Starec Porfyrios: O výchově dětí

Svatý Porfyrios (Bairaktaris) Kapsokalyvita (*7. 2. 1906, † 2. 12. 1991)

Svatořečen Ekumenickým patriarchátem 27. 11. 2013. Vzpomínán 2. prosince.

Starec Porfyrios patří k nejznámějším řeckým starcům druhé poloviny 20. století. Okolo patnáctého roku života přijal mnišství a žil několik let v Kapsokalyvii na jihu Svaté hory Athos. Kvůli zánětu pohrudnice musel opustit Athos a ve 21 letech byl nečekaně vysvěcen na kněze. Na začátku druhé světové války nastoupil jako nemocniční kaplan do jedné z athénských nemocnic, kde nakonec působil dalších třicet let. Zasloužil se o vybudování monastýru Proměnění Páně. Po roce 1984 se opět vracel na určitá období roku do Kapsokalyvie na Athosu.

Byl známý darem duchovního rozlišování, jasnozřivostí, kterou nazýval „duchovní televize“. Nacházíme u něj povzbuzující vztah k přírodě a celému stvoření. 

Výchova dítěte začíná už ve chvíli početí

Výchova dítěte začíná už ve chvíli početí. Embryo v matčině lůně cítí a slyší. Ano, ono slyší a vidí očima matky. Vnímá její pohyby a pocity, ačkoliv jeho mysl ještě není vyvinuta. Pokud je matčina tvář smutná, i dítě zesmutní. Pokud je matka podrážděná, i ono se stává podrážděným. Pokud matka zakouší smutek, bolest, strach, obavy a jiné, tak to stejně prožívá i embryo.

Pokud matka dítě nechce, pokud ho nemiluje, pak to embryo vnímá a v jeho malé duši se tak vytváří trauma, které člověka pak provází celý život. Pravý opak nastává díky matčiným zbožným citům. Pokud je naplněna radostí, pokojem a láskou k embryu, tajuplně na něj přenáší tyto věci, stejně jako tomu je u už narozených dětí.

Proto se matka musí v průběhu těhotenství hodně modlit a milovat dítě, které s ní vyrůstá, hladit své břicho, číst žalmy, zpívat církevní písně a vést svatý život. Je to i pro její prospěch. Ale dělá tyto oběti kvůli embryu, aby dítě bylo více svaté a aby už ze začátku získalo svaté základy.

Vidíte, jak křehkou záležitostí je pro ženu projít těhotenstvím? Taková zodpovědnost a taková čest!

Řeknu vám něco o jiných živých a nerozumných bytostech a pochopíte, co myslím. V Americe byl proveden následující experiment: ve dvou shodných místnostech, ve kterých byla udržována stejná teplota, byly zasazeny květiny do stejné půdy a zalévány jedna jako druhá. Byl tam však jeden rozdíl: v jedné místnosti hrála jemná, uklidňující hudba. A výsledek? Květiny v této místnosti ukázaly závratný rozdíl v porovnání s těmi v druhé místnosti. Jejich vitalita byla úplně jiná, jejich barvy byly mnohem zajímavější a rostly nesrovnatelně lépe.

To, co chrání a dělá dobré děti, je život rodičů doma

Rodiče musí oddat sami sebe lásce k Bohu. Musí se stát svatými ve vztahu ke svým dětem, skrze svou mírnost, trpělivost a lásku. Musí začínat znovu každý den, se svěžím vzhledem, obnoveným entuziasmem a láskou ke svým dětem. A radost, která k nim přijde, a svatost, která je navštíví, bude jejich děti zalévat blahodatí (milostí). Všeobecně vzato, rodiče jsou vinní za špatné chování dětí. A jejich chování se nezlepší napomínáním, ukázňováním a přísností. Pokud rodiče neusilují o život ve svatosti a pokud se nezapojí do duchovního zápasu, dělají velké chyby a přenášejí své omyly s sebou. Když rodiče nežijí svatý život a neprojevují lásku jeden k druhému, ďábel trýzní rodiče reakcemi jejich dětí. Láska, harmonie a pochopení mezi rodiči jsou tím potřebným pro děti. Toto jim poskytuje veliký pocit bezpečí a jistoty.

Chování dětí je přímo závislé na stavu rodičů. Pokud je dětem ubližováno špatným chováním rodičů mezi sebou, ztrácejí sílu a touhu dělat v životě pokrok. Jejich životy jsou nedbale vybudovány a budovy jejich duší jsou ve stálém nebezpečí zřícení. Dovolte mi dát vám dva příklady.

Přišly mě navštívit dvě sestry. Jedna z nich prošla určitými velmi nepříjemnými zkušenostmi a ptaly se mě, co bylo jejich příčinou. Odpověděl jsem jim: „Je to vaším domovem, způsobené vašimi rodiči.“ A když jsem se podíval na tu dívku, řekl jsem jí: „Tyto věci jsi zdědila po své matce.“ Ona namítla: „Ale moji rodiče jsou takoví skvělí lidé. Jsou křesťané, chodí ke zpovědi, přijímají eucharistii a měli jsme  náboženskou výchovu. Ledaže bychom museli vinit víru…“

Řekl jsem jim: „Nevěřím ani slovu z toho, co mi říkáš. Vidím pouze, že vaši rodiče nežijí s radostí z Krista.“ Druhá dívka na to řekla: „Poslouchej, Marie, otec má celkem pravdu. Naši rodiče chodí ke zpovědi a přijímání, ale měli jsme doma někdy klid? Náš otec si stále stěžoval na naši matku. A každý den jeden buď odmítal sedět spolu u stolu, nebo druhý nechtěl jít společně někam ven. Takže vidíš, že to, co říká otec, je pravda.“

„Jak se jmenuje váš otec?“ zeptal jsem se jí. Řekla mi to. „Jaké je jméno vaší matky?“ Řekla mi ho. Řekl jsem: „Dobrá, pocity, které máš uvnitř vůči své matce, nejsou vůbec dobré.“ Víte, ve chvíli, kdy mi řekla jméno svého otce, uviděl jsem jeho duši, a když mi řekla matčino jméno, uviděl jsem její matku a nahlédl jsem způsob, jakým se na ni její dcera dívala.    

Druhý den mne přišla navštívit matka s jednou z jejích dcer. Byla velmi rozrušená a začala plakat. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. „Jsem úplně zoufalá kvůli mé starší dceři. Vyhodila manžela z domu a všechny nás podvedla kupou lží.“ Dotázal jsem se: „Jakým druhem lží?“ „Vyhodila manžela z domu už dávno, ale nic nám neřekla. Ptali jsme se v telefonu: ,Jak se má Stelios?‘ a ona řekla: ‚Ó, má se dobře, právě odešel koupit noviny.‘ Pokaždé si vymyslela novou výmluvu, abychom neměli žádné podezření. A tak to pokračovalo celé dva roky. A před několika dny jsme se dozvěděli pravdu od Stelia samotného, když jsme na něj náhodou narazili.“

Řekl jsem jí tedy: „Je to vaše vlastní vina. Obviňujte sama sebe, sebe a svého manžela, ale nejvíce sebe.“ Řekla podrážděně: „Co tím myslíte? Milovala jsem své děti tak, že jsem nikdy neopustila kuchyni. Neměla jsem svůj vlastní život. Brala jsem je do chrámu a říkala jim, co je správné dělat. Jak můžete říkat, že jsem na vině?“ Otočil jsem se k její druhé dceři, která byla s ní, a zeptal se jí: „Co si o tom myslíš?“ Ona řekla: „Mami, otec má pravdu, nikdy jsme nezažily ani jeden den, kdy byste se s tátou nehádali.“ „Vidíte tedy, že se nemýlím. Vy jste vinni. Způsobili jste vašim dětem trauma. Oni nejsou na vině, oni trpí pouze následky.“

V dítěti je díky rodičům vytvořen psychologický stav, který ho provází v průběhu celého jeho dalšího života. Jeho další chování a jeho vztahy s ostatními jsou přímo spojené se zkušenostmi, které si nese z dětských let. Dítě roste a rozvíjí se, ale v základu se nemění. Toto se ukazuje dokonce i v nejmenších projevech života. Například dostanete chuť na nějaké jídlo a chcete jíst. Vezmete si něco a sníte to, potom vidíte zase něco jiného a chcete tamto. Cítíte se hladoví a myslíte si, že když se nenajíte, tak se budete cítit slabí a začnete se třást. Bojíte se, že zhubnete. Toto je psychologický stav, který má své vysvětlení. Možná jste nikdy nepoznali svého otce nebo matku a cítíte se zanedbaní a hladoví, ochuzení a slabí. A tato psychologická realita je zde vyjádřená jako slabost těla.

Velká část zodpovědnosti za duchovní stav osobnosti leží na rodině

Pro to, aby byly děti zbaveny svých různých vnitřních problémů, nestačí, aby dostaly dobrou radu, byly přinuceny silou, ani rozumové argumenty, ani hrozby nejsou k dobrému. Tyto věci vše spíše zhorší. Řešení spočívá v posvěcení rodičů. Staňte se svatými a nebudete mít s dětmi žádné problémy. Svatost rodičů osvobozuje děti od jejich problémů. Děti chtějí mít po svém boku svaté lidi, lidi s velkou láskou, kteří je nebudou zastrašovat, nebudou jim spílat, ale kteří jim poskytnou svatý příklad a budou se za ně modlit. Vy, rodiče, byste se měli tiše modlit ke Kristu se zdviženýma rukama a mysticky objímat své děti. Když se děti špatně chovají, uděláte určitá výchovná opatření, ale nebudete je k ničemu nutit. Nejvíce ze všeho se musíte modlit.

Rodiče, zvláště matka, často činí dítěti příkoří kvůli určitému špatnému chování tím, že mu přespříliš nadávají. Dokonce, i když dítěti nespíláte navenek, ale vnitřně se naštvete nebo se na něj zlostně podíváte, tak to dítě chápe. Dítě věří tomu, že ho jeho matka nemiluje, a ptá se: „Máš mě ráda, mami?“ Matka odpovídá: „Ano, drahoušku,“ ale dítě tím není přesvědčeno. Bylo mu ublíženo. Matka ho miluje, a později ho hladí, ale dítě odvrací svou hlavu. Odmítá být pohlazeno, neboť to považuje za pokrytectví, protože mu bylo ublíženo.

Přílišná ochrana zanechává dítě nezralé

Další věc, která ubližuje dítěti, je přílišná ochrana, tj. přílišná péče nebo nadměrná úzkost a obavy na straně rodičů. Jedna Matka si mně stěžovala, že její pětileté dítě bylo neposlušné. „Je to vaše vina,“ řekl jsem jí, ale ona to nepochopila. Jednou jsem šel s touto matkou a jejím dítětem na procházku po pobřeží. Malý chlapec se vysmekl z matčiny ruky a běžel k moři. Byla tam písečná duna a moře bylo hned za ní. Matka ihned zareagovala s úzkostí a chystala se hlídat chlapce, který stál na vrchu duny s roztaženýma rukama, aby udržel rovnováhu. Uklidnil jsem ji a řekl jsem jí, aby se otočila k chlapci zády, zatímco jsem na něj dohlížel. Když chlapce omrzelo provokovat pozornost jeho matky a nutit ji k panice a křiku jako obvykle, poklidně slezl dolů a přišel k nám. Tím to skončilo. Poté matka pochopila, co jsem myslel.

Jiná matka si stěžovala, že její malý chlapec nejí všechno jídlo, například jogurt. Tomu malému bylo okolo tří let a trápil svou matku každý den. Řekl jsem jí: „Měla byste udělat toto: úplně vyprázdněte ledničku a pak ji naplňte nějakými jogurty. Když nastane čas oběda, dejte Petrovi jeho jogurt. Odmítne ho sníst. Večer mu ho dáte znovu a stejně tak další den. Nakonec dostane hlad a nějaký ochutná. On se zbaví svého vzteku a vy si zvyknete. Nakonec ho bude jíst celkem rád.“ Právě to se stalo a jogurt se stal Petrovým nejoblíbenějším jídlem.

Tyto věci nejsou složité, ale mnohé matky nejsou schopné je udělat a výsledkem je, že poskytnou svým dětem velmi špatnou výchovu. Matky, které stále stojí nad svými dětmi a vyvíjejí na ně tlak, tedy přílišně je chrání, selhaly ve svém úkolu. Musíte nechat dítě samotné, aby mělo zájem o svůj vlastní rozvoj. Poté uspějete. Když nad dětmi stále stojíte, tak ony reagují. Stávají se netečné (letargické), mají slabou vůli a jsou celkově neúspěšné v životě. Toto je druh přílišné ochrany, který zanechává dítě nezralé.

Před několika dny sem přišla matka ve stavu zoufalství kvůli opakovaným nezdarům jejího syna při přijímacích zkouškách na univerzitu. Byl skvělým žákem na základní škole a dále celou dobu na střední škole. Ale nakonec opakovaně selhal a projevil nezájem a měl divné reakce.

„Je to vaše vina,“ řekl jsem matce, „ačkoliv jste vzdělaná žena! Jak jinak jste čekala, že bude chlapec reagovat? Tlak, tlak, tlak celé ty roky. ‚Ujisti se, že jsi nejlepší ve třídě, nezklamej nás, získej významné postavení ve společnosti…‘ Teď hodil ručník do ringu, nic nechce. Zastavte tento nátlak a přílišnou ochranu a uvidíte, že chlapec znovu získá svou rovnováhu. Začne dělat pokroky, když ho necháte být.“

Dítě potřebuje být obklopené lidmi, kteří se modlí a modlí se horlivě

Matka by neměla být spokojená s tím, že svému dítěti poskytne tělesné obejmutí, ale měla by ho také rozmazlovat pohlazením modlitby. V hloubi své duše dítě cítí duchovní laskání, které mu matka předává, a je k ní přitahováno. Cítí bezpečí a jistotu, když ho matka mysticky objímá svou stálou, silnou a vroucí modlitbou a osvobozuje ho od čehokoliv, co ho utlačuje.

Matky ví, jak vyjádřit úzkost, jak nabídnout rady a neustále mluvit, ale nenaučily se modlit. Právě rady a kritika tvoří hodně škod. Není potřeba toho dětem moc říkat. Slova buší do uší, ale modlitba jde k srdci. Modlitba je potřebná, spolu s vírou, bez obav, zároveň s dobrým příkladem.

Jednoho dne sem přišla matka, velmi rozrušená kvůli svému synovi Jiřímu. Zůstával venku dlouho do noci a společnost, které se držel, nebyla vůbec dobrá. Každým dnem se věci zhoršovaly. Matka byla přemožená úzkostí a zármutkem. Řekl jsem jí: „Nic neříkejte, jen se modlete.“

Dohodli jsme se, že každý večer mezi 22:00 a 22:15 se budeme oba modlit. Řekl jsem jí, aby neříkala ani slovo a nechala svého syna venku tak dlouho, jak bude chtít, aniž by se ho ptala: „Kdy jsi to zase přišel? Kde jsi byl?“ nebo něco takového. Místo toho aby mu řekla, tak láskyplně, jak je to jen možné: „Pojď se najíst, Jiří, jídlo je v lednici.“ Kromě toho nesměla říct nic jiného. Měla se k němu chovat s láskou a nepřestávat se modlit.

Matka začala uplatňovat tuto taktiku a asi po dvaceti dnech se jí procházející chlapec zeptal: „Mami, proč se mnou nemluvíš?“ „Co tím myslíš, Jiří, že s tebou nemluvím?“ „Něco proti mně máš, mami, a nemluvíš se mnou.“ „Jaké divné myšlenky ti přišly na mysl, Jiří? Samozřejmě, že s tebou mluvím. Nemluvím s tebou snad teď? Co chceš, abych ti říkala?“ Jiří nic neodpověděl.

Matka pak přijela do monastýru a ptala se mě: „Starče, co znamenalo to, co mi chlapec řekl?“ „Naše taktika fungovala!“ „Jaká taktika?“ „Taktika, o které jsem vám říkal – nemluvit a pouze se potají modlit, a že chlapec přijde k rozumu.“ „Myslíte, že to je právě ono?“ „To je právě ono,“ řekl jsem jí. „Chtěl, abyste se ho zeptala: ‚Kde jsi byl? Co jsi dělal?‘, aby mohl křičet a reagovat a aby mohl přijít domů další noc ještě později.“ „Opravdu je to tak?“ řekla. „Jaká zvláštní tajemství jsou skryta.“

„Teď tomu rozumíte? Trýznil vás, protože chtěl, abyste reagovala na jeho chování, aby měl pódium pro svou malou hru. Teď, když na něj nekřičíte, tak je naštvaný. Místo toho, abyste byla rozzlobená vy, když si dělá, co chce, nyní je naštvaný on, protože nevypadáte rozrušená a projevujete lhostejnost.“

Jednoho dne Jiří oznámil, že končí v práci a odchází do Kanady. Řekl svému vedoucímu, aby za něj našel náhradu, protože odjíždí. Mezitím jsem řekl jeho rodičům: „Budeme se modlit.“ „Ale on je připravený odejít… já ho chytnu pod krkem!“ řekl jeho otec. „Ne, nedělejte nic,“ řekl jsem mu. „Ale ten chlapec odchází, starče!“ Řekl jsem: „Nechte ho odejít. Vy se jen oddejte modlitbě a já budu s vámi.“

O dva nebo tři dny později, jednoho nedělního rána Jiří oznámil svým rodičům: „Dnes se svými kamarády odjíždím.“ „Dobře, dělej si, co chceš,“ odpověděli mu. 

Odjel a spolu se svými kamarády, dvěma dívkami a dvěma chlapci, si pronajali auto a opustili Chalkidu. Jezdili bezúčelně po okolí sem a tam. Poté jeli okolo chrámu sv. Jana Ruského a odtud do Mantoudi, Agia Anny a dolů do Vasiliky. Zaplavali si v Egejském moři, jedli, pili a užívali si pohody. Na konec se vydali na cestu domů. Byla už tma. Jiří řídil. Když projížděli Agia Annou, auto zasáhlo roh domu a bylo těžce poškozeno. Co měli teď dělat? Podařilo se jim obtížně dostat auto zpět do Athén.

Jiří dorazil domů v brzkých ranních hodinách. Rodiče mu nic neřekli a on šel spát. Když se vzbudil, šel a řekl otci: „Víš, co se stalo?… Teď musíme opravit auto a bude to stát hodně peněz.“ Jeho otec řekl: „Víš, Jiří, budeš muset najít řešení sám. Víš, že musím platit závazky a vychovat tvé sestry…“ „Co mám dělat, tati?“ „Dělej, co chceš. Jsi už dospělý a máš svou vlastní hlavu. Odjeď do Kanady a vydělej si nějaké peníze…“ „To nejde. Musíme opravit auto teď.“ „Nevím, co bych měl dělat,“ řekl jeho otec, „vyřeš si to sám.“

Takže když viděl, že další rozhovor s otcem k ničemu nevede, nic dále neříkal a odešel. Šel za svým vedoucím a řekl: „Měl jsem nehodu s autem. Nechci teď odejít, neberte místo mě nikoho jiného.“ Jeho šéf řekl: „U mě je to v pořádku, chlape.“ „Ano, ale potřeboval bych, abyste mi dal nějaké peníze předem.“ „V pořádku, ale chtěl jsi odejít. Pokud chceš peníze, tak se tvůj otec musí za ně zaručit podpisem.“ „Já to podepíšu sám. Můj otec do toho nechce být zapojený. Tak mi to řekl. Budu pracovat a zaplatím to.“ Není to zázrak?

Když za mnou znovu přišla chlapcova matka, řekl jsem jí: „Metoda, kterou jsme použili, fungovala a Bůh vyslyšel naši modlitbu. Ta nehoda byla od Boha a teď zůstane chlapec doma a přijde k rozumu.“

Právě to se stalo díky modlitbě. Byl to zázrak. Rodiče se postili, modlili, zůstávali zticha a byli úspěšní. O nějaký čas později ten chlapec přišel a vyhledal mě – aniž by mu někdo z rodiny o mě řekl. Z Jiřího se stal velmi příjemný muž, nyní pracuje ve vojenském letectvu, je ženatý a má roztomilou rodinu.  

To, co je pro děti potřebné, je hodně modlitby a málo slov

Všech věcí se dosahuje skrze modlitbu, tichost a lásku. Pokud milujete své děti lidskou láskou, která je často patologická, budou stále více zmatené a jejich chování bude stále více negativní. Ale pokud je láska mezi vámi a k vašim dětem svatou a křesťanskou láskou, pak nebudete mít žádné problémy. Svatost rodičů zachraňuje děti. To je to, co se musí stát, božská blahodať (milost) musí působit na duše rodičů. Nikdo nemůže být posvěcený díky sobě samému. Ta samá božská blahodať poté osvítí, zahřeje a oživí duše dětí.

Lidé mi často volají ze zahraničí a ptají se mě na své děti. Dnes mi volala matka z Milána a ptala se mě, jak by se měla chovat ke svým dětem. Řekl jsem jí toto: „Modli se, a pokud musíš, mluv ke svým dětem s láskou. Hodně modlitby, málo slov. Nesmíme být na obtíž, ale radši se potají modlit a poté hovořit, a Bůh nám v našich srdcích dá vědět, zda druzí přijali to, co jsme řekli. Pokud ne, nemáme mluvit. Máme se jednoduše tajně modlit. Protože když mluvíme, stáváme se obtížnými a nutíme druhé reagovat, dokonce je rozčilujeme. Proto je lepší hovořit tajuplně prostřednictvím skryté modlitby k srdcím druhých, spíše než k jejich uším.

Modli se a až potom hovoř. Právě tak konej se svými dětmi. Pokud jim stále domlouváš, staneš se otravnou, a až vyrostou, budou cítit určitý druh útlaku. Upřednostni modlitbu a hovoř s nimi modlitbou. Mluv k Bohu a Bůh bude promlouvat k jejich srdcím. Nedávej tedy svým dětem poučení, které slyší jejich ušima. Můžeš to také dělat, ale především bys měla hovořit o svých dětech s Bohem. Říkej: „Pane Ježíši Kriste, dej své světlo mým dětem. Svěřuji je Tobě. Dal jsi mi je, ale já jsem slabá a neschopná je vést, proto je prosím osviť.“ A Bůh k nim promluví a ony si řeknou: „Ach Bože, neměl jsem rozzlobit mámu tím, co jsem udělal!“ A s Boží blahodatí to bude vycházet z jejich srdce.

Toto je nejlepší cesta – aby matka hovořila k Bohu a Bůh mluvil k dětem. Pokud nekomunikujete tímto způsobem, neustálé domlouvání se stane určitým zastrašováním. A když dítě vyroste, začne se bouřit, a v podstatě se mstít svému otci a své matce, kteří ho nutili. Jen jedna cesta je bezchybná – mluvit z matčiny a otcovy svatosti a lásky v Kristu. Vyzařování svatosti, a ne lidská snaha vede k dobrým dětem.

Pokud jsou děti traumatizované a zraněné kvůli určité vážné situaci, nedovolte, aby na vás mělo vliv to, že reagují negativně a drze. Ve skutečnosti to nechtějí, ale nemohou si pomoci. Poté toho litují.

Svatost rodičů je nejlepším způsobem výchovy dětí v Hospodinu

Musíme vidět Boha v tvářích svých dětí a dávat svým dětem Boží lásku. Děti by se měly učit modlit. Aby se děti modlily, musí v sobě mít krev modlících se rodičů. V tomto případě někteří dělají chybu, když říkají: když jsou rodiče zbožní a modlí se, rozjímají nad svatým Písmem (Ef. 6:4) a vychovávají děti v péči a napomínání Hospodinově, je přirozené, že budou mít dobré děti. Avšak vidíme právě opačný výsledek právě z důvodu nátlaku. Pro rodiče není dostačující, aby byli zbožní. Nesmí utiskovat děti, aby je udělali dobrými násilím. Můžeme odpudit naše děti od Krista, když konáme věci naší víry s egoismem. Děti nemohou vydržet nátlak. Nesmíte je nutit, aby s vámi chodily do chrámu. Můžete říct: „Kdo chce, může se mnou jít teď nebo může přijít později.“ Nechte Boha mluvit k jejich duším. Právě nátlak, který cítí od svých „dobrých“ rodičů, je důvodem, proč se děti některých zbožných rodičů stávají rebely, když vyrostou, a odmítají Církev a vše, co je s ní spojené, a odcházejí a hledají uspokojení někde jinde. Tak zvaní „zbožní“ rodiče, kteří měli obavy, aby ze svých dětí udělali dobré křesťany, je kvůli své lidské lásce utiskovali a způsobili pravý opak. Děti jsou pod tlakem, když jsou malé, a poté, co dosáhnou věku šestnácti, sedmnácti nebo osmnácti let, dopadnou úplně opačně, než bylo zamýšleno. Reagují tak, že se začínají dostávat do špatné společnosti a používají špatnou mluvu.

Pokud děti vyrůstají v atmosféře svobody a zároveň jsou obklopeny dobrým příkladem dospělých, je na ně radost pohledět. Tajemství spočívá v tom, být dobrý a svatý a inspirovat a vyzařovat. Život dětí se zdá být ovlivněn vyzařováním jejich rodičů. Pokud rodiče naléhají: „Teď jdi a vyzpovídej se, jdi k přijímání!“ apod., ničeho se nedosáhne. Ale co vaše dítě vidí ve vás? Jak žijete a co vyzařujete? Vyzařuje z vás Kristus? Právě toto je přenášeno na vaše dítě. Právě v tom je to tajemství. A pokud se toto vykonává, dokud je dítě mladé, nebude pro něj nutné podstoupit „velké trápení“, až vyroste. Moudrý Šalomoun používá nádherný příklad, kde podtrhuje důležitost dobrého začátku a dobrých základů (Moudr. 6:14): „Kdo ji (Moudrost) hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří.“ Ten, kdo ji hledá zrána, je ten, kdo se zabývá Moudrostí od útlého věku. Moudrost je Kristus.

Když jsou rodiče svatí a přenášejí to na dítě a dají dítěti výchovu „v Hospodinu“, pak dítě nebude postiženo špatnými vlivy, ať už by byly v jeho okolí jakékoliv, protože u dveří jeho srdce bude Moudrost – sám Kristus. Dítě nebude muset podstoupit úsilí, aby získalo Moudrost. Stát se dobrým se zdá být velmi složité, ale ve skutečnosti je to velmi jednoduché, když už od útlého věku začnete s dobrými zkušenostmi. Jak vyrůstáte, námaha není potřebná, máte dobrotu v sobě a zakoušíte ji. Neunavujete se, je vaše, je to vlastnictví, které zachováváte po celý život, pokud jste pečliví. 

Postoj naší současné společnosti škodí dětem. Je založený na jiné psychologii a jiné teorii výchovy, která je určená dětem ateistů. Toto rozpoložení mysli vede k úplnému přehlížení důsledků lidského konání. A vidíte výsledky na našich dětech a mladých lidech. Mladí dnes říkají: „Musíte nám porozumět!“ Ale my jim v tomto nesmíme vycházet vstříc. Naopak, musíme se za ně modlit, říkat jim to, co je pravdivé, žít podle toho, co je pravdivé, a proklamovat to, co je pravdivé, a ne se přizpůsobovat jejich způsobu myšlení. Nesmíme se zpronevěřit velkoleposti naší víry. Nemůžeme přijmout jejich rozpoložení mysli kvůli tomu, abychom jim pomohli. Musíme zůstat takovými lidmi, jakými jsme, a dosvědčovat pravdu a světlo.

Děti se budou učit od svatých otců. Učení otců poučí naše děti o zpovědi, o vášních, o zle a o tom, jak svatí porazili to špatné v sobě. A my se budeme modlit, aby do nich vstoupil Bůh.    

Modlitbou a svatostí můžete dětem pomoci také ve škole

To, co platí pro rodiče, platí i pro učitele. Modlitbou a svatostí můžete dětem pomoci také ve škole. Boží blahodať (milost) je může zastínit a učinit je dobrými. Nesnažte se lidskými metodami napravovat špatné situace. Nevzejde z toho žádné dobro. Jedině modlitbou dosáhnete výsledků. Přivolávejte Boží blahodať na všechny děti, aby vstoupila do jejich srdcí a proměnila je. Právě to znamená být křesťanem.

Vy učitelé přenášíte svou úzkost na děti, aniž si to uvědomujete, a ta má na ně vliv. S vírou úzkost mizí. Co to, co říkáme? „Celý život náš Kristu Bohu poroučíme.“

Reagujte na lásku dětí s rozlišováním. A když vás budou milovat, budete schopní je vést ke Kristu. Stanete se prostředníky. Ať je vaše láska opravdová. Nemilujte je lidským způsobem tak, jak to rodiče obvykle dělají. Toto jim nepomáhá. Láska v modlitbě, láska v Kristu. Toto je skutečně prospěšné. Modlete se za každé dítě, které vidíte, a Bůh pošle svou blahodať a sjednotí to dítě se sebou. Dříve než vstoupíte do třídy, a zvláště u složitých ročníků, opakujte modlitbu: „Pane Ježíši Kriste…“ A když vstoupíte, obejměte všechny děti svým pohledem, pomodlete se a poté začněte hodinu, obětuje cele sebe samého. Díky tomuto obětování se v Kristu budete naplněni radostí. A tímto způsobem budete vy i děti posvěcováni. Budete žít v lásce ke Kristu a k jeho Církvi, protože se budete stávat dobrými v průběhu své práce.

Pokud některý žák způsobí problém, řekněte nejdřív obecnou poznámku, jako třeba: „Děti, jsme tady na hodině kvůli vážným věcem. Jsem tady, abych vám pomohl. Pilně se snažíte, abyste uspěly v životě, a já, který vás všechny mám moc rád, také tvrdě pracuji. Proto buďte prosím potichu, abychom dosáhli našeho cíle.“

Zatímco to říkáte, nedívejte se na žáka, který se špatně chová. Pokud pokračuje, oslovte přímo jeho, bez hněvu, ale s vážností a rozhodností. Musíte být obezřetní a mít kontrolu nad třídou, abyste byli schopní ovlivňovat jejich duše. Děti nejsou na vině, pokud působí potíže. Na vině jsou dospělí.

Nemluvte k dětem příliš o Kristu a o Bohu, ale modlete se k Bohu za děti. Slova vstupují do uší, ale modlitba do srdce. Řeknu vám tajemství. První den, kdy vstoupíte do třídy, nezačínejte hned s výukou. Mluvte k dětem vřele a jasně a chovejte se k nim s láskou. Když začnete, nemluvte s nimi vůbec o Bohu a o duši. Toto přijde později. Ale v ten den, kdy se rozhodnete k nim hovořit o Bohu, připravte se a řekněte: „Je tady jedna záležitost, o které mají mnozí lidé pochybnosti. Je to ‚Bůh‘. Jaký je na to váš názor? A poté budete mít diskusi. Jiný den připomenete záležitost ‚duše‘. Je taková věc jako ‚duše‘?

Poté můžete hovořit o zlu z filosofického hlediska. Řekněte jim, že máme dvě já, dobré a špatné. Musíme kultivovat to dobré. Právě to dobré v nás touží po zlepšování se, dobrotě a lásce. Musíme v sobě probouzet toto dobré v nás, abychom se stali správně smýšlejícími lidmi ve společnosti. Pamatujete si ten hymnus: „Duše má, duše má, vstaň, proč spíš?“ Neříkejte jim to přesně takto, ale jinými slovy, například: „Buďte bystří a vzbuďte se pro dobré věci – pro učení, pro lásku. Pouze láska dělá všechny věci krásné a naplňuje náš život a dává mu smysl. Naše špatné já touží po lenosti a lhostejnosti. Ale to odebírá veškerou chuť k životu a všechen smysl a krásu.“

Všechny tyto věci ale vyžadují přípravu. Láska potřebuje oběti a často oběť času. Ujistěte se, že ovládáte svůj předmět a jste připraveni dávat dětem. Buďte připraveni a říkejte všechno s láskou a co nejvíce s radostí. Ukažte jim všechnu svou lásku a vězte, co chcete a co říkáte. Ale jak se správně chovat k dětem je umění. Slyšel jsem o tom překrásný příběh. Poslouchejte.

Byl jeden učitel, kterého velmi trápilo chování jednoho z chlapců a chtěl ho vyhodit ze školy. Avšak mezitím přijel nový učitel a převzal třídu. Novému učiteli bylo předem řečeno o problematickém žákovi. Také se dozvěděl, že chlapec je blázen do kol. A tak druhý den, když vstoupil do třídy, řekl: „Děti, mám problém. Bydlím daleko od školy a chci si pořídit kolo, abych si každý den neunavoval nohy chozením sem, ale nevím, jak se na něm jezdí. Mohl by mě někdo z vás naučit jezdit na kole?“ Nezbedný chlapec hned vyskočil a řekl: „Já vás to naučím, pane učiteli.“ „Ty umíš jezdit na kole?“ „Ano, pane učiteli.“ A od té chvíle se stali nejlepšími přáteli. Když je uviděl starší učitel, tak se rozzlobil. Měl pocit nezpůsobilosti, že nebyl schopný získat si chlapcův respekt.

Často jsou ve školách sirotci. Je těžké být sirotkem. Dítě, které je zvláště v útlém věku zbavené svých rodičů, se stává v životě nešťastným. Ale pokud získá duchovní rodiče v Kristu a naší svaté Paní, stane se světcem. Zacházejte se sirotky s lásku a pochopením, ale především je uveďte do kontaktu s Kristem a Církví.       

Učte děti hledat Boží pomoc

Lékem a velkým tajemstvím pro rozvoj dětí je pokora. Důvěra v Boha dává dokonalé bezpečí. Bůh je vše. Nikdo nemůže říct: já jsem vše. Tím se kultivuje egoismus. Bůh po nás chce, abychom vedli děti k pokoře. Bez pokory ani my, ani děti ničeho nedosáhneme. Neměli byste dítěti říkat: „Budeš úspěšný, jsi skvělý, jsi mladý, jsi nebojácný, jsi perfektní!“ To není pro dítě dobré. Můžete říct dítěti, aby se modlilo, a doplnit: „Všechno nadání, které máš, ti bylo dáno Bohem, modli se a Bůh ti dá sílu je kultivovat a takto uspěješ. Bůh ti dá svou blahodať (milost).“ Toto je nejlepší způsob. Děti by se měly učit hledat Boží pomoc ve všem.

Chválení je pro děti škodlivé. Co říká Písmo? Ó, mí lidé, ti kteří vás nazývají požehnanými, vás vedou z cesty a kazí stezku vašich nohou. Jak moudrá jsou Boží slova! Chvála nepřipravuje děti na těžkosti v životě a ony vyrůstají špatně nastavené, scházejí ze své cesty a nakonec jsou neúspěšné. Svět se zbláznil. Malé děti jsou stále chváleny. Je nám řečeno, že nemáme dětem hubovat, nemáme jít proti jejich vůli a nemáme je nutit. Dítě se však naučí toto vše očekávat a není schopné se zrale vypořádat se sebemenší těžkostí. Jakmile se setká s nesouhlasem, je poražené a zbavené veškeré síly.

Největší zodpovědnost za selhání dětí v životě leží na jejich rodičích a poté na jejich učitelích. Stále je chválí. Naplňují je egoistickými slovy. Nevedou je k Božímu duchu a odcizují je od Církve. Když děti kus povyrostou a jdou do školy s tímto egoismem, opustí a pohrdnou vírou a ztratí respekt k Bohu, ke svým rodičům a ke všem. Stanou se tvrdohlavými, tvrdými a bezcitnými, bez úcty k víře a Bohu. Vyprodukovali jsme generaci egoistů, a ne křesťanů.

Děti se nevychovají neustálou chválou

Stanou se zaměřenými sami na sebe a domýšlivými. Celý život si budou od všech přát, aby je stále chválili, dokonce i pokud by jim říkali lži. Bohužel se dnes všichni lidé naučili říkat lži a domýšlivci přijímají tyto lži jako svou denní potravu. „Řekni to, i když to není pravda, dokonce i pokud je to ironické,“ říkají. Bůh si toto nepřeje. Bůh chce pravdu. Bohužel ne všichni lidé toto chápou a dělají pravý opak.

Pokud stále a bez rozlišování chválíte děti, stávají se obětí pokušení Zlého. On dává do pohybu mlýn egoismu, a nakolik jsou zvyklí na chválu od rodičů a učitelů, možná dělají určitý pokrok ve škole, ale k čemu? V životě budou egoisty a ne křesťany. Egoisté nemohou nikdy být křesťany. Egoisté touží po tom, aby je všichni neustále chválili, aby je všichni milovali a aby o nich každý mluvil dobře, a toto je něco, co náš Bůh, naše Církev a náš Kristus nechtějí.

Naše víra si nepřeje tento druh výchovy. Naopak, chce, aby se děti učily pravdu už od útlého dětství. Kristova pravda zdůrazňuje, že pokud chválíte nějakou osobu, děláte z ní egoistu. Egoista je zmatený a je vedený ďáblem a zlým duchem. A protože vyrůstá v duchu egoismu, jeho prvním úkolem je zapřít Boha a být špatně přizpůsobeným egoistou ve společnosti.       

Musíte člověku říct pravdu, aby ji poznal. Jinak ho udržujete v jeho nevědomosti. Když někomu řeknete pravdu, najde svůj směr, dává si pozor, naslouchá druhým lidem a snaží se krotit sám sebe. A stejně tak i dítěti musíte říct pravdu a vyhubovat mu, aby vědělo, že to, co dělá, není dobré. Co říká Šalamoun? Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Nemyslím tím samozřejmě, abyste bili dítě holí. Tím překračujeme meze a vyvoláváme opačný výsledek. Chválením našich dětí od útlého věku je ale vedeme k egoismu. A můžete obelstít egoistu, když mu řeknete, jak dobrý je, a nafouknete tak jeho ego. Takže vám řekne: „Tento člověk, který mě chválí, je dobrý.“ Tyto věci nejsou správné. Protože takový člověk vyrůstá s egoismem, začínají v něm zmatení, trpí a neví, co dělá. Příčinou psychologické nestability a nepořádku je egoismus. Toto je něco, co objeví sami psychiatři, pokud zkoumají tuto věc, a to, že egoista je nemocný.

Neměli bychom nikdy chválit a lichotit našim bližním, ale spíše je vést k pokoře a lásce k Bohu. Neměli bychom toužit být milováni kvůli tomu, že lichotíme druhým. Učme se milovat a ne usilovat o to, abychom byli milováni. Milujme každého a dělejme oběti, tak velké, jak jsme schopní, pro všechny naše bratry a sestry v Kristu, bez očekávání opětování chvály a lásky od nich. Udělají pro nás to, k čemu je Bůh bude inspirovat. Pokud jsou křesťané, vzdají chválu Bohu za to, že jsme jim pomohli nebo jim řekli dobré slovo.

Toto je také cesta, jak bychom měli vést děti ve škole. Toto je pravda. Jinak vyrostou nepřizpůsobivé. Neví, co dělají a kam jdou, a my jsme toho příčina, na vrub toho, jak jsme je vychovali. Nevedli jsme je k pravdě, pokoře a lásce k Bohu. Udělali jsme z nich egoisty a podívejte se na výsledek!

Ale jsou také děti, které pocházejí od pokorných rodičů, kteří jim od mládí říkali o Bohu a o svaté pokoře. Tyto děti nevytvářejí problémy svým bližním. Nezlobí se, když ukážete na jejich chybu, ale snaží se ji napravit a modlí se, aby jim Bůh pomohl, aby se nestali egoisty.        

Když jsem odešel na Svatou horu, žil jsem s nesmírně svatými starci. Nikdy mi neřekli: „Dobrá práce.“ Vždy mi radili, jak milovat Boha a jak být stále pokorný, jak vzývat Boha, aby ohradil mou duši a abych Ho velice miloval. Nevěděl jsem, co znamená „dobrá práce“, ani jsem po tom nikdy netoužil. Naopak, byl jsem znepokojený, pokud mi moji starci nevyhubovali. Říkal jsem si: „Nebesa nade mnou, nenašel jsem si dobré starce!“ Chtěl jsem, aby mě usměrňovali, aby mě napomínali a aby se ke mně chovali přísně. Kdyby nějaký křesťan slyšel to, co teď říkám, co by asiřekl? Byl by zaražený a odmítnul by to. Avšak toto je to, co je správné, pokorné a upřímné.

Moji rodiče mi taky nikdy neřekli „dobrá práce“. Proto jsem cokoliv, co jsem dělal, konal nezištně. Teď, když slyším lidi, jak mi vzdávají chválu, cítím se velmi špatně. Je tady něco, co se staví na protest, když mi lidé říkají „dobrá práce“. Skutečnost, že jsem se naučil pokoře, mi nijak neuškodila. A proč chci, aby mi ani teď nebylo tleskáno? Protože vím, že chvála dělá člověka prázdným a odhání Boží blahodať (milost). Boží blahodať přichází pouze se svatou pokorou. Pokorný člověk je dokonalý člověk. Není to skvělé? Není to pravda?

Pokud toto někomu povíte, ihned řekne: „Jaký nesmysl! Pokud nechválíte dítě, nebude schopné zvládnout své školní povinnosti ani cokoliv jiného.“ Ale to se děje kvůli tomu, jací jsme, a učinili jsme naše děti stejné. Jinými slovy jsme sešli od pravdy. Egoismus vyhnal člověka z ráje; je to velké zlo. Adam a Eva byli jednoduší a pokorní; právě proto žili v ráji. Neměli egoismus. Měli však „původní přirozenost“, jak to nazýváme teologickým jazykem. Pokud říkáme „původní přirozenost“, míníme tím dary blahodati, které Bůh udělil člověku na začátku, když ho stvořil, jmenovitě život, nesmrtelnost, vědomí, svobodnou vůli, lásku, pokoru a jiné. Díky lichocení ho ale ďábel dokázal oklamat. Začali být naplnění egoismem. Avšak přirozený stav člověka, jak ho stvořil Bůh, je pokora. Egoismus je naopak něco nepřirozeného, nemoc a proti přírodě (přirozenosti).

Když našimi chválami vytvoříme v dítěti toto „superego“, nafukujeme jeho egoismus a velmi mu tím škodíme. Děláme dítě více vnímavé k démonskému vlivu. A tak, jak ho vychováváme, ho stále vzdalujeme od hodnot života. Nevěříte, že toto je důvod, proč děti scházejí z cesty a lidé rebelují? Je to egoismus, který do nich rodiče zaseli už od raného věku. Ďábel je veliký egoista, velký Lucifer. Jinými slovy, žijeme s Luciferem uvnitř nás, s ďáblem. Nežijeme s pokorou. Pokora je od Boha; je to něco základního pro lidskou duši. Něco organického. A pokud to chybí, je to, jako by v lidském organismu chybělo srdce. Srdce dává život tělu a pokora dává život duši. S egoismem je osoba vydána na stranu zlého ducha, vyvíjí se tedy se zlým duchem a ne s tím dobrým.

Tohoto se podařilo ďáblovi dosáhnout. Změnil zemi na bludiště, takže nejsme schopní dojít pochopení jeden s druhým. Co se s námi stalo, aniž bychom si toho všimli? Vidíte, jak jsme byli svedeni? Proměnili jsme náš svět a naši dobu do jedné velké psychiatrické nemocnice! A nechápeme, co se stalo špatně. Všichni se ptáme: „Co se z nás stalo, kam směřujeme, proč naše děti odešly, proč opustily svoje domovy, proč rezignovaly na život, proč zanechaly studií? Proč se to všechno ve mně děje?“ Ďáblovi se podařilo zatajit jeho samého a přimět lidi, aby používali jiná jména. Když je někdo mučen, lékaři a psychologové často říkají: „Tento člověk má neurózu“ nebo „trpí úzkostí“. Nepřijímají, že ďábel vyvolává a podněcuje v osobě egoismus. Ale ďábel existuje a je duchem zla. Pokud říkáme, že neexistuje, je to, jako bychom odmítali evangelium, které o něm hovoří. Je naším nepřítelem, naším protivníkem v životě, opakem Krista, a proto je nazýván Anti-Krist. Kristus přišel na zemi, aby nás osvobodil od ďábla a dal nám spasení.

Závěr je, že musíme učit naše děti žít pokorně a jednoduše a ne stále hledat chválu a uznání. Musíme je učit, že je tady pokora a ta je zdravým stavem života.

Zdroj: https://christianorthodox.wordpress.com/children/

Přeložil: o. Maxim (vojenský kaplan M. M. Švancara)