Život po Padesátnici. Pravoslavná víra je víra misijní
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Matouš 28:19–20).
Tato Spasitelova slova se týkají nejen jeho nejbližších učedníků, ale každého křesťana, který má získávat Kristu nové učedníky, a to nejen slovem, ale i svým vlastním příkladem. Má žít tak, aby všichni kolem něj se také vydali cestou spásy. Posvátné dějiny nekončí poslední kapitolou Janova Zjevení. Duch žije v církvi v každé době.
Stejně jako člověk, který se hned po narození nadechl, dýchá po všechny dny svého života, tak i působení Ducha Božího v církvi ode dne Padesátnice nikdy neustává. Církev dýchá Duchem. Někdy může její tělo trpět různými duchovními nemocemi, avšak díky tomuto dechu je nesmrtelná, stejně jako je nesmrtelný Duch, který ji naplňuje. Církev je totiž samotným životem Ducha Svatého v lidech. Když přijala Ducha Božího, přijala zároveň i život věčný.
Ode dne, kdy Duch sestoupil na apoštoly, žijeme v období Padesátnice. Nebe se spojilo se zemí a Nová smlouva nabyla platnosti. A platí dodnes. Ve světě bylo obnoveno království Otce i Syna i Ducha Svatého, ztracené pádem našich prarodičů do hříchu.
Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě (Skutky 2:1). Ti „všichni“ byli Kristovi učedníci. V den židovských Letnic slavili stejně jako ostatní Židé v Jeruzalémě darování Zákona. Proč však Duch Svatý sestoupil právě v tento den? Protože zde, jak říká svatý Jan Zlatoústý, „pravda nahrazuje předobraz“. Zastavme se na chvíli u tohoto předobrazu; pomůže nám lépe pochopit samotnou pravdu.
Zákon, který Bůh daroval Mojžíšovi padesátého dne po odchodu z Egypta, můžeme zjednodušeně rozdělit na mravní a obřadní část. Mravní zákon, vyjádřený Deseti přikázáními, Kristus potvrdil a naplnil novým duchovním obsahem. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit (Matouš 5:17), říká Pán. Jedním z významů slova „naplnit“ je dát nový obsah, doplnit to, co dosud chybělo.
Od této chvíle sestupuje Zákon do hlubin lidského srdce. Ten, kdo se hněvá, se stává vinným proti přikázání „Nezabiješ“; ten, kdo hledí na ženu žádostivě, proti přikázání „Nesesmilníš“. Aby bylo možné tento Zákon plnit nejen navenek, ale i v srdci, byl člověku dán Duch Svatý – a není náhodou, že právě v tento den. Právě zde začíná skutečný křesťanský duchovní život: život v Duchu, nikoli pod nadvládou Zákona.
Obřadní část Zákona, obsahující 613 přikázání, byla sesláním Ducha zrušena a stala se nadbytečnou. Apoštol Pavel o tom píše: Když jste vedeni Duchem, nejste pod Zákonem. Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království. Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná. Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali svou tělesnost s jejími vášněmi a sklony. Žijeme-li Duchem, pak se Duchem také řiďme. (Galatským 5:18–25) Právě o této obřadní části Zákona zde apoštol hovoří. Proto Duch přišel právě v den židovských Letnic – aby předobraz ustoupil a začala panovat pravda.
Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. (Skutky 2:2–3)
Pozoruhodný je právě tento poslední detail: „na každém z nich“. Duch sestoupil na celé shromáždění, ale zároveň na každého člověka osobně. Tento fakt ukazuje na počátek nové éry osobního vztahu člověka s Bohem. Ve Starém zákoně Bůh promlouval k lidu jako k celku prostřednictvím proroků a velekněží. Křesťanská církev je však společenstvím osobností, které přijaly zaslíbení: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14:23).
V církvi se harmonicky spojují individuální i společné, osobnost i všeobecnost. Pán miluje každého člověka a každého vede ke spáse, avšak činí tak v církvi – ve shromáždění. Církev je živý organismus tvořený osobami, které se zdokonalují v Duchu.
Všichni byli naplněni Duchem Svatým (Skutky 2:4), pokračuje apoštol. Znamená to snad, že Duch Svatý předtím v dějinách nepůsobil? Samozřejmě že působil. Duch Svatý je zdrojem veškerého života. Život na zemi by nebyl možný bez nepřetržitého působení Ducha ve veškerém stvoření.
Tentýž Duch Svatý inspiroval proroky, kteří nám zanechali knihy Starého zákona. Apoštol Petr říká: Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2. list Petrův 1:21)
Působení Ducha v prorocích a vůdcích izraelského národa však mělo konkrétní cíl – zjevovat Boží vůli vyvolenému lidu. Bůh promlouval skrze člověka kvůli lidu jako celku, nikoli kvůli jednotlivé osobě. Ani samotný pojem osoba v dnešním slova smyslu tehdy ještě neexistoval.
Ve srovnání s Novým zákonem mělo toto působení spíše vnější charakter. Před novozákonní Padesátnicí by v zásadě nemohli existovat takoví světci jako Řehoř Teolog, Simeon Nový Teolog či Řehoř Palama – mystici, kteří kontemplovali tajemství Svaté Trojice. Jejich zkušenost společenství s Bohem byla důsledkem mocného osvícení lidského srdce Duchem Svatým, jenž člověku zjevuje Otce i Syna do té míry, do jaké je schopen pojmout.
V den Padesátnice sestoupil Duch hluboko do nitra lidské duše, proměnil celou lidskou přirozenost a učinil ji Božím chrámem. Naplnil člověka svou přítomností do té míry, do jaké je stvořená přirozenost vůbec schopna být naplněná Božstvím. Ve Starém zákoně nic takového nebylo možné.
A začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Skutky 2:4)
Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Prvním projevem Ducha Svatého bylo to, že dosud mlčící apoštolové otevřeli ústa a začali světu zvěstovat veliké Boží skutky. Církev se od samého počátku zrodila jako církev hlásající, evangelizující, šířící dobrou zvěst. Jakmile apoštolové přijali Ducha, vyšli kázat. Hned v první den existence církve se po Petrově kázání dalo pokřtít nejméně tři tisíce lidí.
Připomeňme si, že ohnivé jazyky nesestoupily pouze na dvanáct apoštolů, ale na celé shromáždění čítající přibližně sto dvacet osob. To bylo tehdejší celé křesťanské společenství, celá církev. A tato církev promluvila! Promluvila proto, že srdce těchto lidí byla naplněna Duchem. Vždyť Kristus říká: Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Matouš 12:34) Duch, který sestoupil do srdce každého učedníka, učinil ze všech hlasatele Božího slova.
Jak krásná je tato církev! Církev naplněná Duchem, vyzařující lásku a zvěstující evangelium!
Zde však vyvstává otázka: máme i my téhož Ducha? Ano, máme. Přijali jsme ho při křtu a svatém myropomazání a každoročně se jeho dech v den Padesátnice obnovuje i v nás. Jenže tím vzniká další otázka. Proč tedy tak málo svědčíme o Kristu? Proč zůstávají naše ústa zavřená? Jaká nemoc ochromila náš jazyk? Jaká síla zamkla naše rty? Proč mlčíme o své víře? Proč mlčíme o Kristu? Proč se o nás, o naší církvi lidé dozvídají pouze ze zahanbujících reportáží České televize?!
Copak už bylo evangelium hlásáno všem národům? Opravdu nemáme co říci o Kristu? Opravdu v nás nezůstala ani špetka touhy sdílet s druhými největší radost svého života? Anebo snad Kristus Vzkříšený přestal být pro nás radostí?
Naše mlčení o Kristu je obrovským neštěstím, tragédií současného křesťanství.
Ale Bůh nám i dnes dává možnost stát se skutečnými křesťany – lidmi, kteří svou víru znají, milují a vydávají o ní svědectví. Ještě je čas procitnout ze spánku, setřást malátnost a uvědomit si, že nejsme pouze dědici české pravoslavné tradice svatých Cyrila a Metoděje, Ludmily a Václava, svatého mučedníka Gorazda, ale také nositeli víry apoštolské – víry misijní, dýchající evangeliem. Právě proto Duch Svatý působí v církvi – nejen pro naši osobní spásu, ale také proto, abychom pokračovali v evangelním poslání a zvěstování Kristovy radostné zvěsti světu.
Redakce