Jediný pravý Bůh

Bůh, ve kterého věří křesťané, nemá nic společného s primitivní moderní představou o božstvu jako o hněvivém vousatém starci žijícím na oblaku. Náš Bůh je ten, s kým se člověk setkává osobně a který člověka zcela proměňuje.

Biblický Bůh byl příliš nepohodlný na to, aby si ho lidé sami vymysleli

Lidé v každé době – před tisíci lety i dnes – se snaží všechno zjednodušit a lidský mozek usiluje o úsporu energie. Vždy je snazší věřit nebo nevěřit něčemu, co je srozumitelné, co nevyžaduje další kognitivní nebo duchovní úsilí.

Pozoruhodným příkladem je epizoda z biblické knihy Exodus, ke které došlo krátce poté, co Židé opustili Egypt. Když Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, aby si promluvil s tajemným neznámým Bohem, jenž se krátce předtím zjevil prorokovi, lid, znervózněný čekáním na svého vůdce, požádal jeho bratra Árona, aby jim vytvořil boha. Ten ze zlata odlil tele, jehož všichni okamžitě uznali za boha a začali se mu klanět: Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her (Ex 32:6). Kdy Mojžíš přijde a zda vůbec přijde? Co je to za Boha, se kterým komunikuje na hoře? Ale tady máme božstvo, které lze vidět a dotknout se ho.

Staří bohové pohanských národů jsou pro lidi pohodlní a srozumitelní, protože jsou plody jejich náboženské tvořivosti. Takoví bohové sdíleli morální normy, které existovaly ve společnosti a lišili se od lidí pouze tím, že byli nesmrtelnými bytostmi, silnými a mocnými a mohli chránit nebo trestat. Způsob interakce s nimi byl také jasný a jednoduchý, dobře vyjádřený latinskou formulí do ut des, doslova „dávám, abys ty dal“. Pokud něco potřebuji, přinesu oběť božstvu. Čím lepší je oběť, tím je pravděpodobnější, že dostanu, co chci.

Bůh Bible je úplně jiný. Ano, oběti se ve starověkém Izraeli také přinášely, ale byly formou uctívání Boha, měly především kajícný nebo děkovný charakter, a co je nejdůležitější, Bůh je nepotřeboval. Přihlížel nikoliv na kvalitu obětního zvířete, ale na srdce toho, kdo jej obětoval. Toto říká biblický Bůh ústy proroka Izajáše: K čemu je mi množství vašich obětních hodů? Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů… Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve (Izajáš 1:11, 15). Co od lidí požaduje? Čistotu duše a dobré skutky: Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu (Izajáš 1:16–18).

Co je na tom zvláštního? Není přirozené, že se člověk vyhýbá zlu a snaží se konat dobro, pomáhat nuzným, slabým? Pro nás, lidi z doby Nového zákona, pro které jsou evangelní přikázání součástí genetického kódu, je to nepochybně tak. Ale pro obyvatele Starověkého Orientu všechno bylo jinak. Abychom tomu lépe porozuměli, nahlédněme do minulosti. Jaký byl svět v době, kdy se Bůh poprvé zjevil Abrahamovi a pak po téměř pěti stoletích, Mojžíšovi?

Představte si, že nějaký člověk se rozhodl přestěhovat se svou rodinou do vedlejšího města. Jednoho dne k němu na návštěvu přijedou přátelé a zůstanou přes noc. Rodina večeří a už se všichni chystají do postele, když někdo najednou zaklepe na dveře. Hlava rodiny otevře a vidí následující: všichni obyvatelé jeho čtvrti se shromáždili na ulici. Jsou hodně vzrušení, křičí a žádají, aby k nim přivedl své hosty, protože se nemohou dočkat, až je… znásilní! Muž se je snaží uklidnit. Ale šílenci jsou čím dál vzrušenější a chtějí se vloupat do domu, aby znásilnili i tohoto člověka s jeho rodinou.

A teď si představte, že v určité zemi žije jiný člověk, jenž pochází z národa, který je zde v menšině a je vystaven pronásledování. Vládce této země dokonce vydal rozkaz zabít všechny novorozené chlapce, aby celý tento národ vymřel. Ten člověk ovšem měl štěstí, zázrakem nejen přežil, ale také se na rozdíl od svých příbuzných ocitl v privilegovaných podmínkách. Jednoho dne ale vyjde z paláce a uvidí, jak zástupce vládnoucího národa bije jeho soukmenovce. Naštvaný člověk zabije pronásledovatele a jeho mrtvolu zahrabe někde poblíž. Necítí žádné výčitky svědomí, zachoval se tak, jak by se na jeho místě zachoval každý normální člověk té doby, kdyby k tomu měl příležitost. Jediné, co ho trápí, je to, že by se o tom mohl dozvědět vládce, a to by mu způsobilo opravdu velké problémy.

Tohle nejsou scény z fantastických knih. Je to realita, v níž žili Abraham a Mojžíš, dva největší spravedliví muži Starého zákona. První situace se týkala Abrahamova synovce Lota, který ve svém domě přijal dva anděly v podobě mladých mužů, a musel je chránit před rozrušenými obyvateli Sodomy. Druhý příběh popisuje život Židů v Egyptě a Mojžíše předtím, než se mu zjevil Bůh. Když viděl, že Egypťan bije Žida, zabil ho a jeho tělo zahrabal do písku. I v novějších dějinách se samozřejmě odehrávaly velmi podobné epizody. Připomeňme si politiku nacistického Německa vůči Židům, Romům a dalším národům považovaným za rasově méněcenné. Ale většina světa a další generace to vnímali jako hrozný, nehorázný jev, který by se už nikdy neměl opakovat. Na starověkém Východě tomu bylo jinak. Pronásledování Židů ve starověkém Egyptě vyvolávalo nesouhlas pouze mezi samotnými Židy. A Mojžíšovo jednání bylo na tu dobu zcela přirozené, protože Egypťan by sotva poslechl jiný argument.

To jsou jen dva příklady, které ukazují, jaký byl morální stav národů v době Abrahama a jeho potomků, kteří již za Mojžíše tvořili samostatnou etnickou skupinu. Lze si také připomenout lidské oběti, včetně dětských, rituální prostituci, strašnou diskriminaci žen, neslýchanou sociální nerovnost a mnoho dalšího.

A v tomto hrozném světě se Bůh zjevuje nejprve Abrahamovi a poté Mojžíšovi. Zjevuje se skrze okolnosti jejich života, zázračné jevy a události, proroctví o budoucnosti, a nakonec i přímé pokyny, jak žít a co dělat. Poprvé je to vyjádřeno ve výzvě Abrahamovi: Choď stále přede mnou, buď bezúhonný (Genesis 17:1). Mojžíš, jenž přebírá odpovědnost nejen za sebe a svou rodinu, ale za celý národ, včetně budoucích generací, dostává stejné přikázání, ale v podrobnější a konkrétnější formě. Jde především o Desatero přikázání a poté o celý soubor morálních, sociálních, etických a kulturních norem, které odhalují a vysvětlují obsah přikázání.

Desatero přikázání předběhly dobu svého vzniku a jsou aktuální dodnes

Nemohl je vymyslet žádný lidský génius. Jejich autorem mohl být jenom sám Bůh. Přikázání nesloužila pouze jako náboženský imperativ nebo morální vodítko, ale měla sílu zákona, regulujícího každodenní život lidí, jejich vztahy a jednání se zástupci jiných národů. Historici a právníci uznávají, že i když budeme posuzovat Mojžíšův zákon pouze z hlediska vývoje starověkého práva, byl zásadně novým jevem, odlišným od všeho, co bylo dříve známo.

Biblická přikázání, a to jak obsahem, tak formou, předvídala moderní právní kulturu. Starozákonní ustanovení a příkazy prostupují jak evropským právem, tak i legislativou mnoha dalších zemí.

Ale nejdůležitější je, že přikázání jsou založena na principech lásky a milosrdenství. Tyto zásady se měly vztahovat nejen na nejbližší okolí člověka nebo jeho spoluobčany, ale na každého, kdo se ocitl v jeho zemi, včetně cizinců. Řada ​​pravidel končí vyjmenováním těch, na koho se vztahují: ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách (Deuteronomium 16:14). Každého třetího roku měl Žid odvádět desátky ze své úrody nuzným (Deuteronomium 14:28). A každého sedmého roku musel promíjet všechny dluhy a osvobodit otroky. Nesměli ale odejít s prázdnýma rukama: Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš. (Deuteronomium 15:13–14). A to se dělo ve světě, kde otrok nebyl považován za člověka!

Starý zákon zakazoval zneužívání a utlačování námezdních dělníků a chudých. Izraelec musel zacházet pečlivě nejen se svými sousedy, ale i s jejich majetkem: Nebudeš netečně přihlížet, jak se zaběhl býk tvého bratra nebo jeho ovce. Vrátíš je svému bratru. Jestliže tvůj bratr není blízko tebe a ty ho neznáš, zaženeš dobytče do svého domu a bude u tebe. Až tvůj bratr bude po něm pátrat, vrátíš mu je. Stejně naložíš s jeho oslem, stejně naložíš s jeho pláštěm, stejně naložíš s každou ztracenou věcí svého bratra, která se mu ztratila a tys ji nalezl. Nesmíš být netečný (Deuteronomium 22:1–3). Když člověk sklízel úrodu na poli nebo sbíral olivy, měl nechat část pro ty potřebné. Všechno, co po sklizni zůstalo na poli nebo na stromech, bylo určeno pro chudé: vdovy, sirotky a cizince.

Biblické zákonodárství se vyznačovalo principem rovnosti všech lidí před zákonem bez ohledu na společenské postavení. To bylo také velmi neobvyklé. Jestliže v zákoníku Chammurapiho, jedné z nejznámějších sbírek starověkého Východu, se na rovnocennou odplatu za způsobenou škodu měla nárok pouze osoba zastávající vysoké postavení, v Bibli pravidlo oko za oko, zub za zub (Exodus 21:24) platilo pro všechny. A právě toto pravidlo rovné odplaty bylo pro starověký Východ z etického hlediska naprosto revoluční. Ve světě, kde člověk mohl zaplatit životem za jakoukoli způsobenou škodu, a často nejen on, ale i všichni členové jeho domácnosti, biblické pravidlo stanovilo limit pomsty, pomsta již nemohla být neomezená, poškozený již nemohl od pachatele vzít více, než ten vzal od něho. Zákon projevoval milosrdenství a soucit také vůči ženám, a to nejen vůči vdovám. Žena mohla dostat rozvod, a pak se znovu vdát. To jí poskytovalo ochranu před tyranií manžela a určité společenské záruky v drsném mužském světě. V Novém zákoně Ježíš Kristus přímo poukazuje na tuto okolnost a říká, že tato norma byla lidem dána pro tvrdost jejich srdce.

Existuje mnoho příkladů vysokých morálních standardů neobvyklých pro starověký Východ. Všechny je však lze zredukovat na odpověď Ježíše Krista na otázku zákoníka o tom, které ze všech přikázání je nejdůležitější: První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není (Marek 12:29–31). Ježíš nevymýšlí žádné nové přikázání. Jen cituje vybrané pasáže: jednu z knihy Deuteronomium a druhou z knihy Leviticus. Izrael skutečně byl černou ovcí své doby.

Ale člověk, který Starý zákon četl povrchně, může proti tezi o jeho morálních a etických principech namítat citováním zcela jiných úryvků: Kdybys uslyšel o některém svém městě, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, aby ses v něm usadil, že z tvého středu vyšli muži ničemní a svádějí obyvatele města slovy: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jste neznali, budeš pátrat a zkoumat a dobře se vyptávat; bude-li to jistá pravda, že se taková ohavnost ve tvém středu stala, úplně vybiješ obyvatele toho města ostřím meče, zničíš je ostřím meče jako klaté, i všechno, co je v něm, i jeho dobytek (Deuteronomium 13,13–16) Jak lze tuto krvežíznivost spojit s láskou k bližnímu a milosrdenstvím k cizincům?

Nejdřív musíme pochopit, jaký je účel starozákonních dějin a jaké poslání měl Izrael naplnit? Účelem Starého zákona je příprava na vtělení Boha, na naplnění Božího zaslíbení, které Bůh dal bezprostředně po pádu Adama a Evy. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu (Genesis 3:15). Svatí otcové v těchto slovech vidí proroctví o narození Ježíše Krista, který porazí ďábla, uzdraví lidskou přirozenost a vysvobodí ji z moci hříchu. Aby se však mohl narodit budoucí Spasitel světa a naplnit Boží vůli pro spásu lidstva, bylo nutné připravit půdu a vytvořit potřebné podmínky. Spasitel nemohl přijít k lidem, kteří neměli ponětí o tom, co je dobré a co zlé. Právě toto bylo posláním Izraele – z jeho středu musela vzejít ta, která se mohla stát matkou Syna Božího.

Jak mohl Izrael, který byl obklopen pohanskými národy, který je v Bibli opakovaně nazýván tvrdošíjným, tedy neposlušným a zarputilým, toto poslání naplnit? Jak by mohl udržet víru v Jediného Boha a zároveň vysokou morální úroveň? To se mohlo naplnit při dodržení dvou vzájemně souvisejících podmínek: zaprvé, lidé museli žít podle Božích přikázání, za druhé, museli být osvobozeni od vlivu pohanských kultů. Nebyl to snadný úkol. Pohanství jako náboženský systém lidstva postiženého hříchem podněcovalo lidské neřesti a bylo mnohem jednodušší, přitažlivější a srozumitelnější než náboženství Božího zjevení. Právě proto existovala přísná pravidla Mojžíšova zákona, která měla ohradit Izrael před škodlivým vlivem národů. Bylo to nezbytné ochranné opatření, a nikoli projev nenávisti a krutosti vůči nevěřícím.

Lidé, kteří věří v Boha Bible, jsou si jistí, že Desatero přikázání a morální normy Starého zákona, které je vysvětlují, stejně jako biblické události popisující vztah mezi Bohem a lidmi, nemohly být lidským výmyslem. Biblické zjevení je příliš neobvyklé a nepohodlné. Nezapadá do pro tehdejší dobu přirozených představ o Bohu, ale popisuje ideály, které neměly obdoby v reálném životě obyvatel starověkého Východu.

Bůh splnil svůj slib, který dal po pádu Adama a Evy v ráji

Narodil se na zemi a svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním zbořil překážku mezi sebou a člověkem. Nový zákon, který vypráví o Ježíši Kristu, o jeho životní cestě, smrti a vzkříšení, popisuje život první generace křesťanů, odhaluje tajemství osobnosti Spasitele a jeho učení, je přirozeným a organickým pokračováním Starého zákona. Navzdory představě, že tyto dvě části Písma svatého jsou rozdílné, nemůže jedna existovat bez druhé. Starý zákon se naplňuje v zákoně Novém. Vždyť jednou z nejdůležitějších kategorií starozákonních proroctví jsou právě proroctví o narození Mesiáše z Panny, o místě jeho narození, o jeho oběti, smrti a vzkříšení.

Proroctví, předobrazy, postavy a události starozákonní historie se odhalují a mohou být plně pochopeny pouze ve světle evangelia. Starý zákon bez Krista zůstává nedokončený, Nový zákon bez Starého nepochopitelný. Proč bylo vtělení Boha nezbytné? Jaký je smysl pozemského života Ježíše Krista? Proč se Kristovo vzkříšení stalo hlavním obsahem apoštolského kázání? A proč je Kristus vtělená Pravda? Na tyto otázky lze odpovědět pouze s ohledem na starozákonní zjevení.

Právě kvůli Starému zákonu jsou křesťané, pro které je evangelium hlavní knihou, přesvědčeni, že Bůh, jenž stvořil nebe a zemi i člověka podle svého obrazu a podoby, skutečně existuje. Bůh splnil zaslíbení, které dal po pádu Adama a Evy. Neudělal to z donucení, ale výhradně ze své nekonečné lásky k lidem. Tato jistota prostupuje apoštolskou zvěst. Učedníci opakovaně zdůrazňují, že Ježíš Kristus je Syn Boha Abrahama, Izáka a Jákoba, ten zaslíbený Spasitel, který naplnil vše, co Bůh říkal ústy svých proroků od pradávna (Skutky 3:21).

Právě osoba Krista, a ne nějaké abstraktní etické učení, stojí v centru novozákonní zvěsti. Apoštolové ve svých kázáních a listech hovoří právě o Ježíši Kristu, o jeho vykupitelském činu a o podstatných změnách v lidské přirozenosti, které skrze něho nastaly. To, co Pán říkal nebo čemu učil, je na druhém místě.

Proč? Protože Kristovo učení je v podstatě pokračováním a rozvinutím Mojžíšova zákona. Sám Spasitel řekl: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit (Matouš 5:17). Nejde zde pouze o naplnění starozákonních proroctví, ale také o to, že Ježíšova slova a činy doplňují starozákonní Boží Zjevení, dávají mu hloubku, naplňují jej ještě vyšším významem, aniž by narušily samotný základ, na němž podle slov Pána spočívá celý Zákon i Proroci (Matouš 22:40) – láska k Bohu a láska k bližnímu.

Ježíš Kristus proniká do samotné podstaty starozákonních přikázání, často pomocí ostrých a paradoxních výrazů ukazuje, jaký má být vnitřní svět člověka, který plní ustanovení Mojžíšova zákona týkající se vnějšího chování a společenského jednání. Učí rozpoznávat hřích a předcházet mu již v jeho zárodku: Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla (Matouš 5:27–30).

I učení o Trojici, které bylo odhaleno v evangeliu a ve své plné podobě formulováno až později, má své kořeny ve Starém zákoně. Narážky na mnohost Božských osob při jednotě Božské přirozenosti lze najít jak ve specifických jazykových obratech, tak ve viděních proroků a zjeveních, například ve zjevení Trojice Abrahamovi.

Proto apoštol Pavel nepoužívá pojem tajemství zbožnosti pro označení jakéhosi učení či etického konceptu, ale právě pro označení vtělení Boha a jeho důsledků pro člověka (1. Timoteovi 3:16). Novým je v Novém zákoně samotný Kristus, a právě proto může být novozákonní zjevení pochopeno pouze skrze jeho osobu.

Uveďme jednoduchý příklad. V čem spočívá novost přikázání lásky, které sám Kristus nazývá novým? Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali (Jan 13:34). Vždyť přikázání lásky k bližnímu je už ve Starém zákoně! Novost spočívá v povaze této lásky. Jako jsem já miloval vás, tak se i vy milujte navzájem, říká Pán (Jan 13:34).

Co to znamená — „jako já“? Znamená to, že máme milovat druhé tak, jak Bůh miluje lidi: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé (Matouš 5:44–45). Tato láska se ve stejné míře rozprostírá na všechny a nejvíce se projevuje v osobě Krista – pravého Boha a dokonalého, svatého a bezhříšného člověka, který trpěl a zemřel za hříchy celého světa.

A jaké důsledky mělo vtělení a oběť na kříži pro nás? Nejzásadnější je to, že v Kristu lidská přirozenost, porušená hříchem, získala účast na Božských vlastnostech, byla zcela uzdravena a obnovena. To znamená, že každý člověk může – pokud chce – přijmout Boží milost a skrze ni vstoupit do jednoty s Bohem, dosáhnout zbožštění (theóse). Stručně tuto myšlenku vyjádřil svatý Irenej z Lyonu: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem.“ Právě proto Pán přišel na zem, proto – aniž by přestal být Bohem – se stal člověkem, přijal všechny podmínky našeho života, překonal všechna pokušení, podrobil se smrti, a nakonec vstal z mrtvých.

A pokud Kristus vstal z mrtvých, pak vstanou i všichni, kdo zemřeli. Smrt nemá poslední slovo, lidský život má smysl. Právě v tom spočívá radost a nadšení křesťanské zvěsti. Proto apoštol Pavel píše: Není-li Kristus vzkříšen, pak je naše zvěstování marné, marná je i naše víra (1. Korintským 15:14). A proto není pravda Nového zákona teoretickým konceptem, ale Kristem samotným, který umožnil sjednocení člověka s Bohem a v sobě samém tuto možnost uskutečnil a zpřístupnil i pro nás.

Ale i v Novém zákoně zůstává Bůh pro většinu lidí nepohodlný a nepochopitelný. Počínaje narozením z Panny až po potupnou smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Není náhodou, že apoštol Pavel píše: Ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství (1. Korintským 1:23). Totéž platí i o zmrtvýchvstání. Vzpomeňte si reakci členů areopagu v Athénách na Pavlovo kázání: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ (Skutky 17:32).

Vymyslet si takového Boha nelze. A opustit všechno, šířit zvěst o něm, umírat za něho (všichni apoštolové kromě Jana byli umučeni a popraveni za svou víru) je z lidského hlediska naprostý nesmysl.

Poznání Boha v křesťanství je především osobní zkušeností vztahu mezi Bohem a člověkem

Toto poznání se prohlubuje s duchovním růstem člověka a vrcholí sjednocením s Bohem, jak píše apoštol Pavel: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Galatským 2:20).

Z toho vyplývá, že pravá křesťanská teologie není jen teoretickým pojednáním o Bohu či abstraktní teorií. Je to víra v reálného Boha, který se vtělil v Ježíši Kristu a otevřel cestu ke spáse, spojená s praktickým úsilím o život v Bohu. Apoštol Jakub zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtvá (Jakub 2:19–20). Toto úsilí spočívá ve vytváření osobního vztahu s Pánem a účasti na jeho životě, smrti a vzkříšení.

Tato zkušenost je vyjádřena v modlitbě při svátosti křtu: Zjev se, Pane, na vodě této a daruj křtěnci, aby byl v ní proměněn, aby odložil člověka starého a zchátralého, hynoucího pro vášnivé žádosti po klamných rozkoších, a aby oblékl se v člověka nového obnovovaného dle obrazu jeho Stvořitele; aby jsa s tebou spojen podobenstvím smrti tvé — křtem — stal se též účastným Vzkříšení tvého; nechť uchrániv dar Ducha tvého Svatého a rozmnoživ tuto svěřenou hřivnu milosti, přijme poctu pozvání shůry a připočten bude k prvorozencům zapsaným na nebesích v tobě Bohu a Pánu našem, Ježíši Kristu.

Tato modlitba vychází ze slov apoštola Pavla v listu Římanům: Všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme… křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života (Římanům 6:3–4). V křtu člověk umírá hříchu, vysvobozuje se z jeho nadvlády a vstává k novému životu s Bohem, což je umožněno darem Ducha Svatého a působením Boží milosti.

Křest otevírá člověku neomezené možnosti poznání Boha, které není jen intelektuálním cvičením. Slovo „poznání“ zde znamená nejen získání pravdivé představy o Bohu, ale navázání osobního vztahu s ním, ponoření se do něho. Toto poznání je založeno na zkušenosti blízkého společenství s Bohem, na prožitku jednoty s ním, jak píše apoštol Pavel: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Galatským 2:20).

Toto pochopení je klíčové pro porozumění vývoji křesťanství jako náboženství a smyslu křesťanské teologie. Obvykle je teolog vnímán jako člověk zabývající se otázkami vzdálenými běžnému životu, vytvářející teorie, které nelze ověřit zkušeností. Ve skutečnosti je křesťanský teolog především praktik, který může svou víru doložit osobní zkušeností, například zkušeností modlitby, která je živým rozhovorem s Bohem. Známý křesťanský myslitel 4. století mnich Evagrius Pontský, napsal: „Jsi-li teologem, modlíš se opravdově; a modlíš-li se opravdově, jsi teologem.“ (Slovo o modlitbě, 60. kapitola)

Skutečnost, že teologie a poznání Boha nejsou jen intelektuálním cvičením, ale zkušeností života s Bohem, potvrzuje i reakce církve, zejména v prvních stoletích její existence, na vznik herezí – falešných teologických učení. Mnohé hereze byly logicky vybudovanými teoretickými konstrukcemi, které však postrádaly praktický obsah a místo toho, aby vedly lidi ke spáse ve Kristu, je odváděly od zkušenosti poznání Boha.

Typický je příběh heretika 4. století Aetia, který popíral božství Ježíše Krista a pokoušel se poznat Boha matematickou metodou. „Zabýval se tím a… nepřetržitě od rána do večera studoval a snažil se mluvit o Bohu a vytvářet o něm definice pomocí geometrie a obrazců,“ psal o něm svatý Epifanios z Kypru. Aetiův žák Eunomios pak přímo učil, že cílem člověka a hlavním obsahem víry je čistě intelektuální poznání Boha. Obě tato učení byla odmítnuta. A to mimo jiné právě proto, že redukovala teologie na pouhou filozoficko-intelektuální analýzu a poznání Boha na intelektuální ekvilibristiku.

Odmítnutím těchto a dalších herezí svatí otcové potvrzovali, že v křesťanské teologii má prvořadý význam praktická zkušenost. Teorie slouží pouze jako prostředek k vyjádření a uchování této zkušenosti, jako ladička, podle které si člověk ladí a kontroluje struny své duše. Teologická dogmata mají praktický základ a jsou nemyslitelná bez duchovního života v Kristu a s Kristem.

Křesťané jsou přesvědčeni, že Bůh a Stvořitel všeho existujícího, který se zjevil Abrahámovi a Mojžíšovi a v něhož se věřilo ve starověkém Izraeli, neopustil své stvoření. Když bylo lidstvo připraveno, splnil své zaslíbení o spasení člověka a narodil se na zemi v obyčejném smrtelném těle. Prošel vším, čemu může být člověk vystaven, zemřel, vstal z mrtvých, uzdravil v sobě samém hříchem porušenou lidskou přirozenost, a tak otevřel všem lidem možnost obnovit kdysi ztracené společenství s Bohem, dosáhnout spásy a dosáhnout stavu zbožštění.

Kristus není pro křesťany jen předmětem víry, ale cílem celého života. Duchovní výška, která je obsažena v evangeliu, je pro člověka nedosažitelná. Jak lze naplnit výzvu: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Matouš 5:48)? Jen za jedné podmínky – pokud nejsem sám, pokud je Kristus se mnou a ve mně a já v něm. Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu (Filipským 4:13), formuluje tuto myšlenku apoštol Pavel.

Kristus lidstvu nejen daroval možnost spásy. Dal lidem sebe samého. V hlavní církevní svátosti – eucharistii – se chléb a víno stávají Tělem a Krví Krista. I sama církev se nazývá Tělem Kristovým, jehož buňkami jsou lidé, kteří v něho věří. Proto je pro křesťany spása zakořeněním do Těla Kristova a zároveň přijetím Krista do sebe, odevzdáním se do jeho rukou. V tom spočívá cesta poznání Boha, na níž se poznání znásobuje úměrně tomu, jak se člověk přibližuje k Bohu.

Redakce