Povzbuzení svatých otců k pokroku v dokonalosti

(APOFTHEGMATA, výroky a příběhy pouštních otců. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2000. Přeložil Jiří Pavlík.)

Výňatky z předmluvy ke knize APOFTHEGMATA, výroky a příběhy pouštních otců (Marek Starowieyski)

Apofthegmata pouštních otců jsou nejoriginálnějším výtvorem starokřesťanské monastické literatury.

Slovo apofthegma, sentence, výrok, pochází z řeckého slovesa apofthengomai – vyřknout, vyhlašovat a poprvé se objevuje v Xenofóntových (+ 354 př. Kr.) Hellénikách. Můžeme také uvést následující definici apofthegmatu: je to elegantní, vtipný, úsečný výrok, který obsahuje alespoň obecný popis okolností, za nichž byl prosloven (kdo, kdy, proč). Taková forma se vyskytuje v nejznámějších starověkých sbírkách apofthegmat (Apophtegmata rerum et imperatorum a Pseudoplútarchova Apophtegmata Laconika). Klasická forma apofthegmatu zní: „Zeptal se… odpověděl“.

Samotné pojmenování apofthegma se objevilo poměrně pozdě, až ve 4. století př. Kr. u Xenofónta, ale sentence jako takové nacházíme už na počátku řecké kultury.

Apofthegmata pouštních otců vznikla jako zákonitý produkt poustevnického hnutí. Lidé, kteří se rozhodli pro život v komunitě, jako pachómiovští mniši, podřídili svůj život různým předpisům, více či méně dokonalým, takovým, jaké známe z Řeholí sv. Pachómia, a navíc každý týden poslouchali promluvy svých představených. Tyto disciplinární předpisy a asketická nauka jim pomáhali ve směrování na cestě ke spáse. Ve zcela jiné situaci se ocitali mniši, kteří se rozhodli pro osamělý život na poušti.

Písmo bylo podstatou jejich duchovního života, což pochopitelně neznamená, že řešilo jejich konkrétní každodenní životní problémy. Proto také hledali pomoc u jiných, zkušenějších mnichů, kteří byli zváni otci (řec. gerón, stařec, kopt. abba). A právě termín „abba“ tvoří základ celého literárního žánru apofthegmat. Abba, otec, byl výjimečný svými zkušenostmi, znalostí duchovních věcí, moudrostí, darem rozlišování a zvláštním charismatem, Božím darem…

Kdesi v základech žánru apofthegmat je tedy jako jeden prvek zabudováno charisma starce spočívající v daru slova, o něž se dělili s jinými… Druhým prvkem v základech žánru je osobní styk: z jedné strany učitel – otec, z druhé žák – duchovní syn. Právě duchovnímu synu předával otec Boží nauku přizpůsobenou jeho potřebám a situaci… Třetím prvkem je otevřenost vůči tomuto slovu a jeho přijetí ze strany žáka.

Jak jsme si všimli, apofthegmata tvoří zcela zvláštní literární žánr. Jsou to díla, jejichž účelem je pomoci člověku na cestě ke spáse. Nejedná se tedy o intelektuální, ale o zcela praktický cíl. Apofthegmata nejsou plodem úvah, ale spíš duchovní zkušenosti a modlitby. 

Apofthegmata obsahují slova a myšlenky vytržené z kontextu poustevníkova života – takové, jež on sám nebo ten, kdo je sbíral, považoval za nejdůležitější; proto jsou tak útržkovitá. Tvoří bleskový vhled do duchovního života velmi různorodých mnichů. Jsou značně subjektivní, týkají se potřeb konkrétních osob, takže z nich lze jen těžko sestavit nějakou všeobecnou teorii duchovního života. Apofthegmata jsou výtvorem škály různých lidí: od intelektuálů až k prostým feláhům. Jsou velmi pestrá: od typických apofthegmat, sentencí, povzbudivých povídek až po část asketických děl, homilií atd., a pocházejí z období téměř sta let (od poloviny 4. do půlky 5. století).

Povzbuzení svatých otců k pokroku v dokonalosti

Abba Pambó se zeptal abba Antónia: „Co mám dělat?“ Stařec mu řekl: „Nespoléhej na vlastní spravedlnost. Nelituj toho, co už patří minulosti, a ovládni jazyk a břicho.“

Jeden bratr požádal abba Izaiáše o duchovni radu. Stařec mu řekl: „Chceš-li následovat našeho Pána Ježíše, zachovávej jeho slovo. Chceš-li s ním ukřižovat svého starého člověka, musíš nadosmrti odmítnout každého, kdo se tě snaží sejmout z kříže. Musíš se připravit na snášení pohrdání a na to, abys uměl utišit srdce těch, kteří ti ubližují, a musíš se pokořit před těmi, kteří tě chtějí zotročit, mít mlčenlivá ústa a neposuzovat nikoho ve svém srdci.“

Ještě řekl, že námaha, chudoba, pobyt v cizině, zmužilé chování a mlčení plodí pokoru a pokora že dává odpuštění mnoha hříchů. Když však na toto člověk nedbá, světa se prý zříká nadarmo.

Abba Marek řekl: „Zákon svobody učí celé pravdě. Mnozí lidé mu rozumějí podle přirozeného poznání, avšak málokdo jej chápe ve smyslu plnění přikázání. Nehledej jeho vyplnění v přirozených ctnostech. Člověk totiž není pokládán za dokonalého v závislosti na nich. Vyplnění zákona svobody je přece skryto v Kristově kříži.“

Jeden bratr řekl starci: „Pověz mi, co je dobré, ať to můžu vykonat, a získat díky tomu věčný život.“ A stařec pravil: „Co je dobré, ví Bůh, ale slyšel jsem, že se kdosi z otců zeptal abba Nistheróa Velikého, přítele abba Antónia, co dobrého má vykonat, a on mu řekl: ‚To není jednoduché. Jsou různé činnosti. Písmo říká, že Abrahám byl pohostinný a Bůh byl s ním, a Eliáš miloval tichost a Bůh byl s ním, a David byl pokorný a Bůh byl s ním. Udělej tedy to, co vidíš, že si tvá duše v souladu s Bohem přeje, a střež své srdce.‘“

Ještě řekl abba Poimén: „Stačí, když mnich nenávidí dvě věci a může se osvobodit od světa.“ Jeden bratr se ho zeptal: „Které to jsou?“ A stařec odpověděl: „Tělesné pohodlí a planá sláva.“

Abba Chomai řekl před smrtí svým synům: „Nepobývejte s bludaři a nenavazujte styk s úředníky. Vaše ruce ať se nenatahují, aby shromažďovaly, ale ať jsou spíš nataženy, aby dávaly.“

Jeden bratr se zeptal starce, jak žít, a stařec odpověděl: „Jez trávu, oblékej si trávu, spi na trávě – tj. pohrdej vším – ale získej si srdce ze železa.“

Jeden ze starců říkal: „Co sám nemáš rád, nečiň druhému. Nemáš rád, když tě někdo pomlouvá? Ani ty nikoho nepomlouvej. Nemáš rád, když tě někdo nespravedlivě kritizuje? Ani ty nikoho nespravedlivě nekritizuj. Nemáš rád, když se k tobě někdo obrátí zády nebo tě urazí nebo ti něco ukradne nebo udělá něco podobného? Ani ty nikomu nic takového nečiň. Tato rada stačí ke spáse každému, kdo je s to ji zachovat.“

Jeden bratr se zeptal kohosi z otců: „Co je to duchovní život?“ On odpověděl: „Pravdomluvná ústa, svaté tělo, čisté srdce. Nevracet se v roztržitých myšlenkách zpátky do světa. Zpívat kajícně žalmy, žít v tichosti a nemít v mysli nic jiného než očekávání Pána.“