„Zavolal jsem svého syna z Egypta…“ Koptská pravoslavná církev

Křesťanský svět bohužel zůstává rozdělený. Pravoslavní, římští katolíci, protestanté – jsou to hlavní větve kdysi jednotné Kristovy církve. V pravoslavné rodině ale také jednota není. Kromě všem známých autokefálních místních církví řeckého obřadu nebo byzantské tradice, mezi nimiž je nyní také spousta nesvárů, existují pravoslavné církve orientální čili nechalkedonské, které se v určitý historický okamžik oddělily od byzantského pravoslaví z věroučných nebo politických, důvodů.

Nejpočetnější křesťanskou komunitou na Blízkém východě patřící k této rodině starobylých východních církví je Koptská pravoslavná církev. Jejími členy jsou převážně Koptové – potomci starých Egypťanů žijící jak v samotném Egyptě, tak za jeho hranicemi. 

Koptská církev je jednou z církví neuznávajících christologii Chalkedonského sněmu r. 451, který odsoudil herezi monofyzitismu (název se skládá z řeckých slov μόνος – jeden a φύσις – přirozenost). Tato hereze se zrodila v 5. století, když archimandrita jednoho z konstantinopolských monastýrů Eutychés začal prosazovat učení o jedné přirozenosti Ježíše Krista (μία φύσις). Pojem μία φύσις patří Cyrilu Alexandrijskému (i když sám Cyril ve svém výrazu μία φύσις τοῦ θεοῦ Λόγου σεσαρκωμένη – jedna přirozenost Boha Slova vtěleného – myslel pojem φύσις ve smyslu ὑπόστασις a mluvil o jedné osobě Krista, ne o jedné přirozenosti), na jehož autoritu se odvolával Eutychés. Díky tomu získal přízeň alexandrijského patriarchy Dioskora a císaře Theodosia II. Spor byl nakonec vyřešen na Chalkedonském sněmu odsouzením nově vzniklé hereze. Učení monofyzitismu ovšem přetrvalo dodnes a ve své mírné podobě je zařazeno do oficiální doktríny některých církví vzniklých na základě odmítnutí rozhodnutí Chalkedonského sněmu – koptské, arménské, etiopské, syrsko-jakobitské. Tyto církve však raději nazývají svou doktrínu „miafyzitismus“.

Kolik je v Egyptě Koptů?

Jednoznačná odpověď na tuto otázku bohužel neexistuje. Oficiální údaje o počtu křesťanů v Egyptě nejsou. To je ale problém všech blízkovýchodních křesťanských komunit. Muslimská většina se snaží údaje snížit, a samotné církve informace o počtu věřících také nevyhlašují, aby nedráždily muslimy. Počet členů koptské církve v samotném Egyptě se odhaduje na 6 až 13 milionů. Kromě toho 4 miliony Koptů trvale pobývají v zahraničí, hlavně v Severní a Jižní Americe, Západní Evropě, Austrálii. Sami Koptové opakovaně tvrdili, že úřady skrývají počet křesťanů žijících v Egyptě, ale samotné církevní struktury dosud neprovedly organizovaný sběr dat o počtu svých věřících. Ministerstvo vnitra Egypta vede záznam údajů o průkazech totožnosti, v nichž se uvádí i náboženská příslušnost, ale tyto informace nejsou zveřejněny. Utajují se i výsledky sčítání lidu. V roce 2007 ministerstvo práce a migrace oznámilo, že křesťané v zemi tvoří 10 %, ale tyto údaje byly zpochybněny řadou egyptských médií. Existující demografické faktory, mezi které patří masová emigrace křesťanů a relativně menší počet dětí v křesťanských rodinách ve srovnání s muslimskými, naznačují, že podíl Koptů v egyptské populaci klesá.

Administrativní uspořádání koptské církve

Nejvyšším orgánem církevní správy je Posvátný synod v čele s patriarchou. Od roku 2012 patriarchou koptské církve je Tawadros II. (Theodor II.). Oficiální titul patriarchy zní takto: „Papež alexandrijský a patriarcha stolce svatého Marka“. Katedrální chrám sv. Marka a rezidence patriarchy se od roku 1968 nachází v Káhiře. Další katedrála sv. Marka je v Alexandrii. Patriarcha se volí losováním ze 3 kandidátů, kteří získali největší počet hlasů na místním sněmu.

Členy posvátného synodu jsou všichni biskupové a vikáři patriarchy v Káhiře a Alexandrii. Počet biskupů koptské církve roste, proto se zvětšuje i počet členů synodu. Podle údajů z roku 2015 je členy synodu kromě samotného patriarchy 6 egyptských metropolitů, 47 egyptských biskupů, 2 zahraniční metropolité, 19 zahraničních biskupů, 12 biskupů spravujících největší egyptské monastýry, 2 správci zahraničních monastýrů, 30 tzv. obecných biskupů, kteří nemají vlastní eparchie, a 2 patriarší vikáři v Káhiře a Alexandrii.

Obecní biskupové jsou zodpovědní za různé oblasti církevní činnosti – práci s mládeží, sociální práci, ekumenismus atd. Velkoměsto Káhira je také rozděleno na zóny zodpovědnosti obecných biskupů. Jiní spravují konkrétní projekty – televizní kanál Agape, ortodoxní kulturní centrum, oficiální církevní časopis atd.

V Egyptě je 30 mužských a 10 ženských monastýrů. Káhirský duchovní seminář existuje od roku 1893. V jurisdikci koptské církve se nachází semináře ve Spojených státech, Austrálii a Kanadě. 

Vznik koptské církve

Za začátek samostatných dějin koptské církve se považuje vznik nezávislé monofyzitské hierarchie v čele s patriarchou na konci 70. let 6. století. Tak se Koptové oddělili od Alexandrijského patriarchátu.

Po sesazení nechalkedonského alexandrijského patriarchy Theodosia I. v roce 537 byla v důsledku opatření přijatých vládou Římské říše včetně zákazu svěcení monofyzitská hierarchie v Egyptě fakticky zlikvidována. Egyptské chrámy přešly pod kontrolu pravoslavných přívrženců Chalkedonského sněmu. Na alexandrijský stolec byli dosazováni chráněnci císaře, často je světil patriarcha konstantinopolský. Stoupenci monofyzitské doktríny však přetrvávali mezi provinčním duchovenstvem a četnými egyptskými mnichy.

V roce 575 dva monofyzitští biskupové porušili kánony a uvedli na patriarší stolec jistého Theodora. Monofyzitští klerici Alexandrie ho neuznali. Theodor vykonal několik zahraničních cest a pote zmizel z historické scény, nezanechav žádné stoupence. 

V témže roce 575 byl tajně vysvěcen na alexandrijského patriarchu monofyzita Petr IV. Vzhledem k tomu, že všichni nechalkedonští biskupové v té době byli pod přísným dohledem římských úřadů, nově vysvěcený patriarcha nemohl zůstat v Alexandrii a ukryl se v monastýru nedaleko města. Petr tajil svou důstojnost a vydával se za biskupa ve vyhnanství. V témže období různé monofyzitské skupiny nominovaly nejméně dva další patriarchy alexandrijské. Sám Petr podle tradice vysvětil až 70 biskupů pro různé oblasti Egypta a vytvořil tak početnou monofyzitskou hierarchii. Toto však není potvrzeno důvěryhodnými zdroji, jde spíš o legendu.

Petr měl písaře – vzdělaného Syřana Damiana, jenž se po Petrově smrti stal dalším monofyzitským patriarchou alexandrijským. Damian aktivně dával do pořádku monofyzitské komunity. Navzdory pronásledování ze strany římských úřadů a pravoslavných patriarchů býval Damian často v Alexandrii a prosadil svou moc mezi většinou egyptských monofyzitů.

Egyptská monofyzitská hierarchie byla vystavena neustálému tlaku ze strany pravoslavných patriarchů. Za monofyzitského patriarchy Anastasia se pravoslavným podařilo zabavit většinu monofyzitských chrámů, a rozsáhlá charitativní činnost sv. Jana Milostivého přiměla mnohé věřící k návratu do oficiální církve.

V roce 619 byl Egypt dobyt Peršany, kteří nedělali rozdíl mezi chalkedonskými a nechalkedonskými pravoslavnými a ničili naprosto všechno včetně chrámů a monastýrů. Ovšem monofyzité se Peršanům zdáli loajálnější, proto monofyzitskému patriarchovi bylo dovoleno zůstat v Alexandrii, zatímco pravoslavný patriarcha Jan Milostivý musel před okupanty utéct. Perská okupace Egypta trvala do roku 629.

Po porážce Peršanů a obnovení byzantské moci v Egyptě začal nový alexandrijský patriarcha-chalcedonita Kýros prosazovat církevní politiku císaře Heraklea, jejímž cílem bylo znovusjednocení pravoslavných a monofyzitů zavedením doktríny monoenergetismu a poté monotheletismu do církevní nauky. Část egyptských monofyzitů tuto politiku přijala a sjednotila se s oficiální církví, ale jiní nadále odmítali veškeré pokusy vlády o sjednocení. Patriarcha zahájil pronásledování neoblomných monofyzitů a konfiskaci jejich církevního majetku. Silný odpor říšské křesťanství potkalo ze strany mnichů, kteří ukrývali monofyzitského patriarchu Benjamina. Tato situace trvala až do vpádu Arabů do Egypta.

Pod nadvládou Arabů

Ve 30. letech. 7. století arabské dobytí Sýrie odřízlo Egypt od Byzantské říše. V roce 639 Arabové vpadli do samotného Egypta. Rozkol ve společnosti a v církvi ulehčil dobytí této obrovské země s početným obyvatelstvem.

Pasivní nenávist nebo lhostejnost koptského obyvatelstva demoralizovaly byzantské posádky. Ve vědě 19. století převládala představa, že Koptové vnímali muslimy téměř jako osvoboditele od říšského útlaku. A. J. Butler (1902) tento názor kritizoval a poukazoval na to, že mnozí Egypťané odvážně bojovali proti dobyvatelům často i bez podpory ze strany byzantské armády. Většina historiků však jeho argumenty odmítla. O morální krizi a poraženecké náladě byzantské strany nelze pochybovat. Obyvatelstvo Egypta bylo demoralizováno jak nedávnými vpády Peršanů, tak i úspěchy Arabů, kteří se zmocnili Svaté země. I na vrcholu arabské invaze pokračovaly konflikty mezi politickými skupinami a činnost místní správy byla paralyzována rozpory mezi vojevůdci a úředníky, z nichž někteří chtěli bojovat, zatímco jiní byli ochotní vzdát se dobyvatelům.

Arabové vždy vítězili nad Byzantinci v bitvách, ale nedokázali dobýt jediné město. Města se vzdávala dobrovolně, protože byla odříznuta od dodávek potravin z venkova. V únoru 641 zemřel císař Herakleios, což vážně dezorganizovalo byzantskou obranu. Patriarcha Kyros v listopadu 641 uzavřel s Araby dohodu o 11měsíčním příměří. Na konci tohoto období se Byzantinci zavázali vzdát se Alexandrie. Někteří historici obviňují Kýra ze zrady, jiní se domnívají, že patriarcha chtěl během roku potlačit monofyzitskou opozici v Alexandrii a dočkat se posily z Konstantinopole. Bohužel se Byzantinci domnívali, že hlavní nebezpečí jim hrozí ze strany Anatolie a elitní vojenské jednotky se soustředily tímto směrem. Posila do Egypta nepřišla a v září 642 byzantská posádka opustila Alexandrii. Patriarcha Kýros tuto katastrofu již nezažil, zemřel v dubnu 642.

Po dobytí egyptská ekonomika zažívala úpadek v důsledku všeobecné krize pozdně antické ekonomiky Středomoří a přeorientování ekonomických vazeb. To vše přispělo k rychlé degradaci Alexandrie. Politické změny způsobily velký odsun obyvatelstva, zejména řecky mluvících měšťanů.

Koptové reagovali na změnu politické moci docela pasivně. Muslimské dobytí se v koptské literatuře té doby prakticky nepopisuje. Nejstarší zmínky o dobytí často poměrně neutrální nacházíme v narativních textech a hagiografické literatuře z přelomu 7. a 8. století. V apokalyptických spisech z téže doby byl příchod muslimů interpretován jako předzvěst konce časů. Zpočátku se postavení Koptů pod Araby zlepšilo, protože přestalo náboženské pronásledování. Muslimové udělili svým poddaným status dhimmi – „chráněných“, užívajících svobodu vyznání a vnitřní autonomii výměnou za politickou loajalitu a placení daně, od níž byli osvobozeni kněží, mniši a chudí obyvatelé. Kolaps byzantské moci dal koptské církvi možnost posílení jejího postavení ve všech sférách života společnosti – od ekonomické až po duchovní. 7. a 8. století bylo obdobím rozkvětu koptské kultury. Patriarcha Benjamin I. se slavnostně vrátil z vyhnanství a byl přijat vůdcem Arabů, jenž mu potvrdil jeho status hlavy egyptských křesťanů.

Egypt byl jednou z mála provincií chalífátu, kde dobývání neprovázely povstání proti Arabům. Místní obyvatelstvo přítomnost muslimů téměř necítilo. Arabové žili odděleně od Koptů. Daně nebyly vyšší než za Byzantinců. Arabské úřady nenabádali místní obyvatelstvo k masovému přijetí islámu, protože by to snížilo daňové příjmy. Arabové neměli žádné zkušenosti s řízením rozvinuté městské společnosti, proto se nepokoušeli měnit stávající administrativní strukturu nebo její zaměstnance.

Koptská církev původně existovala zcela nezávisle. Volby patriarchy byly záležitostí křesťanské komunity. Později se tento proces zkomplikoval, volby patriarchy se účastnily jak různé křesťanské skupiny, tak i muslimské úřady. Počínaje patriarchátem Izáka (688/9–691) bylo jmenování hlavy koptské církve právem arabského místodržitele, který byl ovlivňován svými křesťanskými sekretáři nebo biskupy. Stávalo se, že patriarší stolec v průběhu let zůstával prázdný.

Na přelomu 7. a 8. stol. došlo k důležitým změnám ve vnitřní struktuře chalífátu a postavení křesťanů se výrazně zhoršilo. Poprvé začalo razení mincí s islámskou symbolikou, bylo provedeno nové sčítání pozemků, zavedeno individuální zdanění, což bylo křesťany vnímáno velmi bolestně. První pronásledování křesťanů, které však mělo spíše ekonomický charakter, se odehrálo na začátku 8. století. Za vlády chalífy Umara II. (717–720) zesílila islamizace křesťanského obyvatelstva.

Koptští kronikáři představují život své církve v 8. století a lidu jako řadu neustálých pronásledování. Žánr mučednictví se u koptských autorů stává nejoblíbenějším. Kultivování obrazu hrdiny mučedníka a vzpomínka na sebeobětování starých křesťanů byly nástroji k udržení koptské identity. Téměř všichni místodržitelé Egypta a chalífové jsou kronikáři popisováni jako tyrani.

V roce 731 nebo 742/3 byl v Egyptě obnoven byzantský patriarší stolec. Řecký patriarcha Kosmas I. byl pozván na dvůr chalífy a získal od něj dekret o navrácení pravoslavným části církevních budov, které se po arabském dobytí dostaly do rukou Koptů.

Zlomovým bodem v dějinách křesťanského východu se stala krize, která obrovský muslimský stát zachvátila po smrti chalífy Harúna al-Rašída v roce 809. Zničující občanská válka jeho synů v letech 811–813 vedla k téměř úplnému rozpadu chalífátu, nepokojům a anarchii, které nejbolestněji zasáhly křesťany.

Daňový útlak a násilí ze strany muslimských úřadů způsobily další povstání Egypťanů. Největší z nich, které sjednotilo chudé Araby a Kopty, se odehrálo v roce 831. Trestnou operaci provázely hromadné popravy. Koptská církev zaujímala privilegované postavení, byla závislá na vládě, a proto i velice loajální vůči ní. Církevní hierarchové nepodporovali selská povstání a nesnažili se z nich učinit „národní“ odpor. Při potlačení povstání se vypalovaly křesťanské vesnice a chrámy, popravovali se zajatci a jejich rodiny se prodávaly do otroctví. V oblasti El-Bašmur proběhly etnické čistky, přeživší obyvatelé byli násilně přesídleni do Iráku a opuštěné vesnice osídlili muslimové. Poté se už Koptové proti muslimské vládě nebouřili.

Období temna a střídání muslimských dynastií

Přelom 8. a 9. století byl zlomový v dějinách většiny národů křesťanského Východu, které během těchto desetiletí zažil proměnu etnokulturní identity, hlubokou sociální a duchovní krizi.

Koptské sebeuvědomění bylo založeno nikoliv na politických strukturách nebo touze po vlastní státnosti, ale na silné duchovní identitě, kultu svatých a síti monastýrů po celém Egyptě. V prvních desetiletích arabské nadvlády silná církev, která zdědila byzantský církevní majetek, byla účinným mechanismem pro izolaci a ochranu Koptů. V 8. stol. se zpřísněním útlaku ze strany islámských úřadů v koptském prostředí vzniká zjevné sociální rozdělení. Na jednom okraji společnosti se konala spontánní rolnická povstání, na druhém existovali prosperující křesťanští administrátoři a k vládě loajální církev. Tento sociální rozkol oslabil odolnost Koptů vůči vnějším otřesům.

Za 100 let nestability a povstání církevní organizace i přes svou politickou loajalitu velmi utrpěla. Podle archeologických nálezů od začátku 8. a do začátku 9. století ve venkovských oblastech bylo zničeno mnoho malých chrámů zasvěcených místním koptským světcům. Ničení chrámů a pokles počtu kněží svědčí o rozpadu starých venkovských komunit. Koptské obyvatelstvo ztrácelo své kořeny.

Potlačení povstání v roce 832 vedlo k demoralizaci Koptů a zhoršení jejich postavení ve společnosti. Ničení monastýrů a chrámů, úpadek poutnické tradice, přesídlení patriarchy z Alexandrie způsobily kolaps základů koptské identity.

V devátém století v Egyptě vzrostla venkovská muslimská populace. Arabové přešli k usedlému způsobu života, brali si ženy z koptských rodin, smíšená manželství a konverze k islámu se staly každodenní realitou. Porodnost mezi muslimy byla vyšší než u křesťanů. Demografické přesuny se zvyšovaly z generace na generaci. Podle některých odhadů muslimové v Egyptě začali tvořit většinu populace kolem roku 900.

Zjevným svědectvím krize koptské církve byly vnitřní rozpory mezi hierarchy a pokles vzdělanosti. Kulturní degradace vedla k islamizaci.

Světská elita křesťanů se skládala z archontů – bohatých světských hodnostářů, kteří se zabývali administrativní prací či obchodem a měli více možností ovlivňovat muslimskou vládu než biskupové. Pro koptskou církev bylo typické volit patriarchy z mnišského prostředí a rozhodující roli přitom hrála zbožnost kandidáta. V důsledku toho se patriarchy často stávali poustevníci, kteří si vůbec neuvědomovali světské problémy a neuměli je řešit. Není divu, že téměř všichni kandidáti na patriarchu kategoricky odmítali nabízenou funkci a někteří z nich byli do Alexandrie přiváděni násilně, v okovech. Opakované odmítnutí hodnosti patriarchy se od té doby stalo rituálem.

Během vln pronásledování muslimové ničili kříže na chrámech, zakazovali používání semantronu (bicího nástroje používaného v monastýrech) a konání pohřebních průvodů. Součástí vštěpování muslimské zbožnosti byl zákaz vyrábět víno, což křesťany bylo vnímáno jako pokus zabránit svátosti eucharistie. Dalším nebezpečím byly vpády beduínských kmenů, které rabovaly monastýry.

Víceméně klidným bylo pro Kopty období vlády dynastie Fátimovců (969–1171). Tito vladaři vyznávali ismailismus – odvětví šíitského islámu a museli se opírat o nemuslimskou menšinu, aby nepřišli o moc v zemi, kde většina obyvatelů byli přívrženci sunitského směru islámu.

Proces islamizace, který v Egyptě aktivně probíhal v 9. století, se za Fátimovců prakticky zastavil. I když podíl křesťanů v populaci klesal kvůli vyššímu tempu růstu muslimských komunit, absolutní počet Koptů rostl, svědčí o tom i početné příklady výstaveb a rekonstrukcí chrámů.

Ale i v tomto období byli křesťané pronásledováni. V roce 1010 chalífa nařídil zničit všechny chrámy a konfiskovat církevní majetek. Mnozí křesťané neunesli tak těžké zkoušky a konvertovali k islámu; jiní statečně obstáli a poté byli kanonizováni jako mučedníci a vyznavači. Během několika let se křesťané tajně modlili v troskách chrámů nebo v domech. Takových setkání se účastnili i konvertité z řad muslimů. Politické nepokoje byly vždy doprovázeny ničením chrámů a vražděním mnichů.

Poslední léta Fátimského chalífátu se nesly ve znamení vojensko-politické krize, kterou zkomplikovaly opakované vpády křižáků. Hrozba křižáckých výprav značně zvýšila mezináboženské problémy v Egyptě: muslimové vnímali křesťany jako potenciální spojence latinských rytířů.

V době Fátimovců Koptové zcela přešli na arabštinu jako jazyk každodenního života. Tento proces začal v 9. století, kdy se řečtina přestala používat v administrativě a začaly vznikat první koptské právní dokumenty v arabštině. V 10. století se podíl dokumentace v arabském jazyce v křesťanském prostředí výrazně zvýšil. Ve stejné době vznikaly první překlady koptské literatury, teologické a polemické spisy v arabštině. Arabizace postupovala nejrychleji mezi městskou šlechtou Alexandrie a Káhiry. Monastýry ovšem zůstávaly konzervativními strážci tradice: koptské texty se v nich po staletí kopírovaly, psaly se učebnice gramatiky, koptsko-arabské slovníky a pěstovala se koptská literatura a bohoslužba.

V roce 1171 Fátimovce nahradila dynastie Ajjúbovců. Jejím zakladatelem byl legendární vojenský velitel Salah ad-Din. Postavení Koptů se zhoršilo. Protikřesťanské nálady byly stimulovány neustálou vojenskou konfrontací s křižáky a atmosférou džihádu.

Ale sám Salah ad-Din se v náboženské politice řídil čistě pragmatickými důvody. Po vítězstvích nad křižáky a dobytí většiny Palestiny v roce 1187 autoritu egyptského sultána už nic neohrožovalo a vladař si mohl dovolit změnit postoj k nemuslimským komunitám. Křesťanští úředníci se vraceli do služby, zastávali klíčové funkce v okolí sultána, dostávali vyznamenání a doprovázeli ho na všech taženích. V koptské historiografii se zachoval pozitivní obraz Salaha ad-Dina.

Islamizace Koptů v tomto období byla docela mírná. Navzdory tomu, že koptská šlechta a někteří představitelé střední a nižší vrstvy byli hluboce integrováni do muslimské kultury a loajální vůči vladaři, mnozí Koptové si svou identitu nadále zachovávali. V době vlády Ajjúbovců pokles politické role patriarchů pokračoval. Záležitosti křesťanských obcí byly stále více v režii sekulární elity, úředníků a nejvyšší církevní hierarchie vykonávala pouze reprezentativní funkce.

Díky zprostředkování ajjúbovských úřadů Koptové získali část chrámu Božího hrobu. Koptští teologové tohoto období aktivně hájili monofyzitskou doktrínu a odsuzovali přívržence chalkedonského učení. 13. století se stalo nejplodnější v dějinách koptské arabské kultury. Stavěly se monastýry, přepisovaly se rukopisy. Souběžně s rozvojem teologického myšlení zažívalo rozkvět výtvarné umění. Tradiční byzantská ikonografie byla obohacena o mnoho blízkovýchodních prvků.

V době vlády dynastie Mamlúků (1250–1517) se pronásledování křesťanů opakovalo každých 10–20 let. Potřeba kvalifikovaných administrátorů vedla stát k tomu, že křesťané byli přijímáni do služby, časem začínali převládat v úřednictví, což vyvolávalo sociální agresi muslimské nižší třídy. Po vypuknutí nespokojenosti vláda ve snaze udržet situaci pod kontrolou vydávala další sérii protikřesťanských nařízení.

Vědci předpokládají, že koptská komunita v 13. století při zachování identity a relativně vysoké životní úrovně záměrně omezovala počet svých příslušníků, aby si udržela dosaženou životní úroveň. Mamlucká pronásledování vedla k islamizaci dalších skupin egyptských křesťanů a prudkému poklesu podílu Koptů v populaci. Křesťanům byl z velké části odepřen přístup do státní služby, která byla základem blahobytu koptské elity. Ekonomické faktory už nedržely Kopty v lůně církve, a tlak muslimského prostředí občas ohrožoval jejich životy.

Nejbrutálnější pronásledování se odehrálo v roce 1354 a zasadilo koptům smrtelnou ránu. Konverze významné části archontů k islámu a konfiskace církevních pozemků připravily církev o hlavní zdroje příjmů. O kulturním úpadku Koptů svědčí zánik ikonopisectví a teologické tvorby a oslabení církevně-liturgické činnosti.

Ale pronásledování 14. století spolu s masovou islamizací podnítila i odezvu – nárůst duchovní energie křesťanů. Pro druhou polovinu 14. století je charakteristický fenomén masového mučednictví. Zápal ovšem netrval dlouho. Po něm nastal kulturní a sociální úpadek.

Osmanská nadvláda

Před osmanským dobytím Egypta v zemi zbylo pouze 10 eparchií a 2 metropolie, 110 aktivních farností, 5 monastýrů. Venkovské obyvatelstvo zůstalo bez pastýřské péče a považovalo se za křesťanské pouze formálně. Chudé a nevzdělané duchovenstvo nedokázalo zastavit proces kulturní degradace komunity. Úspěchy církevní nauky středověku byly z velké části ztraceny. Systematické písemné zaznamenávání církevních dějin bylo přerušeno. Během prvních 3 století osmanské nadvlády se mezi Kopty neobjevil jediný vynikající teolog. Od poloviny 15. do začátku 18. století bylo přerušeno vaření myra.

Po dobytí Egypta v roce 1517 Osmané zachovali praxi svých předchůdců ve vztazích s koptskou církví. Jmenování nového patriarchy schvaloval osmanský guvernér v Káhiře, a hlavní soudce egyptské provincie vydával odpovídající edikt. Úřady považovaly patriarchu za správce koptské komunity a delegovali mu některé správní, fiskální a soudní funkce. Pod kontrolou vyššího duchovenstva byly křesťanské dobročinné organizace, oblast rodinných a manželských vztahů, majetkového práva a systém církevních povinností regulovaný kánony a obyčeji. Patriarcha byl zodpovědný za loajalitu křesťanů vůči vládě a placení daní.

Pro toto období jsou charakteristické stálé konflikty mezi patriarchy a koptskou světskou elitou. Nejvlivnější koptský úředník měl titul hlavy Koptů, musel hájit práva své komunity na oficiální úrovni. Dalším faktorem zvyšujícím jejich společenskou prestiž byla charitativní činnost.

V polovině 17. století v Egyptě začala aktivní rekonstrukce starých a výstavba nových chrámů. Z 18. století pochází největší počet dochovaných koptských ikon a ilustrovaných církevních knih. Tato činnost byla realizována díky politické a finanční podpoře koptských aristokratů.

V 18. století, když se moci chopili mamlúčtí emírové, koptští úředníci téměř úplně vytlačili Židy z nejdůležitějších finančních úřadů. Patriarchové se do politiky prakticky nevměšovali a jenom rozesílali pastorační poselství s výzvami k mravní očistě, skromnosti, boji proti opilství a odmítnutí sňatků s nekřesťany.

V období francouzské expedice do Egypta (1798–1801) Koptové obsadili významné pozice v okupační správě, mnozí vstoupili do tzv. Koptské legie vytvořené Francouzi. Vztah okupantů s křesťanskou komunitou byl nejednoznačný. Patriarcha Marek VIII. odmítl podpořit Francouze. Nicméně kolaborace částí koptských vůdců vedla ke zhoršení náboženské situace v zemi zvláště v době tzv. Druhého káhirského povstání (březen–duben 1800), kdy se poprvé za osmanské nadvlády v Egyptě uskutečnil křesťanský pogrom. Ovšem koptská církev relativně bezpečně přežila těžké časy v letech 1801–1805. Spolu s Francouzi Egypt opustilo 500 křesťanů, většinou to byli vojáci z koptské legie. Ale zbytek komunity se cítil relativně bezpečně.

V druhé polovině 16. století se Egypt dostal do sféry zájmů římskokatolické církve. Již od roku 1561 Svatý stolec usiloval o unii. Tyto snahy vyvrcholily na konci 16. století podepsáním aktu o uznání nadvlády papeže. Dokument ale nikdy nebyl zveřejněn a pokus o zavedení gregoriánského kalendáře selhal. Své pobočky v Egyptě otevřeli kapucíni (1630) a františkáni (1687). Ve snaze zabránit činnosti západních misionářů a konverzi se koptští vůdci obraceli na místní šariátské soudy. Muslimská vláda nakonec vydala nařízení o tom, že ten, kdo konvertuje na víru Franků, bude zbaven práva zastávat státní úřady a podlehne disciplinárnímu řízení. Misijní úspěchy katolických mnišských řádů tak byly velmi skromné. V 18. století jen několik koptských rodin přešlo pod jurisdikci papeže.

Na přelomu 18. a 19. století v Egyptě žilo podle různých odhadů od 150 do 360 tisíc Koptů, což tvořilo 5–8 % populace. Nejvyšší podíl Koptů byl ve východním Egyptě, kde křesťané tvořili 15–20 % populace. Ve 250tisícové Káhiře žilo asi 10 tisíc Koptů. Ve městech si Koptové prakticky monopolizovali povolání písařů, směnárníků a klenotníků, významné bylo jejich procento v ceších tkalců, krejčích, stavitelů, tesařů, kovářů. Životní úroveň křesťanů a muslimů v Egyptě byla více méně stejná.

V polovině 19. století začíná aktivní proniknutí Evropanů do Egypta. Stále zřetelnější byla kulturní propast mezi nevzdělanými egyptskými kněžími a západními misionáři. Duchovní potřeby komunity se zvyšovaly a finanční prostředky, kterými disponovala, umožňovaly jejich uspokojování.

Za patriarchy Cyrila IV. (1854–1861), jenž je v koptské tradici znám jako „otec reforem“, začala éra církevní obrody, zintenzivnění náboženských, teologických a společensko-politických aktivit. Za svůj prvořadý úkol patriarcha považoval obnovení vzdělávacího systému. Za jeho vlády bylo založeno 12 škol včetně první školy pro dívky v Egyptě. Vzdělávání bylo bezplatné a veřejné, děti z chudých rodin pobíraly příspěvky. Na církevních školách mohli studovat i muslimové. Kromě náboženských oborů se zde vyučovaly světské vědy a jazyky. Poptávka po absolventech koptských škol byla obrovská, brzy obsadili většinu funkcí na ministerstvu financí, železničním odboru, zastoupeních zahraničních firem a bank. Tak se vytvořila vrstva vzdělaných koptských úředníků, podnikatelů, z nichž se skládala významná část národní intelektuální elity.

Velkou pozornost Cyril IV. věnoval vzdělávání duchovních, pro které se pořádaly kurzy teologie a koptštiny. Faráři začali dostávat platy, čímž se snížila jejich závislost na příspěvcích farníků. Počet eparchií vzrostl z 10 na 20.

Výsledkem reforem patriarchy byl duchovní a mravní vzestup koptské komunity, růst autority církve, zvýšení role vyššího kléru v záležitostech komunity, vznik velké skupiny absolventů koptských škol a integrace patriarchátu do společensko-politických institucí modernizovaného Egypta.

V zemi probíhaly důležité reformy. V roce 1855 v Egyptě bylo zrušeno vybírání daně z nemuslimů, ale zároveň s tím i jejich osvobození od vojenské služby. Kněží a seminaristé náboru nepodléhali. Přesto se patriarcha ostře postavil proti mobilizaci křesťanů do egyptské armády. Koptové se obávali, že by důstojníci nutili křesťanské rekruty konvertovat k islámu.

V 50. letech 19. století byla provedena reforma soudního systému, která dala Koptům právo účastnit se zasedání regionálních soudních komor spolu s muslimy. V roce 1856 osmanský sultán vyhlásil svým ediktem rovnost poddaných bez ohledu na jejich vyznání. V roce 1863 byl zaveden nový postup pro ty, kdo si přáli konvertovat k islámu, vyžadující od kněze potvrzení, že změna náboženství byla dobrovolná. V roce 1867 nemuslimové získali přístup do egyptského státního systému středního a vysokého školství.

Rozvíjela se koptská sekulární publicistika zakládající se na moderních evropských vzorech. Křesťané se aktivně podíleli na vzniku národní žurnalistiky, tvořili významnou část mnoha redakcí.

V 19. stol koptská církev čelila proselytizmu západních misionářů. V roce 1824 Vatikán založil koptskou katolickou církev, která však existovala pouze nominálně. V roce 1879 v Káhiře byl otevřen katolický seminář a od roku 1887 svou činnost rozjely jezuitské školy. V roce 1895 papež Lev XIII. znovu vyhlásil vytvoření koptského katolického patriarchátu a o 4 roky později intronizoval prvního uniatského patriarchu.

Aktivně působili i protestanští misionáři. V roce 1826 svou činnost v Egyptě zahájila Britská církevní misijní společnost, která spravovala 3 školy a seminář pro koptské duchovenstvo. V roce 1854 v Egyptě začala působit americká mise. Jednou z hlavních činností protestantů byl tisk a masová distribuce Biblí v arabštině mezi Egypťany. Koptské duchovenstvo mezitím nedoporučovalo samostatné studium Písma. V roce 1878 v Egyptě působilo nejméně 35 protestantských škol. Nehledě na odpor koptské hierarchie a místních úřadů v roce 1896 jich bylo již 168. V roce 1865 se k protestantismu hlásilo 69 Koptů, v roce 1875 – 596, v roce 1896 – 4559, v roce 1904 – více než 29 tisíc.

Od roku 1882 byl Egypt okupován Británií s formálním zachováním práv Turecka na toto území.

Začátek 20. století a boj o nezávislost

Na začátku 20. století v Egyptě žilo 650 tisíc Koptů, což tvořilo 7 % obyvatel země, ale přitom Koptové měli pod kontrolou až 20 % egyptské ekonomiky a vlastnil 300 000 domů a 630 000 hektarů půdy. Mezi největší vlastníky půdy patřilo 13 koptských rodin. Spojení se západním kapitálem vedlo ke vzniku několika velkých obchodních skupin patřících koptským rodinám, které kontrolovaly až 60 % zahraničního obchodu. 40 % všech státních úředníků tvořili Koptové. Mezi křesťany bylo hodně lékařů, právníků a novinářů. V roce 1910 Koptové tvořili 17 % studentů státních základních škol a 29 % vysokoškoláků.

V 10.–20. letech 20. století podle oficiálních sčítání lidu dosáhl podíl Koptů na obyvatelstvu Egypta maximální hodnoty 8,3–8,6 %.

Vypuknutí první světové války zmírnilo mezináboženské konflikty. Antikoloniální nálady spojovaly Kopty a muslimy. Mezi delegáty, kteří v dubnu 1919 v Londýně žádali o zrušení protektorátního režimu, byli Koptové. Nacionalistické nálady vládly v koptské církvi. Muslimský půlměsíc a křesťanský kříž se zobrazovaly vedle sebe na transparentech během protibritských demonstrací. Křesťanští kněží vyzývali k nezávislosti stejně jako muslimští teologové.

V roce 1919 v Egyptě vypukla revoluce. Koptský patriarcha ji bezvýhradně přijal a žehnal věřícím v jejich boji o nezávislost. V roce 1922 vzniklo nezávislé egyptské království. Koptské církvi to bohužel neprospělo.

Krize v koptské církvi

V roce 1946 se koptským patriarchou stal Josef II. Za jeho vlády církev zažila jednu z nejvážnějších krizí ve svých dějinách. Přispěl k tomu především konzervativní charakter patriarchy. Činnost Josefa II. kritizovala nejvzdělanější a nejaktivnější část věřících. Lidi nejvíce rozčilovalo to, že církev řídil jeho sekretář, nevzdělaný provinciál Kamil Girgis, jenž se vměšoval do všech záležitostí patriarchátu a otevřeně obchodoval s církevními funkcemi. Svatokupectví a korupce dosáhly neslýchaných rozměrů. Neochota patriarchy provádět reformy byla ostře kritizována koptskými médii. Tmářství a degradace duchovního života způsobily zklamání a rozhořčení většiny vzdělaných Koptů.

25. července 1954 příslušníci zakázané křesťanské polovojenské organizace „Sjednocení koptského národa“ unesli patriarchu, přinutili ho vyhlásit církevní reformu a rezignovat a poslali ho do monastýru sv. Jiří ve staré Káhiře. Únosci byli okamžitě zatčeni a odsouzeni k dlouhým trestům vězení. Josef II. se vrátil do svého sídla. Patriarchu podpořili členové synodu, ale pod tlakem obvinění ze svatokupectví byli nuceni svůj postoj změnit. 20. září 1955 se člen též extremistické organizace pokusil patriarchu zavraždit. Téhož dne byl Josef II. bezprecedentním rozhodnutím Synodu koptské církve suspendován a poslán do vyhnanství, do monastýru přesvaté Bohorodice v Deir el-Muharraq ve východním Egyptě.

Krize, která trvala téměř 3 desetiletí a svého vrcholu dosáhla za Josefa II., vedla k hlubokému poklesu autority koptské církve. Věřící opouštěli chrámy. Klesly příspěvky na církev od bohatých i obyčejných členů komunity. V monastýrech v polovině 20. století žilo něco málo přes 200 mnichů. Rostla popularita islámského hnutí Muslimské bratrstvo, zesilovala protikřesťanská propaganda a demoralizovaný patriarchát nemohl shromáždit své stádo kolem církve. V březnu a dubnu 1947 i v lednu 1952 se v Káhiře a Alexandrii odehrály křesťanské pogromy, bylo spáleno několik chrámů. Koptové opouštěli Egypt. Poprvé od středověku začalo masové odpadlictví.

Koptská církev a republika

V roce 1952 se v Egyptě uskutečnil protimonarchistický převrat, který zesílil politickou marginalizaci koptské komunity. Rada revolučního velení, která převzala moc v zemi, byla vytvořena výhradně z muslimů. Prozatímní ústava z roku 1956 prohlásila islám za státní náboženství. Ve školách bylo zavedeno povinné studium Koránu. V roce 1956 na summitu islámských národů v Džiddě člen Rady A. Sadat představil 40letý vládní plán na vyřešení „koptské otázky“. Většina Koptů podléhala islamizaci, vzdělaná elita musela být vytlačena z Egypta.

Vítězství v suezské krizi v roce 1956 umožnilo prezidentu Násirovi provádět reformy bez ohledu na islamistické kruhy. V roce 1957 byl vládní kurz v náboženské otázce upraven v souladu se strategií arabské jednoty. Zdůrazněně laická státní ideologie zajistila potlačení islamistických hnutí a odstranění konfesního faktoru ze společenského a politického života. Ústava z roku 1958 již nezmiňovala islám jako státní náboženství a hlásala rovnost všech občanů před zákonem. 10 Koptů obdrželo mandáty poslanců Národního shromáždění.

Zároveň ale byl znárodněn majetek 600 nejbohatších rodin v Egyptě, mezi nimiž bylo mnoho Koptů. Tento krok vlády připravil křesťanskou komunitu o významnou část finančních prostředků. Byly zabaveny tisíce hektarů půdy patřící soukromým osobám a náboženským institucím. Vyvlastněné pozemky byly rozděleny mezi egyptské rolníky bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Kvůli nedostatku financí bylo zavřeno mnoho koptských škol a monastýrů.

Nastaly však i pozitivní změny. Velikonoční a vánoční bohoslužby se začaly vysílat v rozhlase, mohly je sledovat statisíce Koptů. V roce 1959 byl zahájen projekt „Venkovská diakonie“. V rámci projektu kněží s přenosnými oltáři cestovali po vesnicích, které neměly své chrámy, vykonávali bohoslužby a svátosti. Od roku 1961 do roku 1966 počet věřících, kterých se projekt dotknul, se zvýšil z 3275 na 71.914. Vyšší duchovní vzdělání se stalo pro koptské kněží povinné.

Ale za vlády Násira a Sadata podíl Koptů v populaci Egypta postupně klesal ze 7,3 % v roce 1960 na 6,1 % v roce 1980. Sčítání lidu v roce 1986 bylo posledním, v němž se uvádělo náboženství. Podle tohoto sčítání v zemi žily 3 miliony Koptů, což se rovnalo 6 % populace. Hlavním důvodem poklesu podílu Koptů byla vyšší porodnost mezi muslimy, která mezi lety 40 a 70 byla o třetinu vyšší než porodnost u Koptů. Tisíce koptských rodin každoročně emigrovaly. Zvýšil se počet Koptů konvertujících k islámu. V 60. letech bylo registrováno cca 1 tisíc případů konverze ročně, ale již v 70. letech se jejich počet zvýšil na 3 tisíce, v 80. letech na 5 tisíc, v 90. letech na 7 tisíc ročně.

Po smrti prezidenta Násira (28. září 1970) nový režim začal měnit legislativu tak, aby byla v souladu s duchem islámu. V roce 1971 byla přijata nová ústava, která zase prohlásila islám za státní náboženství. V rámci amnestie bylo propuštěno z vězení mnoho členů islamistických organizací včetně Muslimského bratrstva. V zemi začalo narůstat napětí. Podle oficiálních údajů v období mezi srpnem roku 1971 a listopadem roku 1972 došlo k 11 střetům mezi muslimy a křesťany.

18. července 1972 shromáždění koptských obcí v Alexandrii vydalo seznam politických požadavků včetně odstranění systému náboženských kvót ve školství, zrušení omezení výstavby nových chrámů a zákazu diskreditace Koptů v médiích. Prezident Sadat v reakci na to obvinil Kopty z přípravy státního převratu a egyptský parlament schválil zákon, který zavedl doživotní trest za „útok na národní jednotu“. Po protikřesťanském pogromu v listopadu 1972 Koptové poprvé veřejně protestovali proti pokračujícím útokům na chrámy a věřící. Úřady byly nuceny uznat, že v Egyptě existují náboženské problémy. Zvláštní parlamentní komise doporučila omezit muslimský a křesťanský proselytismus na prostory náboženských budov a také zmírnit omezení výstavby chrámů.

V roce 1980 byla přijata nová egyptská ústava, která uváděla šaríu jako hlavní zdroj legislativy. V předvečer svátku Narození Páně (6. ledna) se v několika chrámech odehrály teroristické útoky. Papež Šenuda III. zrušil oslavu Velikonoc (6. dubna). V koptské církvi začaly demonstrace a hladovky. Patriarcha a 54 biskupů odešli do dobrovolného exilu do monastýru. Akce Koptů vyvolaly sérii útoků na křesťany. Z iniciativy Rady koptských církví vznikla muslimsko-křesťanská komise pro vyšetřování incidentů. Prezident Sadat hrozil podněcovatelům tvrdými represáliemi a obviňoval patriarchu ze separatismu a ze snahy o vytvoření nezávislého státu ve východním Egyptě. „Patriarcha musí pochopit, že jsem muslimský prezident v muslimské zemi,“ řekl Sadat.

Oběťmi teroristických útoků v roce 1981 se staly desítky křesťanů. V září téhož roku bylo zatčeno 120 Koptů včetně 8 biskupů a 24 kněží. Prezident zrušil výnos z roku 1971 o uznání Šenudy III. jako papeže a poslal ho do vyhnanství. Nový prezident Husní Mubárak pokračoval v politice svého předchůdce, ale v lednu 1985 nečekaně vrátil papeže z vyhnanství. Od té doby se patriarcha plně připojil k vládnímu kurzu. Šenuda III. vyzýval věřící, aby volili Mubáraka, a úspěch vládnoucí strany byl oslavován bohoslužbami a zvoněním.

Na začátku 90. let 20. století zesílení pozice islamistických radikálů v Egyptě provázelo zvýšení počtu útoků na koptské chrámy a jednotlivé členy komunity. Podle různých zdrojů se v letech 1991 až 2003 obětí teroristických útoků stalo několik set až několik tisíc křesťanů. Zpřísnění vládní politiky vůči radikálním islamistickým hnutím, které začalo v roce 1997, snížilo intenzitu mezináboženských konfliktů. V roce 2000 byl svátek Narození Páně prezidentským dekretem prohlášen státním svátkem.

Současnost

V předvečer „egyptské revoluce“ byly mezináboženské vztahy navenek poměrně vyrovnané. 1. ledna 2011 se uskutečnil teroristický útok na chrám Všech svatých v Alexandrii. Prezident Mubárak ho označil za „útok na celý národ“. Na výzvu vůdců muslimské komunity tisíce Egypťanů stály jako štít kolem koptských chrámů při bohoslužbě Narození Páně. Protivládní protestní hnutí, které se brzy rozvinulo, zastínilo alexandrijské události. Pouliční demonstrace a boje 25. ledna až 11. února 2011 prakticky neprovázely náboženské pogromy. Mnozí opozičně smýšlející Koptové se aktivně účastnili svržení režimu Mubáraka. Nicméně většina křesťanů zůstala neutrální. Krátce po předání moci Nejvyšší radě ozbrojených sil v hlavním městě a provinciích začaly mezináboženské střety. V parlamentních volbách v roce 2011 zvítězili islamistické strany a hnutí.

Nástupcem patriarchy Šenudy III. se 4. listopadu 2012 stal Theodor II. Nový patriarcha vyzval věřící k aktivní účasti na politickém životě a protestoval proti přijetí ústavy založené na normách šaría. Theodor II. prudce kritizoval náboženskou politiku prezidenta Mursího a obvinil ho z diskriminace Koptů. Koptská církev začala bojkotovat akce, kterých se účastnila hlava státu.

Po vojenském převratu 3. července patriarcha Theodor jednoznačně podpořil režim generála Abd al-Fattáha as-Sísí, což opět vedlo k pogromům. V roce 2013 bylo vypáleno nejméně 40 chrámů, stovky koptských domů a obchodů. „Egyptská revoluce“ způsobila prudký vzestup emigrace a nárůst případů dobrovolné nebo nucené konverze k islámu. Podle některých zpráv v letech 2011–2013 na 100 tisíc Koptů ročně opouštělo Egypt a 15 až 20 tisíc konvertovalo k islámu.

21. února 2015 koptská církev kanonizovala jako novomučedníky 21 Koptů, kteří byli zavražděni islamisty 15. února téhož roku v Libyi.

6. ledna 2015, v předvečer Narození Páně, prezident Sísí navštívil katedrálu sv. Marka a osobně poblahopřál všem věřícím k nadcházejícímu svátku. Stal se tak první hlavou Egypta, který se zúčastnil vánoční bohoslužby, což se považuje za důležitý krok k ustavení náboženské rovnováhy v zemi.

Redakce