Pouť do Zakarpatí
S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa pražského a českých zemí Michala se žáci Pravoslavné školy sv. Cyrila a Metoděje 25. června vydali na duchovní poznávací pouť do Zakarpatí. Po nedlouhé cestě nás potkalo první pokušení. Autobus se zastavil (nějaká porucha) a museli jsme čekat na náhradní. S pomocí Boží jsme se v 5 hodin ráno dostali do monastýru v Mukačevu a šli jsme odpočívat. Krásně nás ubytovali a po odpočinku bylo setkání s arcibiskupem mukačevo-užhorodské eparchie vladykou Feodorem a matkou představenou tohoto monastýru, igumenou Epistimií. Dostaly jsme požehnání cestovat po celém Zakarpatí. Hned jsme šli na prohlídku města Mukačeva. Moji dva spolužáci ze semináře, kněží o. Jurij Kovač a otec Michal Halyč, nám zajistili dopravu a průvodce. Nejdřív jsme navštívili hrad Palanok. Je to zajímavá nepřístupná pevnost, která nikdy v dějinách nebyla dobyta. Potom jsme šli do samotného města a navštívili jsme katedrální chrám a další historické památky města. Večer jsme se zúčastnili večerní bohoslužby a večeře.
Další den po ranní bohoslužbě a snídani jsme jeli do hlavního města Zakarpatí Užhorodu. Navštívili jsme první pravoslavný chrám Užhorodu, vybudovaný ruskou emigrací na začátku dvacátého století. Stavitelem tohoto chrámu byl známý otec Andrej Kolomacký. Na Zakarpatí se podílel na vybudování kolem 40 chrámů. Dále jsme navštívili katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje, který je momentálně největším pravoslavným chrámem ve východní Evropě. Viděli jsme budovy, které byly postaveny za první republiky, kdy Podkarpatská Rus patřila Československu. Navštívili jsme Užhorodské muzeum, kde momentálně probíhala výstava nejdražších korun různých národů. Seznámili jsme se s historií celého Zakarpatí.
Na oběd jsme zajeli do mužského monastýru ve vesnici Rakošino. Je to místo, kde o. Andrej Kolomacký také postavil chrám a vedle chrámu byly pohřbeny jeho manželka a dcera (zemřely na tyfus). Mniši nás pohostili a ukázali nám svůj monastýr.
Vrátili jsme se do Mukačeva a šli jsme navštívit jeden nový chrám, ve kterém působí o. Michal Halyč, který se o nás staral. V chrámě se maluji fresky, takže jsme měli možnost vidět tuto práci. Otec nás krásně uvítal a pohostil. Po odpočinku jsme šli na večerní bohoslužbu a večeři.
Ve středu ráno jsme se zúčastnili božské liturgie. Většina z nás byla u zpovědi a přijímání. Po snídani jsme se rozloučili s tímto monastýrem a vydali jsme se na dlouhou pouť. Tento den jsme měli v plánu navštívit dva monastýry, muzeum, rezervaci pro medvědy a dostat se až k jezeru Senevir. Ta cesta je velmi dlouhá, víc než 200 kilometrů po horských silnicích. Bylo to náročné, ale zajímavé. V první řadě jsme navštívili ženský monastýr zasvěcený sv. Trojci a sv. Cyrilu a Metoději v Svaljave. Je to obrovský nový a krásný monastýr.
Další místo našeho putování byl monastýr zasvěcený úctě obrazu Matky Boží Kazaňské, jenž se nachází vysoko v horách. Bratři už na nás čekali a připravili nám královský oběd. Hodně jsme se divili, že sami jsou chudí a nás tak bohatě pohostili. Odtamtud jsme jeli do známé historické vesnice Koločavy a navštívili jsme muzeum „Staré Selo“. V Koločavě na nás čekala jedna naše známá, která nás doprovázela do místa našeho ubytovaní. Ale po cestě nás pozvala do svého domu, kde nás krásně pohostila a ukázala nám jejich chrám. Byl obrovský a nádherný.
Jeli jsme dál. Do místa našeho přespávaní bylo asi 20 km. Po cestě jsme zajeli do přírodní rezervace pro medvědy. Je to evropský projekt na rehabilitaci medvědů, kteří byli poškozeni působením člověka. Děti měly radost, že mohly z blízka vidět tohoto hrozného živočicha.
Dojeli jsme v klidu, byl už večer. Hned nás pozvali na večeři do restaurace „Kolíbá“. Majitelka restaurace a penzionu, ve kterém nás ubytovali, byla moc laskavá. Je to sestra dlouhodobé navštěvovatelky naší školy Olgy Nirody. A ta paní, která nás potkala v Koločavě a zavedla do svého domu, je jejich maminka. Z celého srdce jim děkujeme. Restaurace „Kolíbá“ vypadala moc hezky, byla celá dřevěná a ozdobená různými symboly Zakarpatí.
Ráno ve čtvrtek jsme vyjeli k jezeru Senevir. Byla to nádhera. Ráno tam nikdo není, jenom tichá, krásná příroda. Toto místo se považuje za jedno ze sedmi zázraků Ukrajiny. A je to opravdu zázrak. Děti byly velmi potěšeny. Nasnídali jsme se a vyjeli na další pouť.
Zaměřili jsme se na známé město Chust. Chust byl kdysi hlavním městem Zakarpatí, a dnes se považuje za hlavní město pro horní část tohoto regionu. V Chustu jsme navštívili katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje a metropolitu chustského Marka. Dostali jsme od něho dárky a prosbu chránit v Evropě pravoslavnou víru. Zavítali jsme do monastýru v Nankově, kde odpočívají ostatky ctihodného Alexije Karpatoruského. Odtamtud jsme jeli do ženského monastýru ve vesnici Lypša. Kdysi to byl největší monastýr na Zakarpatí. Mnišky nás nakrmily a jeli jsme do dalšího monastýru, ve kterém jsme měli spát poslední noc, a to ve stanech. Děti se moc těšily, ale pršelo, tak jsme se báli, že se nám to nepovede. Naštěstí přestalo pršet a my jsme měli radost, ale zároveň i dost práce. Měli jsme rozložit tři stany a připravit vše ke spaní a večernímu posezení. Hodně nám pomohli místní kněží a známí. Někde nachytali ryby a potoční raky. Bylo to milé překvapení a krásný noční zážitek. Po ránu jsme šli na liturgii, kde nás uvítala matka igumena Serafima a všem nám rozdala dárky: ikonu ctihodného Serafima Sarovského a sladkosti.
Po snídani jsme jeli do mé rodné vesnice Priboržavské. Navštívili jsme místní chrám a muzeum. Oběd jsme měli v restauraci, která byla postavena za Československa jako škola. Po obědě jsme vyjeli na autobusové nádraží a po cestě jsme se zastavili v ženském monastýru v Dubrivce a navštívili jsme muzeum v okresním městě, ve kterém pracuje náš průvodce.
Strávili jsme na Zakarpatí jenom 5 dní, ale viděli jsme toho hodně. Potřebujeme čas, abychom to všechno vstřebali. Je to kraj velmi bohatý na všechno. Hodně svatých míst, zajímavá historie, krásná příroda a hlavně dobří lidé. Jsou tam problémy se servisem a silnicemi, ale to vše pokrývá bohatá duše Zakarpatí.
Děkujeme Bohu a všem, kteří nám pomáhali, a doufáme, že to byl jenom začátek poznání krásné Podkarpatské Rusi.
Jer. Vasyl Čerepko
