Díl 126. Posvěcení chrámu

Sedm let budoval Šalomoun v Jeruzalémě Hospodinu chrám. Začal ve čtvrtém roce svého panování a v jedenáctém  roce stavbu dokončil. Zbývalo ještě se postarat o chrámové vybavení a chrám posvětit. Na zhotovení měděných, bronzových, stříbrných a zlatých předmětů Šalomoun pozval zkušeného řemeslníka z Týru. Jmenoval se Chíram, stejně jako tamější král, ale byl to syn izraelské vdovy z kmene Neftalí, jeho otec byl Týřan, řemeslník obrábějící měď. Chíram vytvořil především veliké měděné bohoslužebné umyvadlo v podobě moře neseného na dvanácti měděných býcích. Vytepal také bronzové nádržky, koflíky, lopatky, svícny a kropenky a další bohoslužebné předměty, vše z leštěného bronzu, mědi nebo zlata, zlatý oltář na přinášení zápalných obětí a zlatý stůl na předkládání chlebů. Nakonec svolal Šalomoun předáky izraelských kmenů, kněze a levity, aby do nového chrámu přenesli svatostánek vybudovaný kdysi na poušti a několik staletí putující spolu s lidem z místa na místo, aby kdekoliv na své pouti se mohl lid před Hospodinem shromáždit k modlitbě a oběti.

Tak kněží a levité přenesli i schránu zákona – truhlu pobitou zlatem, ve které byly uloženy kamenné desky zákona, kdysi odevzdané Hospodinem proroku Mojžíšovi na hoře Sinaj – z města Davidova na hoře Sijón do nového chrámu a s ní i všecky bohoslužebné předměty i celý svatostánek i dary, které David pro chrám nahromadil. V průvodu šel i král Šalomoun i izraelští předáci, které shromáždil. Průvod byl provázen zpěvem žalmů, hudbou a troubením na pozouny. Než vyšli, obětovali kněží zápalné oběti.

Když v novém chrámě složili schránu zákona pod křídla nových pozlacených cherubínů, pokračoval zpěv 136. žalmu s refrénem „Hospodinovo milosrdenství je věčné“. Současně naplnil prostor chrámu oblak, že až kněží nemohli sloužit, neboť celý Boží dům naplnila Hospodinova sláva. Tehdy pronesl Šalomoun tato slova: „Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě. Vybudoval jsem ti, Bože, sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí po všechny věky.“ „V mrákotě“ má znamenat, že ačkoliv bude Hospodin lidu nablízku, bude naslouchat jejich modlitbám a plnit je, jejich očím zůstane neviditelný. A dále král  řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, který vlastními ústy mluvil k mému otci Davidovi a vlastnoručně splnil to, co řekl: „Ode dne, kdy jsem svůj lid vyvedl z egyptské země, nevyvolil jsem v žádném z izraelských kmenů město k vybudování domu, aby tam dlelo mé jméno… Ale teď jsem vyvolil Jeruzalém, aby tam dlelo mé jméno, a vyvolil jsem Davida, aby byl nad Izraelem, mým lidem.“ David měl v úmyslu vybudovat Hospodinu chrám, ale Hospodin mu řekl: „Máš sice dobrý úmysl, ale ten dům Páně nezbuduješ ty, nýbrž tvůj syn…“ Hospodin splnil slovo, které vyřkl. „Nastoupil jsem po svém otci Davidovi na izraelský trůn a chrám Hospodinu jsem vybudoval já. Uložil jsem tam i schránu, v níž je Hospodinova smlouva, kterou uzavřel se syny Izraele.“

Potom Šalomoun vystoupil na bronzovou tribunu, kterou dal postavit uprostřed chrámového nádvoří  před Hospodinovým oltářem. Poklekl a dlaně rozprostřel k nebi. Pronesl pak před shromážděným lidem k Hospodinu oslavnou řeč a prosby za chrám a za ty, kdo se v něm nebo čelem k němu budou modlit. Nejprve se pomodlil za celou Davidovu královskou dynastii, aby se vždy řídila Božím zákonem a nemusela být nikdy smetena z izraelského trůnu, jak varoval Hospodin.

Dále Šalomoun pronesl modlitby, při kterých si odpověděl na vážné otázky svého nitra: „Může Bůh opravdu sídlit s člověkem na zemi, dokonce v domě postaveném člověkem, když nebesa nebes Ho nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? Hospodine, můj Bože, skloň se k modlitbě svého služebníka a vyslyš mé lkání… Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům ve dne i v noci, na místo, o kterém jsi řekl, že tam dáš spočinout svému jménu. Vyslýchej modlitbu, kterou se tvůj služebník i kdokoliv z tvého lidu bude modlit obrácen k tomuto místu. Vyslýchej a odpouštěj.“

Dále se Šalomoun modlil: „Jestliže se někdo prohřeší proti svému bližnímu a ten by mu uložil, aby se zaklínal přísahou, a on by přísahu složil před tvým oltářem v tomto domě, ty sám vyslyš z nebes a rozsuď své služebníky; odplať svévolníkovi, uval na jeho hlavu, čeho se dopustil, a prohlas spravedlivého za spravedlivého a odměň ho podle jeho spravedlnosti.“

„Bude-li poražen Izrael, tvůj lid, od nepřítele pro hřích proti tobě, ale navrátí se k tobě, vzdají chválu tvému jménu a budou tě prosit o smilování v tomto domě, vyslyš z nebes a odpusť Izraeli, svému lidu, hřích a uveď je zpět do země, kterou jsi dal jim a jejich otcům.

Uzavřou-li se nebesa a nebude déšť pro hřích proti tobě a budou-li se modlit čelem k tomuto místu, vzdávat ti chválu a odvrátí se od svých hříchů, protože jsi je pokořil, vyslyš z nebe a odpusť svým služebníkům a Izraeli, svému lidu, hřích, vždyť je vyučuješ dobré cestě, po níž by měli chodit, a dej déšť své zemi, kterou jsi dal svému lidu za dědictví.“

„Bude-li v zemi hlad, bude-li mor, obilná rez či sněť, kobylky nebo jiná havěť, budou-li ho sužovat nepřátelé či jakákoli pohroma či jakákoli nemoc, vyslyš každou modlitbu, každou prosbu kohokoli z tvého lidu, každého, kdo pozná svou ránu a svou bolest a rozprostře své dlaně k tomuto domu. Vyslyš z nebes, ze sídla, kde přebýváš, a odpouštěj a odplácej každému podle všech jeho skutků, neboť znáš jeho srdce – vždyť ty jediný znáš srdce lidských synů – aby se tě báli, aby chodili po tvých cestách po všechny dny, kdy budou žít na půdě, kterou jsi dal našim otcům.

Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému velikému jménu, tvé mocné ruce a tvé vztažené paži, přijdou-li a budou se modlit obráceni k tomuto domu, vyslyš z nebes, ze svého sídla, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid, aby poznaly, že se tento dům, který jsem vybudoval, nazývá tvým jménem.

Vytáhne-li tvůj lid do boje proti nepřátelům po cestě, kterou jej pošleš, a budou-li se k tobě modlit směrem k tomuto městu, která jsi vyvolil, a k chrámu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš z nebe jejich modlitbu a zjednej jim právo. Zhřeší-li proti tobě, neboť není člověka, který by nehřešil, a ty se na ně rozhněváš a vydáš je nepříteli, aby je zajali a jaté vedli do země vzdálené nebo blízké, a oni si to v zemi, do níž byli jako zajatci odvedeni, vezmou k srdci, obrátí se a budou tě v zemi svého zajetí prosit o smilování a budou se modlit čelem ke své zemi, kterou jsi dal jejich otcům, a domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš z nebe jejich prosby a zjednej jim právo; odpusť svému lidu, čím proti tobě zhřešili. Nyní, můj Bože, nechť jsou prosím tvé oči otevřené a uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě.

Nyní tedy povstaň, Hospodine Bože. Tvoji kněží ať obléknou spásu, ať se tvoji věrní radují z dobrých věcí. Neodmítej mne, pomazaného svého, a pamatuj na milosrdenství, jež jsi prokazoval svému služebníku Davidovi.“

Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť připravenou na oltáři i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. A všichni Izraelci viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad chrámem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. A král a všechen lid slavili před Hospodinem obětní hod.

Asi 376 let stál tento krásný chrám a plnil poslání, které mu král Šalomoun vymodlil. V roce 587 před Kristem dobyl Jeruzalém babylonský král Nabúkadnesar, rozbořil chrám a významnější osoby země přesídlil s rodinami do své říše. Ti se nepřestávali modlit k Hospodinu čelem k Jeruzalému, přesněji jeho rozvalinám. Za několik desetiletí se směli potomci Izraele vrátit do země svých otců a postavit znovu chrám, přes nepřízeň sousedů. Chrám to byl mnohem skromnější než ten Šalomounův, ale zdárně plnil své poslání. Až v roce 70 po Kristu po povstání Židů proti římským okupantům dobyl Jeruzalém římský císař Titus a dal chrám definitivně zbořit. Už pak nikdy nebyl postaven. Ze starého chrámu zůstala jediná zeď, které se říká zeď nářků, protože sem chodí věřící židé, potomci Izraele, plakat nad svým ponížením a neštěstími.

V třicátých letech 20. století navštívila Jeruzalém má příbuzná a vyprávěla mi o stálém provozu u zdi nářků a že ze strany přicházejících nejde o nějakou formalitu nebo obřad, ale o usedavý upřímný pláč plný zoufalství. Později, když celý Jeruzalém byl v moci Arabů, vyprávěl mi profesor Segert, který se v Jeruzalémě zúčastnil archeologických prací, jak Židé, kteří se přišli ke zdi nářků pomodlit a vyplakat, byli Araby odhánění s nenávistným pokřikem „Jehúd…Jehúd…“ Když jsem navštívil Jeruzalém v roce 1986 u příležitosti 12. kongresu Mezinárodní Organizace pro studium Starého zákona (IOSOT), byla tato zeď neustále obsazena modlícími se židy a v určitých dnech se zde konaly židovské svatby.

A nebeský oheň? Ten zaplane o každých pravoslavných Velikonocích, když jeruzalémský patriarcha vstoupí v chrámě Božího hrobu v Jeruzalémě na místo, kam byl uložen ukřižovaný Kristus. Tisíce křesťanských poutníků na Bílou sobotu přicházejí a přilétají do Jeruzaléma, aby se pomodlili ke vzkříšenému Synu Božímu a radovali se ze záhadného vzplanutí mnoha svící v chrámě i kolem chrámu a odnášeli si tento oheň do svých domovů.

† Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

Ptice 14. 12. 2016