Hesychasmus aneb duchovní ticho a zvuk

V dnešní době, která je poznamenaná neustálým přílivem informací, hlukem a navíc stresem tak zvaná hesychastická duchovnost může nabízet mnoho dobrého pro člověka, a také způsob jak se vymanit z tohoto negativního koloběhu a to aniž by musel člověk nutně utíkat do pouště. Hesychasmus nám nabízí pokoj, duševní radost a klíč k šťastnému životu. Tuto lásku a harmonii nám hesychasmus nenabízí díky tomu, že klade důraz na nějaký útěk do nějakého transcendentního abstraktního světa anebo do nějaké neosobní abstraktní reality, ale tím, že nám umožňuje objevit nás sebe samé v naší skutečné podobě a zároveň i to, co je našim základem, cílem a smyslem bytí. A to proto, že nás přivádí ke Kristu, který je základem našeho štěstí a smyslu života. Kristus je základem našeho štěstí, protože na sebe vzal naše tělo sdílel tedy náš osud a stav, ztotožnil se s námi a hlavně kvůli tomu, že nám umožnil se stát „bohy“ na základě adopce a milosti. Tedy hesychastická duchovnost není útěkem do nereality, není ztráta smyslů a vědomí či lidských vlastností, není to upadání do bezvědomí, nebo chvilkové drogové euforie, ale naopak je to nalezení vědomí, harmonie, nalezení naší identity a tudíž harmonie. A to proto že Bůh Otec a celá Svatá Trojice nám svou činností ukazují že člověk ve své biologickém i duchovním aspektu je hoden spásy a štěstí, aniž by se musel proměňovat nebo umírat, a že tedy i Boží stvoření je opravdu „dobré“.

Pokud nalezneme svoje vnitřní já, pokud pochopíme, jací ve skutečnosti jsme, pomůže nám to přirozeně pochopit i to, co je podstatou našeho štěstí. V dnešní době se často mylně domníváme, že rozumíme tomu, co tvoří podstatu naši osobní existence. Tak si myslíme, že přeci sami sobě dobře rozumíme, že víme, jaké máme záliby, starosti, a hlavně víme jaký máme charakter, jaké máme špatné či dobré vlastnosti. Ale v tomto se mýlíme. Náš uspěchaný život nám neumožňuje se skutečně zastavit a skutečně pochopit naše nitro a naši charakteristiku, a tudíž i to, co je pro nás dobré. Již mnoho lidí, kteří neměli s křesťanstvím nic společného pochopilo, že k poznání sebe samých je nutná pauza, je nutná jistá forma samoty. Zde si například můžeme vzpomenout na spisovatele Jacka Kerouac, a další osobnosti, kteří se snažili cestováním či samotou dojít k poznání sebe samých. Západo-křesťanský mystik Thomas Merton konstatoval, že ten, který neumí být sám, nikdy nemůže poznat sebe samého. Pascal kdysi řekl, že veškeré neštěstí lidstva vychází z toho, že lidé nedokážou být ticho. Elijáš spatřil Boha ne v nějakém obrovském hluku, či věci, ale v jednoduchém klidném hlasu.

Nicméně tento svět je tak nastaven, že nám čím dále méně umožňuje to, abychom se soustředili na podstatné věci. Jsme bombardování informacemi, a hlukem. Několikrát jsem si všiml jak ve vlaku nebo na ulici již lidé nejsou schopni jen tak pozorovat své okolí, či sedět v klidu, a dokonce již ani nejsou schopni číst, ale neustále jsou napojeni na mobil, na hudbu na interaktivní programy atd. Z hlediska pravoslavné teologie jeden z nástrojů a cílů satana a zla spočívá v tom, aby nás natolik zaměstnal nepodstatnými věcmi, že nám posléze unikají skutečně důležité věci. A potom nejsme schopni v této záplavě identifikovat to co nám a našemu okolí přináší harmonii a lásku. Je zajímavé, že satan často používá výsostně „logické“ a „racionální“ argumenty k tomu, aby nás přiměl k tomu, abychom udělali nějaký hřích, a ten často na první pohled působí jako „racionální rozhodnutí“. Tedy hluk a nekonečná záplava informací může na první pohled působit jako „nutnost“, jako způsob jak se dále „vzdělávat“ a zůstat v „obraze“.

Pro mnohé lidi v dnešní době situace, kdy z nějakého důvodu zůstanou sami bez elektronické výbavy, či zůstanou sami na nějakém místě (na chatě v lese, na vesnici atd), je situace která je formou nějakého hrůzostrašného trestu. Být donucen k tomu, abych byl sám znamená pro mnohé děsivou představu, a to proto, že zřejmě si uvědomují to, že by byly konfrontováni sami se sebou. Museli by nahlédnout do své skutečné podoby. Zase jiný extrém spočívá v tom, že jiní hledají „klid“ od shonu, ale ne na základě láskyplného vztahu s druhými, na základě „autentického“ vztahu, ale pohroužením se do jakési egoistické relaxace. Například mezi tyto patří rodiče, kteří paradoxně chtějí „klid“ (zde opět vidíme satanovu racionalitu) a tedy kvůli tomu poskytují svým dětem mobily a další zábavy, které potom zaměstnávají děti, a které tudíž „neotravují“. Místo toho, aby hledali tento klid ve kvalitním a láskyplném vztahu se svými dětmi. S hrůzou je můžeme pozorovat, jak čtyřleté děti tráví hodiny času na počítačích atd. Stejně jako u dětí se i u dospělých postupně tímto způsobem vytrácí schopnost vnímat okolí, schopnost vnímat realitu. Vnímají pouze umělou realitu, žijí v neexistujícím světě, vyměňují realitu za „virtuální realitu“. Další dopad je ještě horší, a to že se vytrácí schopnost být ve vztahu s někým druhým, být členem konkrétního společenství. Vidíme tento dopad hlavně na církevních farnostech, kde v dnešní době vytvořit dynamickou a společensky uvědomělou komunitu patří mezi velmi těžké úkoly.

Nejdůležitější aspekt na duchovní cestě je rozlišovat mezi tím co je od Boha a tudíž důležité, a tím co je druhořadé. Nicméně světský člověk nikdy nemůže přijít na to, co je dobré a co není, neboť jeho taxonomie, nebo schopnost klasifikovat věci je pouze relativní, chvilková a vždy poplatná proměnným faktorům. Křesťan má naopak jedinečné předpoklady k tomu, aby dokázal určit co je podstatné, a co je druhořadé, neboť Bůh mu zjevil způsob jak to poznat a také mu samozřejmě zjevil i to, co je podstatné a co druhořadé. Nicméně vše v tomto světě má svoji mimořádnou hodnotu, a když zde hovoříme o „druhořadosti“ nemluvíme zde o tom, že něco má menší či větší hodnotu z hlediska Boží lásky, ale o tom, že v každém okamžiku v našich životech jsou věci v daném okamžiku pro naši spásu důležitější než jiné. Ale abychom to poznali, abychom to určili, musíme se zastavit. Mnohé národy a kultury ve svých systémech zakotvily pravidelnou modlitbu, která například každý den, nutila člověka se zamyslet nad sebou, zastavit se, a promluvit s Bohem. V islámu anebo v judaismu je pravidelná každodenní modlitba pilířem duchovního života.

Bohužel, pravoslavní křesťané si často neuvědomují důležitost pravidelné účasti na Liturgiích či na dalších Bohoslužbách. Dokonce již ani neznají význam tak zvaných „Hodinek“ neboli Časů. Ty byly například dobrým způsobem, jak se křesťan mohl každých několik hodin zastavit a pomodlit tyto „Časy“. Samozřejmě každý z nás uvede jako jeden z důvodů toho, že se nemodlíme, zaneprázdněnost, nedostatek času apod. Je to samozřejmě výmluva a způsob jak si neuvědomovat to, co je důležité v životě člověka.

V této souvislosti hesychastická tradice může pomoci modernímu člověku a to i tomu, který nemá mnoho času, nebo který si tento čas z důvodu slabosti nedokáže udělat. Ve své podstatě hesychasmus vychází ze slova „Hesychia“ které se může překládat jako „tichost“, „nehybnost“, „poklid“, ale má i další významy. Nicméně, nejedná se zde pouze o tichost ve smyslu „ticha“ od hluku, ale jedná se o stav bytí, kdy člověk je přístupný rozhovoru s Bohem, a tím i se svým okolím. Paradoxně tedy zde nejde o „ticho“ ale o konverzaci. Ale tato konverzace probíhá pouze za předpokladu, že nejdříve se natolik uklidníme, že posloucháme to, co nám Bůh říká, a ne to, co my chceme říkat, a nebo to, co chceme slyšet. Podle pouštních otců církve bychom měli sestoupit se svým rozumem do srdce, a tam stát v přítomnosti Boha. Rozum a srdce jsou takto sjednoceny a naše tělo se tak stává Božím chrámem (podle příslibu), chrámem kde se setkává člověk s Bohem. Toto setkávání v našem „tělesném chrámu“ je vlastně slavení „Liturgie“ neboť každý rozhovor s Bohem je Liturgie.

Diadochus z Fotike hovoří o tom, že soustředění se v tichu a v modlitbě je podobné rybáři, který se dívá na klidné moře, a tudíž je schopen vidět všechny jeho charakteristiky, hloubku, dno, živočichy v něm atd. Když je ale moře rozbouřené (náš život ve světě) nejsme skutečně schopni odhadnout povahu moře, jeho hloubku, atd. V tomto ohledu i sám Ježíš Kristus nacházel nutnost posily v rozhovoru se svým Otcem a nacházel v něm sílu pro svoje další působení. Oč tedy více bychom měli my sami nacházet místo pro takový rozhovor!

V rámci hesychasmu souvisí způsob, jak naslouchat Bohu, i s tak zvanou Ježíšovou modlitbou, která má různé podoby, ze kterých snad nejznámější je „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Tuto modlitbu opakujeme neustále, až ji nemusíme vyslovovat a stane se již jako by naše druhá přirozenost. Tedy nejdříve se mentálně zastavíme, uvědomíme si nutnost komunikace s Bohem, a posléze se začneme modlit, aby se Bůh nad námi smiloval, odstranil naše problémy a hříchy, a tudíž, abychom se s ním mohli setkat, a mohli se těšit z ovoce jeho lásky k nám. Souvisí to také se teologii „jména“. Podle židovské Staro-zákonní tradice „jméno“ v sobě zahrnovalo a vyjadřovalo podstatu dotyčného, a tedy tím, že říkáme Ježíšovo jméno, jakoby se snažíme obsáhnout celý smysl stvoření a jeho podstatu skrze Krista.

Opakováním Ježíšovy modlitby se začnou odbourávat všechny nástrahy a překážky, které jsme nahromadili v našich tělech a duších. Jeden po druhém padají a nám se otevírá zrak, který, podle proponenta hesychasmu Řehoře Palamy (14. století), nám umožňuje vidět Boží „energie“ neboli aktivitu Boha v tomto světě, neboli jeho lásku v tomto světě, která dává všemu smysl. Paradoxně v rámci Ježíšovy modlitby a hesychasmu se nemusíme nacházet v tichém prostoru, ale můžeme tuto modlitbu provozovat v každodenním životě a při jakékoliv práci, a snad proto je obzvláště vhodná pro současného člověka. Řehoř Palama se učil modlitbě mimo jiné při svém pobytu na hoře Athos.

Modlitba nám umožňuje vstoupit do rozhovoru s Bohem a poté i do „skutečného“ rozhovoru s dalšími lidmi, a to díky tomu, že vše vnímáme na bázi lásky, a ne na základě „informací“. Bůh se pro nás stává výsostně Bohem osobním. Je důležité zde říci to, že Ježíšova modlitba a hesychasmus tak, jako další liturgické činy, nás uvádějí do společenství, zakotvují nás mezi lidmi na autentické bázi, a ne na základě egoismu a hříchu. Pravoslavné modlitby a liturgický život nás přenášejí do nové reality, kdy si uvědomujeme své místo ve společenství lásky, a to nám přináší radost a také to, co bychom mohli nazvat mystickým nazíráním.

Zde je také rozdíl mezi tak zvanou „mantrou“ a pravoslavným pojetím. Ve východních asijských náboženství existují celá řada rozmanitých manter, ale tyto mají odlišnou povahu od hesychastické modlitby, protože nemají konkrétní cíl, který je v pravoslaví založen na zbožštění člověka. Indické a další formy manter nikdy nevedou k oné realitě Boho-lidského společenství které je konkretizováno v podobě spasitelné činnosti historického Krista. Pokud východní mantry hovoří o spojení s bohem, tak spíše ve smyslu spojení s jakýmsi abstraktním principem. Navíc mantra nám automaticky přináší efekt, Ježíšova modlitba je založena na uvědomění si člověka, že je hříšný, a že spása nepřichází automaticky, ale na základě milosti od Boha.

Závěrem je nutné zdůraznit, že praktikování Ježíšovy modlitby není jedinou formou našeho života v Bohu, ale Církev nabízí celou řadu dalších způsobů. Akty lásky a milosrdenství a i další liturgické formy mají rovněž význam pro vybudování lásky a společenství v Kristu. Je důležité se při praktikování Ježíšovy modlitby radit s duchovními autoritami. Cílem hesychastické duchovnosti je společný pro další způsoby života v církvi a to je život v Království Nebeském neboli v skutečném společenství lásky.

Prot. Václav Ježek