Teologický slovník. Pokání

Pokání (řecky μετάνοια – metanoia) je změna smýšlení, přehodnocení, prozření.

Pokání je proces litování nad vlastními hříchy, který jde ruku v ruce se zármutkem způsobeným svědomím, ale především s jasným pocitem odloučení od Boha. Pokání provází silná touha po očistě, změně způsobu života, důvěře a doufání v Boha. V širokém smyslu pokání znamená zásadní životní změnu: od hříšného, ​​egoistického a soběstačného života k životu podle Božích přikázání, v lásce a směřování k Bohu.

Pokání je také jednou z církevních svátostí, v níž po upřímné zpovědi před knězem hříšník získává Boží milost a osvobozuje se od spáchaných hříchů.

Hlavním příznakem pravého pokání je změna vnitřního a vnějšího života, odmítnutí hříchu a usilování o plnění vůle Boží.

Proces pokání

Pokání začíná změnou smýšlení, odmítnutím hříchu a obrácením k Bohu. Po změně smýšlení následuje změna srdce, kterému Bůh dává zkušenost se svou milostí naplněnou láskou a svatostí. Poznání Boží lásky a svatosti dává člověku síly přestat hřešit, neopakovat hřích a bojovat s jeho následky. Ale zkušenost s Boží milostí a láskou vyžaduje od člověka vynaložení značného úsilí pro udržení této zkušenosti. Takovým způsobem Bůh zkouší svobodný záměr člověka odmítnout hřích a přebývat se svým Stvořitelem.

Plnění Božích přikázání naráží na odpor padlé lidské přirozenosti, a proto je pokání nerozlučně spojeno s napětím vůle při přechodu od hříchu k Bohu a značnou askezí. Askeze musí být spojena s upřímnou touhou člověka překonat hřích. Bůh k takovému překonání podává upřímnému kajícníkovi svou milost. Pokání v podstatě trvá celý život. Na této cestě člověk může opět padnout a vrátit se ke konání hříchu. Důležité ale je neupadat do zoufalství a znovu se vracet na cestu pokání.   

Příběhy ze života svatých otců zachovaly zajímavý dialog svatého egyptského poustevníka Sisoa Velikého a mladého mnicha:

Bratr řekl abbovi Sisojovi: „Otče! Co mám dělat? Padl jsem.“

Starec odpověděl: „Vstaň.“

Bratr řekl: „Vstal jsem a zase padl.“

Starec odpověděl: „Zase vstaň.“

Bratr: „Jak dlouho mám vstávat a padat?“

Starec: „Až do konce života.“

Lidský život je plný pokušení, proto i proces jejích překonání trvá až do smrti člověka.

Pro odpuštění spáchaných hříchů církev stanovila svátost pokání – zpověď. Kromě vyslovení svých hříchů na zpovědi člověk musí skutečně litovat svých přestupků, být ochoten je nikdy neopakovat a doufat, že Bůh mu k tomu poskytne síly. Pokání je odhalení svých hříchů a osvobození od nich. 

Hřešíme proti Bohu, proti bližním a proti sobě samým. Hřešíme skutky, slovy i myšlenkami. „Není člověka, jenž by živ byl a nehřešil,“ říká se v jedné z modliteb pohřbu. Ale zároveň není hřích, který milosrdný Bůh neodpustí, pokud člověk činí upřímné pokání. Pro spásu hříšníků se Bůh stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých.

Viditelně se člověk zpovídá před knězem, neviditelně však před samotným Bohem, neboť Bůh dal moc odpouštět hříchy svým služebníkům: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Matouš 18:18) Kněz, poté co se kajícník vyzpovídá, čte nad ním modlitbu rozhřešení, kde se také říká, že se hříchy odpouštějí mocí udělenou Bohem: „Pán a Bůh náš, Ježíš Kristus, milostí a dobrotivostí své lidumilnosti nechť ti odpustí bratře/sestro, dítko duchovní, všechny tvé hříchy, a já, nehodný kněz, jeho mocí, kterou mi udělil, odpouštím a rozhřešuji tě ode všech tvých hříchů.

Každá zpověď je stupeň

V modlitbě rozhřešení, kterou kněz čte nad každým kajícníkem, jsou taková slova: „Sám i nyní, Vládce, smiluj se nad svým služebníkem a dej mu pravé pokání…“ Proč kněz prosí, aby Bůh dal člověku pravé pokání, když už je po zpovědi? Svatí otcové říkají, že když člověk vstoupí do tmavé místnosti, nejprve nevidí nic, ale pak se jeho oči přizpůsobí tmě a člověk začne rozlišovat velké předměty, pak menší, a pokud se místnost rozsvítí, uvidí vše do nejmenších detailů. Stejně tak od zpovědi ke zpovědi začíná člověk nabývat duchovního zraku.

Každá zpověď je stupněm pro další etapu pokání. Právě toto je složitá a namáhavá práce, kterou člověk koná, aby se zbavil hříchů a sjednotil se s Bohem.

Jak se liší pravé křesťanské pokání od mechanického vyjmenování hříchů?

Postoj k pokání jako mechanickému aktu osvobození od jha hříchu je založen na falešném, hrubém, právním výkladu nauky o spáse a jako hlavní podmínku míní nutnost mechanického vyjmenování hříchů. Podle této myšlenky je nejdůležitější vyslovit hříchy před knězem; ten se pomodlí a nekonečně milosrdný Bůh hřích samozřejmě odpustí.

Ve skutečnosti základem pokání není jenom uvědomění si viny, ale také pevná touha po vnitřní očistě, změně života, vymýcení hříšných tužeb, hříšných vášní. Ovocem pokání musí být nejen slzy lítosti, ale také dobré skutky. Bez takového úsilí je nemožné sjednotit se s Bohem, dosáhnout zbožštění. Má-li člověk zpovídající se ze svých hříchů upřímné rozhodnutí změnit život, Bůh mu pomáhá, posiluje ho duchovně, utvrzuje v dobru.

Jak člověk roste duchovně, osvobozuje se od vášní a získává ctnosti, začíná si všímat nejen svých hříšných činů, ale i myšlenek, učí se je správně hodnotit z mravního hlediska. Vidí hřích tam, kde ho dříve neviděl. Čím je člověk duchovně čistší a dokonalejší, tím vyšší je jeho schopnost správně vnímat Boží milost, tím větší je radost ze společenství s Bohem a tím pevnější je odhodlání žít podle zákonů království svatých.

Pokud pokání zůstává pouhým mechanickým procesem, svědčí to o tom, že si člověk neuvědomuje svou vlastní hříšnost. A když je takové formální pokání doprovázeno neochotou kajícníka přestat hřešit, neochotou na sobě pracovat, lze to považovat za zlou tvrdohlavost, hrubé pohrdání Božím zákonem. Takový člověk říká: „Chápu, že hřeším, ale běda, nechci se změnit.“ Ruku v ruce s formálním pokáním jde sebeospravedlňování a obviňování bližních. Člověk začíná věřit, že za jeho hříchy může někdo jiný – manželka, přátelé, nadřízený, vláda, církev, Bůh.

Křesťanské pokání nezbytně vyžaduje uznání a pochopení vlastní viny a přenáší osobní odpovědnost na jiné lidi.

Je pokání a lítost jedno a totéž?

V každodenním životě se pojmy pokání a lítost často ztotožňují. Nejsou to ale synonyma. Potvrzením je evangelní příběh Jidáše: „Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: ‚Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!‘ Ale oni odpověděli: ‚Co je nám po tom? To je tvoje věc!‘ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.“ (Matouš 27:3–5) Člověk může litovat svých skutků, ale bez pravého pokání výčitky svědomí budou zbytečné a někdy i fatální.

Řecké slovo μετάνοια znamená změnu smýšlení, světonázoru, přehodnocení života. Lítost se obvykle označuje jiným slovem – μεταμέλεια (metamelia, od slovesa μέλομαι – starat se) a znamená změnu předmětu péče, aspirací, starostí. Pokání na rozdíl od lítosti znamená hluboké přehodnocení všeho, změnu nejen objektu aspirací a starostí, ale i kvalitativní změnu samotné mysli.

Je pokání možné po smrti?

Pokání jako prostředek k očištění člověka od špíny hříchu, prostředek k obnovení osobního vztahu s Bohem je pro člověka možné pouze v rámci pozemského života. Pozemská církev mu k tomu poskytuje všechny potřebné dary milosti.

Do pekla se člověk dostává, pokud nevěnuje náležitou pozornost své spáse během pozemského života, nebo se dokonce přímo staví proti Bohu a jeho spásným přikázáním. Peklo je tak zákonitým výsledkem životní cesty, kterou si člověk dobrovolně zvolil. V něm duše zůstává do posledního soudu a konečného Božího rozhodnutí.

V pekle není a nemůže být pravé pokání, tj. změna života v souladu s Božími přikázáními, ale je tam litování spáchaných hříchů, a přitom velmi bolestné. Pokání spravedlivého je litováním hříchu jako překážky pro sjednocení s Bohem. Ale litování hříšníka je často podmíněno hrůzou ze situace, v níž se ocitl, a stýskáním po pozemských radostech, které bez těla jsou již nedostupné. Hříšník nejen že netouží po Bohu, ale dokonce upadá do ještě větší nepřízně vůči Stvořiteli.

Takový duševní stav lze popsat takto: je lítost, ale není láska k Bohu. I kdyby se takový člověk dostal do království Božího, kde přebývají spravedliví, stejně by necítil stejnou radost, jakou cítí svatí. Boha nepotřebuje, Boží přikázání jsou mu cizí, duchovní radost je něco, na co není zvyklý. Co by dělal v ráji? Trápil by se stejně jako v pekle. Hříšník si sám zamyká dveře k pokání, dveře do Království nebeského, ještě na zemi. Je v pekle, ne protože Bůh je zlý a odebral mu po smrti možnost pokání, ale protože si sám zvolil cestu, kterou nechce změnit.

Existuje pokání pro nevěřící?

Kněží občas slyší u zpovědi: „Prostě nemůžu přestat kouřit. Modlím se, zpovídám se, prosím o Boží pomoc, ale nemohu překonat svou závislost. Ale můj nevěřící kolega se rozhodl, že kouření není zdravé, a přestal kouřit. Jak to, že nevěřící překonal svůj hřích? Ale vy nás poučujete, že bez modlitby, bez Boží pomoci hřích překonat nelze.“

Skutečně se to stává a lze uvést mnoho dalších příkladů, jak se pravoslavný člověk nedokáže vyrovnat například s pitím alkoholu a člověk nevěřící, který prostě chce žít zdravý život, nemyslí na Boha, nečiní pokání, závislost na alkoholu překoná.

Hřích ovšem není jen konkrétní čin nebo nějaký zlozvyk, je to stav duše, je to to, co nás odděluje od Boha. V zásadě máme jen jeden hřích: to, že jsme odpadli od Boha. Stalo se tak v důsledku pádu prarodičů, ale i v důsledku našich vlastních hříchů. Nemůžeme vidět Boha, nemůžeme s Bohem komunikovat, ani ho nepotřebujeme vidět. Tohle je hřích. A všechny konkrétní projevy jsou jen detaily. Můžete být zcela pozitivním a hodným občanem – nekouřit, platit daně, neloupit v bance, nezabíjet, ale přitom být velice vzdálen od Boha.

Na základě všeho uvedeného lze říct, že očištění od hříchu, pokání je změnou způsobu myšlení, způsobu života. Je to vlastně úplně jiný život: člověk žil bez Boha, nikdy nemyslel na hříchy, ale najednou si uvědomil svůj bídný stav, začal činit pokání, zřekl se starých zvyků, změnil se, začal žít pro Boha a usilovat o sjednocení s ním. Je to těžká práce, ale bez ní spása bohužel není.

Ctihodný Efrém Syrský o pokání

Pokání je strom života, protože křísí mnohé, kteří zemřeli na své hříchy. 

Pokání je také Boží hostina, protože skrze něj Bůh ochutnává lidskou spásu… pokání je podivuhodný Boží chléb: Bůh v něm ochutnává vyznání svědomí, v pokání pije slzy dojetí; v něm si vychutnává krásnou vůni – upřímný pocit lkání, protože jsou pro Boha jako vonné víno. Zde jsou rozmanité Boží pokrmy: zdrženlivost, půst, bdění, usilovná modlitba, pokora – to vše je milejší Bohu než jakékoliv jiné oběti.

Pokání obětuje hříšníky, ale i znovu je oživuje; usmrcuje, ale i znovu křísí z mrtvých. Jak je to? Poslouchej: pokání bere hříšníky a činí je spravedlivými. Včera byli mrtví, dnes jsou pro Boha živí pokáním; včera byli cizí, ale dnes jsou pro Boha vlastní; včera byli mimo zákon, a dnes jsou svatí.

Protože ten zlý ze závisti útočí na naši slabost, dal nám náš Pán proti jeho bodavým šípům spásný lék – pokání.

Pokání je zrcadlo, proto nám ho ten zlý nenechává, abychom se v něm neviděli a nesmyli své nečistoty.

Redakce