Divokost a krutost Starého zákona

Některé starozákonní příběhy mohou hluboce šokovat dnešního čtenáře, a právě na ně často poukazují ateisté. Jaké místo tyto pasáže Písma zaujímají v Božím záměru?

Můžeme být přesvědčení, že naše víra je pravdivá, ale nedokážeme ji vždy obhájit před nevěřícím člověkem. Racionální otázky ateisty mohou zaskočit i upřímně věřícího křesťana.

Vyhlazení národů

Ve Starém zákoně – v Tóře a v knize Jozue – můžeme najít výzvy k vyhlazení celých národů. Jak je pak možné tvrdit, že Bůh je láska?

Opravdu, takové příkazy ve Starém zákoně najdeme:

Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům. Prohřešili byste se proti Hospodinu, svému Bohu (Deuteronomium 20:16–18).

Existují různé přístupy k výkladu těchto textů; obecně platí, že v otázkách, které nejsou dogmatické, se křesťané mohou rozcházet – a to je v pořádku. Proto je důležité zdůraznit, že otázka porozumění těmto vyprávěním a otázka víry v Krista nejsou totožné. Lidé, kteří věří v Krista jako v Bohočlověka a Vykupitele, mohou na tyto texty reagovat různě – včetně odpovědi „nerozumím tomu“. Pokud vám některé části Starého zákona připadají nesrozumitelné nebo odpudivé, není to důvod ztrácet víru v Krista.

„Nerozumím“ je pro křesťana zcela přijatelná odpověď. Přesto se pokusme porozumět.

Zjevení má postupný, vývojový charakter. Obraz Boha v lidském vědomí se postupně proměňuje – ne proto, že by se měnil Bůh, ale proto, že lidé se stávají schopnějšími ho pochopit. Proto knihu Jozue a evangelia vnímáme jako rozdílné stupně Božího zjevení. Obraz Boha v knize Jozue odráží představu lidí dané doby. Křesťan čte knihu Jozue očima člověka osvíceného Kristovou zvěstí, prizmatem Nového zákona.

Co nám Starý zákon při takovém výkladu říká?

V dnešní době slovo „pohanství“ zní jako nevinný etnografický pojem. Ve starozákonní době však šlo o kulty, kde běžné byly lidské oběti. V dnešní době si občas můžeme přečíst zprávu tohoto druhu: „V září v Ugandě bylo zatčeno více než 44 lidí podezřelých z rituálních vražd. Jeden z nich přiznal, že zabil osm žen. ‚Tyto vraždy byly rituálními oběťmi,‘ uvedl generální inspektor ugandské policie Kale Kayihura. ‚Usilovně pracujeme na tom, abychom dopadli další podezřelé a tuto praktiku zcela vymýtili.‘“

Plně chápeme postoj zde citovaného policejního představitele, který neprojevuje žádnou toleranci vůči takové formě náboženství a který se, zcela pochopitelně, snaží tyto praktiky vymýtit i pomocí policejního násilí.

Miluj hříšníka, ale nenáviď hřích

Toto nařízení by bylo zcela nesrozumitelné v době Jozue. Současníci Jozue stěží mohli oddělit nenávist vůči hříchu od nenávisti vůči lidem konajícím hřích. To je docela obtížné i dnes, ale v té dávné době byl jedinec vnímán jako součást kolektivu, rodu či kmene. Pravda o osobní a věčné spáse ještě nebyla zjevena.

V Mojžíšových knihách všechna požehnání i kletby mají kolektivní a pozemský charakter. Pokud národ bude věrný Bohu a bude dodržovat jeho zákon, bude žít v hojnosti, porazí své nepřátele, všichni budou zdraví a šťastní. Pokud zákon poruší, Bůh na ně uvalí kletbu, hlad, nemoci a porážky, a nakonec vyhladí celý národ. Bezbožníci, jako třeba Kanaánci, budou zničeni.

Důležité je také to, že pohanské praktiky okolních národů byly pro Izraelci stálým pokušením. O bezbožném králi Achazovi se například říká: Sám pálil kadidlo v údolí Ben-hinom a vlastní syny prováděl ohněm podle ohavných zvyklostí národů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele. (2. Paralipomenon 28:3)

„Provádět syny ohněm“ znamenalo spalovat je jako oběť pohanským bohům. U proroka Jeremiáše také čteme: V údolí Ben-hinom také vystavěli obětiště Baalovi, aby tam prováděli své syny a dcery ohněm jako oběť Molochovi. To jsem jim přece nepřikázal, to mi nepřišlo ani na mysl – že budou provádět takovou ohavnost a svádět Judu k hříchu! (Jeremiáš 32:35)

Autor žalmů také poukazuje na tuto odpornou praxi: Začali uctívat jejich modly, do jejich pasti se zapletli. I svoje syny jim obětovali, své dcery ďáblům dávali! Nevinnou krev tehdy prolévali, krev synů svých a svých dcer. Modlám v Kanaánu je obětovali – tou krví byla poskvrněna zem! (Žalm 106:36–38)

Není divu, že Bůh zasahuje proti podobným zvykům docela tvrdě a promlouvá k vyvolenému národu jazykem, kterému tehdejší lidé rozuměli.

Nový zákon přináší nový postoj i ke hříšníkům. I ti, kdo slouží modlám, mohou být zachráněni a připojeni k Božímu lidu, tedy k církvi. Bůh hledá jejich spásu, nechce, aby zahynuli. Nicméně se i tady zachovává negativní postoj vůči modloslužbě. Aby člověk mohl dojít spásy, musí staré zvyky opustit. Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti se špatností? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? (2. Korintským 6:14)

My však — na rozdíl od Mojžíšových a Jozuových současníků — umíme odlišit hřích (s nímž není možný žádný kompromis) od hříšníka (který může činit pokání a smířit se s Bohem).

Starozákonní spravedliví nebyli ideální z morálního hlediska

Některé postavy Starého zákona se dopouštějí zjevně nemorálních činů — Lot souloží se svými dcerami, Abraham lže, že Sára je jeho sestra, David je nesmírně krutý v boji o moc. Jak tito lidé mohou být příkladem hodným následování? Bible jejich morální poklesky neomlouvá. Jejich zásluhou je věrnost Bohu.

Biblické zjevení se rozvíjí postupně, od hrubého obrazu k jasnějšímu poznání toho, kdo je Bůh a co po nás chce. V plnosti nám Boha zjevuje Ježíš Kristus, právě on je tím ideálním příkladem, jeho musíme napodobovat.

Zdaleka ne všechno, o čem se v Bibli vypráví, můžeme vnímat jako příklad. Bible neidealizuje lidi. Jejich víra v jediného Boha vyniká v kontextu starověké kultury. Nejsou bezhříšní, ale na rozdíl od svých současníků uslyšeli Boží hlas. To, že král David byl docela krutý v jednání s oponenty, z něj činí člověka své doby, ale na rozdíl od ostatních hledal Boha a toužil žít podle jeho vůle.

Abraham je typickým zámožným kočovníkem. Vyniká ale tím, že uvěřil v Boha a byl mu poslušný i ve velmi nejednoznačných situacích. Abraham je nazýván rytířem víry, protože žil v pohanském prostředí a čelil pokušením tohoto prostředí, ale zachoval věrnost jedinému Bohu. Abraham a Sára dlouho neměli děti. Přesto se neklaněli cizím Bohům, nehledali pomoc u nich. A když je jim nakonec narodil vytoužený syn, Abraham ho byl připraven obětovat podle Božího slova.

Rituální zabíjení dětí nebylo v té době něčím mimořádným. V obzvlášť těžkých situacích — při útoku nepřítele, při epidemii — lidé obětovali bohům prvorozené dítě jako to nejcennější, co mají. Jeden z takových příkladů uvádí 2. kniha Královská: Když moábský král viděl, že boj je nad jeho síly, vzal s sebou sedm set mužů s tasenými meči, aby se probil ke králi edómskému, ale nedokázali to. Jal však jeho prvorozeného syna, který měl kralovat po něm, a obětoval ho v zápalnou oběť na městských hradbách (3:26–27).

Abraham projevuje svou naprostou oddanost Bohu tím, že je ochoten obětovat svého syna. Bůh však oběť nepřijímá, ale chválí Abrahama za věrnost: I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův anděl: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ Anděl řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Genesis 22,10–13)

Starověké myšlení se řídilo precedentním právem. Na otázku: „Proč my, Izraelci, na rozdíl od okolních národů nepřinášíme lidské oběti?“ odpovídal příběh o Abrahamovi: Protože Bůh lidské oběti odmítá!

V dějinách církve je obraz Abrahama, jenž byl ochoten obětovat Bohu svého syna, předobrazem samotného Boha, o němž je řečeno: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Žádné lidské oběti nemohly smýt hřích, proto se Bůh v Ježíši Kristu sám stal obětí.

Redakce