Jak svatí vychovávali děti

Často se domníváme, že když budeme s dětmi co nejčastěji mluvit o Bohu, pravidelně je vodit do chrámu ke svatému přijímání a pečlivě dbát na to, aby se nedostaly do špatné společnosti a netrávily příliš hodně času na internetu nebo u televize, zaručeně z nich vyrostou křesťané. Ale zkušenost světců, jejichž děti také dosáhly svatosti, svědčí o něčem jiném. Pro děti bude mnohem snazší milovat Boha, když uvidí, jak ho milují jejich rodiče.

Svatá Nonna a svatý Řehoř Teolog

Pravoslavní rodiče mají obavy, když posílají své děti do běžné světské školy, že se tam naučí od vrstevníků něco špatného nebo že Darwinova teorie jim bude bližší než představa o stvoření světa z ničeho.

Také svatá Nonna, matka budoucího sv. Řehoře Teologa, měla obavy, když posílala svého syna do nejlepší vzdělávací instituce tehdejší doby – athénské akademie, kterou kdysi založil Platon. Ve 4. století měli obyvatelé Kappadokie, maloasijské provincie Římské říše, kde rodina žila, jen málo možností dopřát dětem kvalitní vzdělání.

Athény však byly centrem pohanské kultury, která tehdy stále vzkvétala. Křesťanství se teprve nedávno stalo oficiálním náboženstvím a město bylo stále plné soch bohů, které pohané hojně okuřovali kadidlem. Řečníci slavné akademie navíc často vyučovali mladíky umění rétoriky na velmi volně pojatých mytologických námětech.

Nonna byla křesťanka. Velmi si přála, aby i její syn vyrůstal jako křesťan. Proto ho především naučila rozmlouvat s Bohem. Už od dětství si chlapec zvykl svěřovat Hospodinu své nejtajnější myšlenky a starosti. Hluboko se mu také vryl do paměti sen, v němž stoupal vzhůru k zářícímu trůnu, z něhož vycházelo nevýslovné Světlo.

Matka věřila, že schopnost modlit se ochrání jejího syna před pokušeními, která nevyhnutelně přijdou, až dospěje. Sama mu v tom byla příkladem. „O modlitbě byla každodenně její první myšlenka… Kdo kdy přistupoval k modlitbě s takovou důvěrou, že obdrží, oč prosí?“ vzpomínal později její slavný syn.

Na přímluvu Nonny se křesťanem a později i biskupem stal její manžel Řehoř, který v mládí spojoval víru v jediného Boha s uctíváním ohně. Modlitba a děkování Bohu byly pro matku budoucího světce také první reakcí na každé soužení. Věděla totiž, že Bůh neposílá zkoušky nad lidské síly.

Proto když Řehoř dospěl, bez váhání ho poslala studovat na nejlepší školy své doby, ačkoli některé z nich byly považovány za ohniska pohanství. Mladík studoval jak v kappadocké Caesareji, tak v Palestině, egyptské Alexandrii i na athénské akademii. Stal se jedním z nejvzdělanějších lidí své doby.

Zajímavé je, že přibližně ve stejné době studoval v Athénách také synovec Konstantina Velikého Julian, který se později stal císařem a získal přízvisko Apostata pro svůj pokus obnovit pohanství. A právě Athény ho utvrdily v rozhodnutí rozejít se s křesťanstvím.

Řehoř však získal silnou imunitu vůči pohanské „nákaze“. Možná zde sehrál rozhodující roli příklad jeho matky. Nejvíce ho přitahovalo tiché rozjímání a modlitební stání před Bohem. Není proto divu, že vešel do dějin pod jménem Teolog.

Svatá Emilie a svatý Basil Veliký

V polovině 4. století, i přestože rodiny byly mnohodětné, manželé, kteří přivedli na svět deset potomků, přece jen vyčnívali z řady. Mohlo to svědčit jak o jejich dobrém majetkovém zajištění, tak o hluboké důvěře v Boha. Rodiče svatého Basila Velikého, Basil a Emilie, měli obojí.

Žili v Kappadokii, ale vlastnili pozemky i ve dvou dalších římských provinciích – v Pontu a Malé Arménii. A po svých rodičích, kteří trpěli pro Krista za vlády císaře Licinia, oba zdědili hlubokou a neochvějnou víru.

Život rodiny plynul pokojně až do smrti otce. Stalo se to krátce po narození Petra, nejmladšího Basilova bratra. Mnohé ženy by za takových okolností upadly do zoufalství, jiné by se snažily co nejrychleji umístit děti do škol. Emilie však byla přesvědčena, že matku dětem nikdo nenahradí. Proto vzala jejich základní vzdělávání do vlastních rukou a snažila se v každém z nich rozpoznat jeho nadání a zájmy a správně je rozvíjet.

Kromě toho od chvíle, kdy římská moc uznala křesťanství, ještě neuplynulo ani padesát let a Emilie se velmi obávala, aby děti neovlivnily uvolněné pohanské mravy. Dokud byly malé, chránila je, jak jen mohla, a učila je pouze tomu, co sama pokládala za potřebné a správné.

Když začala vzdělávat svou nejstarší dceru Makrinu, nezvolila pro četbu řecké báje ani milostné písně Sapfó a Anakreóna, nýbrž žalmy Davida a přísloví Šalomouna. Některé pasáže Písma se dívka učila nazpaměť. Vše, co považovala z mravního hlediska za pochybné, například návštěvy divadla nebo dostihů, matka ze života svých dětí vyloučila. Aby se však nenudily, svěřovala jim různé úkoly, od práce na zahradě až po pomoc v kovárně; jejich hospodářství totiž bylo rozsáhlé.

To vše sehrálo významnou roli v dalším osudu dětí svaté Emilie. Pět z nich bylo později církví svatořečeno: Basil Veliký, Řehoř z Nyssy, Petr ze Sebaste, Makrina Mladší a svatá spravedlivá diakonisa Theosebia.

„Darovala světu taková světla – syny i dcery, žijící v manželství i v zasvěcené čistotě; je šťastná a plodná jako málokdo,“ říkal s obdivem o Emilii Basilův nejbližší přítel, Řehoř Teolog. „Tři slavní biskupové, jedna účastnice tajemství kněžské služby a ostatní jako zástup nebešťanů. Žasnu, jak nesmírně bohatá je to rodina!“

Svatá Monika a svatý Augustin

Když se křesťanští rodiče všemožně snaží přesvědčit své dospívající děti, aby chodily do chrámu a četly zbožné knihy, děti se tomu zpravidla urputně brání nebo prosby rodičů jednoduše ignorují. Přibližně tak tomu bylo i u svaté Moniky a jejího syna Augustina, kterého církev později svatořečila.

Moničin manžel Patricius zůstával po většinu života pohanem – spíše ze zvyku než z přesvědčení, vůči náboženství byl v zásadě lhostejný. Byl to však člověk velmi prchlivý, i když jeho hněv rychle vyprchal. Augustin později svého otce označil za „člověka mimořádné laskavosti a prudké vznětlivosti“. K tomu všemu Patricius Moniku často podváděl. Ona však manželovy výstřelky pokorně snášela, snažila se nevyvolávat jeho hněvivé reakce a neodporovat mu – alespoň ve chvílích, kdy byl rozčilený.

Veškerou sílu svého přesvědčování však Monika zaměřila na syna. Udělala vše pro to, aby z něj vychovala křesťana, ačkoli v mládí ho více zajímaly ženy než víra. V šestnácti letech byl na otcovo naléhání poslán do Kartága – města, kde na něj na každém kroku číhala pokušení, aby zde vybudoval kariéru řečníka. Mladík se do tohoto života vrhl po hlavě. Když četl matčiny úzkostné dopisy, cítil spíše podráždění než lítost.

Nakonec se začal zajímat i o náboženství. Nikoli však o křesťanství, nýbrž o manicheismus. Manichejci věřili, že světu nevládne jediný Bůh, ale dvě rovnocenné síly: jedna světlá, božská a duchovní, druhá temná, démonická a hmotná.

Monika plakala a zvala syna do církve, ale marně. Pomohl jí jeden biskup, kterého požádala, aby na Augustina zapůsobil.

„Nech ho být,“ řekl jí. „Jen se za něj modli k Bohu. Sám při četbě pozná, jaký je to blud a jak veliká bezbožnost.“ A dodal: „Jako je jisté, že žiješ, tak je jisté i to, že tvůj syn po tolika prolitých slzách nezahyne.“

A skutečně se tak stalo. Když Augustin poznal manichejce blíže, zklamal se v nich. Přesvědčil se, že jsou to většinou lidé nevzdělaní a nepoctiví. Jejich opakem byl právě onen biskup – Ambrož Milánský, s nímž se Augustin seznámil. Pod jeho vlivem nakonec přijal křest.

Monika byla šťastná a zemřela s pokojem v srdci. Augustin se stal knězem a později biskupem, proslulým po celém světě jako otec a učitel církve.

Když matka pokorně uznala marnost svých vlastních snah obrátit syna na správnou cestu a svěřila ho do Božích rukou, osobně se přesvědčila o pravdivosti Spasitelových slov: „Co je u lidí nemožné, je možné u Boha.“ (Lukáš 18,27)

Svatá Ludmila a svatý Václav

Prarodiče si někdy kladou otázku, zda mají zasahovat do náboženské výchovy svých vnuků a vnuček. Neměli by to nechat výhradně na jejich rodičích? Příběh svaté Ludmily ukazuje, že i prarodiče mohou sehrát v duchovním životě dítěte nezastupitelnou roli.

Český kníže Vratislav svěřil svého syna Václava do péče jeho babičky Ludmily, která přijala křesťanství již v době působení svatého apoštolům rovného Metoděje a dobře věděla, že víru nelze předat pouze slovy. Proto svého vnuka neučila jen modlitbám a základům křesťanského učení. Především mu svým životem ukazovala, co znamená důvěřovat Bohu, projevovat milosrdenství chudým a odpouštět nepřátelům. Václav pod jejím vedením poznával Písmo, účastnil se bohoslužeb a učil se pohlížet na knížecí moc nikoli jako na výsadu, ale jako na zodpovědnou službu.

Po smrti knížete Vratislava se však mezi Ludmilou a Drahomírou vyostřil spor o výchovu mladého následníka trůnu. Ludmila byla nakonec na Tetíně zavražděna. Zdálo se, že její dílo bylo násilně přerušeno. Semena, která zasela do srdce svého vnuka, však již vykořenit nešlo.

Když se Václav ujal vlády, projevilo se vše, čemu se od své babičky naučil. Podporoval šíření křesťanství, pečoval o chudé a snažil se vládnout spravedlivě. Současníci i pozdější generace v něm viděli panovníka, který spojoval státnickou odpovědnost s hlubokou osobní zbožností.

Tak se potvrdilo, že největší vliv na dítě nemívají dlouhá poučení ani přísné příkazy, ale příklad života. To, co vnuk slyšel od své babičky, bylo důležité. Ještě důležitější však bylo to, co u ní každý den viděl. Proto se z vnuka naší světice stal patron české země. A osud samotného svatého Václava ukazuje, jak hlubokou stopu může v dětském srdci zanechat člověk, který svou víru nejen vyznává, ale také podle ní žije.

Děti posledního ruského cara

Čím jsou rodiče majetnější, tím více do svých dětí „investují“ – do oblečení, hraček, smartphonů a počítačů, ekologicky čistých potravin. A později do nejprestižnějších škol, nejnovějších automobilů a podobně.

Na počátku 20. století se zdálo, že na světě není bohatšího člověka než ruský car. Když při sčítání lidu v roce 1897 vyplňoval dotazník, uvedl Mikuláš II. jako své povolání „hospodář země Ruské“.

Přesto děti Mikuláše a Alexandry Romanovových nevyrůstaly v přepychu. Od útlého dětství spaly na vojenských postelích, jedly prostou stravu a ne vždy dosyta. Při slavnostních hostinách se k nim pokrmy dostávaly až jako k posledním a od stolu musely vstát hned, jakmile tak učinil car. Carské dcery po sobě dědily šaty a domácí oblečení se v případě opotřebení pečlivě spravovalo a zašívalo.

Jak dcery dospívaly, začaly přebírat i „dospělé“ povinnosti a zastupovaly svou matku na různých oficiálních akcích. „Je dobré svěřovat dívkám samostatnou práci,“ říkala Alexandra. „Lidé je tak lépe poznají a ony se naučí být užitečné.“

Když vypukla první světová válka, pracovaly spolu s matkou dlouhé hodiny ve vojenském lazaretu. Pečovaly o raněné, asistovaly při operacích a převazovaly rány.

Jednou, když Mikuláš II. pobýval se svými dvěma nejstaršími dcerami Olgou a Taťánou v Hamburku, vyjel jim vstříc poštovní povoz. Prudce zabočil a na dlažbu z něj vypadl balík. Car okamžitě zvedl krabici a podal ji pošťákovi. Ten však ruského panovníka nepoznal a na poděkování jen kývl hlavou.

Na procházce je doprovázela blízká přítelkyně carevny, Anna Vyrubovová. Když vyjádřila údiv nad carovým jednáním, Mikuláš jen pokrčil rameny: „Čím výše člověk stojí, tím ochotněji by měl pomáhat druhým a nikdy jim nedávat najevo své postavení. Takové mají být i moje děti!“

Později, po abdikaci, když byl již v zajetí bolševiků, pracoval car spolu s dcerami s velkou chutí a vytrvalostí. Vytrhávali pařezy, kopali záhony a ořezávali větve stromů. „Kdyby mu dali pozemek a nechali ho na něm hospodařit, brzy by si zase svou prací získal celé Rusko,“ divili se vojáci, kteří cara pozorovali.

Návyk žít prostě a bez váhání pomáhat těm, kdo pomoc potřebují, jim velmi pomohl i v posledních měsících jejich života. Ať už museli snášet jakékoli nepohodlí, jejich strážci od členů carské rodiny nikdy neslyšeli stížnosti na životní podmínky.

Nikdo ze zmíněných svatých rodičů a prarodičů nevychovával budoucí světce pouhými zákazy či napomínáním. Nonna učila Řehoře modlitbě vlastním příkladem, Emilie vytvářela křesťanské prostředí domova, Monika vytrvala v modlitbě navzdory dlouhým létům zklamání, Ludmila předala Václavovi svou víru skrze každodenní život a car mučedník učil své děti skromnosti a lásce k bližním. Všichni svým způsobem potvrzují myšlenku, že dítě se učí milovat Boha především tehdy, když vidí, že ho milují dospělí kolem něj.

Redakce