Vstala z mrtvých, nebo neumírala? Svatí otcové o zesnutí přesvaté Bohorodice

Prvním z otců, jenž se přímo věnoval otázce zesnutí přesvaté Bohorodice, byl sv. Epifanios Kyperský. Píše: „Ať zkoumají Písmo a nenajdou zprávy ani o smrti Marie, ani o tom, zda umřela, ani o tom, že neumřela, o tom, zda je pohřbena, ani o tom, že pohřbena není… Neříkám, že zůstala nesmrtelná, ani netvrdím, že umřela. Takže nevíme, zda umřela a zda je pohřbena.“

Sv. Epifanios nabízel tři hypotézy zesnutí přesvaté Bohorodice: přirozená smrt, mučednictví a nesmrtelnost, ovšem nedával přednost ani jedné z nich: „Pokud svatá Panna umřela a je pohřbena, její upokojení je ve slavě, její skonání je v neposkvrněnosti, v panenství je její koruna. Pokud je usmrcena, jak je napsáno: tvou vlastní duší pronikne meč (Lukáš 2:35), v tomto případě její sláva je s mučedníky a v blaženosti je její svaté tělo, skrze nějž světu zazářilo světlo. Ale je možné, že zůstala naživu, neboť u Boha není nic nemožného (Lukáš 1:37), protože o jejím skonání nikdo nevěděl.“

Myšlenka o mučednické smrti Matky Boží není vnímána svatými otci jako pravděpodobná. Tak sv. Ambrož Milánský ve výkladu Lukáše 2:35 striktně odmítá tento předpoklad: „Ani písmeno (Písma svatého), ani tradice nás neučí, že Marie opustila tento život v důsledku tělesného utrpení.“

Zvláště zajímavá a důležitá svědectví o zesnutí Bohorodice nalézáme u ctihodného Jana z Damašku v jeho třech pochvalných slovech na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. Píše například o tom, že duši Matky Boží přijímá do Božského náručí sám Ježíš Kristus, o tom, že přesvatá Bohorodice se pohřbívá, a o tom, že „se přepravuje do nebeské svatyně prostřednictvím hrobu“.

Pojem smrti úzce souvisí s pojmem odpovědnosti za hřích. Církev věří, že Matka Boží byla duchovně dokonalá, ale to neznamená, že nebyla pod vlivem následků Adamova hříchu již od svého početí spravedlivými rodiči Jáchymem a Annou. Podle sv. Ignatije Brjančaninova se „Boží Matka početím a narozením stala účastnou prvotního hříchu a hříšného jedu, kterým se skrze prarodiče nakazilo celé lidské pokolení“.

Takže příčinou smrti Matky Boží je prvotní hřích, jenž vstoupil do celého lidstva, proto i ona jako dědička hříchu prvního člověka Adama se musela podřídit zákonu smrti. Píše o tom ctihodný Jan z Damašku: „Bohorodice jako dcera starého Adama, spadá do odpovědnosti otce, neboť i její Syn, jenž je Život samotný, neodmítl tento zákon.“ Když Pán Ježíš Kristus zakusil smrt z Boží prozřetelnosti jako Spasitel starého Adama, Matka Boží umřela, protože se podřídila přirozenému zákonu jako Adamova dcera.

Kvůli prvotnímu hříchu v těle Boží Matky vzniká „slabost“ lidské přirozenosti, tedy nevyhnutelnost skutečné tělesné smrti. Její duše se musela oddělit od těla, i když na krátkou dobu. Prvotní hřích si i v nejčistší Matce Boží zachovává veškerou svou působnost s fatálními následky – slabostí a smrtelností těla (neboť smrt je konečným projevem tělesné slabosti a náchylnosti k nemocem). Matka Boží zemřela přirozenou smrtí, aby naplnila přirozený zákon, který měla ve své lidské přirozenosti. Smrt byla přemožena pouze spásnou mocí Kristova vzkříšení a tím byla překonána. Podle teologa prot. Sergije Bulgakova „neposkvrněnost a bezhříšnost vždy Panny se nevztahuje na její přirozenost, ale na její stav, na její osobní postoj k hříchu a na jeho osobní překonání“.

V souvislosti s realitou smrti Bohorodice někteří svatí otcové poukazují na třídenní přebývání jejího těla (bez duše) v hrobě. Píšou o tom ctihodný Jan z Damašku, sv. Klement z Ochridu, sv. Filaret Moskevský aj. Zde je patrná určitá shoda s třídenním přebýváním v hrobě Ježíše Krista. Ale smrt Bohorodice se podstatně liší od třídenního nacházení se v hrobě jejího Syna, jenž zvěstoval těm, kteří se nacházeli v podsvětí, což bylo důležitou častí jeho spasného díla. V případě Bohorodice to byl lidský osud, kterému se nemohla vyhnout, aby se vysvobodila ze smrtelného těla a oblekla se do nesmrtelného těla vzkříšení. Ale ve hrobě přebývající tělo přesvaté Matky Boží nepodléhá přirozeným zákonům tělesného rozkladu a jak píše ve svém prvním pochvalném slovu ctihodný Jan z Damašku nezůstává v „oblasti smrti a není zničeno tlením“.

I když přesvatá Bohorodice podlehla tělesné smrti, tato smrt byla krátkodobá, proto ji sv. Filaret Moskevský charakterizuje jako „lehkou, krátkodobou mlhu smrti, skrze niž jasně a majestátně prosvítá věčný život,“ a pak říká, že její smrt „se proměnila a přejmenovala se na zesnutí, tj. upokojení, které se podobá mírnému spánku“, Bohorodice se přemístila ze světa viditelného do světa neviditelného.

Panna Maria byla počata z přirozeného manželského styku Jáchyma a Anny a zdědila porušitelné tělo Adama s prvotním hříchem. Proto umírá skutečnou tělesnou smrtí a v okamžiku smrti je její svatá duše podle zákonů lidské přirozenosti oddělena od jejího neposkvrněného těla a vystupuje do čistých rukou Spasitele. Přesvatá Bohorodice se tak stala účastnou tělesné smrti, která se pro ni stala „přepravou k nesmrtelnosti“ (Ctihodný Jan z Damašku, Druhé pochvalné slovo na Zesnutí přesvaté Bohorodice). Takový pohled na zesnutí Matky Boží potvrzuje starou tradici jeruzalémské církve, která vypráví o událostech pohřbu těla přesvaté Matky Boží.

V pravoslavné tradici myšlenka vzkříšení a nanebevzetí Bohorodice prolíná hymny svátku Zesnutí a je zvláště výrazná v obřadu pohřbu Bohorodice, který má jeruzalémský původ a je napodobením řadu jitřní Velké soboty.

Podle přirozeného zákona se lidská těla rozkládají na organické látky; dokonce i ostatky světců v průběhu času podléhají tlení, ale tento zákon se nedotkl nejčistšího těla Panny Marie. Nebylo ponecháno náhodným proměnám pomíjivého světa, ale bylo vzato na nebe.

Nanebevzetí Matky Boží znamená, že nikde na zemi nejsou její svaté ostatky, v žádném koutu křesťanského světa není žádná částečka jejího těla, jen některé části jejího oblečení jsou uctívány věřícími. Sv. Řehoř Palama poukazuje na to, že i pohřební oděv Bohorodice zanechaný v hrobě, který našli apoštolové, byl důkazem jejího skutečného vzkříšení.

Nicméně nanebevzetí přesvaté Bohorodice je velkým tajemstvím, proto někteří teologové zdůrazňují, že tato událost se vymyká lidskému porozumění. Tak sv. Filaret Moskevský říká, že stejně jako smrt a vzkříšení Krista jsou podivuhodné, tak i smrt a vzkříšení přesvaté Panny Bohorodice jsou úžasné.

„Ó, podivuhodný zázrak! Zesnulá je úžasná a hrob je úžasný. Zesnulá žije po smrti. Ta, jež při narození je Panna, je živá po smrti; hrob vede na nebe jako Jákobův žebřík, který stál na zemi, a jeho vrchol dosahoval nebe. I hrob se stal žebříkem vedoucím do nebe“, ve vytržení volá sv. Dimitrij Rostovský.

Významný teolog 20. století Vladimír Losský říká, že církev v den Zesnutí slaví takovou smrt, po níž „podle vnitřního přesvědčení církve nemohlo nenásledovat vzkříšení přesvaté a její nanebevzetí v těle“. Jiní teologové zdůrazňují, že Matka Boží byla vzkříšena, protože tak obrovská byla síla vítězství jejího Syna nad smrtí. Nanebevzetí znamená, že po tělesné smrti Panna Marie vstoupila do života budoucího věku nejen svou nesmrtelnou duší, ale i její tělo již zažilo proměnu od zkázy k neporušitelnosti, která čeká všechny až po všeobecném vzkříšení.

Bohorodice ve svém vzkříšeném a oslaveném těle je dokonanou slávou světa a jeho vzkříšením. Vzkříšením a nanebevzetím Matky Boží je dosaženo konečného cíle stvoření světa. Podle Sergije Bulgakova Matka Boží je obrazem oslaveného, zbožštěného světa, který je připraven na přijetí Božství. Maria je zcela zbožštěné stvoření rodící Boha, nesoucí Boha a Boha přijímající. Ona jako člověk a stvoření přebývá v nebi se svým Synem, jenž sedí po pravici Otce. Stejný názor má sv. Řehoř Palama, podle nějž je Bohorodice první, kdo se podílí na naplnění nejvyššího povolání stvořených bytostí – zbožštění, protože „je nyní jediná, kdo s tělem oslaveným Bohem přebývá se Synem“.

Podobný názor zastává sv. Filaret: „Život budoucího věku, který my teprve očekáváme, pro tebe je opravdový život na nejvyšším stupni slávy. Jako královna z milosti v nebeském příbytku stojíš po pravici Krále z přirozenosti oděna do zlata z Ofíru (Ž 45:10).“ Pokud duše spravedlivých se do Posledního soudu těší Božské slávě jen částečně, Bohorodice po nanebevstoupení ji zažívá v plné míře. Její sláva je prvním ovocem božského tajemství vykoupení. Je zárukou našeho vzkříšení. Proto věřící s takovou radostí opěvují a velebí Matku Boží.

Svatý Jan Šanghajský píše: „Stojí a bude stát jak v den Posledního soudu, tak v budoucím věku po pravici svého Syna, vládne s ním a prosí ho s odhodláním jako Matka co do těla a jako stejně smýšlející co do duchu, jako ta, která splnila Boží vůli a učila druhé.“ Proto v její osobě podle Losského „vedle nestvořené Božské hypostáze stojí zbožštěná lidská hypostáze“.

Takže patristické a teologické dědictví obsahuje učení nejen o realitě tělesné smrti Matky Boží, ale také o realitě jejího vzkříšení a nanebevzetí do nebeských příbytků s oslaveným tělem. Výše uvedená tvrzení učí, že Bohorodice byla vzkříšena Boží mocí třetího dne po zesnutí, vzata do nebe a stojí po pravici svého Syna.

Nauka o vzkříšení a nanebevzetí Matky Boží tvrdí, že po smrti vstoupila do života budoucího věku nejen její nesmrtelná duše, ale i tělo, které se stalo podobné tělu vzkříšeného Pána Ježíše Krista, proměnilo se na neporušitelné, tento osud čeká všechny ostatní lidi teprve po všeobecném vzkříšení. Toto je obnovení padlé lidské přirozenosti, což je cíl příchodu Syna Božího na svět, jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.

Pravoslavná církev učí, že Matka Boží, stejně jako všichni lidé, byla pod vlivem prvotního hříchu, a proto, ačkoli neměla osobní hříchy a v tomto smyslu byla svatá, neposkvrněná, přečistá, musela zakusit následek prvotního hříchu – smrt. Proto když její pozemský život byl ukončen, zemřela podle přirozeného zákona jako všichni potomci Adama a Evy. Když však zemřela přirozeným způsobem, nezůstala v moci smrti a byla vzkříšena mocí svého Božského Syna a přebývá v nebi. Po vzkříšení Pána Ježíše se tělesná smrt stala dočasným přechodným stavem nezbytným pro přeměnu tělesného složení člověka.

Právě proto, že pravoslavné učení neodmítá tělesnou smrt Bohorodice, je důležité pochopit její význam pro každého člověka. Smrt křesťana má soteriologický charakter.

Lidské tělo je podřízeno zákonu smrti a rozkladu. Pro Krista, jenž přišel na tento svět skrze neposkvrněné početí, smrt nebyla nutná, přijal ji dobrovolně, aby ji přemohl a vysvobodil nás z otroctví hříchu a smrti. Po vykoupení vykonaném Pánem Ježíšem je tělesná smrt pro ty, kteří Krista přijali, zárukou vzkříšení a plné účasti celého člověka, s duší a tělem, na věčném životě.

Nikolaj Kudlasevič

Přeložila N. Skvarnik