Svatý Ignác Antiochijský: „Kdo je mezi zvěří, ten je i s Bohem.“

Křesťanství na přelomu I. a II. století

Přelom I. a II. století byl dobou prvních hromadných pronásledování křesťanů v Římské říši. Církev zůstala již bez apoštolského řízení. Nebezpečí jí hrozilo zevně i zevnitř. Římský stát rozhodl, že křesťanství nemá právo existovat. Z korespondence Plinia mladšího a císaře Trajána víme, že císař sám po křesťanech nepátral. Ale když někdo křesťana udal, byl skoro v každém případě odsouzen k smrti. Každý křesťan tak mohl přijít o život kvůli jakékoliv roztržce s pohanem. Otroci donášeli na své pány, páni na své sluhy, soused na souseda. Dokonce nevázaný manžel pohan se mohl tímto způsobem jednoduše zbavit své ctnostné křesťanské manželky. Křesťan musel být vždy připraven zemřít. 

Ale větší nebezpečí hrozilo křesťanům ze strany samotného křesťanského společenství. Podle slov sv. Ignáce někteří tak zvaní křesťané „podvodně a ošklivým způsobem překrucují Kristovo jméno. Nejednají správně vůči Bohu.“ (list Efezským 7,1) Takoví lidé „si svou úlisností podmaňují Boží běžce“ (list Filadelfským 2,2) a „libovolně překrucují slova Pána a tvrdí, že není ani zmrtvýchvstání, ani soudu“ (list Polykarpa Filipským). Dokonce sami presbyteři přestali být vzorem pro věřící. Tak třeba ve Filipech byl presbyter Valent zbaven kněžské hodnosti za okrádání církve. Když se takto chovali pastýři, co se mohlo očekávat od věřících? Hermův pastýř popisuje některé křesťany jako ty, „kteří se dávají neradi poučovat, kteří jsou domýšliví a samolibí. Všechno vědí, ač neznají nic“ (Hermův pastýř 3,22). Podle slov téhož autora „se bohatí jen váhavě přidávají k Božím služebníkům, poněvadž se obávají, že by tito od nich něco chtěli“ (3,20). Kniha Didaché popisuje falešné proroky, již porušují Kristovo učení, žádají stříbro, jí ze stolů připravených pro chudé (Didaché 11).

Ale přes veškerá tato trápení, pokušení a pronásledování křesťanství nejen přežilo, ale zvítězilo. Z dějin církve víme, že čím drastičtější byla pronásledování, tím více se praví křesťané upevňovali ve víře. Jedním ze zářných příkladů věrnosti Kristu je svatý Ignác Antiochijský, jenž o tom psal takto: „Proč však chci zemřít, dát se upálit, stít mečem, předhodit zvěři? Kdo však čeká na meč, na toho čeká Bůh; kdo je mezi zvěří, ten je i s Bohem. Je tomu ovšem jen tehdy tak, děje-li se to ve jménu Ježíše Krista. Abych s ním mohl trpět, všechno podstoupím, poněvadž mne miluje ten, který se stal skutečným člověkem.“ (List Smyrnenským 4) Ve svém utrpení se křesťané přibližovali k Bohu, což bylo hlavním cílem jejich života.

Antiochijská církev

Antiochie byla hlavním městem Sýrie. Ze Skutků sv. apoštolů víme, že v tomto městě sv. apoštol Pavel začíná své apoštolské sloužení a také že „právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Působil tady i sv. apoštol Petr. Antiochijská církev považuje tohoto apoštola za svého zakladatele.

Po mučednické smrti apoštolů Petra a Pavla Antiochie zřejmě postupně ztrácela svůj význam. Sv. Ignác o ní píše jako o „malém těle“, zatímco církev v Efezu nazývá „početným společenstvím“. Předchůdcem sv. Ignáce na antiochijském stolci byl Evodius, který patřil k sedmdesáti apoštolům.

Acta Martyrum svědčí, že sv. Ignác řídil antiochijskou církev jako moudrý vůdce, ale vždy byl velmi sebekritický. Vytýkal si nedostatečnou lásku ke Kristu a byl přesvědčen, že jenom mučednická smrt ho může udělat hodným Boží milosti a přiblížit ho k Bohu, kterému sloužil.

Na začátku II. století Antiochii několikrát navštívil císař Traján a slavný vůdce antiochijských křesťanů sv. Ignác zřejmě neunikl jeho pozornosti. Pravděpodobně byl svatý biskup zajat na udání někoho z antiochijských pohanů. Protože, jak už víme, Traján nepronásledoval křesťany záměrně, ale řídil se spíš udáními.

Nesený Bohem, či nesoucí Boha?

O svatém Ignáci víme jen málo. Jeho druhým jménem či přezdívkou bylo Bohonosec. Anastasius Bibliothecarius (IX. st.) a Symeón Metafrastés (X. st.) uvádějí pověst o tom, že sv. Ignác byl dítětem, které Kristus postavil před své učedníky, objal je a řekl: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk 9,37) Z tohoto vyplývá význam jména Bohonosec – je to ten, kdo je nesen Bohem. V listech samotného Ignáce takové vysvětlení nepotkáme, ale Bohonoscem sám sebe nazývá. Pro sv. Ignáce má toto jméno zcela opačný význam. Acta Martyrum zachovala následující dialog mezi sv. Ignácem a císařem Trajánem:

– Kdo jsi, zlý démone, jenž porušuješ naše zákony a učíš tomu jiné? – drze se ptá Traján.

– Nikdo nenazývá Bohonosce zlým démonem, neboť zlí duchové utíkají před služebníky Božími – odpovídá světec. 

– Kdo je Bohonosec?

– Ten, kdo má Krista ve svém srdci.

– Mluvíš o tom Ukřižovaném za Pontia Piláta? – diví se Traján.

– Ano, o Něm. O tom, jenž ukřižoval můj hřích a viníka hříchu s veškerou démonskou lží. Veškerý jejich hněv odsoudil a uvrhl k nohám těch, již nosí Ho ve svém srdci.

– Takže nosíš v sobě Ukřižovaného?

– Ano, nosím, neboť je napsáno: „Budu přebývat v nich a procházet se mezi nimi.“ 

Dějepisec Sókratés Scholastikos svědčí, že sv. Ignác zavedl antifonní zpěv v chrámech Antiochie. Zjevilo se mu, že tímto způsobem oslavují Svatou Trojici andělé v nebi.

Na biskupský stolec v Antiochii syrské byl sv. Ignác ustanoven apoštoly. Svatý Jeroným ho nazývá žákem apoštola Jana. Zajat byl na rozkaz samotného císaře Trajána, který na začátku II. století projížděl Antiochií a dozvěděl se o světci, jenž nebojácně vyznával Krista. A to je vše, co víme o životě tohoto svatého.

Sedm listů sv. Ignáce

Nejdůležitějším zdrojem informací o sv. Ignáci jsou jeho epištoly, napsané po cestě z Antiochie do Říma. Tyto epištoly byly vysoce ceněny jak současníky svatého (sv. Polykarp ze Smyrny), tak představiteli dalších generací křesťanů (sv. Irenej z Lyonu, Órigenés, sv. Atanáš Alexandrijský, sv. Jan Zlatoústý). 

Leitmotivem Ignácových listů je očekávané mučení v Římě. Z různých zdrojů víme, že odsouzen k smrti byl sv. Ignác v Antiochii císařem Trajánem, ale poprava se měla konat v hlavním městě impéria. Sv. Ignác netrpělivě čeká na své setkání se šelmami. Vždyť jenom mučednická smrt ho sjednotí s Bohem, kterého celý život nosí ve svém srdci. Své okovy svatý nazývá duchovními perlami: „Kéž bych s těmito perlami vaší modlitbou vstal z mrtvých.“ (Efezským 11)

Ale zároveň se sv. Ignác svého přebytku touhy po utrpení obával. Obával se, aby ho marnivost nepřipravila o Boží milost. Ve svém listu Trallesským píše: „Mnohé s Boží pomocí chápu. Avšak i tu si kladu určité meze, abych pro své vychloubání nezahynul. Musím se nyní více obávat těch, kteří ve mně podněcují ješitnost, a nesmím na ně dát. Kdo mne chválí, ti mne bičují. Toužím po utrpení, ale nevím, zda si je zasloužím. Mnozí to nepozorují, já to však cítím. Potřebuji trpělivost, která chybí vládci tohoto světa.“ (list Trallesským 4)

Ale Hospodin posiluje svého služebníka a sv. Ignác už v tom vidí ne svou, ale Boží vůli: „Avšak toho jsem byl uznán za hodného ne za své zásluhy, ale z Boží milosti. Modlím se, aby mi byla dána milost na vaši modlitbu dosáhnout Boha.“ (list Smyrnenským 11)

Sv. Ignác se obává i toho, aby ho římští věřící ve své lásce jakýmkoliv způsobem nechtěli zachránit před smrtí. Proto je ve svém listu k nim varuje před snahami přimět římskou vládu k zmírnění trestu: „Prosím vás, neprokazujte mi nevhodnou dobrotivost. Nechte mne, abych se stal kořistí zvěře, která mi umožní dosáhnout Boha. Jsem Božím obilím a zuby zvířat jsem rozemílán a stanu se čistým Kristovým chlebem.“ (list Římským 4) A dále: „Ať mne pálí, křižují, ať na mne pošlou smečky zvěře, ať mne trhají, rozsekají, ať rozmetají mé kosti, rozbijí údy, rozdrtí celé tělo, ať si na mne vymyslí ďábelské tresty, jen když dosáhnu Krista.“ (list Římským 5)

„Již nechci žít jako lidé,“ – toto poslední přání sv. Ignáce se splnilo… Jda na popraviště, světec neustále opakoval jméno Ježíše Krista. Když zvěř roztrhala jeho tělo, srdce mučedníka zůstalo nedotčené. Pohané ho rozpůlili a spatřili uvnitř jméno Ježíš Kristus napsané zlatými písmeny. 

Vojenský oddíl, který sv. Ignác za jejich krutost nazýval leopardy, ho vezl do Říma cestou velmi dlouhou přes celou Malou Asii. Církve vycházely světcovi vstříc. Posiloval je, učil, varoval před herezemi. Sv. Jan Zlatoústý ho proto srovnává se sluncem, které vyšlo na východě a směřovalo na západ.

Svatá pravoslavná církev pro nás zachovala epištoly sv. Ignáce. Jejich význam je aktuální dodnes. Křesťan musí být připraven pro Krista trpět, ztratit majetek, přijít o své blízké, a pokud to bude Boží vůle, i zemřít – „zapadnout světu a jako slunce vyjít u Boha…“

Naděžda Skvarnik

Zdroje:

1. Мансуров С.П., Очерки из истории Церкви; Клин 2002

2. Listy sv. Ignáce (http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/index.htm)

3. Život svatého Ignáce Antiochijského

4. ИГНАТИЙ БОГОНОСЕЦ, Православная Энциклопедия (http://www.pravenc.ru/text/293491.html)