Milujte své nepřátele.

„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.

Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Lukáš 6, 31-36

V tomto čtení ze sv. evangelia nás Ježíš Kristus seznamuje s jedením ze základních a nejdůležitějších kamenů křesťanství. „Milujte své nepřátele…“ − přikázání, které nikdo před Ježíšem Kristem v tomto kontextu a smyslu nevyslovil. Proč máme druhým dávat a nečekat za to nic v tomto světě? Proč máme milovat své nepřátele a činit jim dobře? Jak toho dosáhnout? Než budeme hledat odpověď na tyto otázky, měli bychom si uvědomit, kde jsme a kam směřujeme.

V jakém stavu se nyní nacházíme a kam směřujeme?

Je třeba zdůraznit, že neneseme osobní odpovědnost za prvotní hřích Adama a Evy, ale pouze za své osobní hříchy. Přesto nás tento hřích poznamenal, a to vyhnáním z ráje. Tím jsme získali smrtelné tělo. Teologové prvních staletí dokonce nepoužívali termín prvotní hřích, ale prvotní nákaza, nemoc. Zdůrazňovali tím, že jsme pouze nemocní hříchem a že tuto nemoc je možné léčit.

Člověk měl původně v ráji nesmrtelné tělo, které nebylo možné zabít, které nemuselo (ale mohlo) jíst a pít, které nemohla skolit nemoc, které nemohlo být zastřeleno, utopeno, spáleno, nebo nějakým jiným způsobem zničeno. Toto nesmrtelné tělo při druhém Vzkříšení zase dostaneme. Jaké bude mít toto tělo vlastnosti, je popsáno v evangeliu, kde čteme o Ježíši Kristu po jeho vzkříšení.

Protože nemoc hříchem je duchovní nemoc, musíme používat i duchovní léky. Duchovní léky jsou Boží přikázání. Přikázání „Milujte své nepřátele…“ je jedním z nejúčinnějších duchovních léků, ale také je i nejvíce hořký − těžký.

Duchovní zákony jsou jiné než světské. Platí zde například to, že několik lidí může navenek dělat zcela stejnou věc, a jednomu bude přitom k odsouzení a druhému ke spáse.

Například když dáváme dar nějakému žebrákovi − jeden ho může dávat s myšlenkou „dám ten dar teď, když je tady hodně lidí, aby všichni viděli, jak jsem dobrý“. Jiný si při tom zase může říkat: „Bojím se, že se nedostanu do Božího království, tak udělám dobrý skutek, abych se tam dostal.“ A třetí si řekne: „Děkuji ti, Bože, že jsi mi dal tento majetek − vidím, že je zde člověk, který žije v nedostatku, a já se mám zatím dobře. Z lásky k tomuto člověku mu tedy pomohu.“ Všichni tři udělali navenek stejnou věc − dali dar žebrákovi, ale jen jednomu je to ke spáse.

Je psáno: nedodržujte Boží přikázání ze strachu, protože to činí otroci, kteří se bojí svého pána. Nedodržujte Boží přikázání ani proto, že byste za to čekali nějakou odměnu − to dělají obchodníci. Čiňte ale Boží vůli z lásky k bližnímu, a budete nazváni Syny Božími, a když syny, tak synové obdrží dědictví po svém Otci, a tak i vy, kteří dodržujete Boží přikázání z lásky k bližnímu, obdržíte jako dědictví Boží království.

Proč milovat své nepřátele a jak toho docílit?

Touto částí evangelia nás ale Ježíš Kristus vede ještě dále. Milovat nepřítele totiž nemůžeme ze strachu, nebo z vidiny zisku. Lásku si totiž nemůžeme přikázat, i kdybychom se k tomu sebe více nutili. Buďto skutečně milujeme, anebo jen sami sebe obelháváme. Lásce se ovšem můžeme naučit, a to tehdy, když budeme kráčet Boží cestou. Ježíš Kristus zde jasně říká, proč milovat své nepřátele − protože Bůh miluje každého člověka, a pokud jsme křesťané, měli bychom se snažit jednat co nejvíce jako Bůh − vždyť nás přece stvořil ke své podobě. A proč Bůh miluje každého člověka? Protože všichni jsme buňkami jednoho Božího organismu a každý člověk má před Bohem stejnou cenu, každého Bůh miluje stejně.

Bůh nás tímto přikázáním připravuje na přijetí do Božího království. Vždyť proč má člověk nepřátele? Buďto se někdo dotkl naší pýchy, nebo nás ponížil. Někdo nám závidí nebo mu stojíme v cestě k jeho kariéře. Obral nás o peníze, majetek nebo nám rozbil rodinu. Totéž jsme ale i my mohli udělat jiným lidem, a proto začali být našimi nepřáteli. Jak z tohoto začarovaného kruhu vystoupit? Abychom mohli milovat své nepřátele, musíme se všech těchto negativních pocitů vůči druhým lidem u sebe zbavit. Jak toho ale docílit?

Starec Tadej v jednom ze svých poučení říká: „Smiř se sám se sebou a smíří se s tebou nebe i země.“

Smíření se sebou − pokora a pokání

Co to znamená „smířit se sám se sebou“? Znamená to, že v našem srdci není pocit nenávisti, pocit toho, že nám někdo ukřivdil nebo ublížil, ale je v něm myšlenka: „Toto jsem si zasloužil za své hříchy, a ještě byl ke mně Bůh milosrdný a milostivý!“ Je zajímavé, že tato myšlenka nás donutí zamyslet se více nad vlastními hříchy − někteří se nad nimi dokonce zhrozí, ale přivede nás zároveň na správnou cestu, a to cestu pokání. Na druhé straně se zbavíme pocitů nenávisti, nepřátelství, závisti a podobných negativních pocitů, v důsledku čehož se začne v našem srdci rozlévat pokoj, klid a láska. Láska k Bohu a z toho vyplývající láska k bližnímu − to znamená i k nepříteli. V tomto stavu se přibližujeme k Bohu a ke svým bližním zároveň − toto již nečiníme ze strachu nebo z vypočítavosti, ale z lásky. Na této cestě nám pomohou dvě věci: neodsuzování a nevolání po spravedlnosti.

Neodsuzujme

„Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“

Lukáš 6, 37

Představte si, že byste se ocitli v nějaké soudní síni a tam svévolně odstrčili soudce a začali soudit místo něj − ve většině případů mnohem přísněji. Toto činíme, když soudíme nebo odsuzujeme druhého člověka. Tento soud může mít různé podoby − u jednoho mohu pomlouvat oblečení, u druhého vzhled, u třetího odsuzovat jeho jednání. Tyto soudy mají jedno společné − jako bychom tím nepřímo říkali: „Já bych toto nikdy neudělal − já jsem lepší.“ Zde ale neodstrkujeme jen nějakého soudce, ale samotného Boha. On přece vidí do našich srdcí a zná nás lépe než my sami − jeho soud je spravedlivý. My toto Boží právo soudit člověka bereme rádi do svých rukou. Existuje ještě jeden důvod, proč bychom neměli soudit druhého člověka ani za jasné a zjevné porušení zákonů, a to i Božích − svatí otcové říkali: „Každý člověk by se dopustil každého hříchu, a jestli se nějakého hříchu ještě nedopustil, ať děkuje Bohu, že ho nepřivedl do takové situace, kdy by zhřešil.“ A v životě toto můžeme vidět často: něco na druhém člověku odsuzujeme a po nějaké době se toho sami dopustíme.

Proto nesuďme, abychom nebyli souzeni.

Nevolejme po spravedlnosti

Spravedlnost − tato krásná myšlenka, na které je založen smysl pohádek i mnoha dnešních filmů − vítězství dobra nad zlem. Odplata za něco špatného však nabývá v reálném životě jiný rozměr. Většinou nevoláme po spravedlnosti pro sebe, ale pro svého bližního. Často to bývá tehdy, když nás někdo ponížil nebo nám ublížil. Každý se dopustil nějakého hříchu, a tudíž každý by měl být odsouzen. Když tedy voláme po spravedlivém soudu pro svého nepřítele − bližního, voláme po spravedlivém soudu zároveň i pro sebe. Nechtějme, abychom byli souzeni podle zákona.

„Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.

Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Římanům 6, 11-23

Již nejsme pod zákonem, ale pod milostí a milosrdenstvím Božím − kdybychom byli pod zákonem, každý z nás by byl za své hříchy spravedlivě odsouzen.

Toto je tedy cesta, jak se naučit milovat svého nepřítele: nejdříve se podívejme na své hříchy, neodsuzujme, nevolejme po spravedlnosti pro své nepřátele, ale naopak − odpusťme jim vše, co proti nim máme ve svém srdci, a když toto vymeteme ze svého srdce, na to prázdné místo přijde Boží láska a z toho vyplývající láska k bližnímu.

Smiřme se tedy takto sami se sebou a smíří se s námi nebe i země.

d. Alexandr