovi byl zformulován hlavní cíl křesťanského života – zbožštění – stav, ve kterém se člověk Boží milostí a působením nestvořených božských energií sjednocuje s Bohem.

3. neděle – Uctívání svatého Kříže

Tato neděle je středem velkého půstu. Z oltáře se vynáší kříž ozdobený květinami a zůstává uprostřed chrámu do pátku 4. týdne půstu. Uctívání svatého Kříže je pro pravoslavné křesťany uctíváním Kristova utrpení, které dobrovolně podstoupil pro naše spasení. V tuto neděli vzpomínáme Kristovu oběť, výkupné, o kterém píše apoštol Pavel v 1. listu Korintským: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ Syn Boží sestoupil z nebe, vtělil se, přijal utrpení a smrt, abychom my byli spaseni z okovů hříchu a smrti. Kříž je nejenom symbolem Kristovy smrti, ale také symbolem jeho zmrtvýchvstání.

4. neděle – ctihodného Jana Sinajského

Jan Sinajský čili Jan Klimakos je příkladem pravé křesťanské askeze, což je v postním období zvláště aktuální. Sv. Jan byl igumenem monastýru na hoře Sinaj. Je znám hlavně díky svému dílu Žebřík, ve kterém rozdělil duchovní vzestup na třicet stupňů mystického žebře, jehož předobrazem byl biblický žebřík Jákobův.

Ve svém mnišském životě se sv. Jan vyhýbal krajnostem. Jedl všechno, co mu dovolovala mnišská pravidla, ale omezoval množství jídla. Netrávil noci v modlitbě, aby neustálým bděním neuškodil sám sobě, ale spal jenom tolik, kolik potřeboval pro udržování normálního stavu. Před spánkem se dlouho modlil, věnoval hodně času čtení knih prospěšných pro duchovní život. Příklad sv. Jana musí připomínat křesťanům, že obrovskou roli v duchovním životě hraje střízlivost, opatrnost a umírněnost. 

Ovšem ve svém vnitřním duchovním životě byl sv. Jan velmi horlivý a neustále činil pokání. V Žebříku píše o pokání: „Pokání je obnova křtu. Smíření s Bohem skrze dobré skutky. Očištění svědomí. Dobrovolné snášení všech problémů. I kdybys každého dne padl, neopouštěj cesty Boží a jistě tvůj anděl ochránce odmění tvou trpělivost. Znakem opravdového pokání je, když se člověk považuje za hodného všech obtíží“.

5. neděle – ctihodné Marie Egyptské

Příběh ctihodné Marie Egyptské je příkladem toho, jak se člověk s Boží pomocí může vyhrabat z beznadějné situace skrze pokání a půst. Marie se narodila v 5. století v Egyptě. Když ji bylo pouhých 12 let, utekla do Alexandrie, kde začala vést nemravný život. Prostituce nebyla pro ni jen způsobem, jak vydělat peníze, nýbrž vášní, která úplně pohltila mladou ženu.

Jednou se Marie dostala na loď s poutníky do Jeruzaléma. Jejím cílem ale byli mladí námořníci, se kterými trávila dlouhou cestu. V Jeruzalémě žena pokračovala ve svém neřestném chování. V den svátku Povýšení svatého Kříže se Marie ze zvědavosti pokusila vejít do chrámu a byla překvapena a pak i naprosto vyděšena tím, že ji nějaká neviditelná síla odhazovala od dveří chrámu.

Žena uviděla ikonu přesvaté Bohorodice, začala se k ní modlit a slíbila, že změní svůj život. Jen když složila tento slib, mohla vstoupit do chrámu. Příštího dne Marie překročila řeku Jordán a odešla na poušť, kde strávila 47 let. Hříšné touhy ještě dlouho trýznily její srdce. Ale po 17 letech tvrdé askeze a neustálé modlitby Bůh uzdravil její duši. 

Krátce před svou smrtí Marie potkala na poušti putujícího mnicha Zosimu, kterému pověděla svůj životní příběh. V té době již dosáhla svatosti. Starec Zosima byl svědkem, jak se Marie během modlitby vznášela od země a kráčela po vodách Jordánu.

6. neděle – Květná, Vjezd Pána do Jeruzaléma

Vjezd Pána do Jeruzaléma je zároveň radostným a smutným svátkem. Radost naplňuje naše srdce, protože se v ten den Ježíš zjevil jako Mesiáš, Spasitel světa, kterého lidstvo očekávalo po dlouhá staletí. Máme ale důvod pro smutek, neboť vjezd do Jeruzaléma je začátkem Kristovy křížové cesty. Židovský národ nepřijal svého Krále, a většina těch, kdo vítali Pána Ježíše, prostírali na cestu své pláště a ratolesti stromů a volali: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“, již za několik dnů křičeli: „Ukřižovat!“

Pravoslavní křesťané v tento den také vítají svého Hospodina, ale na rozdíl od obyvatel starého Jeruzaléma přesně vědí, koho vítají, a co ho očekává místo královské pocty.

Velký týden

Velký neboli strastný týden je kulminací velkého půstu. Šest předchozích týdnů je stanoveno na památku 40denního půstu Pána Ježíše. Ale sedmý týden nám připomíná poslední dny pozemského života Ježíše Krista, jeho utrpení a smrt.

Náš Pán nejen zažil utrpení, které si dokáže představit málokterý člověk, ale podlehl tomuto utrpení nevinně a dobrovolně. Jeden z učedníků ho zradil, druhý – Petr – se ho třikrát zřekl, ostatní ze strachu uprchli. Velekněží ho odsoudili k smrti, i když přesně věděli, že tento člověk uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Pilát ho dal bičovat a pak nechal ukřižovat, i když věděl, že je před ním nevinný. Kristus byl brutálně zbit a umíral na kříži šest hodin. U kříže stáli ti, pro jejichž spásu přinesl tak strašnou oběť, a vysmívali se mu.

Ale pominuly strašné hodiny, Kristus zemřel tělesně, ale svou duší, zářící božskou slávou, sestoupil do pekla a zničil jeho bránu, vysvobodil duše spravedlivých. Celý svět žasne, peklo je zničeno, odloučenost od Boha je překonána, smrt je poražena… Kristus vstal z mrtvých! 

Naděžda Skvarnik