Obnovení starozákonní mravnosti v kontextu Kázání na hoře
Kázání na hoře jako kvintesence Kristova učení
Kázání na hoře bývá označováno za kvintesenci mravního učení Krista. V Matoušově evangeliu zaujímá zvláštní místo a vyznačuje se vytříbenou kompozicí.
Západní biblistika se domnívá, že apoštol Matouš dal dohromady materiál, který k němu došel ústním a písemným podáním, do krásného kázání složeného z několika tematických celků[1]. Tato otázka je ovšem diskutabilní. Je pozoruhodné, že povolání apoštola Matouše jako celníka předpokládalo určitou míru odborného vzdělání, ovládání literárního jazyka synagogy a znalost nejen Bible, ale i rabínských výkladů. Podle tradice apoštol Matouš původně sepsal své evangelium aramejsky (v literárním jazyce tehdejší synagogy) a s největší pravděpodobností ho sám později přeložil do jazyka, který byl v jeho době běžný – řečtiny.
Kázání na hoře je nejdelší ze všech řečí Spasitele, které se dochovaly v synoptických evangeliích. Je mimořádně významné a zajímavé právě díky množství didaktického materiálu. Zároveň však nelze Kázání na hoře zkoumat odděleně od Matoušova evangelia ani od tradice Starého zákona, s níž přímo souvisí. Stejně tak není možné jej studovat mimo církevní (patristickou) tradici. Pro církevní otce – jak starověké, tak i novější – bylo Kázání na hoře předmětem zvláštní exegetické pozornosti.
V Matoušově evangeliu je jedním z hlavních tematických důrazů návaznost učení Krista na Mojžíšův Zákon. Sám Spasitel se stává novým Mojžíšem, který plní úlohu osvoboditele a zákonodárce pro Boží lid. Podle svého vlastního prohlášení nepřišel Syn Boží zrušit Zákon, ale naplnit. Šest antitezí v 5:21–48 („Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům… Já však vám pravím“) přímo staví autoritu Ježíše Krista proti autoritě tradičních vykladačů Zákona. Spasitel nepohlíží na přikázání Zákona jako na pevně dané normy, ale jako na ukazatele k dokonalejší spravedlnosti. Zároveň však požadavky Pána Ježíše jsou striktnější než ty, které kladl Zákon.
Známý západní biblista J. Rollof píše: „V Ježíšově výkladu Tóry znovu jasně září dobrá Boží vůle, která byla pokřivena a zastřena kompromisními výklady aplikovanými v Izraeli. Ve znamení přicházejícího Božího království je třeba činit právě to, co Zákon od začátku požadoval. V tomto smyslu Ježíš v Kázání na hoře vyzývá k spravedlnosti převyšující spravedlnost farizeů[2].“
Kázání na hoře samo o sobě není pouhou „sbírkou“ přikázání a nařízení. Je to výzva Izraeli, aby se stal skutečným Izraelem, aby se duchovně obnovil a odpovídal duchu Zákona, který překroutil[3].
Kázání na hoře začíná úvodem apoštola Matouše: „Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. I otevřel ústa a učil je těmito slovy…“ (5:1–2)
Hory vždy měly v posvátných dějinách a ve vztahu mezi Bohem a člověkem zvláštní význam. Hospodin kdysi přikázal Abrahámovi: „Vezmi svého syna, svého jediného, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím… A Abrahám nazval to místo ‚Hospodin opatří’. Proto se dodnes říká: Na Hospodinově hoře se opatří.“ (Genesis 22:2, 14)
Bůh se zjevil Mojžíšovi na hoře v sinajské poušti: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Vystup ke mně na horu a zůstaň tam. Dám ti kamenné desky, zákon a přikázání, které jsem napsal, abys je vyučoval…“ (Exodus 24:12)
Na horu Choréb putoval prorok Eliáš čtyřicet dní a čtyřicet nocí a vykonal tam své poslání. Na hoře Sijón založil král a prorok David své město. Podle židovské tradice je Sijón tou horou v zemi Mórija, kde se Abrahám pokusil obětovat Izáka. Podle křesťanské tradice tam byl pohřben Adam.
Během svého pozemského života Ježíš často vystupoval na hory: pro modlitbu nebo rozjímání, na hoře hovořil s učedníky a na hoře se proměnil, na hoře byl ukřižován a z hory vystoupil do nebe. V Matoušově evangeliu nacházíme osm takových událostí.
Struktura Kázání na hoře
Kázání na hoře lze rozdělit do tří částí. První část (5:3–16) předkládá ideály křesťanské pravdy, která se do značné míry liší od pohanské, a dokonce i starozákonní tradice, přesněji řečeno od jejího výkladu skrze „podání otců“ a rabínská učení.
Druhá část Kázání na hoře rozvíjí Kristův ideál oproti „ideálu“ farizejskému. Morální ideál Spasitele platí pro všechny, kdo se nazývají Kristovými učedníky, bez ohledu na jejich postavení v křesťanském společenství. Cíl – dosažení ideálu – lze naplňovat různými cestami.
Rozpor s farizejskou „spravedlností“ je velice zřejmý. Kázání na hoře zmiňuje šest přikázání, která byla v době Kristově nejčastěji porušována: o vraždě, cizoložství, rozvodu, přísaze, pomstě a lásce k bližnímu. Zdůrazňuje se, že tato přikázání mohou být porušena i vnitřně – duchovně, a právě vnitřní stav je příčinou vnějšího hříšného jednání.
Vedle negativních výzev, které varují před „kvasem farizeů“ („nehromaďte, nesuďte, nedávejte“), jsou představeny i pozitivní ctnosti („proste, jednejte, vstupujte“). Kristus vyzývá ke konkrétním činům, avšak bez Boží pomoci nejsou žádné duchovní úspěchy možné. Tomu je věnována třetí část Kázání na hoře.
Syn Boží začíná své kázání bez jakéhokoliv úvodu, jak to bylo běžné u starověkých řečníků a židovských náboženských učitelů. Neoznamuje téma, ale přechází rovnou k jádru své řeči. Právě proto jeho slova vyvolávají silný dojem: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Matouš 7:29–30)
Další část, která navazuje na blahoslavenství, je určena přímo Kristovým učedníkům: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa… Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (5:13–16)
To je jakési pozdravení budoucím apoštolům, hlasatelům univerzálního lidského spasení v Kristu. Zároveň se tu upozorňuje na riziko toho, čemu se v dnešní pastorační praxi říká „vyhoření“.
Sůl byla za pozemského života Spasitele běžně používána k dochucení jídla a konzervaci potravin. Pokud se přinášel chléb jako oběť, bylo zvykem jej osolit: „Každý dar moučné oběti ochuť solí; nedopusť, aby při tvé moučné oběti chyběla sůl smlouvy tvého Boha. S každým svým darem přines sůl.“ (Leviticus 2:13)
Autor knihy Sírachovec označuje sůl za jeden z nejdůležitějších prvků lidského života: „Co člověk nejvíc potřebuje k životu, je: voda, oheň, železo a sůl, bílá pšeničná mouka, mléko a med, šťáva z hroznů, olej a oděv.“ (Sírachovec 39:26)
Kázání na hoře se staví především na protikladu „spravedlnosti“ farizeů a spravedlnosti obnoveného křesťanského ducha. Kristus často cituje Písmo svaté Starého zákona a sám ho vykládá, poukazuje přitom na ducha přikázání, který byl farizeji a zákoníky opomíjen. Spasitel často používá obrazy ze starozákonní tradice, srozumitelné tehdejším posluchačům, což dělá didaktický obsah přístupnějším.
Kázaní na hoře a Mojžíšův zákon
Kristus ve svém Kázání na hoře trvá na naplnění Zákona, který Bůh skrze Mojžíše dal izraelskému národu: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání, a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velikým.“ (5:17–19)
Pán Ježíš Kristus neměl formální vzdělání, nebyl zákoníkem ani členem žádné náboženské strany, přesto byl nazýván „Rabi“ nebo „Učitel“. Kázal v synagogách a účastnil se debat o výkladu různých pasáží Písma, odpovídal na otázky, na něž tehdy neexistoval jednotný názor. Novota jeho výkladu spočívala především v ostré kritice tehdejšího chápání Mojžíšova učení zákoníky a farizeji. Kristovy aforismy, namířené proti farizejství, měly vrátit nábožensko-morálním požadavkům jejich původní smysl[4].
Syn Boží hlásal Božskou pravdu jinak než proroci starých dob. Ti obvykle začínali slovy: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo…“ nebo „Toto praví Hospodin…“. V rámci ústní tradice zákoníci uváděli teologický výklad slovy typu: „Rabín ten a ten říká jménem rabína toho a toho…“ Kristus však mluví přímo, ostře, sebejistě: „Ale já vám pravím…“, čímž v jistém smyslu staví své učení do protikladu s přikázáními Zákona. To bylo pro posluchače zcela novým stylem zvěstování.
Neméně originálně znělo z jeho úst „Amen, pravím vám.“ Tento jazykový obrat (kdy „amen“ neslouží jako potvrzující odpověď, ale jako úvod k novému výroku) se podle některých badatelů nevyskytuje nikde jinde a je považován za jedinečný znak Kristova řečnického stylu.
Kristus hned zpočátku předchází možným obviněním z porušení nebo zrušení tradice. Syn Boží má v úmyslu naplnit to, co bylo Zákonem ustanoveno. Svatý mučedník Irenej z Lyonu říká, že Spasitelovo učení „není popřením či zničením toho předchozího, ale jeho doplněním a rozšířením“, protože Mojžíšův Zákon „byl určen služebníkům a učil duši prostřednictvím vnějších, tělesných forem, jako by ji poutal k poslušnosti přikázáním, aby se člověk naučil sloužit Bohu. Slovo však duši osvobodilo a naučilo skrze ni očišťovat tělo“.[5]
Theofylakt Bulharský k této otázce říká: „Protože měl v úmyslu zavést nové zákony, aby ho neoznačili za protivníka Boha, říká: ‚Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit.‘ Jak jej tedy naplnil? Za prvé naplnil vše, co o něm proroci předpověděli. A za druhé jej dovršil, protože dokonale vykreslil to, co bylo v zákoně pouze naznačeno jako ve stínu. Podobně jako malíř neničí původní obrys, ale doplní jej a rozjasní[6]“.
Kristus vykládá a naplňuje Mojžíšův Zákon v duchu nejvyšších duchovních hodnot starozákonní tradice. On sám se stává vyšším než Zákon a osvobozuje ostatní od formálních ustanovení, která farizeové považovali za podstatu Zákona. Právě proto ho lidé následovali, jeho učení se neslo v duchu svobody a lásky.
Blahoslavenství
Kázání na hoře začíná blahoslavenstvími: posluchačům je slibována blažená odměna za získání určitých druhů ctností. Řecké slovo „μακάριος“, které se překládá jako „blahoslavený, šťastný“, se používá v Septuagintě, včetně řeckého překladu Žaltáře. Hebrejským ekvivalentem tohoto slova je אשרי (ašre). Oba výrazy vyjadřují především duchovní radost, která má výrazný náboženský charakter.
Profesor A. P. Lopuchin poznamenává: „U klasických autorů se slovo makarios používá k označení nebeského, posmrtného blaženství bohů a lidí. Ve slově je vyjádřena představa ideálního štěstí, bez příměsi pozemského utrpení, ačkoliv se používá i pro pozemské štěstí, zejména v náboženském smyslu.“[7]
První blahoslavenství slibuje Království nebeské„chudým v duchu“. Jde o jedno z míst, kde Kristus cituje Starý zákon. Jeroným ze Stridonu píše: „Je to totéž, co čteme jinde: ‚Hospodin… sklíčené v duchu zachrání!’ (Žalm 34:19) A aby si někdo nemyslel, že Pán kázal chudobu jako takovou, dodal: ‚v duchu‘. Právě o chudých tohoto druhu mluví Spasitel ústy proroka Izajáše: ‚Pán mě pomazal, abych přinesl radostnou zvěst chudým‘ (Izajáš 61:1).“[8]
Řecké „πτωχοὶ“ (chudí) odpovídá hebrejskému „אביו“ (ani), což znamená ‚chudý, nemajetný, pokorný, mírný‘. Avšak, jak zdůrazňuje N. T. Wright, „nejde o kontrast mezi materiální a duchovní chudobou, ale mezi cestou mocných a cestou bezmocných, kteří byli v Izraeli 1. století chudí ve všech smyslech slova.“[9]
Výklad blahoslavenstvío plačících je v patristické exegezi jednoznačný: jedná se o ty, kteří pláčou nad svými hříchy, a jejichž pláč je znakem opravdového pokání. V tomto kontextu však pláč může také znamenat zármutek nad těžkými hříchy Izraele, bezprávím lidu nebo nad útlakem vyvoleného národa. Útěcha byla jedním z Božích požehnání po dlouhém trápení (srov. Izajáš 40:1; 49:13; 51:3; 52:19; 61:2; 66:13). Toto blahoslavenství se tedy může vztahovat i na ty, kdo pláčou kvůli tragédiím Izraele.
Další blahoslavenství slibuje zemi jako odměnutichým (mírným). Toto blahoslavenství se téměř doslovně shoduje se zaslíbením žalmu: „Pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj“ (Žalm 37:11). Otázka, jaká je to „země“, zůstává otevřená. Svatý Jan Zlatoústý píše: „Jakou zemi? Řekni mi. Někteří říkají, že duchovní. Ale to není pravda, neboť v Písmu nikde nenacházíme zmínku o duchovní zemi. Co to tedy znamená? Kristus zde ustanovil smyslovou (fyzickou) odměnu…[10]“
V kontextu starozákonní tradice je možné chápat tuto „zemi“ jako hmotnou odměnu – dědictví země, jak to bylo u spravedlivých starého Izraele. Nelze však vyloučit i jiný výklad – zaslíbenou zemi, Boží království, konečný cíl Kristova učedníka.
Čistým v srdci je slíbena veliká odměna – spatření samotného Boha. Žalm 73 začíná slovy: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ (73:1) V Izraeli byli za „čisté v srdci“ považováni ti, kdo nebyli poskvrněni hříchem a v Bohu nacházeli oporu. Spravedliví budou moci spatřit Boha v den soudu (Izajáš 30:20).
Syny Božími budou nazváni ti, kdo na zemi působí pokoj. Ve starozákonní tradici je Božím synem nazýván Izrael i jednotlivý spravedlivý, který bezúhonně plní Zákon. V palestinském judaismu po válce v letech 66–70 n. l. převládal v některých rabínských směrech názor, že vojenský odpor je správnou cestou pro pravověrného Žida. Oproti tomu mnohé autoritativní náboženské skupiny – farizeové a saduceové – prosazovaly mírovou cestu. Vzbouřenecké skupiny byly často rychle potlačeny a prohlášeny za odpadlíky.
Kristus slibuje blahoslavenství těm, kdo jsoupronásledováni pro spravedlnost. Mnozí starozákonní proroci trpěli za hlásání Boží pravdy. Písmo Starého zákona líčí svět plný násilí: vraždy, krutosti, zrady, snahy o zotročení se objevují již na prvních stránkách Bible.
Toto násilí se projevuje nejen fyzicky, ale i morálně. Ústa hříšníka jsou plná násilí (Přísloví 10:6–11). Pachatelé jsou často součástí elity (Micheáš 6:12). Starý zákon ukazuje souvislost mezi morálním stavem lidstva a stavem stvořeného světa. Krutost mezi lidmi vede k rozvratu i v přírodě (Ozeáš 4:1–3). Příroda, která zažila násilí ze strany člověka, činí násilí vůči člověku (Genesis 9:5; Exodus 21:28).
Písmo popisuje nejen násilné činy lidí, ale i ty, které přicházejí od Boha. Boží jazyk ve Starém zákoně je často velice tvrdý – obsahuje hrozby, obvinění, usvědčení. Totéž platí i pro modlitební texty – žalmisté často volají po Božích trestech pro své nepřátele.
Otázka hlásání Boží vůle a pravdy ve Starém zákoně spočívá v tom, že kázání je zde především aktem Božího zjevení svému lidu – tedy zaměřeno na vztah Bůh – prorok – lid. Bůh je zdrojem slova, prorok prostředníkem a lid adresátem. Přitom je pozoruhodné, že proroci často nemluví v imperativu („Slyš, Izraeli“), ale spíše ve formě výzvy.
Za hlásání Božího slova trpěli prorok Jeremjáš, Eliáš, zvěstovatel Boží vůle Zachariáš, syn Barachiášův; prorok Izajáš byl rozřezán dřevěnou pilou; poslední prorok Starého zákona, Jan Křtitel, byl zabit, protože hlásal pravdu.
Trpět pro Boží pravdu bylo ve starozákonní době považováno za privilegium (Ž 44:23; 69:8). Toto privilegium se zachovalo i v novozákonní tradici, kterou ustanovuje Kristus. Ten však slibuje blahoslavenství nejen těm, kdo trpí pro Boží pravdu, jak je tomu ve Starém zákoně, ale i těm, kdo trpí pro něho samotného.
„Judaismus si velmi vážil těch, kteří byli mučeni pro Boží Zákon, ale žádný rabín nikdy nevyzýval své učedníky, aby položili život za jeho učení nebo za něj samotného,“ poznamenává Craig S. Keener[11].
V tom spočívá novota Kázání na hoře, která odhaluje tajemství Kristovy osoby. Není jen izraelským rabínem, ale Mesiášem, Synem Božím.
„Vy jste sůl země, vy jste světlo světa“
Po vyhlášení blahoslavenství přechází Kristus ke slovům „o soli a světle“ (5:13–16). V celkovém kontextu Kázání na hoře je patrné, že toto označení se vztahuje na apoštoly – budoucí zvěstovatele Božího království a budovatele Kristovy církve. Tato slova však lze aplikovat i na celý Izrael, neboť právě jemu byla svěřena velká historická mise – uchování víry v jediného Boha a příchod Mesiáše, jenž se měl stát „světlem k zjevení pohanům“. Izrael má za úkol stát se solí a světlem pro celý svět. K tomuto vlastně byl povolán vždy, byl národem kněží, služebníkem Hospodina. Avšak sůl pozbyla chuti a světlo začalo svítit samo sobě.
„Izrael byl povolán stát se majákem pro svět – ale obklopil se zrcadly, která zadržují světlo,“ poznamenává N. T. Wright.[12]
„Obnova“ starozákonní tradice
Z mnoha etických témat vybírá Kristus šest, doplňuje je a obnovuje. Jsou to témata o vraždě a hněvu, o cizoložství a tělesném pokušení, o rozluce, o přísaze, o neodporování zlému a o lásce k nepřátelům. Všechna odkazují na starozákonní přikázáním. Podívejme se na ně podrobněji.
První téma začíná zmínkou o zákazu zabíjet: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.“ (5:21–22)
Zajímavé je, že Kristus říká „slyšeli jste“, nikoli „četli jste“. To svědčí o tom, že posluchači byli většinou negramotní a neuměli číst. Písmu svatému naslouchali v synagogách. To bylo v tehdejší době zcela běžné. Proto Kristus necituje Písmo přesně – v ústním předávání bylo běžné volnější parafrázování.
Je třeba říci, že výraz „kdo by zabil, bude vydán soudu“ ve Starém zákoně nenalezneme. Nejbližší paralela je v knize Deuteronomium (5:17). Zákaz vraždy je obsažen v šestém přikázání Desatera (Exodus 20:13). V 35. kapitole knihy Numeri jsou podrobně popsány druhy vražd a tresty za ně. Úmyslná vražda byla trestána smrtí, neúmyslná mohla být posuzována mírněji: „obec rozhodne mezi vrahem a mstitelem krve“ (Numeri 35:23–24).
Kristus zdůrazňuje, že příčinou vraždy je hněv a urážka. Pán vysvětluje, že nestačí trestat těžké zločiny, ale je třeba odstranit duchovní příčiny přestoupení. Přikázání „nezabiješ“ nelze chápat jen jako zákaz úmyslné vraždy, týká se slov a myšlenek, které škodí bližnímu a jsou proti Boží vůli.[13]
Kázání na hoře obsahuje mnoho velmi přísných, jednoznačných příkazů. Například výrok ohledně slova „blázen“ se může zdát trochu přehnaný. Nazývat někoho bláznem je zcela běžné i dnes. Stejně tomu jistě bylo i v Kristově době. Evangelista Matouš, který dobře uměl aramejsky, ani nepřekládá do řečtiny slovo „raka“, bylo známé a běžně se používalo jako urážka.
Postava „hlupáka“ – „raka“ – se často vyskytuje ve starozákonní knize Přísloví. Nejde o prostého nevzdělance, ale o člověka, který vědomě odmítá Boží Moudrost: „Hlupák pohrdá poučením otce, chytrý je ten, kdo dá na domluvy.“ (Přísloví 15:5). Přesto však člověk nemá právo soudit druhého.
Po tomto varování Kristus přikazuje, aby člověk přinášel oběť Bohu jen tehdy, je-li smířen se svým bližním: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (5:23–24).
Ve Starém zákoně Bůh přijímá jen oběti těch, kteří jsou čistí a neubližují bližním (např. Genesis 4:4–7; Přísloví 15:8; Izajáš 1:10–15; Jeremiáš 6:20; Amos 5:21–24).
Kristus dále obrací pozornost na přikázání „nezcizoložíš“, které bylo součástí Mojžíšova zákona (Exodus 20:14; Deuteronomium 5:18). Termín „cizoložství“ označuje manželskou nevěru. Kristus však ukazuje, že hřích začíná už v srdci. Tuto myšlenku lze najít i ve Starém zákoně: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ (Job 31:1), „Odvrať svůj zrak od půvabů žen, a neseznamuj se s krásou, která ti nepatří.“ (Sírachovec 9:8)
Kristus tedy připomíná, že je třeba bojovat proti hříchu už v jeho zárodku – v mysli.
Přikázání, že jediným důvodem k rozvodu je cizoložství, určitě překvapilo mnohé, neboť Mojžíšův zákon připouštěl rozvod z více důvodů: „Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu“ (Deuteronomium 24:1–4). Kristus ale ve svém výkladu poukazuje původní Boží záměr – manželství bez rozvodu. Mojžíšovo nařízení bylo ústupkem lidské slabosti, aby se předešlo násilí na ženách v židovských rodinách.
„Pán nezrušil Mojžíšův zákon,“ říká blahoslavený Theofylakt Bulharský, „ale napravil ho a zakázal muži nenávidět ženu, která se neprovinila.“[14]
Kristus se také dotýká otázky přísahy: „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec…“ (5:33–34)
Starý zákon zakazoval falešnou přísahu (Leviticus 19:22; Deuteronomium 23:21; Numeri 30:3). Kristus necituje starozákonní ustanovení o přísaze přesně, ale předává jeho význam. Zákaz přísahy při nebi, při zemi atd. přebírá u proroka Izajáše (66:1).
Jeroným ze Stridonu, který byl dobře obeznámen s židovskou tradicí, nám zanechal následující výklad tohoto úryvku: „Židé jsou známi tím, že mají špatný zvyk přísahat při jednotlivých částech světa, jak jim to často vytýkají prorocká slova (Izajáš). Kdo přísahá, ten buď miluje, nebo ctí to, při čem přísahá. V Zákoně je přikázáno, aby se přísahalo pouze při jménu Hospodina, našeho Boha (Deuteronomium 6:13; 10:20). Ale Židé, kteří přísahají při andělech, městě Jeruzalémě, chrámu a pak při částech stvořeného světa, vzdávali stvořeným a tělesným věcem úctu, která přísluší jen Bohu.“[15]
Další výklad se týká odplaty: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému.“ (5,38–39)
Tato slova pocházejí z knih Exodus 21:24, Leviticus 24:20 a Deuteronomium 19:21. Kristus je cituje zkráceně. V Exodu najdeme „oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ Leviticus doplňuje „zlomenina za zlomeninu“, Deuteronomium „život za život“. Zkrácená citace nemění význam těchto výroků, Starý zákon „žehná“ pomstě stejnou měrou za způsobenou škodu. Ale Nový zákon ruší tento princip a uvádí nový: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují…“ (5:43–44)
Zde také není striktní citace starozákonních pasáží. V knize Leviticus čteme: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (19:18) Ve Starém zákoně nenacházíme žádné jiné analogie tohoto přikázání. Dodatek „nenávidět nepřítele svého“ v Mojžíšově zákoně není. Existuje názor, že Kristus zde odkazuje buď na pozdější Ezdrášovy výnosy, nebo na nechvalně známé výnosy zákoníků a farizeů.
Ve svém Kázání na hoře Kristus hojně cituje ze Starého zákona. Ke každému citátu však dodává antitezi. Hlavní myšlenkou kázání je to, že Izrael sešel z cesty plnění Zákona daného Bohem. Vyvolený národ se soustředil na vnější, rituální plnění náboženských nařízení, protože ztratil pravého ducha Písma. Potřeboval si připomenout pravý význam Božích přikázání.
Kristus ne vždy cituje Starý zákon přesně, ale zároveň nedovoluje, aby se význam výroku ztratil. Jeho řeč je obrazná, zjednodušená, aby ji posluchači snadno vnímali.
Obnovení starozákonní tradice v kontextu Kázání na hoře je zaměřeno na ukázání ducha Zákona, jehož Židé odmítli a nahradili doslovným chápáním Božích nařízení, což nemohlo proměnit ani společnost, ani jednotlivce. Ideál Kristovy pravdy vyžaduje čistotu nejen ve vnějších činech, ale i ve vnitřních. Toto je jeden z hlavních duchovních důrazů Kázání na hoře.
Vladislav Jeršov
[1] Betz H.D. Essays on the Sermon on the Mount. – Philadelfia: 1985. P. 42.
[2] Jürgen Roloff. Einführung in das Neue Testament.
[3] N. T. Wright. Jesus and the Victory of God.
[4] K. Adam. Jesus Christ. – Brussels, 1961. S. 114.
[5] Sv. Irenej z Lonu. Proti herezím. – М., 2010. S. 348.
[6] Theofylakt Bulharský. Výklad Matoušova evangelia. – М., 2010. S. 100.
[7] A.P. Lopuchin. Výkladová Bible. – Stockholm. Díl. 8. S. 81.
[8] Jeroným ze Stridonu. Výklad Matoušova evangelia. – М., 2018. S. 48.
[9] N. T. Wright. Jesus and the Victory of God. – М., 2004. S. 262.
[10] Sv. Jan Zlatoústý. Výklad Matoušova evangelia. – М., 2009. S. 63.
[11] Craig S. Keener. The IVP Bible Background Commentary. – SPb., 2005. – S. 40.
[12] N. T. Wright. Jesus and the Victory of God. – М., 2004. S. 264.
[13] Jürgen Roloff. Einführung in das Neue Testament. – М., 2011. S. 140.
[14] Theofylakt Bulharský. Výklad Matoušova evangelia. – М., 2010. S. 100.
[15] Jeroným ze Stridonu. Výklad Matoušova evangelia. – М., 2018. S. 48.