„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím“ – Tři dni před Paschou

Evangelní příběh o zatčení Pána Ježíše, soudu nad ním, Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání je dobře znám všem křesťanům a v hlavních rysech i nekřesťanům. Ale i když jsou tyto události popsané dost podrobně, zbývá hodně otázek týkajících se posledních dnů Kristova pozemského života. Zkusme odpovědět na některé z nich.

Kdo Pána Ježíše zatýkal?

Synoptická evangelia popisují „zástup, ozbrojený meči a holemi“ poslaný velekněžími a staršími. Byli to zřejmě sluhové Kaifáše a strážci jeruzalémského chrámu. Ale apoštol Jan zmiňuje také oddíl vojáků (církevněslovansky je nazýván spíra). Historikové se dodnes neshodují v tom, jaký byl status tohoto oddílu. Plnili vojáci své přímé povinnosti, nebo je najali židovští velekněží? Judsko se v té době nacházelo pod okupací Římské říše a v Jeruzalémě samozřejmě byla římská vojenská posádka.

Sv. Jan Zlatoústý ve svém výkladu Janova evangelia klade otázku: „Jakým způsobem přemluvili spíru?“ A dále na ni sám odpovídá: „Byli to vojáci připravení za peníze udělat cokoliv.“ Na základě tohoto názoru biblisté předpokládají, že velení dovolovalo vojákům plnit soukromé zakázky.

Existuje ale i jiný názor. Velekněží mohli požádat římskou posádku o pomoc při zatýkání galilejského vzbouřence. Proč by to dělali? Možná pro jistotu. Co když s Ježíšem budou ozbrojení zastánci anebo někdo z chrámových strážců je jeho tajným přívržencem?

Jakou úlohu v tom měl Jidáš? Proč nemohli zajmout Krista bez jeho účasti? 

Jeho úloha byla zásadní. Jidášova zrada spočívala nejen v tom, že ve středu sdělil nějakou informaci velekněžím a dostal za to třicet stříbrných. Za tyto peníze musel celou tu akci vést, tj. za prvé přivést vojáky na určité místo v určitý čas, za druhé ukázat, koho přesně mají zatknout, a za třetí vyřešit problém, pokud se nějaký objeví.

A problém se skutečně objevil. „Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: ‚Koho hledáte?‘ Odpověděli mu: ‚Ježíše Nazaretského.‘ Řekl jim: ‚To jsem já.‘ Jakmile jim řekl ‚to jsem já‘, couvli a padli na zem.“ (J 18, 4-6) Proč se to stalo? Existuje předpoklad, že řecká slova ἐγὼ εἰμί hebrejsky zněla jako Boží jméno – tetragrammaton – které ani nesmělo být vyslovováno. Ale proč na zem padli Římané? Sv. Jan Zlatoústý vysvětluje takovou reakci tím, že Pán Ježíš v tento okamžik nějakým způsobem zjevil svou moc, což přivedlo do rozpaků i římské vojáky.

V ten okamžik do popředí vystupuje Jidáš. Aby zabránil panice, přistoupil k Ježíšovi a políbil ho. Tím jako by ukázal vojákům a strážcům, že je to obyčejný člověk. Jidáš familiárně poukazuje na svou blízkost k tomu, koho zradil. Na jeho cynismus poukazuje sám Pán Ježíš: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ (L 22, 48)

Proč byl Kristus zatčen v noci ze čtvrtka na pátek?

Prvním důvodem je samozřejmě Boží vůle. Kristus byl ukřižován 14. nisanu. Na ten den připadal židovský svátek pesach, kdy Židé museli obětovat a sníst beránka na památku vysvobození synů Izraele z egyptského otroctví. Kristus se tak stal velikonočním beránkem, jenž byl obětován za celé lidstvo a vyvedl nejen Židy, ale všechny lidi z otroctví hříchu a smrti.

Druhý důvod spočíval v tom, že Jidáš věděl, že po velikonoční večeři Pán Ježíš půjde do Getsemanské zahrady. Bylo to liduprázdné tiché místo, kde bylo možné Krista snadno zajmout. Zástupy prostého lidu, které ho neustále doprovázely během dne, v noci vedle Ježíše nebyly, což usnadnilo práci strážců. 

Na základě jakého obvinění byl Pán Ježíš zajat?  

Všimněme si, že při zatýkání vůbec nebylo vzneseno žádné obvinění. U soudu velekněží obvinili Krista z rouhání, protože sám sebe nazýval Synem Božím. Přičemž je jasné, že sám Pán Ježíš tím myslil něco jiného než pouhé označení pro zbožného či svatého člověka. Používal tento výraz v doslovném slova smyslu. Podle sv. evangelisty Jana říkal: „Já a Otec jsme jedno.“

Zezačátku vyprávění tak zvaných svědků zněla nepřesvědčivě. Dočteme se o tom u evangelisty Marka: „Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali. Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala.“ (Mk 14, 55-56) Tehdy velekněz vstal a otázal se samotného Ježíše: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Náš Pán na to dal kladnou odpověď: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mk 14, 61-62) Poté soudci už nepotřebovali žádná další svědectví a odsoudili Pána Ježíše k smrti.

Ale kvůli tomu, že Judsko bylo pod římskou okupací, Židé sami nemohli vynášet rozsudky smrti. Proto členové sanhedrinu v pátek ráno odvedli Krista k Pilátovi. Ale obvinění náboženského rázu Piláta nezajímala, římští úřednici neřešili židovské náboženské spory. Proto Židé před Pilátem vznesli na Pána Ježíše ryze politické obvinění – Ježíš se chce stát židovským králem. Ale proč za tohle člověku mohla hrozit smrt? Je třeba udělat tady malou historickou vsuvku.

Do 4. roku př. Kr. Judsku vládl Herodes. Byl to sice loutkový král, ale existovala nějaká suverenita, aspoň formálně. Po smrti Heroda vládu převzal jeho syn Archelaos. Ten ale byl Římany poslán do vyhnanství, v zemi byla ustanovená bezprostřední římská správa a Judsko se stalo obyčejnou římskou provincií. Proto ten, kdo se prohlásil za judského krále, byl okamžitě považován za separatistu a nepřítele říše.

Proč se Pontský Pilát snažil zachránit Krista? Byl humanistou?

Humanistou Pilát rozhodně nebyl. Ale nebyl také žádným hlupákem. Matoušovo evangelium svědčí, že Pilát přesně věděl, že Ježíš je nevinný: „Věděl totiž, že mu ho vydali ze zášti.“ (Mt 27, 18) Nebezpečným pretendentem na judský královský trůn se mu Kristus určitě nezdál. Byl ale i jiný důvod, o němž se také zmiňuje Matouš: „Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: ‚Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.‘“ (Mt 27, 19) Jaký úředník by dnes obrátil pozornost na sny své ženy? Byla to ale jiná doba. Jako pohan Pilát bezpochyby bral sny vážně.

Dá se také předpokládat, že Pilát byl svým způsobem člověk spravedlivý. Římané v té době již měli jiné smýšlení než Židé. Náboženství brali jako důležitou součást společenského života, ale odsoudit člověka k smrti za jeho náboženské preference by pravděpodobně nemohli. V prvním století již byly široce rozšířené myšlenky stoiků, již mluvili o zdrženlivosti, vášních, ctnostech, neřestech, spravedlnosti. Nevíme, zda Pilát byl stoikem, ale mnozí vysoce postavení lidé té doby podobné názory sdíleli. Dost možná Pilát nechtěl odsoudit Pána Ježíše, protože mu to připadalo nespravedlivé. Dalším důvodem mohla být Pilátova nepřízeň vůči židovské špičce, o čemž také svědčí Evangelium.

Proč Pilát odsoudil Krista?

Na tuto otázku odpovídá evangelista Jan: „Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: ‚Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.‘“ (J 19, 12) Vydírání a nátlak židovské špičky utlumily Pilátovo svědomí. Zkušený úředník věděl, že může snadno přijít o své postavení. Strach zvítězil nad spravedlivostí. 

Přičemž se Pilát snažil zbavit se zodpovědnosti a poslal Krista k Herodovi. Tady je také třeba udělat malou historickou poznámku. Území, kterému se v té době říkalo Judsko, se skládalo ze tří oblastí: samotného Judska, Samařska a Idumeje. Tyto oblasti spravovala římská administrace pod vedením Piláta. Ale na severu se nacházely Galilea a Perea, kde vládl Herodes Antipas. Byl to sice loutkový král, ale formálně Pilát a Herodes byli stejného postavení. Král poslal Krista zase k Pilátovi. A my víme, že díky tomu „se Herodes a Pilát stali přáteli; předtím totiž bylo mezi nimi nepřátelství“ (L 23, 12). Kruh se ale uzavřel. Tento trik Pilátovi nepomohl. Nakonec se uchýlil k poslednímu úskoku: „Omyl si ruce před očima zástupu a pravil: ‚Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.‘“ (Mt 27, 24)

Proč Pilát nechal dát na kříž nápis „To je Ježíš, král Židů“ hebrejsky, latinsky a řecky?

Zřejmě měl dva důvody. Za prvé, aby urazil židovskou elitu. Oni mu namítali: „Neměls psát ‚židovský král‘, nýbrž ‚vydával se za židovského krále‘.“ Pilát ale odmítl měnit nápis a dal jim najevo: „Chtěli jste ho odsoudit jako krále? Tady je váš král. Jiného nemáte ani nebudete mít.“

Za druhé, takovým nápisem se Pilát pojistil proti pobouření lidu. Mnozí z těch, kdo přišli na svátek do Jeruzaléma, věděli o Kristových zázracích, slyšeli jeho kázání. Pilát jim musel ukázat, že římská vláda ho popravila z ryze politických důvodů, ne za zázraky či kázání. 

Kristus říkal svým učedníkům, že vstane z mrtvých po třech dnech a že „bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země“. Ale ve skutečnosti byl mrtev jeden a půl dne. Je v tom nesrovnalost?

Není. V té kultuře, o kterou jde v Evangeliu, část dne byla pokládaná za den. Kousíček pátku, celá sobota a kousíček neděle jsou nazývány „třemi dny“. Ale při takovém výkladu jsou jenom dvě noci, jedna stejně chybí. Sv. Řehoř Nisský ale upozorňuje na tmu, která nastala po celé zemi až do tří hodin (Mk 15, 33). A jelikož tmu Bůh nazval nocí (Gn 1, 5), tahle tma může být pokládána za noc. Tím pádem jsou veškeré neshody odstraněny.

Proč Kristus zvolal na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Když Pán Ježíš volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, volá jako člověk, podle své lidské přirozenosti. Nesnesitelné fyzické utrpení mu přináší pocit, že Bůh ho opustil. Mohl si Kristus ulehčit utrpení? Bezpochyby mohl. Ale podstoupil smrt na kříži dobrovolně, dobrovolně podřídil svou lidskou přirozenost božské vůli, dobrovolně odmítl jakoukoliv anestezii. Udělal to proto, aby si lidé v kritické okamžiky svého života nemysleli, že trpí víc než náš Pán, že Bůh není schopen pochopit jejich bolest, strach a smutek. Náš Pán trpěl víc než kdokoliv z nás, prošel všemi úrovněmi utrpení včetně pocitu opuštěnosti Bohem. Rozdíl je jenom v tom, že my trpíme za své hříchy, ale Kristus trpěl nevinně za nás. Proto nikdo nemá právo mu říci: „Nepochopíš mou bolest, nezažils to, co zažívám já.“

Proč se Kristus nezjevil lidu po svém zmrtvýchvstání? Proč se ukázal jenom učedníkům? Vždyť by tím přesvědčil i své nepřátele, že je pravým Bohem.  

Ale ne, nepřesvědčil by je. Na první pohled se to zdá paradoxní, ale ten, kdo nechce věřit, neuvěří, i když spatří nenapadnutelné důkazy. Těsně před tím Pán vzkřísil Lazara, vykonal mimořádný zázrak. Uvěřili v něho Židé? Naopak, židovská elita rozhodla, že teď už ho definitivně musí zabít. Vzpomeňme si na Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi. Abraham říká boháči: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16, 31) A také Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání řekl Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20, 29)

Je to velmi důležitá připomínka – pravá víra předpokládá svobodu. V tom spočívá hlavní paradox víry – nezakládá se na důkazech či zázracích, ale vždy v sobě zachovává nějaký prostor pro svobodu, jenž musí být zaplněn osobní volbou. Pokud přesvědčíme člověka pádnými argumenty, jeho víra bude nucená. Takovou víru mají i démoni, již věří, ale hrozí se toho (Jk 2, 19). Víra, jež je zbavená důvěry a lásky, nemůže být spásná.