MUDr. Ctibor Bezděk: Dobro a zlo. Úvahy zakladatele Etikoterapie o podstatě zla a o boji se zlem. Fontána, Olomouc 2015, s. 220.

V roce 2015 spatřilo péčí Alexeje a Olgy Bezděkových světlo světa další z děl MUDr. Ctibora Bezděka (1872–1956). S úpravou textu manželům Bezděkovým v závěrečné fázi příprav rukopisu napomohl prof. Pavel Aleš. Ctibor Bezděk, jehož Přemysl Pitter přiléhavě charakterizoval jako člověka Božího a pravého lékaře duší i těl obětavě sloužícího trpícím, na „Úvahách o podstatě zla a o boji se zlem“ pracoval v roce 1939. Pod vlivem prof. Nikolaje Losského, jenž k Bezděkovi rovněž inklinoval zvláštními sympatiemi, se zrodil český zakladatel psychosomatické a sociální medicíny.

Kniha je rozdělena do dvou obdobně rozsáhlých částí. V prvním oddíle, který je rozčleněn do šestnácti kapitol, se autor zabývá původem a analýzou zla. Druhá část pojednává o formách boje se zlem. Dílo navazující na Bezděkovu vrcholnou „Etikoterapii“ (poprvé vydána v roce 1931) se vedle křesťanství odvolává na různé filozofické a náboženské autority, přesto jeho vyústění je jednoznačně biblické: „Kristus svým vzkříšením nám ukázal vítězství života nad smrtí, vítězství Dobra nad zlem a tím současně nám ukázal i cestu ke království Božímu.“ (s. 199) Nadstavbou pro čtenáře je osobnost autora, člověka, jemuž je mravní čistota a spirituální zakotvení v Bohu primární životní hodnotou. Podstatu veškerého zla proto přirozeně spatřuje v odloučení od Boha. Návrat je možný překonáním sobectví službou pro druhé, v rozvinutí soucitu s bližními, pokorou, štědrostí a umírněností, modlitbou, duševní hygienou a ukázněností nižší přirozenosti.

Na stránkách Hlasu pravoslaví se čtenáři s texty Ctibora Bezděka mohou seznamovat již celá desetiletí. Patřil k přispěvatelům tohoto ústředního církevního periodika českého pravoslaví, reflektovány zde byly i jeho práce (naposledy v roce 2012 o. Pavel Aleš recenzoval Bezděkovy Paměti „Jak rád jsem žil…“). Ctibor Bezděk se narodil ve stejném roce jako tvůrčí solitér, sochař František Bílek. A právě na Bílka jsem si při četbě Bezděkovy knihy několikrát vzpomněl. Křesťanský mystik Bílek ve svém tvůrčím díle směřuje k propojení podstaty lidské přirozenosti s Absolutnem, kdy substance člověka a jeho pravé bytí je proniknuto božským Životem. To je základní předpoklad mystiků, že existuje „jiskra duše“ neboli „dno či vrchol duše“, které umožňuje spojení s Bohem. U Bílka je tento základ christologický, neboť spojení Božího a lidského je v osobě Ježíše Krista. On je „pravým Světlem, které osvěcuje každého člověka“ (J 1,9). Mimokřesťanské prvky jeho díla, stejně jako u Bezděka, tvůrci sloužily coby zastavení na cestě do křesťanského chrámu, na cestě ke Kristu, kterého toužil následovat. („Víra a umění Františka Bílka“. Sborník ze stejnojmenné konference pořádané CČSH, Praha 2012, s. 10 a 75.) Oba hledači Absolutna se vymykali své době, oba měli své slabosti a nemusíme s nimi ve všem souhlasit, ale zapomenutí jim – troufám si tvrdit – nehrozí. U jejich stolu bylo totiž pro Krista prostřeno.

Martin Jindra