Díl 128. Závěr Šalomounova života

V knize Mojžíšova zákona je uveden zvláštní řád pro krále, ustanovený ještě dříve, než si Izrael zvolil svého prvního krále Saula. Král měl především mít u sebe knihu Božího zákona a pravidelně si v ní číst a řídit se jím. Neměl příliš rozmnožovat počet svých manželek, aby neodklonily jeho srdce od Hospodina. Neměl také rozmnožovat počet svých koní, protože izraelský král měl být především králem míru a kůň se považoval za zvíře pro agresivní válku. V hornaté krajině, jež byla Izraeli domovem, se kůň nehodil pro hospodářství, a pokud se choval, pak leda pro válečné výboje, aby se zapřahoval do válečných vozů. Pro hospodářství v Palestině a nošení břemen se tam hodil spíš oslík, který se uměl šikovně pohybovat po tamějším nerovném terénu, kde si kůň snadno zlomil nohu. Šalomoun choval mnoho koní, ale ne na vedení útočné války, spíš s nimi výhodně obchodoval. K množství manželek přišel tak, že sousední králové cítili vůči Šalomounovi pro jeho bohatství a moudrost velikou úctu, toužili s ním být rodinně spříznění a zajistit si i jeho politickou nebo vojenskou pomoc, a tak mu vodili své dcery, aby si je vzal za manželky nebo aspoň za milenky. Jeho přední láskou však zůstával Hospodin. Když však Šalomoun zestárnul, „odklonily ženy jeho srdce od Hospodina“, začal své ženy rozmazlovat, ba, aby se jim více zalíbil, stavěl svatyně jejich božstvům a zúčastňoval se s nimi jejich pohanských bohoslužeb, čímž přestoupil  Hospodinův zákaz a tak zradil Hospodina, aniž si to snad ve svém stařeckém okouzlení plně uvědomil. Jeho ženy a jejich přepych ho stály velké peníze, a tak zvyšoval daně, což dolehlo těžce na izraelský lid, který k němu už tolik nelnul.

Tehdy Hospodin Šalomounovi řekl: „Protože to s tebou dopadlo tak, že nedodržuješ mou smlouvu, odeberu ti království a dám je tvému služebníku. Avšak s ohledem na tvého otce Davida a přísliby, které jsem mu dal, za tvého života to ještě neučiním, ale odeberu je až z ruky tvého syna. Neodeberu mu však celé království. Jeden kmen ponechám tvému synu kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil.“

V té době se začali zviditelňovat Šalomounovi nepřátelé. Především to byl Hadad z edómského královského rodu. Ještě za Davida došlo v Edómu ke krveprolití. V závěru, když pohřbil své padlé, dal Davidův vojevůdce Jóab povraždit všechny Edómce mužského pohlaví. Zachránil se tehdy jen nedospělý Hadad se skupinou služebníků svého otce. Utekli do Egypta a uchýlili se pod ochranu egyptského krále. Ten Hadada velmi srdečně přijal, postaral se o jeho živobytí, dal mu pozemek a za manželku sestru své ženy.

Druhým Šalomounovým protivníkem byl Aramejec Rezón, služebník aramejského krále Sóby Hadad-ezera, kterého David porazil v boji a chtěl Rezóna dokonce zřídit svým místodržitelem. Po Davidově smrti se Rezón pokusil stát se králem nad Damaškem a Šalomoun musel proti němu vojensky zakročit.

Nakonec se Hospodinovo rozhodnutí uskutečnilo prostřednictvím Šalomounova služebníka Jarobeáma, syna Nebatova, Efratejce ze Seredy. Byl to velmi schopný mladý muž a Šalomoun ho určil stavbyvedoucím při dobudovávání některých částí Jeruzaléma. Nezdá se, že by byl původně Šalomounovým protivníkem. Rozhodl o tom prorok Achijáš Šíloský nebo spíš sám Hospodin prostřednictvím tohoto proroka. Jednou když Jarobeám sestupoval z města Jeruzaléma, potkal proroka Achijáše zahaleného do nového pláště. Byli tam na poli sami. Tu Achijáš vzal ten nový plášť, roztrhal jej na dvanáct kusů a řekl Jarobeámovi: „Vezmi si deset kusů! Toto ti praví Hospodin, Bůh Izraele: „Hle, já odtrhnu království z ruky Šalomounovy a deset kmenů dám tobě, abys nad nimi panoval. Jemu ze všech izraelských kmenů zbude jeden kmen, nad kterým bude dále panovat jeho rod, a to kvůli mému služebníku Davidovi, který vždy plnil mé příkazy, a kvůli městu Jeruzalému, které jsem si vyvolil pro svůj pozemský dům. Nebyl jako Šalomoun, kterého jsem zahrnul vším dobrým a který se mi nakonec zpronevěřil, opustil mě a poklonil se falešným bohům, jako například Amoretě, kterou uctívají Sidóňané, nebo Kemóšovi, lžibožstvu Moábců, nebo Milkómovi, lžibožstvu Amónovců. Ty, Jarobeáme, budeš králem nad Izraelem. Budeš-li poslušný ve všem, co ti přikážu, a budeš-li chodit po mých cestách a řídit se tím, co je správné v mých očích, a dodržovat má nařízení a přikázání, jak to činil můj služebník David, budu s tebou držet a vybuduji ti trvalý dům, jako jsem vybudoval Davidovi, a dám ti Izraele, abys nad ním panoval. Pokořím tím Davidovo potomstvo, ač ne navždy. Šalomounovu synu dám jen jeden kmen, aby mému služebníku Davidovi v Jeruzalémě, městě, které jsem si zvolil, abych tam dal spočinout svému jménu, zůstalo planoucí světlo po všechny dny přede mnou.“

Šalomoun usiloval Jarobeáma usmrtit. Proto Jarobeám uprchl do Egypta k egyptskému králi Šíšakovi a zůstal v Egyptě až do Šalomounovy smrti.

Ještě krátké vysvětlení ke 12 kmenům Izraele. Každý z těchto kmenů představuje potomstvo jednoho z 12 synů Jákoba, syna Izákova. Jákob, později přejmenován Hospodinem na Izraele, využil slabé chvilky a připravil bratra Ezaua o jeho prvorozenecká práva a potom ještě podvodem vymámil ze slepého otce Izáka prvorozenecké požehnání, které právem náleželo Ezauovi. Před bratrovým hněvem pak utekl do sousední země skrýt se u svého strýce Lábana. Stal se jeho pastevcem. Lában měl dvě dcery a do mladší, Ráchel, se Jákob zamiloval a požádal strýce o její ruku. Strýc svolil s tím, že za ni bude Jákob pro Lábana nejdřív 7 let pracovat. Těch sedm let mladým lidem radostně a rychle uběhlo, ale když došlo k samotné svatbě a jejímu naplnění, Lában tajně zaměnil Ráchel za její starší sestru Leu.

Když to Jákob zjistil, protestoval u Lábana, že byl podveden, ale marně. Lában se ohradil, že se u nich dcery vdávají v pořadí podle stáří, ale že Jákobovi dá i Ráchel jako druhou ženu. Druhou svatbu, s Ráchel, může mít hned za týden a těch 7 let za ní odslouží dodatečně. Jákob netoužil po tom mít více žen, ale Ráchel miloval a nehodlal se jí vzdát, a proto Lábanův návrh přijal. U národů vzešlých z křesťanské kultury je mít více než jednu manželku dokonce trestné. Ale dodnes jsou národy, u kterých je víceženství povoleno, například u mohamedánů, ale rodinný život v mohamedánských rodinách má svůj předepsaný řád: Vždy pouze jedna pečuje o dům a vede domácnost a sdílí s manželem lože. Po týdnu ji vystřídá druhá a po dalším týdnu případně další. Tento řád zřejmě platil už v době Lábanově a Jákobově.

V první knize Mojžíšově se uvádí přesně, v jakém pořadí se rodili Jákobovi synové: Prvorozený byl Rúben, po něm Šimeón, třetí Lévi a čtvrtý Juda. Všichni čtyři se narodili Lei, Ráchel žádný. Bible to vysvětluje tak, že Jákob všechnu lásku svého srdce věnuje Ráchel a Lea trpí tím, že není milována, a tak jí to chce Hospodin vynahradit na dětech. Ráchel žárlila, vyčítala Jákobovi, že jí nedal syny, a nakonec si vzpomněla na úskok Jákobovy babičky Sáry. Sára, když léta míjela a ona stále neměla s Abrahamem dítě, uložila mu místo sebe do lože svou mladou, zdravou otrokyni. Když pak ta otrokyně rodila Abrahamovo dítě, usedla Sára tak, aby dítě vyšlo rovnou do jejího klína. To dítě se narodilo do Sářina klína a považovalo se za její. Ráchel zdaleka neměla Sářin věk, ale rozhodně neměla Sářinu trpělivost. Jakkoli Jákoba milovala a žárlila na něho, dala se zastoupit ve svém manželském loži svou otrokyní Bilhou, která porodila do Ráchelina klína syna Dana. Ráchel vzápětí svůj čin zopakovala a z Bilhy v Jákobově loži se do Ráchelina klína narodil další chlapec, kterému dala Ráchel jméno Naftali, co je česky Vybojovaný.

Když to Lea viděla, rozhodla se nezůstat pozadu, ale udělat to samé. Vlastní dítě už nějaký čas neměla, neboť po Judovi už delší dobu nepřišla do jiného stavu. Uložila proto do Jákobova lože místo sebe svou otrokyni Zilpu a ta opravdu do jejího klína porodila synáčka, kterému Lea dala jméno Gád, což znamená „Štěstí“. Zilpu pak použila ještě jednou a ta jí do klína porodila Ašera, což česky znamená „Blahoslav“. Lei se pak narodili ještě dva vlastní synové Isachar a Zabulón a dcera Dína a teprve potom se dostalo požehnání mateřství i Ráchel. Porodila Jákobovi jeho jedenáctého syna Josefa. Prošlo pak mnoho let, Jákob se po dvaceti letech prožitých u Lábana vrátil domů, a to s jedenácti syny, dcerou, manželkami i stády, která si u Lábana nahospodařil. Smířil se s bratrem a objal stařičkého, ještě žijícího otce.

Jákobovi synové už byli dospělí a Josef žil v té době v Egyptě, když Ráchel přišla znovu do jiného stavu. Porodila tehdy Jákobovi dvanáctého syna, Benjamína. Krátce na to zemřela. Její hrob v Betlémě je dodnes navštěvován a stal se poutním místem židů.

V době hladu, který zachvátil Palestinu o několik let poději, se Jákob se svými syny a jejich rodinami přestěhoval do Egypta. Byl to Josef, kdo hrál stěžejní úlohu v tomto stěhování. Josef byl ještě chlapec, když jeho bratři, žárliví na něj pro otcovo nadržování, ho prodali otrokářům a ti jej odvedli do Egypta, kde ho prodali. Vytrpěl si své, ale Bůh ho chránil a on se stal nejmocnějším ministrem egyptského krále. Když nastal mnohaletý hladomor, zařídil Josef, aby byl Jákob s celým rodem i stády pozván do Egypta a bylo mu tam přiděleno kus dobré země. Díky Josefově moudrosti byl Egypt na hladomor připraven a zásoben potravou na mnoho let. Přes blahobyt, který je v Egyptě obklopil, počítal Jákobův lid, že nezůstane v Egyptě, ale jednou se vrátí a zůstane pak žít ve své zemi, v té, kterou Hospodin zaslíbil jejich praotci Abrahamovi. Ta země bude rozdělena na dvanáct částí podle počtu Jákobových synů, neboť rodina každého syna se s požehnáním Hospodinovým rozroste v kmen a každému izraelskému kmeni bude jedna z dvanácti částí určena za trvalý domov.

Když se Jákob přestěhoval do Egypta, setkal se po létech se svým nejmilejším synem Josefem, kterého dávno považoval za mrtvého. Josef mu přivedl k požehnání své dva syny, kteří se mu narodili v Egyptě, Manasesa a Efrajima. Jákob jim požehnal a současně rozhodl, aby pro zásluhy, které má Josef na přežití celého rodu, až se vrátí do své země, Josefovu kmeni nepřipadl jeden díl země jako bratřím, ale dva, a to tak, že Efrajim a Manases budou povýšeni z vnuků na syny a každý z nich zdědí stejný díl jako ostatní Jákobovi synové. To by ovšem pak bylo třináct údělů, ale kmen Levi, ze kterého pocházeli Mojžíš a Áron, první velekněz, byl Hospodinem prohlášen za kmen kněžský, který v zaslíbené zemi nebude mít zvláštní úděl jako bratrské kmeny, ale v údělech všech bratří bude mít svá kněžská města se zvláštními právy a závazky.

Kmen Manasesa a zvláště Efraima se později projevily mezi ostatními kmeny jako velmi aktivní a iniciativní. Ještě nám zbývá vysvětlit symboliku roztržení prorokova pláště na 12 dílů, z nichž deset si měl vzít Jarotám a panovat nad deseti z dvanácti kmenů Izraele. Které to byly ty dva kmeny, které se Jarobeámovi nepodřídily? Především Juda, ze kterého pocházel David i Šalomoun a na kterýžto kmen se mohli spolehnout. Kromě toho je Šalomoun zprostil různých daní, takže jejich úděl byl snadnější než úděl bratrských kmenů. A ten druhý? Vzpomeňme na vyprávění Knihy soudců o konfliktu kmene Benjamín s ostatními kmeny, při kterém byl takřka vyhuben. Někteří biblisté soudí, že se z této pohromy Benjamín už nikdy nevzpamatoval, ale živořil dále jako přívěsek, ba součást svého mocného souseda Judy.

† Simeon, arcibiskup olomocko-brněnský

Ptice 16. 2. 2016