Díl 124. Počátek Šalomounova království
Šalomoun si vzal za ženu dceru egyptského krále a bydlel s ní v Městě Davidově. Vzpomeňme si, že už David chtěl vybudovat místo dosavadního přenosného svatostánku chrám Hospodinovi, ale Hospodin mu sdělil prostřednictvím proroka Nátana, že si přeje, aby chrám stavěl až Davidův syn a nástupce Šalomoun. David sice dal zatím přenést svatostánek do Jeruzaléma, ale lid obětoval Hospodinu i na posvátných návrších.
Šalomoun miloval Hospodina. Jednou šel do Gibeónu, kde bylo největší posvátné návrší. Obětoval tam tisíc zápalných obětí. Tehdy k němu promluvil Hospodin: „Žádej, co ti mám dát.“ Šalomoun mu odpověděl: „Dej mi prosím srdce vnímavé, abych byl schopen soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk, ani bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce a dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství a slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázáni, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“ Tu se Šalomoun probudil a viděl, že to byl sen. Šel tedy do Jeruzaléma a postavil se před schránu Panovníkovy smlouvy. Přinesl oběti zápalné a pokojné.
V té době se stalo, že přišly ke králi na soud dvě ženy. První předstoupila a pronesla svou obžalobu: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme samy v tomtéž domě. Já jsem tam porodila syna a třetí den po mně porodila syna také tato žena. Byly jsme v tom domě spolu, nikdo cizí tam kromě nás nebyl. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho ve spánku zalehla a udusila. Když to ještě v noci zjistila, vstala, a zatímco já spala, ona vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však za ranního světla pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena se ohradila: „Tak to není. Můj syn je ten živý a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.
Král nakonec řekl: „Tato tvrdí: „Ten živý je můj syn,“ a ta druhá: „Ne, tvůj syn je ten mrtvý.“ Podejte mi meč.“ Přinesli tedy králi meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě na dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu zvolala první žena: „Prosím, králi, neroztínej to dítě. Neusmrcuj je! Dej ho té druhé ženě, jen ať dítě zůstane na živu!“ Zatímco ta druhá prohlásila: „Klidně je rozetni. Ať není ani mé ani její!“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: „Neusmrcujte je!“ To je jeho pravá matka.“
Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.
+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský
Ptice 9. 11. 2016
