Teologický slovník. Theofanie neboli Zjevení Boží

Zjevení Boží neboli Theofanie (θεοφάνια, skládá se z řeckých slov θεός – Bůh a φαίνω – zjevovat) je zjevením Boha ve viditelné či cítitelné podobě (například hořící keř, ohnivý sloup, hlas Boží) nebo příchod Syna Božího na svět prostřednictvím vtělení.

Boží zjevení ve Starém zákoně

Zjevení Boha popsaná ve Starém zákoně byla početná a vždy důležitá pro vyvolený národ. Postupem času se popisy zjeveného božstva stávaly mystičtější, méně osobní a zdůrazňovaly všemohoucnost a velikost Hospodina. Jiné starověké národy vytvářely sochy, obrazy a další znázornění svých bohů. Židé, především proto, že jim bylo zakázáno zobrazovat Boha (Ex 20,4), kladli důraz na slovní popisy setkání s Bohem.

První kapitoly knihy Genesis popisují velice osobní důvěrný vztah mezi Bohem a lidmi. Ale v důsledku pádu se lidé oddálili od svého Stvořitele. Proto příběhy o setkání s Hospodinem zachované v Písmu jsou unikátní a drahocenné.

Někdy popisy Božího zjevení připomínají přírodní jevy: Hospodin na nebi zaburácel, Nejvyšší vydal svůj hlas, krupobití a hořící uhlí. Vyslal své šípy a rozehnal mračna, množstvím blesků je uvedl v zmatek. Tu se objevila koryta vod, základy světa se obnažily, když jsi, Hospodine, zaútočil, když jsi zadul svým hněvivým dechem (Žalm 18:14–16).

Praotce Abrahama, jehož dánský teolog Søren Kierkegaard nazval rytířem víry, Boží zjevení doprovázela po celý život. Když Bůh povolal Abrahama, řekl mu: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu (Genesis 12:1). Abraham poslušně plní Boží nařízení. Později Hospodin přislíbil Abrahamovi a jeho potomkům zemi Kenaanců. Patriarchové často označovali místa Božích zjevení, jak to tenkrát udělal i Abraham: Tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal (Genesis 12:7). Tak vznikala posvátná místa.

Snad nejvýznamnější setkání Abrahama s Bohem se odehrálo takto: Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži (Genesis 18:2). Později křesťané vykládali tuto událost jako zjevení Trojice.

Další pro Abrahama osudové zjevení je spojeno se známým příběhem obětování Izáka. Vytoužený a samotným Bohem slíbený syn musí být obětován: Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím! (Genesis 22:2). Abraham se neohrazoval a v rozhodující okamžik, kdy už vztáhl ruku po obětním noži, ho Hospodin zastavil.

Jedním z nejdramatičtějších zjevení ve Starém zákoně je Jákobův zápas s Bohem, popsaný v 32. kapitole knihy Genesis: Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“

Hospodin změnil Jákobovi jméno. Stávalo se tak i při jiných theofaniích: z Abrama se stal Abraham, ze Sáraj Sára, ze Šimona Petr, a ze Saula Pavel. Změna jména svědčí o hluboké duchovní proměně v člověku.

Ale vidět Boha tváří v tvář je pro člověka smrtelným nebezpečím. Mojžíš žádal Boha, aby mu ukázal svou tvář. Prosba byla odmítnuta a Hospodin vysvětlil, proč svému služebníkovi zjeví svou slávu jen zprostředkovaně: Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin… Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu (Exodus 33:19–20).

Další pamětihodné zjevení je součástí Jobovy teodiceje. Hospodin se ozývá trpícímu Jobovi ze smrště, ale místo toho, aby odpověděl na jeho otázku, sám klade otázky věrnému služebníkovi: Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?… Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? (Job 38:4–7). Job na to s pokorou říká: Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný (Job 42:2).

V Písmu svatém se pro popis Božího zjevení používá určitý soubor obrazů. Dva nejdůležitější z nich spolu souvisí. Bůh se často zjevuje v podobě ohně a kouře (nebo mraku). Oheň přitahuje a straší. Kouř naopak skrývá. Ačkoli starozákonní praotcové a proroky Boha vidí, zůstává jim skrytý.

Podle církevních otců všechny starozákonní teofanie – anděl, keř, oblakový a ohnivý sloup — byly zjeveními druhé hypostáze Svaté Trojice – Syna.

Nový zákon a vtělení Boha Slova

Na stránkách Nového zákona se autoři také opírají o teofanické tradice. Nejvýraznějším a nejzřetelnějším příkladem zjevení v evangeliu je ten, který se stal základem našeho svátku Zjevení Páně. Po křtu Ježíše Krista v Jordáně se přítomným zjevila celá Svatá Trojice. Hlas Boha Otce oznámil: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“, a Duch Svatý v podobě holubice sestoupil na Syna (Matouš 3:16–17).

Další podobné zjevení se odehrálo při proměnění Ježíše Krista, jehož svědky se stali nejbližší učedníci Páně: Byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý…  světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte“ (Matouš 17:2,5).

Ale vrcholem Božího zjevení lidem je samotné vtělení Boha Slova: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1:14).  

Vzpomeňme si krátký dialog mezi Pánem Ježíšem a Filipem:

– Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.

– Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!

– Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. (Jan 14:8–9)

Bůh Syn je Bohem Zjevení, vtělil se ve stanovený čas a stal se Bohočlověkem. Je to Syn, který zjevuje Otce tak, jak slovo zjevuje myšlenku.

Po Kristově nanebevstoupení teofanie nepřestaly. V den Padesátnice se Kristovým učedníkům zjevil Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků a spočinul na každém z přítomných (Skutky 2:1–3).

Bůh se zjevil horlivému pronásledovateli křesťanů jménem Saul, když mířil do Damašku, a z něj se stal Pavel – z vůle Boží apoštol Krista Ježíše (2. Timoteovi 1:1), služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia (Římanům 1:1), pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem (Galatským 1:1), poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy (Titovi 1:1).

A nakonec celá kniha Zjevení (i když název této knihy řecky zní jinak – ἀποκάλυψις – odhalení), jejímž autorem je evangelista Jan Teolog, je věnována zjevení o posledních časech, osudu světa, Božím záměru o stvoření. Je to nejzáhadnější kniha Bible, protože popisuje to, co teprve má přijít.

Redakce