Meč pro duši Panny Marie. Proč svátek Obětování Páně patří mezi svátky Bohorodice?
Svátek Obětování Páně nebo Setkání Páně se Simeonem se v církvi slaví od 4. století. Svá kázání na tento svátek nám ponechali Cyril Jeruzalémský, Řehoř Teolog, Řehoř Nysský, Jan Zlatoústý a mnozí další významní teologové a kazatelé.
V kázáních a rozjímáních o svátku se často mluví o tom, že setkání malého Ježíše se Simeonem je setkáním dvou epoch – Starého a Nového zákona, dvou světů – starého, odloučeného od Boha pádem prarodičů, a nového, ozářeného vtělením Božího Syna a nadějí na opětovné sjednocení s Bohem. Někdy se dokonce mluví o setkání zimy a jara, což je v únoru tak trochu předčasné.
Svět ponořený do hříchu, strachu, kletby za pád člověka je jako dlouhá chladná noc. Ale ti zoufalci, kteří v něm žijí, se najednou dozvídají o úsvitu. Sluneční paprsky sice nejsou vidět, ale už zavanul teplý vítr změny. A ten, kdo procházel touto dlouhou nocí, opuštěný a bezútěšný, si najednou uvědomil, že každý jeho krok je krokem vstříc tomu, kdo na toto setkání tak dlouho čekal. A toto poznání dává sílu překonat vlastní nemohoucnost, bolest a nevíru.
Setkání Páně se Simeonem je dobrou zprávou o nesmrtelnosti pro umírající. Je to radost z blížícího se Vítězství, kterého se mnoho lidí nedožilo, ale existuje síla, která je může přivolat i z pekelné propasti. Je to poslední naděje pro každého zoufalce. Tento úsvit nám osvěcuje cestu domů, k Otci, jenž setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo (Zjevení 21:4).
V Jeruzalémě se tehdy odehrávala největší událost v dějinách lidstva, ale málokdo si jí všiml. Tmu rozzářilo světlo, naděje se dotkla lidských srdcí. Samozřejmě zlo ještě přebývá ve světě. Ale Panna již porodila, Izaiášovo proroctví se naplnilo a Bůh je s námi (Izajáš 7:14). S námi je ten, kdo ponese hřích světa, kdo vysvobodí živé i mrtvé z věčné noci, kdo otevře svou náruč těm, kteří ho zabijí. Ale nyní leží malý a bezbranný v rukou starce. Simeon poznal Vykupitele, proto děkuje Bohu za vysvobození, těší se na smrt, která již stojí za dveřmi chrámu. Smrt je pro něj zisk, jak to později vyjádří apoštol Pavel: Toužím odejít a být s Kristem (Filipským 1:21–23).
Simeonova slova se jako hymnus zpívají na každé večerní bohoslužbě: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael (Lukáš 2:29–32).
Stařec ale řekl něco důležitého i Marii: I tvou vlastní duší pronikne meč (Lukáš 2:35). Jaké to pro ni bylo – celý život vědět, že její dítě, její prvorozený a jediný Syn je k pádu i k povstání mnohých v Izraeli, je znamením, kterému se budou vzpírat? Její cesta na Golgotu začala tam, v jeruzalémském chrámu, v den, kdy potkala Simeona.
Proto je s tímto svátkem spojena ikona přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí. Na ní ikonopisci zobrazují Boží Matku, jejíž srdce je probodnuto sedmi meči. Ikoně se také říká Simeonovo proroctví.
Matka stojící u kříže vidí svého zbitého a ukřižovaného Syna. Bylo jí líto těch zaslepených hněvem, kteří ho zabili? A je nám líto těch, kteří nás urážejí? Modlíme se za ně? Uvědomujeme si, že ti, kteří nám způsobují bolest, jsou pouhým nástrojem v rukou našeho skutečného, neviditelného nepřítele?
Ale Simeonovo proroctví není jenom o budoucím utrpení a smutku. Je to proroctví o tom, že v našem životě není, nebylo a nikdy nebude nic takového, co by nebylo uzdraveno Boží obětí.
Svátek Obětování Páně je také připomínkou nadcházejícího velkého půstu. Panna Marie žila s tím, co slyšela od Simeona, až do strašného dne ukřižování, ale i potom do svého zesnutí. Není to celoživotní půst?
Obětování Páně je svátkem a radostí, ale zároveň zármutkem Matky, která po celý svůj život nesla těžký kříž, protože věděla, že jednoho dne kříž na Golgotu ponese její Syn.
Redakce
